Íránský lev na cestě za svobodou - 2.část

Protestní hnutí

Po dvou letech protestů zavládl v Íránu smutek. V září 2022 zatkla mravnostní policie kvůli údajně nesprávně nasazenému hidžábu dvaadvacetiletou Mahsá Amíní, která pak na policejní stanici za dosud ne zcela jasných okolností upadla do kómatu. O několik dní později zemřela v teheránské nemocnici – o jejím životě tak rozhodl pramínek vlasů. Vražda, za kterou byl odpovědný íránský režim mnohé Íránce silně zasáhla.

Protestní hnutí „Ženy, život, svoboda“ začalo v Teheránu, kde se před nemocnicí Kasra shromáždili místní lidé – zprvu bez hesel a transparentů. Zprávy o události i o pokusu policie dav rozehnat, se pak šířily ústně i na videozáznamech po celé zemi.

Mnozí Íránci měli pocit, jako by Mahsá Amíní byla jejich sestra, sestřenice či dcera, která přece měla právo žít svobodně a bez obav. I proto se jí i dalším dívkám, jež se tehdy staly obětí režimu, začalo přezdívat Dokhtar-e Iranzamin – Dcera Íránu. Zármutek brzy přerostl v odhodlání a Íránci vyšli do ulic, jejich jednota přitom překračovala etnické, rasové i náboženské hranice. Hlavním heslem protestů se stal slogan „Ženy, život, svoboda!“. Jak se protesty rozšířily, íránské ženy se rozhodly pro tradiční gesto. V celé zemi i v zahraničí si začaly stříhat vlasy jako Farangis z národního eposu Šáhnáme, když jí zavraždili muže. Stříhání vlasů v perské kulturní paměti totiž není projevem slabosti, ale vzdoru: smutku, který se proměnil v hněv.

Velkou roli v tomto hnutí sehráli také Íránci a Íránky žijící v diaspoře – svým svědectvím, uměním, protesty i tlakem na média v dosud nebývalé míře upozorňovali na to, co se v Íránu děje. Poukazovali na brutalitu režimu i na to, jak tamní islámské zákony ovládají a utlačují každodenní život všech obyvatel, zejména žen.
Íránský režim reagoval nemilosrdně. Hnutí potlačil popravami mladých lidí, zastrašováním i cenzurou a povrchními reformami se snažil vytvořit iluzi změny. Ulice utichly, hnutí „Ženy, život, svoboda“ se však nezvratně zapsalo do kolektivní paměti.

Yasmin: Celé ty roky je mým jediným přáním vrátit se domů
V roce 1979, kdy vznikla Islámská republika, mi bylo jedenáct. Tehdy jsem ještě nemohla tušit, že skončila nejlepší léta mého života. Živá a svobodná společnost se téměř přes noc změnila v ideologický islámský režim, který s sebou přinesl povinný hidžáb, válku, útlak, systémové násilí, popravy a život v ústraní. Při pouličních střetech jsem byla později raněna a viděla, jak moje blízké i vzdálené příbuzné a přátele zatkli a uvěznili. Nikdy nezapomenu, jak nám na střední škole jako varování přivedli ukázat takzvané „kajícníky“ z věznice Evín. Neustálé ponižování, tvrdá cenzura, finanční potíže a především silná touha zdokumentovat svou zkušenost univerzálním jazykem obrazů a umění mě nakonec přiměly Írán opustit. Po dokončení bakalářského studia malby jsem se v necelých třiceti letech přestěhovala do Francie.
Od roku 2009, tedy od vzniku Zeleného hnutí, žiji v exilu. Předtím jsem se do Íránu vracela na několik měsíců každý rok. Tyto návraty pro mě měly zásadní význam – nejen kvůli mým blízkým, ale i kvůli mé tvorbě. Rodina se s mým rozhodnutím věnovat se protestnímu umění srovnává více než třicet let a všichni za ně platíme dlouhým odloučením. Celé ty roky je mým jediným přáním vrátit se domů. S mámou jsem se od omezení přístupu k internetu a přerušení telefonních linek íránskou vládou letos v únoru mohla spojit jen výjimečně. I odeslání kratičké zprávy o tom, že je v bezpečí, naráží na obtíže.
Jsem hrdá na to, že, hned několik protestních shromáždění se konalo i v Praze. První demonstrace před íránskou ambasádou proběhly už v letech 2008 a 2009 během Zeleného hnutí, ty největší pak s nástupem hnutí „Ženy, život, svoboda“ v roce 2022. Od té doby jsme uspořádali na šedesát shromáždění.
V současnosti pracuji na výtvarném a archivním projektu, který tyto demonstrace zdokumentuje v knize. Média totiž často prezentují jen střípky reality a celá pravda o událostech v Íránu do nich vždy nepronikne. Přesto zůstávám optimistkou a jasně vnímám zásadní rozdíl mezi událostmi v roce 1979 a tím, co se děje dnes. Snad se už brzy dočkám toho, že skutečnou svobodu budou mít všichni Íránci.

