Když jsem Kyjiv sama poprvé v létě 2024 navštívila, bariérovost ukrajinské metropole mě hned praštila do očí. Přestože si ani Česko v této oblasti nevede nejlépe, oproti Ukrajině je to velký rozdíl. Představa, že se mi něco v metru stane a budu se muset dostat ven po eskalátorech, ve mně dodnes zanechává stísněný pocit.
V důsledku války je čím dál vyšší počet lidí s pohybovým omezením, mnoho z nich na vozíku. Nejde přitom pouze o veterány, ale i o civilisty, kteří utrpěli zranění po ruských náletech. Samotný Kyjiv není této realitě přizpůsobený – chybí přechody, výtahy, rampy.
Na podzim minulého roku proběhlo několik protestů za zavedení přechodu u jedné ze stanic metra. Přestože je už šest let v plánu a chybí už jen namalované pruhy, městská policie jeho zavedení opakovaně zamítá. Na základě toho vznikla petice, následně protestující nasprejovali na místě chybějící pruhy a nakonec i zablokovali silnici. „Rozhodli jsme se tomu věnovat, když policie přechod znovu bez vysvětlení nepovolila. Lidé o chystaném přechodu celých šest let věděli, ale tentokrát jsme si řekli, že se s tím pokusíme něco udělat. Vzhledem k tomu, že se to za ty roky na městské úrovni nepohnulo, podali jsme petici na prezidentský portál, přestože se jedná o lokální kyjivský problém,“ vysvětluje Ivanna Malii, dvaadvacetiletá ukrajinská architektka a urbanistka.
Ivanna popisuje události minulého podzimu, během kterého se spolu s týmem rozhodla bojovat za dokončení dlouho plánovaného přechodu. Umístěn má být u stanice metra Universytet, který vede přes bulvár Tarase Ševčenka, jednu z nejdůležitějších tepen města. Hlavní město Ukrajiny plné širokých silnic, velkých budov a nespočtu podchodů. Ty tu jsou často budovány místo klasických přechodů, bez výtahů a s nefunkčními rampami, jsou tedy nevhodné jak pro lidi na vozíku, tak pro rodiče s kočárky nebo staré lidi.
U podchodu, o kterém je řeč, jde o 79 schodů dolů nebo nahoru. Ivanna Malii jejich počet přirovnává ke schodišti pětipatrového domu. Další přechod přes bulvár se nachází až o 240 metrů dál, a člověku na vozíku se tak cesta na druhou stranu ulice může prodloužit až o dvacet minut. „Je to opravdu strašné i pro mě jako člověka bez vozíku nebo malých dětí, takže pro vozíčkáře to určitě je bariéra. Přidání běžného přechodu vždy zakáže městská policie. Situace u stanice Universytet sice není výjimečná, ale rozhodli jsme se z ní udělat precedens.“
Bezbariérovost je dnes jedním z nejdůležitějších témat ukrajinské společnosti. Olena Zelenská, první dáma Ukrajiny, ji prohlásila za novou společenskou hodnotu. Kvůli válce je čím dál vyšší počet lidí s amputacemi, na vozíku nebo s protézami. Dle zdrojů z prosince 2025 v Ukrajině vzrostl počet lidí s fyzickým znevýhodněním z 2,8 milionu (před invazí v roce 2022) na 3,4 milionu na konci roku 2025. Od začátku invaze jde tedy přibližně o dalších 600 000 lidí. Nejde jen o veterány a veteránky, kterých je dle Ministerstva pro záležitosti veteránů Ukrajiny kolem 130 000, ale i civilisty, kteří jsou dennodenně vystavováni ruským útokům.
Jak válka pokračuje, lidé se znevýhodněním se v ukrajinské společnosti stávají mnohem viditelnější, a jen v Kyjivě jich žije přes 165 000, z toho 16 000 dětí. Bariérovost však není otázka pouze přechodů, veřejné dopravy, škol a úředních budov, ale i krytů před každodenními útoky.
„Ukrajina není zrovna bezbariérová země, a nebyla ani před velkou invazí [v únoru 2022, pozn. aut.]. Po velké invazi jsme o tom začali vést větší debatu, a dokonce i naše první dáma Olena Zelenská založila nadaci pro boj s bariérami, fyzickými i nefyzickými.“ dodává Ivanna.
„Nějaké změny se dějí. Například Lviv se adaptuje nejlépe. Předělávají ulice, aby byly dostupnější pro vozíčkáře, a tam, kde je podchod, přidávají i běžný přechod. Ale Kyjiv, nejbohatší město, které i během války každý rok více vydělá, než utratí, v bezbariérovosti nemá žádné výsledky. Zatímco Lviv během jednoho roku adaptoval 1237 přechodů, Kyjiv za stejný rok pouze šest,“ popisuje Ivanna.
Přestože projekt na vybudování přechodu u stanice metra Universytet podpořila městská rada Kyjiva už v roce 2019 a následujícího roku byly všechny přípravy – až na namalování pruhů – dokončeny, městská policie žádosti na dokončení přechodu opakovaně zamítla. Ta má totiž poslední slovo.
„Myslíme si, že jde spíše o ideologický důvod než cokoliv jiného. Policii se nelíbí, že by přechod způsobil třicetisekundové nebo minutové zdržení aut,“ domnívá se Ivanna. „Běžně zamítají také cyklostezky či pruhy pro autobusy. Tam, kde už pruhy pro autobusy byly, je zase ruší a zavádějí další pruh pro auta. Dokonce zvýšili rychlostní limit na 80 km/h. Jejich hlavní priorita je zrychlení provozu aut.“
Jenže zvýšení rychlostního limitu nepřispívá ani ke zrychlení provozu ani rychlejšímu pohybu armádní techniky. Ta se přesouvá výhradně v noci a nejezdí se po silnicích v centru města. Podle Ivanny byla navíc tendence zvýšit rychlostní limit zřejmá už před válkou. Zvýšení rychlostního limitu tak vyústilo jen ve větší nehodovost. Podle dostupných dat se dokonce počet zemřelých a zraněných v dopravních nehodách v Kyjivě od roku 2022 zvýšil o 70 %.
Ke snížení provozu ale podle Ivanny dochází jiným způsobem: „Urbanisté a aktivisté říkají, že musíte vytvořit autům alternativu, třeba tím, že zařídíte pohodlnou hromadnou dopravu nebo cyklostezky, jenže kyjivská policie vidí řešení pouze v zavedení více pruhů pro auta a více parkovacích míst,“ říká.
Když Ivanna na konci října založila petici na prezidentské petiční stránce adresovanou přímo prezidentovi Volodymyru Zelenskému, který má ve své pravomoci i policii, bylo potřeba na ni upozornit i veřejnost. Aktivisté z řad organizací za lepší hromadnou dopravu se snažili za přechod bojovat v médiích a politickou cestou už šest let, Ivannin tým se to tedy pokusil vzít za jiný konec. „Řekli jsme si, že se pokusíme vyhrát v ulicích. Rozhodli jsme se nasprejovat nápis ‚Kde je náš přechod?‘ na místě, kde by měl vzniknout, a pomocí nasprejovaných nápisů vytvořit pruhy,“ popisuje mladá urbanistka.
