Nakoupila nemovitosti a dala je k užívání komunitám. Rozhovor s Audrey Bernard
Jak proměnit něco starého v nový projekt, jehož cílem je dělat svět o trochu lepším místem? O to se snaží Audrey Bernard, která před jedenácti lety v místě zvaném Le Berquet v jižní Francii koupila z dědictví po babičce nemovitost s pozemky a založila tam komunitu usilující o samozásobitelský způsob života. Před třemi lety z komunity odešla a majetek se rozhodla komunitě věnovat. Ze zbylého dědictví koupila nový dům s pozemky v L’Ambass, kde založila komunitu novou, tentokrát otevřenější okolnímu světu. S Audrey jsme si povídaly v dubnu 2024, den po otevření jejich komunitní hospody.
Co tě vedlo k založení komunity v Le Berquet?
Vyrostla jsem v Paříži a v ryze městském prostředí jsem nebyla šťastná. Už jako dítě a teenagerka jsem cítila, že mi něco chybí. Že něco na tomhle světě je něco špatně, a nevěděla jsem co. Až pobyt v Berlíně, kde jsem studovala sociologii, mi otevřel oči. Ve Francii jsem se totiž vůči vládě a systému cítila jako dítě, zatímco v Německu jsem poznala, že lidé mohou převzít odpovědnost do vlastních rukou. To mě přivedlo na otázku samozásobitelství. Prvním krokem v mém politickém a sociálním myšlení bylo zjištění, že každý člověk se může společně s ostatními organizovat bez nějaké vyšší moci. V druhém kroku mi záleželo na tom, jak žít blíž přírodě. Jak můžeme jako lidstvo překročit propast mezi tím, kdo jsme, a přírodou kolem nás. Vadilo mi totiž, jak si globálně obstaráváme prostředky k vlastnímu přežití.
V pětadvaceti jsem odcestovala na Nový Zéland a do Austrálie. Pracovala jsem tam na farmách jako takzvaný „wwoofer“ [dobrovolník na ekologických farmách; pozn. ed.] a objevila nové způsoby života. Po návratu jsem navštívila přátele původem z Paříže, kteří si na jihu Francie koupili statek a začali tam pěstovat zeleninu, chovat ovce či pořádat kulturní akce. Uvědomila jsem si, že tohle bych chtěla dělat také. Začala jsem proto navštěvovat různé komunity; každý kolektiv je totiž úplně jiný.
Všimla jsem si, že pro hodně lidí je nemožné koupit si dům a půdu. Protože jsem zdědila peníze po babičce, přišlo mi skvělé je využít k něčemu takovému, a tak jsem došla k Le Berquet. Od samého začátku jsem věděla, že to místo pojmu jako kolektivní projekt. I když se stanu majitelkou toho místa, budu dělat všechno proto, abychom fungovali jako kolektiv – ne, že já budu majitelka a ostatní nájemci. A to nebylo vždy jednoduché.
Ty jsi stále majitelka?
Ano, ale změna je na dohled. Pozemek jsem darovala nadaci Antidote, která spravuje i jiné komunity. Nadace je organizovaná zdola zástupci různých komunit. To zaručuje, že majetek nemůže být nikomu prodán, pouze jej lze darovat další komunitě. Lidé tak Le Berquet nevlastní, ale mají právo jej využívat, jak chtějí, v souladu se zásadami komunity.
Jak jsi vlastně našla lidi, kteří by s tebou žili a zároveň sdíleli tvé myšlenky?
Roku 2012, kdy se měl v prosinci údajně odehrát konec světa, jsem se do Le Berquet nastěhovala společně s Danielem, kterého znám z Německa, a dalšími lidmi, s nimiž jsem sdílela svůj sen a poznala je v Austrálii. Tam jsme si už kdysi slíbili, že jestli se tohle někomu z nás podaří, ozve se ostatním. Dva roky poté jsem jim volala, ať přijedou do Francie. Přijeli a někteří z nich žijí v Le Berquet dodnes. Zpočátku jsem všechny znala, a poté se tam vystřídalo hodně dalších lidí – dlouhodoběji asi sedmdesát a kromě nich také množství sezónnějších pomocníků nebo wwooferů.
Bernard.
Na jaké největší problémy jsi narazila?