Závěrečná bitva

Je možné, že letošní lednové události (masakr civilistů v lednu 2026, pozn. redakce ) budou jednou mnozí líčit spíše jako začátek zúčtování s režimem než pouhé protesty. Do ulic vyšli lidé všech společenských vrstev, etnického původu i vyznání. Podnítil je k tomu náhlý kolaps národní měny, už od prvního dne však bylo zřejmé, že jde o víc. Nikdo už nemluvil o částečných reformách či jednotlivých křivdách a hlavními tématy přestaly být povinný hidžáb, cenzura a špatné hospodaření. Cíl byl jasný: konec Islámské republiky.

Na demonstracích se po desetiletích poprvé objevila předrevoluční perská vlajka se lvem a sluncem, už pouhé její vlastnictví je přitom závažný zločin. Někteří kromě ní nesli i portréty Rezy Pahlavího, aby tak svůj vzdor projevili otevřeně. V ulicích i celých čtvrtích zněly slogany jako „Javid Shah“ (Ať žije šáh) nebo „In akharin nabardeh, pahlavi barmigardeh“ (Toto je poslední bitva, Pahlaví se vrátí). Íránci pochopili, že dokud zůstane současný režim u moci, bezpráví na ně bude doléhat donekonečna.

Pokojné protesty trvaly pět dnů a účastnily se jich celé rodiny, starší muži i mladé ženy. Převládala rozhodná, ale nechaotická atmosféra. Přesto nejvyšší představitel státu mluvil o „zmatku“ a „vzpouře“, a dal tak průchod režimnímu násilí. Na neozbrojené civilisty v celé zemi zaútočili příslušníci islámských revolučních gard, milice Basídž a policejní jednotky. Přesto skandování neustávalo – naopak sílilo a šířilo se do dalších měst.

Když Princ Rezá Pahlaví ze svého exilu ve Spojených státech vyzval Íránce, aby se 8. a 9. ledna 2026 vždy v osm večer sešli na národním shromáždění, vyslyšely ho miliony lidí. Tentokrát však režim reagoval vypnutím elektrických sítí i internetu a přerušením telefonních linek. Do obytných oblastí vyrazila těžká vojenská technika. Celá země byla rázem odříznuta od světa a v této tmě přišly o život tisíce protestujících.

Rodiny zoufale hledaly své blízké. Mnozí jejich těla nikdy nenašli, jiní museli za ostatky svých dětí, sourozenců nebo rodičů zaplatit vysoké částky. Těla se pohřbívala v noci bez obřadů, bez rozloučení, bez práva veřejně truchlit a pod silným tlakem. Nebyla snad domácnost, která by neutrpěla ztrátu.

Jinou podobu měly represe v nemocnicích. Ranění se jim proto ze strachu ze zatčení vyhýbali a svá zranění tajili. Tisíce lidí přišly o zrak kvůli střelbě z brokovnic, jejich život i budoucnost se tak jednou navždy změnily. Nešlo přitom o oběti ojedinělých brutálních činů, ale organizované kampaně. Režim se své kroky usilovně snažil zastřít, své nepřátele v zahraničí obviňoval ze lži a šířil nepravdy. To, co se během těch dnů odehrálo, však lze pojmenovat pouze jediným slovem: masakr.

