Voda jako příležitost z pohledu plavkyně

Zaprvé, otevřená voda je v drtivé většině případů o hodně studenější než voda v bazénu. Zadruhé, v otevřené vodě mizí jakékoliv (byť i jen pomyslné) bezpečí a ohraničení. Žádný pevný kraj, žádné lajnami oddělené dráhy. I technicky zdatnému a skvělému plavci se při jeho prvních „pokusech“ na otevřené vodě nejdřív krapet svírá hrdlo. Možnost, že uplavu na otevřené vodě 25 kilometrů (což by v bazénu nebyl problém) se zdála být vzdálená zhruba jako Slunce od Země, ale i přes svůj velký strach jsem si už při prvním plavání venku všimla, že mi přináší jistý klid na duši, jakého jsem nebyla schopná dosáhnout nikde jinde. 

Strach z otevřené vody jsem nakonec překonala docela rychle. Ač se hlavním výsledkem mého úsilí tehdy zdály být vyhrané závody, s postupem let jsem dospěla k tomu, že největší přínos spočívá v něčem jiném. Ne v tom, kolik závodů jsem vyhrála nad ostatními, ale v tom, kolik jsem jich vyhrála sama nad sebou. V tom, jaký soubor pravidel pro život jsem si z vody přinesla na souš. O pár z nich se teď s vámi podělím. 

Dlouhé ticho je nejlepší možnost, jak konečně slyšet sám sebe.

Trasy delší než 20 kilometrů znamenají často několik hodin bez podnětů, které by vás zabavily. Jste jen vy, váš dech a zvuky vody. Když jsem byla mladší, přišlo mi to nudné. Později jsem ale začala chápat, že je to ta nejlepší možnost, jak se v dnešním zahlcujícím světě vrátit k sobě a vlastní hlavě. Všichni dobře známe, jak moc nás obtěžují nikdy nekončící notifikace a příchozí maily. I to, kolikrát nám jejich zvuk přerušil myšlenku, kolikrát nám jejich obsah zkazil den. Být deset hodin ve vodě jen se svou vlastní hlavou znamená mít v ní klid a čisto. Čím jsem starší, tím víc rozumím důležitosti tohoto ničím nerušeného ticha. 

Připravuju se na nejhorší a doufám v to nejlepší.

Tohle je vlastně motto nejen pro mé plavání, ale pro celý můj život. Vlny, proudy a studená voda míň bolí, když jste na ně maximálně připraveni, žije se vám ale mnohem lehčeji, když si do poslední chvíle nepřipouštíte, že by mohly přijít. Myslím, že je velmi důležité se v životě připravovat na těžké věci, a přesto umět pustit z hlavy tíhu vědomí, že by jednou měly skutečně nastat. Silné tělo je cenná komodita, silná a připravená hlava ale svědčí o tom, že zvládnete prakticky cokoliv. 

Momentální krize trvá chvíli, z jejího překonání ale budu profitovat celý život.

Když plavete několik hodin, přijde krize – fyzická, ale častěji mentální, pramenící z nepohodlí, vyčerpání. Právě ta chvíle rozhoduje, zda bude váš závod úspěšný, nebo ne. Zda si poradíte se svou vlastní hlavou. Pokud ano, můžete nejen pokračovat v závodě, ale v dalších závodech budete o to silnější a o to méně zaskočeni. Všechny krize, které v životě přijdou, nás na chvíli vyčerpají, ale když vydržíme, vyjdeme z nich jako silnější lidé. 

Podpůrný systém můžu mít sebelepší, v klíčových chvílích jsem ale zodpovědná za sebe a svá rozhodnutí pokaždé jen já.

Součástí každé plavby je tzv. safety briefing, kdy vám pilot, který vás zrovna doprovází, dává bezpečnostní instrukce k dané plavbě: kde jsou jaké proudy, jak bude foukat vítr, jestli chcete mít loď při plavání po pravé nebo levé straně… Na závěr pak zazní věta: „Uděláme pro tebe, co bude v našich silách, ale konečná odpovědnost je vždycky na tobě.“ Zvlášť v posledních letech nad touhle větou hodně přemýšlím a říkám si, jak obrovské životní moudro obsahuje. Je to vlastně úplně jednoduché: každý z nás by měl být zodpovědný za své chování a jednání. Nakolik to ale platí? Kolikrát denně je člověk svědkem situace, kdy se někdo snaží vyvinit ze svých chyb? A nesouvisí to nakonec i s tím, proč někdo inklinuje k volbě „silných lídrů“, ze kterých se nakonec vyklubou autoritáři (nebo přinejmenším lidé poškozující demokratickou společnost)? Chápu, možná si teď říkáte, že od plavání je tohle velký oslí můstek, jsem ale přesvědčená, že pokud bychom všichni získali zkušenost „odpovědnosti za svůj život“ v nějaké velmi syrové situaci (jakou desetihodinová přeplavba z kontinentu na kontinent bývá), odpovědnost za sebe a své konání bychom si více uvědomovali i v jiných, každodenních věcech. 

