Milostný dopis ohni
Deník někoho, kdo se rozhodl zasvětit požárům několik let studia a potřebuje si ulítnout od vědeckých článků a zpovídat se? Jsem Jane, studentka botaniky, a zkoumám proměny vegetace v Národním parku české Švýcarsko, který v červenci 2022 vzplanul lesním požárem. Trávím s tím požárem hodně času, u něj doma v terénu i u sebe doma nad svým deníkem.
Je březen 2024. Sedím už kolikátý týden doma a píšu práci o lesních požárech. A přitom téma, které mě poslední rok pohlcuje, se do mého života vkradlo zprvu nenápadně. Když hořelo České Švýcarsko, byla jsem u přátel v Děčíně. Seděli jsme u Labe, mělčího než obvykle, vysátého hašením, a cítili jsme kouř. Příliš to pro mě tehdy neznamenalo, pomyslně jsem si sama pro sebe odsouhlasila názory různých vědců o tom, že požáry jsou v krajině do jisté míry přirozená věc. Moc jsem nezkoumala proč a jen jsem si přála, aby tam nikdo neumřel a bylo škodno co nejméně lidí.
Když jsem byla v Českém Švýcarsku poprvé, byl duben 2023. Ani ne rok od požáru, začátek vegetační sezóny. Vzal mě tam vedoucí mé výzkumné práce, abych si udělala obrázek o tom, co mě čeká, protože to jsem právě přesně nevěděla. Požářiště není něco, co potkáváme běžně. Všechno kolem kontrastovalo s černočernou zemí, nad kterou se sem tam jako by vznášely svítivě zelené obláčky. Moje první seznámení se zkrutkem vláhojevným (Funaria hygrometrica), pyrofilním mechem, který kromě táborových ohnišť osidluje v rané fázi jejich vývoje právě spáleniště, následovala dlouhá šňůra informací, ve kterých jsem měla akorát zmatek. Komínový efekt, pionýrské rostliny, hasivka orličí, o ničem z toho jsem nic nevěděla, ale právě to všechno nás v tu chvíli obklopovalo. Prolézali jsme národním parkem celý den, až nás na jednom z vršků chytila bouřka, podivná dubnová smršť. Mraky se zatáhly a najednou bylo popelavě šedé nebe i země. Deštěm nasáklý popel klouzal, utíkali jsme z kopce se schovat před deštěm a větrem a já se po hlavě zamilovávala do prvoplánového dramatu spálené krajiny v jarní bouřce. Když jsem večer usínala ve staré krásnolipské chaloupce, něco se ve mně utišilo. Už jsem se přestala bát, že nenajdu to, co mě bude hnát k cestám po světě. Patrně budu jezdit za pryskyřičnou vůní borovic a černotou sazí. Tehdy v dubnu začal můj dialog s ohněm.
Ale proč jezdit po světě, když vždycky stejně skončím tady? Tehdy v dubnu jsme našli spoustu kostí. Pod jedním z mnoha převisů národního parku ležela srnčí kostra, téměř bezchybně kompletní a poskládaná. Nejspíš utíkala před požárem a musela skočit. Na místě, kde toho tolik zemřelo, si přijdu tolik živá.
6. března 2024 – Havraní skála u Jetřichovic
Ach, ohni, byl jsi tu, už nejsi, a přesto tě cítím. Větřím tě v černotě žíhající břízy, stopuji tě v novinových článcích. Sedím na pískovcovém pahrbku a dívám se na svah porostlý štíhlými těly bříz, zatím bez listů. Loňské prstovité letorosty se jemně třepotají ve větru, jako by někoho hladily po skráních. Kam jsi zmizel, ohni? Vsákl ses do půdy a čekáš, až zbytky tvého těla vykope nějaký paleoekolog? Kam jsi zmizel, ohni? Odvál ses větrem o několik let a několik kilometrů dál? Kam jsi zmizel, ohni? Jdu k tobě.
Na Havraní skálu jsem se chtěla podívat už dlouho. Před osmnácti lety, v červnu 2006, na ní také vypukl požár. Shořelo necelých 18 hektarů lesa složeného hlavně z borovice lesní a borovice vejmutovky s příměsí buků a dubů. Dnes tu jsou hlavně břízy, pionýrky. Třeba je budu také vídat čím dál častěji. Teď je ale čas jít dál.