Ali: Nakonec přišla esemeska: „Všichni jsme v pořádku. Nedělej si starosti.“
Sledování lednových událostí prostřednictvím tiskových agentur a sociálních sítí ve mně vyvolávalo spoustu emocí – smutek, hněv i vinu, že sám jsem v bezpečí, zatímco po krajanech se v ulicích střílí. Začal jsem také pochybovat, zda bylo správné Írán opustit. Zažíval jsem těžkou spánkovou deprivaci a byl posedlý sledováním zpráv. Navíc se mi nedařilo spojit se s rodinou a přáteli, kteří se protestů často účastnili. Po více než dvou týdnech, kdy na internetu denně kolovaly znepokojující videozáznamy celých hromad těl v nemocnicích, na forenzních odděleních a na hřbitovech, přišla konečně krátká esemeska od mámy: „Všichni jsme v pořádku. Nedělej si starosti.“ Živě si pamatuju, jak jsem se jí hned poté nesčetněkrát snažil dovolat – marně. Po dalším týdnu se rodina konečně ozvala a mohl jsem s ní i pár minut mluvit. Strašně se mi ulevilo. Dozvěděl jsem se, že jeden bratranec byl postřelen brokovnicí, ale podařilo se mu uprchnout a doma ho ošetřil důvěryhodný lékař. Jiného bratrance při protestech zatkli a pak krutě mučili. Po několika dnech byl naštěstí propuštěn, je však natolik traumatizován, že se bojí i malých věcí.

Tkalcovský stav

Dějiny v zemi tisíce ozvěn pracují jako tkalcovský stav. Po revoluci v roce 1979 se jeho osnovou začala proplétat jedna nit nesouhlasu za druhou. Každá měla svou barvu, jméno a cíl: práva žen, sociální svobody, cenu chleba, důstojné pracovní podmínky. Každé povstání vyvolala jasná příčina a každé vzneslo jasně daný požadavek. Tkaný vzor tak byl dobře čitelný, a proto jej bylo třeba přerušit.

Režim tohle přerušování zvládal na jedničku. Po represích přišla zástěrka v podobě reforem – symbolických gest, jež měla svědčit o vstřícnosti vlády, ovšem bez úmyslu vzdát se moci. Tkalcovský stav se na chvíli zastavil, pak se znovu rozjel, znovu se zastavil a narušená důvěra se načas obnovila. Lidé přitom žádali úlevu, nikoli změnu režimu – chtěli opravu, nikoli kolaps. Nenavrhovali žádnou alternativu. Cyklus se tak mohl opakovat. Jenže tentokrát se tkaný vzor přerušil úplně. Už nešlo o dílčí, ale o zásadní požadavky. Všemi městy, obcemi i čtvrtěmi znělo nebývale zřetelně jedno a totéž. Vzdálenost mezi lidmi a státem už nebyla politická, ale existenciální. Už nešlo o vzájemné nedorozumění, ale o odmítání, které už nešlo urovnat.

Když režim pozná, že přišel o legitimitu a už nebudí strach, dojde mu ještě jedna věc: něco je jinak. Tváří v tvář jednotnému požadavku, znovu oživeným symbolům a jasně pojmenované budoucnosti se však rozhodl pro jedinou odpověď, která mu zbyla. Tkalcovský stav zastavit nemohl, a proto se jej rozhodl utopit v krvi.

O co těm Íráncům vlastně jde

Íránci vedou vždy dvě konverzace – jednu hlasitou v ulicích a domácnostech a druhou tichou v pamětech, kultuře a svých očekáváních. Obě přímo i nepřímo utvářely jejich dějiny a zkušenosti a v obou zaznívá jeden požadavek.

Íránci chtějí to, co většina z nás považuje za samozřejmost: mír – nejen ve své zemi, ale i s jinými národy. Jejich civilizace existuje již několik tisíciletí a má silné tradice v kultuře, poezii i hudbě. Na historii je však nezajímají nostalgické vzpomínky, cení si kontinuity. Chtějí beze strachu pracovat, cestovat, slavit, vyjadřovat nesouhlas, tvořit, zakládat rodiny a nežít v trvalé krizi; chtějí zkrátka normální život. Zkušenost je naučila, že za současné situace to není možné.

Vládnoucí režim se od prvních dnů u moci uchýlil k násilí. Hned v listopadu 1979 zajal americké diplomaty a jako rukojmí zadržoval (a v některých případech dodnes vězní, pozn. red.) i novináře a turisty – lidské životy mu slouží k vydírání mezinárodního společenství. Metodou Islámské republiky se stal teror; exportem ideologie a „revoluce“, založené na nepřátelství vůči Americe a Západu a deklarovaném cíli zničit Izrael, nahradila diplomacii a místo dialogu volí výhrůžky. Její režim běžně podporuje ozbrojené a teroristické skupiny v zahraničí, které destabilizují region a ohrožují globální bezpečnost. A zatímco svět vidí exploze a zástupné války, Íránci vědí, čím za ně platí: vyčerpanou ekonomiku, trvale úspornou politikou a ztrátou příležitostí. Národní bohatství proudí za hranice, aby udrželo při životě ideologii, a běžní lidé chudnou a žijí v čím dál větší nejistotě.