Na lidi. (Smích.) Zní to jako vtip, ale chvílemi to bylo opravdu těžké, protože jsme pobývali na místě s náročnými podmínkami k životu. Když jsme dům koupili, byl nevytápěný, studený, neměli jsme koupelnu ani pračku. Ale na druhou stranu jsme žili svůj sen, a to nám pomáhalo. Těžké bylo též vyladit soužití mnoha lidí, protože každý jsme jiný, takže jsme postupně zaváděli pravidla, která se organicky proměňovala. Když chcete zabránit dominanci a bezpráví, potřebujete pravidla. Bez nich vyhrává ten silnější.
Můžeš nějaké pravidlo uvést?
Na každotýdenních poradách jsme vytvořili bezpečný prostor, v němž každý může říct, jak se cítí, a ostatní ho musejí vyslechnout, což je důležité, aby se zamezilo konfliktům. Zpočátku jsme si totiž říkali všechno na rovinu, někdy i v opilosti, s křikem a pláčem. Zároveň jsme si rozdělili role, aby byl každý za něco odpovědný. Podle toho, co bylo právě potřeba, jsme pak pracovali společně.
Jak to fungovalo finančně?
Ze začátku jsem do toho nasypala opravdu hodně peněz. Většina lidí nepracovala a neměla žádný příjem, protože vložila veškerou energii do společného projektu.
Co znamená „hodně peněz“?
Dům jsem koupila za 200 000 €, dalších 100 000 € šlo do renovací, materiálu a podobně. Časem jsme se snažili, aby komunita byla finančně nezávislá. Náš první příjem zajistily kaštany – výroba produktů z nich, například paštik. Něco nám také vynesl kulturní program.
Zastávali jsme přesvědčení, že pokud chce někdo bydlet v komunitě nezávisle na penězích, mělo by to být možné. Kolektiv mu poskytne přístřeší, jídlo a základní věci. Někteří lidé našli práci v rámci komunity, například v pekárně či pivovaru, a část jejich produkce šla do kolektivu. Je velká výhoda, když nemusíš kupovat pro deset lidí celoročně pečivo. Pivo jsme zase prodávali na akcích, což nám slušně vydělávalo.
Každý přispíval 50 € měsíčně do společného rozpočtu. Což je nic, ale v případě deseti lidí to dělá 500 €, a to už není málo. Někteří dostávali podporu od státu, někdo měl práci mimo komunitu, což ale nebylo vždy jednoduché sladit.
Jak v téhle konstelaci pracuješ se svým egem? Jak ses například cítila, když se dělo něco, s čím jsi nesouzněla?
Nebylo to vždy lehké. (Smích.) Snažím se být velmi obezřená, když něco říkám. Tuším, že moje slovo má větší váhu než hlas jiných a že mám od našeho společného úsilí vysoká očekávání. Pro ostatní nebylo vždy snadné se s tím srovnat, všechna rozhodnutí jsme nicméně dělali společně.
Ohledně peněz jsem věděla, že je už nikdy neuvidím, a byla jsem s tím v pohodě. Před koupí Le Berquet jsem slyšela o případu kluka, který se soudil s komunitou o investované peníze, protože se mu nelíbilo, kam se komunita posouvá. Šlo o velkou sumu, a oni ho nemohli vyplatit. Slíbila jsem si, že taková nebudu. Samozřejmě jsem byla taky občas zklamaná, měla jsem pocit, že lidé projekt neberou dost vážně, ale možná to bylo i tím, že jsem tam žila s nimi. Dnes, když tam už nežiji, vnímám na dálku zase úplně jinou energii a dynamiku v komunitě a snad je to tak dobře.
Až na novém místě v L’Ambass jsem si uvědomila, že není dobrý nápad, když původní vlastník bydlí s komunitou. Přináší to hodně problémů. Na rozdíl od jiných komunit jsme aspoň nebyli zatížení stresem z půjček. Vše má své pro a proti.
Když o tom tak přemýšlím, ve Francii je celkem tabu mluvit o tom, kdo má jaké vlastnictví a kolik peněz, což nám znemožňuje kolektivně řešit sociální nespravedlnost. Zvlášť je to tabu v našem alternativním levicově orientovaném prostředí, kde má většina lidí hlouběji do kapsy. Pokud ale chceme dělat skvělé věci a organizovat se proti věcem, které nechceme, potřebujeme peníze. A protože o nich nemluvíme, těžko pak hledáme nějaká společná řešení.
