Lázně jako kulturní kapitál své doby. Případ Karlových Varů

Hustým lesem vzájemně zakleslých bodavých větví peláší uštvaný stín zvířete. Střapatá ouška otáčí směrem k zuřivému štěkotu pronásledovatelů. Jejich sliny plní otisky kopýtek v podmáčené zemi. Jsou čím dál blíž. Nezbývá než skočit do propasti, jedině tak se dokáže zastavit. Skok. Jelen se noří do vroucí vody, kterou les polyká pod bludnými kořeny.

O pět set let později ve městě postaví sochu jelena, díky němuž královská družina prameny objevila. Někteří protestují: nebyl to přece jelen, ale kamzík. Než balneologickou léčbu nahradí penicilin a peroxid vodíku, voda je základem léčby uštvaných. Obstará zlomeniny, nádory, roztřepené nehty i melancholii generace mladého Werthera. Lidé se v horké vodě pramenů máčejí celé hodiny i několik dní – ve vaně spí, obědvají a lóže na moment opustí jen kvůli toaletě. Kůže se má rozmočit, rány otevřít, a škodlivé látky tím vyloučit z těla. Lazebníci radí pacientům, aby pili desítky pohárků vody denně. Zaznamenán byl rekord čtyřiceti vypitých litrů vody. Post mortem.

„Během mého zdejšího pobytu jsem propadl takovému okouzlení fantazie, že se slovy nedá popsat. Vody mi dělají dobře stejně jako nutnost být stále mezi lidmi. Mnohé skvrny rzi, které získáme tvrdošíjnou osamoceností, se tu skvěle obrušují. Od žuly přes všechno, co Bůh stvořil, až po ženy – vše přispělo učinit mi pobyt příjemným a zajímavým.“ Johann Wolfgang von Goethe

Trvalo třicet tisíc let než voda dešťová, voda sněhu hor doby ledové, voda podzemních řek, vyvřela na povrch. Než si našla skulinky mířící spodničkami země do kilometrových hloubek, přes minerály, přes oxid uhličitý, než vytvořila cesty geologické paměti. Teplo zemského jádra vodu zahřeje a lázeňský host se napije. Už cítí, jak artritida ustupuje léčivé síle pramene, jeho dvaasedmdesáti stupňům Celsia. Jaterní verše se propisují do skály. Tekutá substance spájí geologický čas s fyziologickými procesy těl.

Prameny postupně prosáknuté, objevené a vydolované jsou usměrněny potrubím kanalizace a obklopeny altánky, kolonádami, nákupními třídami, lázeňskými hotely a domy. Velký projekt opečovávání minerálních pramenů však ohrožují požáry, rozvodnění řeky Teplá, přetlak kysličníku uhličitého a následné výbuchy Vřídla. Přírodní živly ohrožovaly existenci pramenů i blahobyt karlovarských lázní odjakživa. Podle legendy je proto Duch minerálních pramenů zaklel do svého příbytku ve skalách a odebral se do podzemí, kde je pramenům nablízku. Ten, kdo ovládá Ducha pramenů, ovládá celé lázně. Bylo tedy v zájmu města, aby mu posvátné místo se skalním reliéfem Ducha pramenů patřilo. Lidé si sahali na jeho nos a vousy a jejich přání se plnila.

Řeka Teplá, sevřená kamenným meandrem, dnes zdobí lázeňské údolí. Největší Vřídelní pramen vyvěrá až do výšky dvanáct metrů nad zemí – nejdřív na pozadí pseudorenesanční a později brutalistní elegance kolonády. Ženy ve Vřídle perou prádlo a paří kuřata, aby šla lépe oškubat, přestože město takové počínání oficiálně zakazuje. Prameny jsou prestižní záležitostí. Místo kuřat se v zinkových vanách brzy smáčejí lidé. Být hostem zapsaným v návštěvnické kartě lázeňského města je takřka společenskou nutností.

Lázně jako závislost

V průběhu devatenáctého století dosáhla kultura vodní léčby v Evropě svého vrcholu. Než Evropa znovuobjevila antický ideál hygieny, koupel byla považována za zbytečnou. Nyní stylová rafinovanost, globální význam a vnitřní rozmanitost lázeňských měst dosáhly rozměrů, které neměly v ostatních částech světa obdoby.

Lázeňská kultura překračovala rámec léčebné instituce a rekreačního místa. Významná lázeňská města jako Karlovy Vary, Baden-Baden, Bad Ischl, Bad Ems, Bad Kissingen, Vichy, Bath nebo Spa reprezentovala komplexní kulturní fenomén, v němž se protínaly diskurzy o těle, zdraví, společenském postavení a kulturní produkci. Historie velkých lázní nesvědčí jen o proměnách v myšlení o léčebných metodách a správě tělesnosti, ale vypovídá také o dočasnosti teorií lidského těla a jeho potřeb, o proměnlivých módách ve zdravotní péči a osobní hygieně, o pomíjivosti názorů na vztah životního stylu, fyzického a duševního zdraví. Setkávání různých společenských vrstev zároveň umožňovalo přenos aristokratických praktik do nových souvislostí, v nichž se vyjednávaly vztahy mezi upadající rolí šlechty a ambiciózní buržoazií.

