Kultura na severu Čech. Nic se tam neděje, nebo jen nemáme informace?
Politická i kulturní reprezentace v severočeském Meziboří a České Kamenici se potýká s problémem, že i když se v obcích děje docela dost akcí, většina místních má pocit, že se tam „nic neděje“. Nebo o divadlech a koncertech i vědí, ale kvůli únavě a osobnímu životu na ně nechodí. A některým skupinám, například mladým lidem nebo menšinám, toho místní kulturní scéna skutečně příliš nenabízí.
V Meziboří se vyplácí sázet na jistotu
Na autobusové zastávce v Meziboří visí cedule „Kulturní dům“. Ve skutečnosti tu stojí poloprázdná budova s oprýskanou fasádou, kde je restaurace, kasino a malý obchod s potravinami. Jak jsem se dozvěděla od místních, jedná se o trochu bolavé místo obce. Dům připomíná dobu, kdy se tu konaly plesy a taneční večery. „Takový prostor momentálně Meziboří postrádá,“ říká místostarostka Libuše Karbanová.
O pár zastávek dál stojí nový multifunkční sál společně s knihovnou, který zajišťuje kulturní život dnes. Multifunkční sál ale slouží spíše jako kino, které je uzpůsobené i pro divadla nebo besedy, nikoli však pro plesy či jiné formy taneční zábavy. Během mé návštěvy v knihovně probíhala například výstava krajkářek, největší zájem je ale o divadla, která bývají rychle vyprodaná. Lenka Pecáková, zástupkyně vedoucího kulturního zařízení, říká, že komedie jsou oddech a sázka na jistotu, proto se divadelní žánry příliš často nemění. „O akcích vím, ale nejsou to žánry, které by mě zajímaly. Šla bych spíš na něco alternativnějšího,“ dodává zase obyvatelka města Michaela Šrůmová.
Program pro mladší generaci trochu chybí. Mladí lidé by ocenili koncerty nebo festivaly, ale dramaturgie sálu je finančně i technicky limitovaná. „U takových akcí není jisté, že přijde dost lidí,“ dodává Pecáková. Podle ní musí kulturní zařízení ukázat zřizovateli, že takové akce mají smysl, že je o ně zájem a dokáží naplnit kapacitu sálu. Pecáková zároveň dodává, že by takové akce byly možné, pokud by je organizoval klub nebo samostatný spolek, který ale v Meziboří chybí.
O absenci spolků, které by pomáhaly s kulturním rozvojem města, se zmiňuje také místostarostka obce. Právě s tím souvisí i například absence hudebního festivalu, který by především mladí lidé ocenili. „To by musel opravdu přijít někdo soukromě, požádat o spolupráci a pak bychom se o tom mohli bavit. Zatím se ale nikdo takový nenašel,“ popisuje situaci ve městě místostarostka. Zároveň se ale nemusí jednat o velké akce typu hudební festivaly, kulturu pro mladé lze totiž pořádat i jinak, méně náročně. Edukátorka a kulturní manažerka Lucie Štůlová Vobořilová se domnívá, že nárok na kulturní služby máme všichni a kulturní služby zajišťované z veřejných prostředků – například z rozpočtu obecního úřadu – by tedy měly pokrývat zájmy všech generací. Existenci spolků organizujících kulturu vnímá jako velmi pozitivní moment života obce, publikum by na nich ale nemělo být závislé.
Město Meziboří se do budoucna snaží o tzv. kulturu malých forem, která by se odehrávala v kulturním zařízení. Je to snaha o řešení a poskytnutí občanům i akce menšího typu jako například besedy nebo komornější vystoupení, která by nevyžadovala naplněnou kapacitu velkého multifunkčního sálu. Štůlová Vobořilová také dodává, že pokud je místo nasyceno určitými aktivitami, má spíše smysl vytvářet nabídku tam, kde chybí, a pro skupiny, kterým se nedostává.
Na kulturní nabídce se podílejí i soukromníci. Kavárna Mezikafé funguje pět let a její majitelka Iveta Vaculíková chtěla vytvořit místo s komunitním přesahem. „V Meziboří je hodně hospod, ale nic pro ženy,“ vysvětluje. Pořádá proto ženská setkání i jazzové koncerty lokálních hudebníků. Místní si tyto akce chválí, včetně například dvou mladých žen, které se zapojují do našeho hovoru od vedlejšího stolu. Zároveň ale Vaculíková podotýká, že většina akcí bývá spíše ztrátová. Majitelka také popisuje, že mnoho místních o akcích vůbec neví, přestože se snaží o propagaci.
Nejen v kavárně, ale v celém Meziboří se objevuje problém s informovaností občanů. Den po mé návštěvě se konal v kavárně jazzový koncert. Dva hosté, kteří přišli, o něm nevěděli, přestože by rádi dorazili. „Nevím, kam víc bych to měla dát. Lidi si toho prostě nevšimnou,“ povzdechne si majitelka. Podobně situaci popisuje i místostarostka, která říká, že plakáty visí po městě i na webu, ale oslovují jen ty, kdo je sami aktivně vyhledávají. „Když se informace objeví pouze na webu instituce, dostane se jen k těm, kteří už jsou fanoušky. Nové publikum to nepřinese,“ říká k tomu Štůlová Vobořilová. Dobré PR a marketing v kultuře podle ní není jen „o plakátech a příspěvcích na sítích“, ale stojí i na promyšlené dramaturgii. Jedním z příkladů dobré praxe v oblasti rozvoje publika může být například vytváření dramaturgických řad, které spojují publikum se zájmem o různé oblasti kultury. Zároveň je pro každou akci potřeba jasně definovat cílovou skupinu a následně vyhledávat kanály, které ke skupinám vedou. Meziboří tak spoléhá na jistotu divadel, stálých akcí a občasné pokusy soukromníků, zatímco mladší obyvatelé odjíždějí za kulturou do větších měst.