Vydávám se směrem na Mezní louku. Cestou k České silnici míjím mnoho lesních a výklenkových kaplí. U jedné z nich, skulině v pískovci vymalované posledním soudem, se zastavím na čaj. V plátěném uzlíčku mám čajové nádobí, které mi daroval můj blízký přítel, keramik. Pozval mě jednou na výpal, stáli jsme spolu večer ve tmě a dívali se, jak pec polyká dřevo a uhlí. Nádobí uvnitř bylo doruda rozžhavené a skrze poklop prosakovaly plameny. Jsem spokojená. Co lepšího by mi mohlo dělat společnost při cestě na spáleniště než nádobí pokreslené ohněm a sazemi…? Mám ho doma více, je vystavené u mě v ložnici. Často ho beru do rukou, dívám se na něj a fascinuje mě, že se mnou v pokoji dřímá mnoho různých ohňů z mnoha různých výpalů.
Ach, ohni, uvědomuješ si vůbec, jak velkou sílu máš? Sílu přetavit minerály v glazury, sílu rozpukat pískovec, sílu seškvařit kůži? Když jsme tehdy stáli u pece, odvracela jsem tvář od žáru, ve kterém mizely další a další kusy dřeva. Podobné to asi bylo i tady. Píšu ti, ohni, milostný dopis, a přitom vím, že bych i tady odvracela tvář, jinak by ze mě zbyla pouhá šňůra mrtvých obratlů mezi ohořelými stromy.
Dopíjím čaj a vycházím dál lesní cestou místy sypané štěrkem. Přemýšlím si během chůze hodně pro sebe, ale snažím si pořád všímat toho a těch, které potkávám cestou. Škarpy skrývají mnoho běžných pokladů. Klekám si u ní a dívám se do modrých očí rozrazilu. Dívám se dolů na zem a propadám se skrz květní stopky, vrhám se dolů do té půdy, vonící sladkou hnilobou, z níž vzešly moje kosti. Toužím se tam vrátit, toužím obrůst, a přitom si přijdu tak obrovská, moje tělo je nekonečné a v životě by se nevešlo do maličkého květního kalichu.
Když se miluju se svým klukem, prohánějí se mi hlavou rostliny. Od té doby, co se zajímám o botaniku, se jich nějak nemůžu zbavit. Někdy to jsou stepní a luční byliny, jindy i stromy. Borovice lesní s borkou načervenalou jako naše líce. Pokaždé to má jinou barvu, tmavě modrou a listově zelenou, rezavě hnědou jako jehličí. Možná máme rádi erotiku a dotyk, protože dotykem vzniká teplo. Možná i proto mě tak fascinují požáry. Možná jsem jenom prochladlá můra, které nestačí teplo lidského těla a potřebuje shořet.
Proč se tak ráda dívám, jak věci hoří, a proč mám takový strach, že by shořel můj domov?
Z nekonečných úvah mě probere Mezní louka. Na začátku března je tu liduprázdno. Turistická sezóna ještě spí. Staré i nové hotely vypadají jako opuštěné hrady. Na to tu místní hodně nadávají, že od koronavirové pandemie, a pak navíc ještě kvůli požáru jim sem jezdí čím dál míň lidí. Asi není každý takový, aby ho zajímaly ohořelé stromy. Mnoha lidem to jistě přijde depresivní a chápu to. Na ten požár je navěšeno mnoho otazníků. Mohlo za něj sucho, globální oteplování, kůrovec, management, pomatený žhář nebo všichni dohromady? Bude teď požárů přibývat? Jak dlouho tu ještě bude ten ohořelý „hnusoles“? Je špatně nebo dobře, že to tu shořelo? Přísluší mi vůbec takový soud? Čím víc do tématu zabředávám, tím silnější mám pocit, že bych měla znát odpovědi, mít v kapse balíček informací a tahat je jako esa z rukávu. Ale já často prostě nevím. Strávila jsem tu zároveň hodně i málo času; na běžného smrtelníka asi víc, než je zvykem, na výzkumníka žalostně málo.
Rozhodnu se, že podpořím místní ekonomiku, a sedám si v restauraci starého hotelu, originálně nazvaného „Mezní louka“, na pivo. Kolikrát jsem ho už minula a nikdy jsem nebyla uvnitř. Bílé ubrusy a stoly nastrojené pro nikoho, všechno je to jen moje a paní uklízečky. Možná jsem si měla dát spíš čaj, zchlazení by přišlo vhod jindy. Třeba minulé léto, kdy jsem zde pomáhala svému vedoucímu při práci. Bylo to moje první setkání s botanickou prací v terénu. První setkání s fytocenologickými snímky, metodou, kdy se na vyznačené ploše zaznamenávají druhy rostlin v jednotlivých lesních patrech a jejich individuální pokryvnosti. Jelikož jsem z rostlin neuměla zhola nic, má práce spočívala hlavně ve vyměřování oněch ploch pásmem a jejich značení umně zapíchnutými klacky. Měla jsem pak během botanizování svého vedoucího plno času pozorovat své okolí a poznávat spáleniště. Pohorky jsem měla zanesené prachem a popelem tak jemným, že jsem ještě několik dní smrkala doma černě.