Můžeš krátce popsat, jak to fungovalo v Le Berquet, když jsi tam žila?
Pěstovali jsme zeleninu, slepice a ovce. Měli jsme také pivovar a pekárnu. Obstarávali jsme si dřevo na vytápění. Až na kaštany a pivo jsme nic neprodávali a vše jsme si nechávali pro sebe.
Jaký typ filozofie či přesvědčení stál za tím, že jste dělali věci právě takhle?
Chtěli jsme být co nejvíc soběstační a ekologičtí. Nepoužívali jsme tedy žádnou chemii a snažili se produkovat vlastní semena a hnojit biologicky. Také využívání mul pro práci bylo logickou volbou, protože tento kraj je docela strmý a terasovitý. Lidé je zde tradičně využívali až do nástupu strojů; práce se zvířaty pak prakticky vymizela.
Dospívání v Paříži mi přineslo úplně jiné vědomosti, než jaké by se mi hodily. Moji předci uměli tolik věcí, od kterých mě společnost držela stranou. Nevím nic o jejich světě. Nevím, jak rozdělat oheň, jak rozeznat lesní rostliny. Spoustu základních věcí jsme se tak museli znovu naučit. Udělali jsme hodně chyb, ale současně jsme byli velmi zapálení, abychom jednou mohli žít nezávisle na velkých společnostech.
Každý den totiž používáme věci, o kterých nevíme, jak vznikly. Vše je tak jednoduché. Zmáčkneš vypínač, a rozsvítí se světlo, aniž bys věděla, odkud se bere elektřina. Měla jsem pocit, že musíme opravdu zpátky k základům: „Je nám zima, musíme jít na dřevo a zahřát se. Pokud je nám stále zima, co lze dělat dál?“ Věci pak získávají úplně jinou hodnotu. Není to žádné rychlé řešení, naopak si uvědomíš, kolik energie a práce v tom všem je. A i v tomhle směru jde o sociální spravedlnost – že si uvědomíš hodnotu práce, kterou využíváš. A že když něco neděláš ty, musí to za tebe udělat někdo jiný.
Proč jsi Le Berquet před dvěma a půl lety opustila a začala nový projekt?
Le Bequet mě omezovalo. Chtěla jsem dělat víc kulturních akcí a potřebovala jsem pro ně větší prostor. Chtěla jsem také víc cílit na běžné lidi. Le Berquet je velmi cool alternativní místo, ale došla jsem k tomu, že chceme-li změnit svět, musíme dokázat, že naše myšlenky a způsoby života nejsou jen pro určitý typ lidí, ale pro každého. Naše nové místo je bývalá hospoda, a působí zase jinak než alternativní komunita. Přivádí to sem jiné lidi, například farmáři z okolí sem chodí na divadlo, a my jsme za to rádi.
Dalším důvodem byla klimatická změna. V Le Berquet už začalo být na pěstování cereálií pro pivo příliš horko, a proto jsme hledali vhodnější půdu. Je mi ale jasné, že před klimatickou změnou nejde takhle utíkat, a musíme hledat způsoby, jak se na ni adaptovat.
A jak tohle nové místo funguje?
Jsem jeho majitelka. Původně jsem zamýšlela totéž co s Le Berquet, ale pro přepis na nadaci nejsou v tuhle chvíli dobré podmínky. Snad později, uvidíme. Je těžké pro mě tuhle variantu přijmout. Zatím jsme zřídili alespoň společnou asociaci, která řeší, jak se organizujeme a co se v komunitě děje.
A hlavní náplní jsou kulturní akce?
Kulturní akce nám umožňují ukázat světu, co děláme a že je možné žít jinak, soběstačně a blízko přírodě, i když to ve finále může vypadat jako naše včerejší otevření hospody.
Které bylo mimochodem velmi zdařilé! Přišlo hodně lidé zvenčí. Takže vás tu vnímají dobře?
Bylo to zde rozhodně jednodušší než v Le Berquet; nedůvěřivé bylo jen vedení obce, zato sousedé byli velmi vstřícní. Mnoho lidí jsem vůbec neznala. Začínají objevovat, co zde děláme, a líbí se jim to.
---
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
