Ondřej Bezstarosti
Ondřej Bezstarosti žije v Kopřivnici. Poezii a prózu píše od chvíle, kdy se naučil ničit školní lavice. Momentálně pracuje v kanceláři, je mu osmadvacet, vypadávají mu vlasy, maluje obrazy, které nemají valný úspěch a stále je vášnivě ponořen do literatury. Mám partnerku, rozpadající se auto, byt, úvěr a odhodlání.
Vzpomínka
Zel mi na ruce
mezi rýhou spěchal pryč
do oceánu snů
a velryb
Jak schnul pod sluncem
a žhnul
tak jsem přešlapoval po stínech
nohy hořely
pookřál jsem v odvaze
a ve výhledu
na širé
mi zavázela robustní dáma
A další zrnko zelo mi na ruce
na dospělé dlani tentokrát
když jsem počítal čas
co nám ještě zbývá
Snílkovství
chtěl bych žít v Belgii
stát se pilotem
být spisovatel, co vstává v jednu odpoledne
cestovat
být otcem
ale ne tím mým
být slavný
mít peníze
abych pro ně nemusel
dýchat cizí vzduch
chtěl bych žít v Austrálii
někdy zmizet a sledovat
jestli o mě má někdo strach
žít v domě se svým dědou
pěstovat slunečnice
a vystavovat obrazy
dělat rozhovory o tom, co jsem dělal dřív
podepisovat se na mé knihy
chtěl bych nadále mít tchýni
házet kufry na letišti
nemít noční můry
být zpěvák jako Bradley
umět plynně šesti jazyky
Zatímco jsem tyto myšlenky opustil,
zavřel lednici
a znova si sedl k bílé klávesnici
unaven prací
a výmluvami
Druhý chorál Beethovenovy devítky
Kopl do listí
špičkou otrhanou
trhali si lístky
ve frontě na dopisy
narkoman vřískal něco o žirafách
před supermarketem
nikdo ho nebral vážně
doktor vytáhl nádor
zachránil život
prodavačka na kase dostala výplatu
a utratila ji za nájem
bublinky piva alkoholiky nafukovaly
až vypadali jako balónky,
které si děti pyšně nesly na pouti
Pyšně donesl květinu
a jeho soused si hlasitě říhnul
vystřelil ze samopalu
ukázal své nejlepší kabaretní číslo
míchal předražený koktejl,
páru, který se tam ukázal poprvé
na ulici se vykálel pes,
nenašel žádný strom ani kousek hlíny
v popelnici šátral po překvapení
z ní trčely mu nohy
připravila večeři
párky a hromadu zeleniny
psal na bílé klávesnici
a venku začal padat sníh
okamžitě zatáhnul rolety
Zasedací místnost
Seděl jsem v zasedačce
díval jsem se střídavě na
svůj notebook
obrazovku s prezentací
kolegy
Všichni na sobě měli košile
a trička s límcem
a já měl na sobě
mikinu, kde na zádech
unášelo ufo krávu
Přítomní přitakávali
tabulky byly zřejmé
deadline byl šibeniční
ptali se na můj názor
co udělat, abychom se vyvarovali
nepříjemným otázkám zákazníka
Než jsem něco řekl,
všiml jsem si, že jsem si zapomněl
ostříhat malíček na pravé ruce
a tak jsem místo pěti bodů
prezentoval jen čtyři
Kapačka
Něco jinak?
neudělat chybu?
miluju myslet na své chyby
z ryzího sobectví si je přehrávám
abych je neudělal znova
říkám si: co poseru příště?
kdy nadejde ten den,
kdy budu vědět vše?
Svazuje mě, nevědět vše
a svazuje mě vědět příliš
Můj děda měl pravdu.
Říkal sestřičce, ať se vysere na kapačku,
že se za chvíli stavím
na cigaretu,
taky protože počet jeho slov
oproti počítadlu slov při psaní
rapidně klesal
Možná jsou chyby
mým smyslem
Určitě se mi smál,
když jsem na jeho pohřbu bulel