červenec 2023
Na jednom ze spálených svahů je prohořelý buk, velikánský strom, kterým oheň projel jako komínem. Dívám se do jeho ožahlé skořápky, vidím světlo na konci tunelu a myslím na první ženu a prvního muže, kteří vylezli na želví ostrov skrze dutý strom. Třeba ani ten jejich nebyl ztrouchnivělý, ale též prohořelý. Třeba proto mají indiáni černé vlasy – dotkli se jimi na cestě ven sazí. Já černé vlasy nemám, ani oči, ale přesto jsem z kmene strážců ohně. Jak ironické! Nebo spíš až trapně osudové. Třeba jsem přišla na svět jinudy, nedostala jsem příležitost otřít se vlasy o saze. Dělám to alespoň teď a těší mě, když ze mě ve sprše teče černá voda, těší mě, že tě mám, ohni, za nehty, těší mě, že můžu chodit po tvém spícím těle. Mám pocit, že jsem tvojí součástí, nemám obrysy a vítr mě odfoukává kaňonem Labe znovu a pořád k tobě, ohni, ke tvojí vůni. Máš za to, že nevoníš nijak, že les tebou pokrytý voní sterilně tak jako popel, že pohlcuje pachy. Čím míň voníš ty, tím víc si uvědomuji vůní vlastního těla, potu, vlasů pečících se v červencovém slunci pod kloboukem.
Na ohořelém dřevě je pořád patrná jeho struktura. Otisk cév, xylému, živého stromu. Šedavá mapa na černém podkladu, plošky uhle se ve slunci blyští jako rybí šupiny. Zbyde i po mně otisk? Píšu tyhle řádky proto, abych si ho zajistila? Strčím rukou do uhořelé souše před sebou. Zhoupne se a spadne. Ven ze země trčí zbytky kořenů jako dlaň s usekanými prsty.
Až umřu, chci být bukem, bukem se stříbrnou kůží, konečně být pevně na nohou a podívat se slunci do očí. Až umřu, chci být bukem a objímat oblohu.
Ty dva loňské červencové týdny pro mě byly hodně nevšední, kontinuální zážitek, který byl monotónní a zajímavý zároveň. Jejich nevšednost spočívá asi v maličkostech. Na jedné z ploch jsme například našli rostlinku fazole. Pnula se po ohořelém pařezu a mezi svými listy skrývala pět zářivě zelených lusků. Nechápali jsme, jak se tam dostala, a chvíli jsme váhali, zda jsme zavázáni invazní fazoli vyrvat ze země, nebo ji nechat být. Lusky jsme sklidili a večer na ubytovně uvařili. Na každého z nás, kteří jsme tam ten týden byli, vyšel jeden a z napřažené vidličky mého vedoucího jsme je přijali jako spáleništní hostii.
Nyní, o více než půl roku později, tu jsem zase a pohání mě zvědavost. Od mé první návštěvy spáleniště v dubnu 2023 uplynul skoro rok a mě zajímá, jestli to teď bude jiné. Vycházím ven z hotelu a vydávám se zespoda na Gabrielinu stezku. Na levé straně se přede mnou otevírá údolí svažující se do Černého dolu, černý koberec se zelenou výšivkou z trav a břízek. Jako vážné zkrabatělé čelo je do svahu přede mnou zasazena menší pískovcová stěna. Pod ní byla zřejmě obyčejná holina, jsou tu jen ohořelé pařezy. Na jeden si sedám, spálené dřevo je mokré od deště a pouští černý inkoust.
6. března 2024 – okraj Černého dolu
Tak jsem k tobě došla, ohni. Od léta jsme se nesetkali osobně, ale přesto jsem tě stále měla na mysli. Jak asi chutnáš? Jsi sladký, teplý a hřejivý, nebo zanecháváš v ústech pachuť železa, pachuť krve? Zaryješ mi do jazyka třísku, nehty do zad? Vkládám si do úst oharek. Jsi studený a vlhký. Skousnu a slyším – nebo spíše cítím – jemné skřípání popela. Nechutnáš nijak; chutnáš jako voníš.
