RP uvádí: Anton Romanenko
Slam č. 3 (roční období)
V lednu jsme si všimli, že z žádné střechy v našem velkém městě
nevisí rampouchy. Je pravda, že každá další zima od té doby, kdy nám bylo sedm,
byla jen horší a horší. Ani tentokrát sníh nebyl. Pořád pršelo a silnice
vypadaly jako žíly obrovského zvířete. Hledali jsme jeho žaludek.
Věděli jsme, že srdce nemá.
V únoru jsme chodili do kanceláře, každý den jsme mluvili s kolegy
o únavě, stresu a dalších věcech, o kterých se dá mluvit:
pojištění majetku, tipy na dovolenou, nový seriál na Netflixu.
Pohybovali jsme se ve small talku jako v druhé kůži.
Občas někdo hodil vtip jako vyschlou švestku.
V březnu již bylo možné připustit myšlenku,
že zima nebyla nekonečná. Věřili jsme, že jaro přijde,
jako bychom nevěděli z vlastní zkušenosti, že přijít má.
Na hlavním náměstí postavili velikonoční stany v očekávání Ježíšova vzkříšení.
Prodejci dobrot se chystali přivydělat na šunce a svařáku.
Duben byl jako strom.
Každý dubnový den byl dubovou větví a my jsme si připadali jako mravenci,
co lezli pořád nahoru v očekávání něčeho, co má lepší nutriční hodnotu.
Někdo tvrdil, že se musíme držet země, že nejlepší je život v kolonii
a že se máme bát ptáků a veverek.
V květnu jsi četla básně od Louise Glück, recitovala jsi její text o stárnutí.
Bylo to naše třicáté jaro. Všude kolem kvetly rostliny. Lidské pohledy
obsahovaly touhu a radost. Připravovali jsme se na léto
jako na cestu do místa, kde jsme už byli. Nic nevyvolávalo nadšení,
jenom vzpomínky.
Červen a červenec byly měsíce plné much. V srpnu
byl horký vzduch těžký a hmotný jako materiální věc.
Cizí těla vypadala jako voskové figuríny a každý městský bar
byl plný mokrého křiku turistů. Občas jsme chodili na víno do hospody.
Kamarádi se vraceli z dovolené a vyprávěli o tom, jak se jim líbilo u moře.
Žádný takový příběh neměl ani začátek, ani konec.
Podzim nás osvobodil.
Léto umíralo jako nepříjemný příbuzný, kterého nikdo v rodině nemá rád.
V srdci rostla slova jako plody. Co nevyrostlo předtím, vyrostlo teď.
Uvažovali jsme o tématech environmentalismu a smrti přírody,
třídili jsme odpad, ale občas se nějaký plast dostal do směsného.
V říjnu jsme sbírali žaludy v parcích a přemýšleli, kam se poděli všichni brouci;
jestli během zimy jen spí někde pod zemí, nebo jestli opravdu umírají.
Pořád někdo měl oslavu narozenin. Všude jsme chodili se zpožděním.
Pokaždé jsi něco hledala v bytě a říkala: počkej, počkej, ještě vteřinku,
jen dej mi ještě vteřinku.
V listopadu stromy už zase neměly listí. Něco nám to připomínalo,
ale „nostalgie“ bylo zakázané slovo, takže jsme o tom nemluvili.
Museli jsme všude jezdit městskou dopravou. Jednou jsi vyprávěla,
jak se v tramvaji pohádali neznámí lidé a byl to strašlivý hluk.
Pak ti bylo líto, že už není léto a že je příliš zima na to chodit pěšky.
V prosinci nebyl čas. Čekali jsme na poslední dny posledního měsíce,
ale žádné slovo, které jsme vyslovili, nic neslibovalo. Měla jsi strach,
že i další rok bude plný prázdných míst. Už ses chystala
zapomenout půlku toho, co přijde. Doufali jsme, že na Vánoce bude zase sněžit,
ale z žádné městské střechy nevisely rampouchy. Pořád pršelo.