Česká Kamenice působí navzdory přestavbě živým dojmem
O zhruba osmdesát kilometrů dál na severovýchod, v České Kamenici, obci s podobným počtem obyvatel jako Meziboří, je situace odlišná, přesto v něčem podobná. Na historickém náměstí potkávám ženu, která mi bez váhání v prvních větách říká: „Kam bych tady chodila, vždyť se tu nic neděje.“ A mávne rukou. Teprve po chvíli připustí, že v pátek občas chodívá na koncerty do pivovaru, kde se setkává se sousedy, a popisuje i další akce, které se ve městě konají. V jejím vyprávění se prolínají dva obrazy České Kamenice. Města, kde se nic neděje, a města, kde je toho poměrně dost, jen člověk musí mít čas a chuť někam vyrazit. Někteří mladí lidé zároveň přiznávají, že je pro ně zásadní spíše to, zda v místě bydliště najdou práci a zázemí než kulturní život. Kultura v jejich životě ustupuje ekonomickým jistotám. Často se navíc zdá, že obyvatelům stačí samotný pocit, že se v obci něco děje, aniž by se akcí skutečně účastnili. Kulturní život tak může fungovat i na rovině symbolické. Lidé mají jistotu, že něco probíhá, což může stačit k pocitu spokojenosti.
I další zástupci mladší generace hodnotí situaci podobně rozporně. Skupina mužů oceňuje práci místního zastupitelstva, ale zároveň přiznávají, že na většinu akcí sami nechodí. Akce jsou primárně zaměřené na rodiny s dětmi nebo starší obyvatele. Jeden z nich dodává, že mu chybí diskotéky, plesy nebo akce, kam by vyrazil večer. Za hudbou jezdí raději do okolních měst. Přesto chválí Festival Kamenice a Mariánskou pouť, které dokážou oslovit širší spektrum lidí. Ovšem večerní akce pro mladé, dříve pořádané v restauraci Starý klub, se už nekonají.
Na pátečním koncertě v pivovaru mám podobný dojem. Sál je plný, ale převažují senioři. Přesto na zahrádce sedí muž v mladším věku, který tu zůstal spíše náhodou. Na otázku o kultuře se pousměje: „Kultura? Tady na severu je takových problémů, že málokdo řeší kulturu. Stejně se tu každá akce zvrhne v nějakou bitku.“ Přesto by ocenil rozmanitější hudební nabídku jako například jazzové koncerty nebo alternativu namísto převládajících popových kapel. Z rozhovorů také vyplynulo, že mnoho lidí po práci cítí únavu a raději zůstávají doma, i když by se jim některá akce líbila. Sociální a ekonomické okolnosti tak ovlivňují, do jaké míry se lidé kultury skutečně účastní.
Zcela jiný pohled se mi dostává v informačním centru, kde pracovnice popisuje velký počet akcí, které město v loňském roce pořádalo. Jedná se o sezónní akce, včetně již zmíněné Mariánské pouti nebo Festivalu Kamenice. Přiznává, že je velmi obtížné splnit kulturní požadavky věkové skupiny osmnáct až třicet let, ale Festival Kamenice dokáže tuto skupinu částečně zaujmout. Štůlová Vobořilová říká, že kultura není jen o kvantitě, ale i o tom, zda odpovídá potřebám různých skupin obyvatel, i kdyby se mělo jednat o pár akcí za rok.
Kulturní infrastruktura v České Kamenici navíc prochází přestavbou. Dvě podstatná sídla kultury, kulturní dům i staré kino, jsou v rekonstrukci. Právě víceúčelový sál městu momentálně chybí. Přesto díky síti spolků, podniků a městských aktivit působí Česká Kamenice živým dojmem. Problémem zůstává skupina mezi osmnácti a třiceti lety, která poptává jiný typ zábavy.
Ať už je to Meziboří, nebo Česká Kamenice, znovu narážíme na problém s informovaností. V Meziboří obyvatelé popisují, že o akcích vůbec nevědí, i když se organizátoři o propagaci snaží. V České Kamenici je situace podobná. Město pořádá desítky událostí ročně, přesto někteří obyvatelé tvrdí, že „se tu nic neděje“.
Situace v Meziboří i České Kamenici ukazují, že kulturní život na severu Čech nestojí jen na počtu akcí, ale především na tom, zda lidé v nabídce najdou něco pro sebe. V Meziboří se spoléhají na jistotu vyprodaných divadel a občasné iniciativy jednotlivců, v České Kamenici si zase z kvantity akcí nic nevybere část mladší generace. Obě města čelí stejné výzvě, a totiž jak dostat kulturu ke všem obyvatelům.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