Povědomí o této situaci se postupně projevuje i na veřejnosti. Společnost nemůže žít v systému, který přežívá jen v trvalém konfliktu. Nemůže prosperovat pod vládou, která považuje izolaci za ctnost a nepřátelský postoj za projev identity. Režim postavený na strachu, nátlaku a agresi nenapraví žádná reforma.

Proto požadavky protestujících znějí tentokrát tak jasně – nechtějí chaos, pomstu ani nadvládu. Požadují sekulární a demokratickou, zákonnou vládu, která se bude zodpovídat svým občanům a v mezinárodním společenství bude běžným způsobem reprezentovat stát. Vládu, která bude vynakládat zdroje na prosperitu, na občany a na život, nikoli na ideologii, milice a neustálé střety. Proto si Íránci tiše i nahlas přejí jinou budoucnost, ve které už jejich země nebude obávaná ani izolovaná, ale respektovaná. Ve které už nebudou obětováni ani umlčováni, ale budou žít svobodně.

Sanam: Íránci jsou jeden z nejosamělejších národů
Z Íránu jsem odešla s rodinou, manželem a dcerou v roce 2012. S mužem jsme měli stabilní zaměstnání, neodešli jsme tedy kvůli ekonomickým problémům. Naše rozhodnutí ovlivnila především atmosféra ve společnosti a tlak, který jsme zažívali v běžném i pracovním životě. Působila jsem tehdy jako učitelka a ve škole se mě často vyptávali, co učím. Vysvětlovat a ospravedlňovat se musela i prostá zmínka o Vánocích nebo jiných křesťanských tradicích. Pocit omezení ovlivňoval mou profesní svobodu.
Potíže měl i můj muž, který pracoval s počítači a mobilními technologiemi. K jeho práci patřily i složité postupy spojené s dovozem a vývozem, jež podléhaly přísným kontrolám a předpisům. To všechno nás stresovalo a postupně nám to komplikovalo život, až jsme měli pocit, že už tak nemůžeme žít. Nakonec jsme se rozhodli odejít. Dceři tehdy byly tři roky. Odjet nebylo snadné, ale do podrobností raději nebudu zabíhat. Podstatné je, že jsme do České republiky přijeli, aniž bychom o ní, jejím režimu nebo českém jazyce moc věděli. Neplánovali jsme tu zůstat, ale neměli jsme jinou možnost. Začali jsme tedy nový život.
V Česku žijeme od roku 2013. Začátky byly dost těžké, ale oba jsme pracovití a snažili jsme co nejlépe přizpůsobit a začlenit se. Do Íránu jsme se za celou tu dobu nemohli vrátit; nesměla jsem ani navštívit svou rodinu.
Íránci během těch třinácti let opakovaně protestovali proti režimu a já si vždycky připadala bezmocná. Fyzicky jsem sice tady, ale srdcem a myšlenkami pořád zůstávám v Íránu. Nemožnost přispět nějak smysluplně mě často frustrovala a svým způsobem jsem se za ni i styděla. Od hnutí „Ženy, život, svoboda“ však chodím na demonstrace na pražském Starém Městě, většinou s íránskými přáteli a někdy i s lidmi, které jsem do té doby neznala. Mám pocit, že je to jediný způsob, jak se zapojit a projevit podporu. Co se v Íránu děje, se snažím vysvětlovat i přátelům a kolegům. Mám nicméně pocit, že média tamní události nepokrývají dostatečně a že někdy neukazují celou realitu – nedávají hlas těm, kteří v Íránu žijí. Proto mi někdy připadá, že Íránci jsou jeden z nejosamělejších národů – bojují za svobodu ve své zemi i za jejími hranicemi, ale často jim nikdo nenaslouchá.

Revoluce potřebuje symbol

Tento text píšeme jako lidé, kteří většinu života strávili v zemi, kde politika není jen něco abstraktního, ale znamená každodenní útlak. Proto nás zajímalo, jak Islámská republika převzala moc – kdo pomohl rozebrat původní stát, kdo zaplnil vakuum a kdo se v novém řádu naučil přežít. Dospěli jsme k nevyhnutelnému závěru: od skupin, jež se samy označují za opozici, Islámské republice nic nehrozí.