Převaluju kus oharku v ústech a rozhlížím se kolem. Hledám ony rozdíly oproti loňskému dubnu, pro které jsem si přišla. Něco je stejné. Pořád je tu zkrutek vláhojevný (Funaria hygrometrica), jak ve své mladé podobě v barvě zvýrazňovačové zeleni, tak ve svém stařeckém rezavě oranžovém provedení. Rozemílám jednu z oranžových tobolek mezi nehty palců a ven se sypou stejně zářivě oranžové spory. Mylně jsem si myslela, že už bude dávno pryč, protože zkrutek je často charakterizovaný až jako efemérní, tedy druh, který svůj životní cyklus dokončuje v porovnání s ostatními velmi rychle – v řádu týdnů, měsíců. Je tu ale i druhou sezónu a zdá se, že to tak bývá. Se zkrutkem sousedí další spáleništní ikona, porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha). Játrovka, jejíž samičí rozmnožovací orgány vypadají jako něco mezi deštníčky a hvězdičkami a samčí jako ploché hvědicovité přistávací plošinky. Vzpomínám si, že v létě, když bylo vedro a sucho, se krabatila a vysoušela trochu jako maličká růže z Jericha. Teď na jaře mají ale asi vláhy dost a vesele si zelení. Oba mechorosty znám už z dubna předešlého roku, stejně jako ohořelá smrková párátka a černou zemi. To, co je tady ale nové a nepřehlédnutelné, je záplava malých břízek. Před rokem se tu zelenaly hlavně mechy a hasivka orličí (Pteridium aquilinum), kapradina skvěle přizpůsobená narušovaným stanovištím. Zelená barva tu byla oproti černé v menšině. Třeba se to letos přehoupne v opak, pionýrské rostliny očividně nezahálejí. Třeba to tu za osmnáct let bude jako na Havraní skále.
Dochází mi, že v létě to tu bude vypadat ještě jinak. Budu se muset naučit spoustu nových kytek a mechů. Budu to tu muset opravdu poznat, pečlivě ohmatat a zapsat do sešitu. Za rok nebo dva se pravděpodobně vyrojí spousta článků a studií – od botaniků, entomologů, mykologů a dalších výzkumných týmů různých oborů, které na spáleništi od požáru pracují. Nyní máme o tomto konkrétním požáru k dispozici studii věnujícící se faktorům jeho šírení. Hlavní tři příčiny: sucho, velká větrnost a nízká vlhkost dřeva. Vzhledem k probíhajícímu globálnímu oteplování neveselé vyhlídky. A přibývají další nové otazníky – nakolik za to mohl uměle vysazený suchý smrkový les, stižený navíc ještě kůrovcem? Přitom se zdá, že na holinách po kácení se oheň šířil i přes jejich vyklizení od dřevní hmoty. Živé smrky mají tendenci plát sebedestruktivními korunovými požáry – vypadalo by to tu jinak, kdyby tu hořely borovice, které sice umí korunově hořet také, ale dobře přežívají požáry povrchové? Můžeme ještě přihodit informace o tom, že České Švýcarsko má požární historii sahající více než 7 000 let do minulosti a díky pískovcovým skalám a roklím zde nejsou požáry ničím novým. Nezastírám, že mi požár přijde jako šance pro obnovu místního lesa (jak klišé věta), ani to, že mě požářiště fascinuje (což už zřejmě čtenářstvo pobralo). Palčivě si také uvědomuji to, že jsem zaujatá skrze svůj obor a svou práci a tím, že mi zkrátka a jednoduše nehořelo nad barákem. Snažím ten požár brát jen jako danost, něco, co se stalo a co nezměním.
Mám pocit, že by sis mě, ohni, přitáhnul, i kdybych nechtěla. Třeba bych se v jarním dešti rozpustila a stekla z tvých svahů, třeba by tekutý prach a popel z mého těla nasály rostliny, vypily mě kořeny, rozebraly si živiny v mém těle. Třeba bych stoupala jejich stonky vzhůru, výš a výš skrze cévní svazky, které jsem zvyklá vypitvávat na praktikách. Třeba bych se klonálně rozšířila přes celé spáleniště, třeba bych tě, ohni, obsáhla celý, mé rostlinné tělo by přilnulo k tomu tvému. Třeba je klíčem k poznání být mnohačetným jedincem, plazivé meristematické klubko rostoucí dál bez jasných hranic, třeba by zmizelo ty a já, já a ty. Třeba bych už nepotřebovala shořet celá, protože část mého těla, jedna z mých ramet, jedna z mých odnoží, by to přežila. Třeba by můj vegetativní přístup k životu a rozmnožování získal opodstatnění.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