Síla není v tom nikdy neselhat a nevylézt z vody ven. Skutečná síla je se posbírat, oklepat se a vlézt do vody znovu. 

Neznám žádného dálkového plavce, který by na nějakém maratonském závodě nemusel vylézt z vody, ať už měl jakýkoliv důvod. Všichni v naší komunitě vědí, že nejde o žádné selhání, vždyť je tolik faktorů, které vám můžou do výkonu zasáhnout. V životě to platí úplně stejně: Občas prostě musíme věci vzdát, abychom se k nim mohli vrátit později, s odstupem a větší energií. Síla není v tom být vždy úspěšný na první pokus. Někdy mnohem větší síla spočívá v umění říct „dost“ a vrátit se k věcem ve chvíli, kdy v našem životě dávají mnohem větší smysl. 

Venkovní voda znamená konstantní změnu. To, co se stalo před minutou, je minulost a je potřeba se připravit na to, co se stane za další minutu. 

Současný svět je neuvěřitelně dynamický, a co platilo včera, může být dnes hodně mimo. Pryč jsou doby, kdy se naše životy celá desetiletí prakticky neměnily. Rozumím nostalgii některých z nás po dřívějším světě, právě ta  nám ale často brání se adaptovat. Otevřená voda mi v tomto byla vždy velkou učitelkou: po půlhodině větru a vysokých vln najednou přišla naprosto klidná hladina a vždy bylo potřeba změnit styl plavání tak, jak si dané podmínky vyžadovaly – plavat stejně jako ve vlnách by na klidné hladině znamenalo katastrofu. Umění se přizpůsobit je v otevřené vodě (a dnešním světě) klíčem k „úspěšnému přežití“. 

Jíst, pít, plavat a přemýšlet zároveň se nejen dá, ale je to i nutnost. 

Dlouhé plavby mě naučily, že v životě i dnešním světě vítězí ten, kdo zvládá dělat důležité věci kvalitně a často i zároveň. Pryč je svět, kde každý z nás dobře uměl jednu věc. Dnes je velmi potřeba naopak multitasking, učit se novým věcem a snažit se je zvládnout, aniž bychom museli opouštět ty staré. 

Styl máme každý jiný, a je to tak v pořádku, pokud nás zdravě a poctivě dovede do cíle. 

Pro každý plavecký způsob platí soubor pravidel, podle kterých se dá říct, zda plavete správně nebo špatně. Od jisté chvíle (nebo spíš úrovně) je to ale velmi individuální. Plavecký styl každého jedince se bude drobně lišit například podle toho, jak moc má mobilní klouby, jak je vysoký nebo těžký. A budeme-li se snažit všechny přeučit podle „učebnicového ideálu“, bude to pravděpodobně velmi kontraproduktivní. 

K výborným výsledkům se můžeme dobrat všichni tisíci způsoby. A budeme-li někoho nutit, aby šel po cestě někoho jiného jen proto, že je „ověřená“, většinou naděláme víc škody než užitku. 

Někdy plavu tak daleko, že do cíle nevidím, ale musím prostě věřit, že tam někde je. 

Plavete-li mezi kontinenty, zpravidla nevidíte, kam míříte, což může být velmi deprimující, protože nezbývá než věřit, že na druhé straně je skutečně pevnina. Jenže tak je to vlastně se všemi dlouhodobými cíli: máme vizi, jak jich dosáhnout, možná i skvělý plán, ale první polovinu cesty putujeme tak trochu naslepo, jen s vírou, že jdeme správným směrem. Udržet si takovou víru, to je vážně jedna z nejnáročnějších věcí v životě. Už ale vím, že dosažení takového cíle se prakticky nic nevyrovná. 

Snad mi tento trochu netradiční pohled na dálkové plavání odpustíte. Myslím totiž, že historie tohoto sportu je hezky zdokumentována, stejně jako jeho přelomové úspěchy. Problém dnes není ani dostupnost kvalitních zdrojů o jednotlivých plaveckých způsobech či o tom, jak koncipovat trénink. Připadalo mi proto zajímavější přinést pohled člověka, pro kterého je sport spíše životní filozofií. Dálkové plavání může být jedna velká alegorie života ve všech jeho aspektech a věřím, že každý z nás by si v něm našel přesně to, co by zrovna potřeboval. Bylo mi velkou ctí moci se podělit o to, co jsem v něm našla já.