„Podivuhodným řízením osudu se zrovna nacházím jakoby uzamčený ve zcela odloučeném koutě světa, v úzkém, leč líbezném údolí, jež je ode všeho izolované natolik, že ani nevíme, jak vypadá nebe za jeho zdmi. Bouřky zde zjistíme až tehdy, když propuknou přímo nad našimi hlavami. Zdejšího pobytu vůbec nelituji, zčásti se mi protiví divadlo světa a zčásti se mi velice líbí nejbližší okolí.“ diplomat Friedrich Gentz

Zásadní je především poznání, že tyto prostory nebyly primárně určeny k léčbě vodou, i když se prolínala veškerým děním. Lázeňská města byla místy společenské významnosti, umělecké tvorby, ekonomické transakce (včetně manželského trhu) a sexuální transgrese. Šlechta, spisovatelé, politici, umělci, bohatí měšťané, industriální podnikatelé, generálové a profesionální společnice se setkávali na tanečním parketu, u hazardního stolu, na tribunách koňských závodů. Velká lázeňská města byla ekvivalentem současných golfových a tenisových resortů, konferenčních center, politických summitů, červených koberců filmových premiér, fashion weeků, zábavních parků, útočišť pro milostné avantýry a také kasin.

Hygiena v antice nebyla chápána pouze jako fyzická čistota, ale jako komplexní péče o tělo i duši, propojená s ideály krásy a posvátnými rituály. Podstatnou součástí této péče o duši byl už od dob římských lázní také hazard. Zdá se, že veřejné koupací rituály odnepaměti volají po dobrém jídle, vínu, sexu – a vrhání kostek. Jet do velkých lázní bylo jako jet do Vegas s motivy léčby na slotech hracích automatů. Rozšířená závislost lázeňských hostů na hazardu poukazuje na temnou stránku lázeňské svobody, kdy odpočinek mohl souviset s nezřízeností, se ztrátou kontroly a se závislostí na profesionalizaci zábavy a její komodifikaci. Nemálo hostů si z lázní odváželo závislost nejen na hazardu, ale také například na opiu.

Kontrola tělesnosti

Moderní moc se přestala ustavovat primárně represí, kterou nahradila regulace těl a společnosti v oblastech zdraví, disciplíny i potěšení. V lázeňské kultuře devatenáctého století můžeme sledovat postupný nástup toho, co filozof Michel Foucault nazývá biomocí: tělo a voda se stávají objektem balneologického vědeckého pozorování, časové regulace, prostorové organizace. Těla se formují pomocí rozvrhů, vodoléčby i chemických látek. Duch nachází vybití ve společensky přijímané sexualitě, kulturní produkci a podpoře závislostí. Voda má své otevírací hodiny, pitné kúry a recepty konzumace, společenské předpisy užívání (lékař David Becher léčbu revolucionizuje zredukováním dávky minerální vody ze 40 až 60 pohárků denně na 12 až 15 pohárků přímo u pramene).

Bylo to dílo okamžiku. Krásná císařovna Sissi padá k zemi mrtvá. Ostrý hrot pilníku italského anarchistického atentátníka zasáhl srdce šlechtičny, která tak ráda jezdila na koni. Už se nikdy do milovaných lázní nevrátí. Město pak postavilo lázeňský dům a na znamení smutku jej pojmenovalo Alžbětiny lázně. Byl to poslední velký dům v Karlových Varech vybudovaný před velkými válkami a velkým úpadkem oné bájné lázeňské slávy.

V průběhu dvacátého století už pobyt v lázních není společenská záležitost. Lázně se stávají strategií přežití v komunistickém i kapitalistickém světě. V roce 1948 komunisté znárodnili všechny přírodní léčivé zdroje, a vznikl národní podnik Československé státní lázně a zřídla. Socialistická rétorika tento krok prezentovala jako demokratizaci péče. Lázně měly být „důležitým činitelem v péči o zdraví lidu; zlepšují zdravotní stav nemocných, přispívají k rychlému obnovení jejich pracovní schopnosti, zpomalují stárnutí, snižují nebezpečí předčasného vyřazení z pracovního procesu a pomáhají zajišťovat zdravý rozvoj nové generace“.

