revue Prostor uvádí: Martin Švarc


Představujeme Martina Švarce (* 1995) z Tábora:

Martin Švarc se umístil mezi finalisty literární soutěže Básne SK/CZ 2019 a Literární soutěže Františka Halase 2021. Publikoval v Hostu.
 

Novoměstská džungle na zlatý klíč
zrezivělé ostny plotu a zachycené boa z krvavých kočičích chlupů 
na chodníku holé maso a řídký ohon povlávající 
v napuchlém horku
to holé tělo skromné jako namyšlený kokrhel odpoledních opilců
vstalo nasadilo si červené boa a zmizelo
zrovna když jsme míjeli obtloustlé traviče psů na konci stromořadí
tradičně se s námi potulná těla proplétala čerstvým listím
plné hlavy tlustých větví 
úsměv a mokré náčiní mrtvých řidičů
urputně se držících rozpůlených volantů a klikatých řadících pák
končetiny svodidel svázané vyšisovanými modlitebními praporky
někdo se bohorovně tlemil za nejbližším pilířem
a vstal a s větrem zmizel
natrávená hlína se příjemně zapíjela z nedostatkových lahví 
chutnala pak po kyselém chmelu s nádechem černého rybízu
za ustavičně varovného zvonění krav odpočívajících na koleji
dusání do rytmu ukrajinského dřeva a indických strun
provokativní ohlížení za tušeným holým masem v červeném peří
po mladých větách a širokých kamenných mostech
praskáme horkem
pryč z dohledu neúnavných výrobních podniků
plné korby ledárenských krychlí jsme rozfoukali po ulicích 
vrásčitými radlicemi a useknutýma rukama z bronzu
náhlé ustrnutí
v pohodlném obležení krvavých kočičích chlupů
konec tlení bobtnajících malých těl 
amatérských travičů a natrávených zbytků replik 
podél nahnutých obchodních domů nečekaně snadno zamrzlé duny
dokonce i upracované mozky na chvíli přestaly detonovat
vzduch trochu jako po dešti
žádná sláva ale aspoň si můžeme ještě jednou nečinně zapálit 

***

Uděláme to plné rychlosti
jako na vrzajících tříkolkách zamlklé srnky 
brodící se příměstským kanálem
plné černých nálad 
myšlenek na kornouty z kůry
ocelové mýtiny řezavé roury
mátožné chladiče z nichž teče ranní mléko

Uděláme to plné rychlosti dokud vítr chutná po vazelíně
takřka lakování léta pod politými lavičkami
ke snídani hubená odměna za nic
z děravých ledvinek v pase na konečných zastávkách
k večeři tenká hranice schválnosti a podmíněná láska

Uděláme to odporné na pohled a příjemné na omak tak 
aby to každý přešel a pokračoval po roztroušených pamlscích
kolem opakujících se dutých sloupů
hustými řadami drátěných vozidel na okraji metropole
zastavit se až na jemné pláži plné štěrku trilobitů z minulého týdne
cinkání shozených kůží
opotřebovanost zaklesnutá v prudkém světle nezáživných atrakcí
s odřezky unavených svalů budeme hulákat hurá

Uděláme to plné pokorných ambicí 
praskajících bublinkových fólií
černé cukrové vaty
plastových pochodní a zbytků vyšisovaných barev
rádoby pružné na odraz
těžké jako první vteřina po zavíračce až nebude 
co olizovat z masitých palců 