Mnohé existovaly už před revolucí a s různými hesly a sliby bojovaly proti imperiálnímu státu. Některé k vzestupu Islámské republiky přímo přispěly, jiné její režim změnil, roztříštil nebo neutralizoval. Postupem času se vyjevila zvláštní symetrie: buď pomáhají budovat režim, nebo naopak režim pomáhá jim. V obou případech mají svou funkci, ale pro režim nebezpečné nejsou. Ten tuto skutečnost samozřejmě chápe. I zpravodajské služby, zahraniční vlády a pozorovatelé vědí, že těmto skupinám chybí sociální kapitál, legitimita a soudržnost nutné k tomu, aby režim svrhly. Proto je Islámská republika otevřeně označuje za „neškodnou opozici“. Proto někteří její představitelé v posledních měsících nonšalantně naznačovali, že by se opozice mohla znovu podílet na dialogu. Tu opravdovou by k tomu nevyzvali.

Opoziční skupiny opakovaně prokázaly, že dokáží jen jediné: prodlužovat život režimu. V kritických chvílích – když vrcholí protesty, slábne legitimita vlády a historie na chvíli pootevírá dveře – Islámskou republiku nekritizují a svou energii přesměrují jinam.

K Rezovi Pahlavímu se režim chová úplně jinak. Všechny své zdroje, ať již v Íránu nebo za jeho hranicemi, využívá k tomu, aby zničil jeho image, překroutil jeho slova a otrávil veřejné mínění. Státní média, kybernetické kampaně, proxy aktivisté a koordinované dezinformace tak mají jediný cíl – nebudou přece plýtvat energií na někoho bezvýznamného. Snahy režimu však dosáhly opaku. S každým jeho útokem se zdá, že společenská podpora a legitimita Rezy Pahlavího v Íránu sílí. Jako by tu asymetrii Íránci instinktivně vnímali: pokud se režim nejvíc bojí jednoho člověka, jistě stojí za pozornost. Ještě výmluvnější je postoj opozičních skupin. Jejich kroky paradoxně odpovídají zájmům režimu. V rozhodujících okamžicích se nestřetávají s mocí, ale útočí na Pahlavího – rozbíjejí jednotu, zasévají pochybnosti a opakují narativy Islámské republiky.

Realita, která nezmizí

Islámská republika nevládne sedmačtyřicet let jen silou, ale i narativem. Její představitelé už od prvních dnů po převzetí moci chápali, že paměť může být nebezpečná. Proto se neúnavně snaží vymazat vzpomínky na život před revolucí. Ten rituál se opakuje každých pár let. Točí se nové filmy, vysílají se seriály, pronášejí se projevy. Všechny vyznívají naléhavě, až zoufale a všechny vykreslují dynastii Pahlaví jako nenapravitelně zkorumpovanou rodinu a předrevoluční Írán jako dekadentní stát a loutku Spojených států. A zatímco státní média se od začátku věnovala démonizaci předrevolučního režimu, některé politické frakce usilovaly o rehabilitaci Lidových mudžahedínů a Organizace íránských lidových fedajínů odpovědných za smrt mnoha Íránců.

V íránských domácnostech se však dochovaly jiné vzpomínky. Rodiče a prarodiče – včetně těch našich – mluví o stabilitě, příležitostech a svobodě, která už neexistuje. Pamatují si zemi, která fungovala, a možnost, že budoucnost bude ještě lepší. Na otázku proč se tedy podíleli na revoluci odpovídají tiše: „Byli jsme pomýlení.“ Ta věta zní děsivěji než všechna skandovaná hesla.

Když režim Islámské republiky stupňuje represe, přepisuje realitu a zahlcuje propagandou světová média, která jako by dávala přednost černobílému narativu, nezbývá, než aby požadavky protestujících šířila a zesilovala íránská diaspora. Proto protesty pod perskou vlajkou se lvem a sluncem probíhají po celém světě – počet jejich účastníků v Německu, v Kanadě i ve Spojených státech šel v únoru do desetitisíců, někde až statisíců. Zviditelňují tak to, co se Islámská republika snaží pohřbít: touhu Íránců po svobodě.