„Před vařícími se a bublajícími prameny neomezeně vládne demokratický princip. Excelence, princové, maloobchodníci, baletky – ti všichni zde postupují dlouhým pomalým husím pochodem ke zřídlu coby velká mírumilovná rodina. Zdejší horký drink nečiní rozdílů mezi měšťanskými žaludečními potížemi a žlučníkovým kamenem vysoké šlechty.“ Karl Böttcher

Lázně tak byly poprvé finančně dostupné masám – a zájem o lázeňskou péči brzy převyšoval jejich kapacitu. Socialistické lázně však nesloužily pouze k regeneraci poctivého pracujícího. Staly se součástí státního populačního plánu, který zahrnoval kontrolu nad porodností a prodlužováním produktivního věku. Standardní lázeňský pobyt trval tři až čtyři týdny a návštěvu schvaloval nejen lékař, ale také podnik, který rozhodoval o přidělení místa. Tělo dělníka se stávalo státním kapitálem, do nějž muselo být investováno, aby zůstalo funkční. Lázeňská péče se stala kalkulací v rámci centrálně plánované ekonomiky. Péče o zdraví lidu znamenala péči o zdraví národního hospodářství a jeho demografickou reprodukci.

Lázeňská péče však nebyla výlučně socialistickým fenoménem. V kapitalistickém Německu fungoval až do přelomu tisíciletí systém Kur – léčebných lázeňských pobytů předepisovaných lékařem na čtyři týdny, na které měl pracující nárok každé tři roky. Pobyty byly plně nebo částečně hrazeny ze zdravotního pojištění, pacient dostával plat a čas nečerpal z dovolené. Systém se týkal přibližně devadesáti procent německé populace. Investice do zdraví pracujících byla investicí do ekonomické produktivity, prevence invalidity, regenerace a prodloužení aktivního věku. Stát tedy bez ohledu na ideologii vnímal tělo pracujícího jako nástroj, o jehož funkčnost bylo třeba systematicky pečovat. Hlavně no stress. Až reformy kolem roku 2000 nárok na lázně radikálně omezily, překlasifikovaly většinu léčebných pobytů na rehabilitaci s přísnějšími podmínkami a přesunuly část nákladů na pacienty.

Kde je život, tam je…

V Karlových Varech lidé nepotřebují prolévat varné konvice antikalkem. Mattoni tam teče z vodovodních kohoutků i toaletních nádržek. Voda je v módě. Topmodelka Hana Soukupová v reklamním spotu vystoupila v šatech z vody Mattoni. Kde je život, tam je… kapitál. Hydrokapitalizmus syntetizovaný do reklamního hesla znovuobjevuje antické lázeňské ideály krásy těla i ducha. Voda, která měla léčit, se nově branduje, balí a prodává. V neoliberální éře se vnější kontrola státu nad zdravím své populace proměňuje v sebekontrolu. Voda má plnit značkové láhve na vodu a hydratovat pleť.

„To místo je vskutku pozoruhodností a je vhodným námětem pro esej. Takový esej, jenž by postihl bytí tohoto pamětihodného Světa – Hostince – Města, patrně ještě nebyl napsán. Ona věc, ono město je samo o sobě uměleckou výslednicí několika staletí.“ Theodor Fontane

Současný wellness turizmus už netrvá na lékařském předpisu, ale na zasloužené relaxaci – péče o sebe se mění v povinnost být viditelně zdravý, krásný a produktivní. Lázeňské pobyty se zkracují z měsíce na jediný víkend. V lázních se neodpočívá, v lázních se mládne. A rychle. Hyjé! Fiakristé povozí hosty turistickými kočáry městem maximálně hodinu. Karlovarské kasino už nebaví davy, ale planetu – slouží jako kulisa k bondovce Casino Royale. Beethovena, Goetha nebo Schillera vystřídali John Travolta, Uma Thurman a Johnny Depp. Zábavní hazardní projekt a kulturní vystoupení významných uměleckých hostů totiž nahradil mezinárodní filmový festival. I na něm se ovšem ukazují prominentní lidé, kteří nesledují filmy a nepijí prameny, ani Becherovku, ale značková šampaňská. Jsou v lázních především kvůli tomu, aby se setkávali na tanečním parketu, u hazardního stolu, na tribunách koňských závodů.

Začátkem nového tisíciletí byl kolem reliéfu Ducha pramenů postaven soukromý wellness komplex, přístupný jen ubytovaným. Kontroverzní investor tím dokončil proces, který začal budováním prvních vývodů pramenů – privatizaci hydrokulturního dědictví. Duch pramenů teď střeží bazén plný víkendových wellness pobytů ze Slevomatu. Hlídá vodu v bazénu, jako by ze všech vod právě ona potřebovala nejvíce ochrany. Podnikatel ovládá Ducha pramenů a s ním i celé město a jeho zlaté vodní spóry. Jenže můžeme vodu opravdu vlastnit?