revue Prostor uvádí: Petr Havel
Představujeme Petra Havla (*1992) z Jablonce nad Nisou,
který v současnosti žije v Tanvaldu a objevuje kouzla psaní víc než sedm let. Mezi své vzory řadí Václava Hraběte, Jana Skácela či Karla Hlaváčka. Publikoval v Divokém víně a regionálních tiscích. Baví ho lidová slovesnost, jazyky nebo hudba.
Vězeňská noc
Noc studená jak vězení
kde měsíc – starý bachař
špehýrkou hledí do temných ulic
v nichž stojí dům s malými okny
v jednom se ještě svítí
ač tmu zavalil důl
za oknem bydlí dívka
krásná jako úplněk
jenž pronikavě září vysoko nad hlavou
každé nebe se jednou zatáhne
do lesa padá bílá onuce mlhy
z níž drobně mrholí
do vlasů a na kabáty
v šedivých ulicích se válí
poslední zbytky rozmočeného sněhu
do kterého ustavičně prší
honem spěchám v dešti k tvému domu
a budu doufat že mě vezmeš někam do sucha
déšť usedl za bicí
chopil se paliček
a do plechových střech vyťukává
jako do tympánů takty z kapek
dávno už jsem u dívky a společně
posloucháme dešťovou sonátu
ale teprve u tebe si uvědomím
že tvůj byt má čtyři stěny
stejně jako ten můj mi připomíná vězení
Luna bez křídel
Nad tmavým jezerem nebe
vyletěla luna
jak bílá labuť
s uříznutými křídly
Smrt nemilosrdně škrtá
v objemné knize života
slovo za slovem
jméno za jménem
Obloha povlékla sivé cíchy
z kterých crčí déšť
jenž jako zloděj
bez ohlášení
vtrhne do lidských obydlí
když se po okraj naplní
žíznivá koryta potoků
a než se kdo naděje
s lupem mizí v polích
Zvony zbaběle zvoní za zády
když doprovázejí
nebožtíka na dalekou cestu
do neznáma
Jsi věrná
jak pohřební kůň
jenž černý kočár s rakví
za sebou táhne
Vyznání noci
V ebenu tvých vlasů
usedá bílá spona luny
jež zkrotila
neposedné lokny tmy
co zakryly oblohu
Rosa roní slzy
do uplakaných očí louže
které tam včerejší
déšť zanechal
Mraky jak mořské vlny
se tříští o špičaté útesy
mých kolen
jež hrdě nastavuji bouři
Luk měsíce vystřelil
ze stříbrné tětivy
paprsek jenž proklál
nejedno dívčí srdce
mezi nimiž je jedno tvé
Až skončí masopustní bál
a půlnoc se zjeví
jako dáma v černé škrabošce
a s vějířem luny v ruce
Dlažba klape
pod svátečními střevíci
jenom tma slabě kmitá
jako můra
kolem pouliční lampy
O hnědých očích té dámy
nechám si někdy zdát
až usnu pod otevřeným oknem
ucítím na líci
hořký závan noci