***

Zřetelné stopy po slaných závějích 
zbrklé usrkávání moudrosti z pravých slámek 
už i bublání kovu ve sklepních kójích
co teď
co venku
město se mění na skluzavku kvasícího rozvaru z rozšlapaných rynglí 
pod mateřskou školou je cítit dovádivé máčení tlap ve vyschlém moři neviditelných osin 
přesný pocit ohrožení
všechno co se hlásí konečky dětských prstů pozveme dál do pokoje 
nebo zatím jen hlouběji chodbou
rozjařená štěbetání se vměstnávají do rohů a zabydlují se pohodlně a 
klidně jako na drahé dovolené
město se mění na hrnec a páru nápadně připomínající fata morganu
jejíž poslední vývojové stádium kouše i ty nejotupělejší
řeka se do centra odváží jen v podobě krotkého betonu
počasí se brodí neučesanými sadami otázek
precizním kruhům v obilí už chybí jen slavnostní červené mašle
malí lidé se roztékají při cestě do práce kde se proces výroby okatě
zaměňuje s obrysy nekonečně ohraných repríz
z rámů bílých oken nakonec opilí chrousti nepřestávají padat do neznáma 
a přesto se stále rodí noví a zaplavují přilehlou oblast 
zkušební let papírových plavidel nedopadl podle plánu 
major se ani nezamračil a utekl a co zůstalo se snědlo do posledního drobku
kdo šířil možnost šance volně k mání má plné ruce prachu
vyhlídky z věží skákacích hradů se kalí u černých břehů 
po nultém létě se zdá přece jen opět přichází první
město se mění
od řeky větříme podezřelý smích

***

V parku Tivoli šumí otřesy půdy když malí chlapci boxují do patníků
klečí na šiškách a sebelítostivě prosí ženy o úsměv
ani se nehnou ani ty stříbrné nohavice kostnatých heptapodů
snímajících z mlhy ptačí otisky
pištící vagony posvátně stínají vrcholky korun stromů
po cestě nad údolím když bezzubé hlavy předstírají otevřenost 
a myslí na procesí slov
smír 
stodola 
poledne 
palivo 
půl kila oloupaných jablek 
smysl

Na parkovišti stužkování mrtvých ptáků a malí chlapci v řadě za sebou 
kolik ještě se vejde do ledvinky nářků a odhodlaných provolání
přiveďte míchačky přimíchejte tři hrstě cementu a spočtěte to
vy rytíři
na okraji Tivoli se tvoří fronty okrasných zplodin
hluboko u středu kam se cizí neodvažují
potácení bezedné oplzlosti a dar krátké chvíle ticha
malí chlapci bezpečně bivakují pod brutalistickou skluzavkou
a namáčejí do kaluží potrhané tkaničky 
jedna za druhou
cik 
cak
nesmělý proces zloby 

***

Otázka na tělo mršiny vyvolává závrať nebo chladivý závan 
zápachu podemleté minulosti
téma posledního obrazu kde se hrdinovi podaří ulovit třísku
ukrytou za letopočty usychající kůže jen konečně předznamenává
otázka se bortí vrtí neodchází ptá se co provokuje 
slovo řevnivost že tak náhle trpí zapálením pro věc
otázka kdáká dívá se na nás dolů nebo shora
na rozlitý závěs v přítmí vypoulené lampy v dozvuku
zaujatého hlasu za zdí dělící sdílený čas i prostor
otázka o nepropustné samotě mátožná jako návraty do lesů
postavit se strmým kořenům rozutečenému listí umetenému
kamení hlízou pokusit se vyzdobit horizont za kterým
hoří pastviny neplatným pokusem
položte ji
tráva nechodí v kruzích aspoň dnes ne spíše jen uznale mizí 
po řádcích a kvapem než ji předběhne hrdina v předposledním 
obraze kde nebezpečně bloudí po vlasatém močálu nebo 
zrohovatělé bažině a někoho hledá nebo shání
holiny a proluky slavnostně vykouřené dlouhou dýmkou
rozpínají usměvavá chapadélka 
na cestě před zborcenými vraty se shromažďují všechny 
červené nitě a prosí nebo volají o pomoc uprostřed klíčového 
obrazu po němž následuje předposlední
hrdina přichází kulhá 
pokládá ji
otázka nezdráhající se pohltit příběh hmoty
otázka na jejíž odpovědi závisí naše akce


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít