Jak přemýšlet o polarizaci
Pokud chceme být jazykově přesní, musíme polarizaci vnímat jako metaforu, jež nám umožňuje porozumět světu kolem sebe a dát strukturu našim vhledům do toho, co se v naší společnosti děje a kam spějeme. Jako každá metafora, ani tato není a nemůže být striktně vzato pravdivá, nebo nepravdivá. Může být více, nebo méně přesná, jasněji, nebo méně jasně definovaná, vyvádějící z iluzí, ale i zavádějící – vše podle toho, jak ji uchopíme a jak s ní budeme pracovat.
Záludná symetričnost
Jestliže chápeme polarizaci jako metaforu, velmi důležité jsou asociace, jež vyvolává, a způsob, jakým nám prezentuje vývoj naší společnosti – její takříkajíc básnická síla, nikoli sociálně vědní obsah. Právě proto budu v tomto textu analyzovat několik asociací či možných porozumění polarizaci coby metafoře. Cílem mé analýzy je pokusit se ukázat, kdy a do jaké míry je užití této metafory přínosné.
První záludností polarizace je implicitní symetričnost. V jejím jádru totiž stojí specificky fyzikální obraz: představíme si dva magnety, jež se rovnoměrně vzdalují od pomyslného středu směrem k okrajům, k „pólům“. Pokud tedy mluvíme o polarizaci společenské, přirozeně a jaksi automaticky se nabízí představa symetrického vyhrocování názorů – levičáci jsou čím dál víc nalevo, pravičáci víc napravo. Střed se vyprazdňuje, vzdálenost na pomyslném názorovém spektru se zvětšuje.
Reálný vývoj politických názorů ve společnosti však takto symetrický téměř nikdy není. Jedna ze stran často bývá radikálnější a představuje větší ohrožení demokracie, což je mimochodem příběh, který slýcháme z obou stran. Konzervativci tvrdí, že dnešní „woke“ progresivizmus či liberalizmus rezignoval na svou tradiční toleranci, praktikuje „cancel culture“, chce zrušit svobodu slova a zajímá se pouze o práva transgender osob. Stavějí se tak do pozice hlasu zdravého rozumu v šílené době. Liberálové naopak tvrdí, že dnešní konzervativizmus naprosto propadl kultu silných vůdců (Trump, Orbán, Fico…), konspiračnímu myšlení a ztratil poslední špetky respektu k demokracii a jejím institucím. Na obou těchto narativech je přitom důležité, že v nich striktně vzato k „polarizaci“ nedochází, liberálové i konzervativci totiž tvrdí, že oni se vlastně nikam moc neposunuli, pomyslný střed totiž opouští pouze ta druhá strana.
Asi je možné zaujmout i postoj, kdy akceptujeme oba narativy – ten konzervativní i ten liberální. Pak by společenský vývoj skutečně měl povahu symetrické polarizace. V této situaci se však, minimálně dle mého názoru, nenacházíme. V globálním měřítku představuje konzervativní flirtování s autoritářskými způsoby vlády, konspiračními teoriemi a extrémní pravicí nejdůležitější politický fakt dnešní doby. Naproti tomu je pomyslný radikalizmus dnešních liberálů v lepším případě zveličením, v tom horším přímou fabulací. Metafora polarizace tedy může být nebezpečná právě v tom, že nám implicitně podsouvá specifickou diagnózu naší situace (vzdalujeme se od sebe navzájem, což je chyba obou stran) a její užití tedy může do jisté míry maskovat skutečnou povahu společenského vývoje. Pokud se takto symetrickému čtení nemůžeme vyhnout, bude lepší se termínu „polarizace“ vyhýbat a najít pro popis naší situace jiné koncepty či metafory.
Je každý konflikt špatný?
Specificky „symetrické“ porozumění polarizaci však asi není nutné. Možná ji lze používat pouze jako pojmenování faktu, že se v politických názorech od sebe vzdalujeme – a to bez implicitního hodnocení, kdo se vzdaluje, od koho a jak moc. I v tomto případě se však normativního náboje plně nezbavíme. Polarizace totiž nikdy nebude pouze deskriptivním termínem, ale vždy bude mít i hodnotící aspekt. Pokud někdo řekne, že se společnost polarizuje, znamená to minimálně dvě věci: (1) že se lidé od sebe názorově vzdalují a (2) že je to špatně. Polarizace v běžné mluvě funguje téměř vždy jako hodnotící termín, analogický například k termínu „vražda“, který implikuje, že došlo k zabití (v deskriptivní rovině), jež však bylo neoprávněné (nejednalo se o sebeobranu, smrt ve válce a podobně).
Nutno říct, že o špatnosti názorové či politické polarizace nepanuje v rámci politické teorie shoda. Belgická filozofka Chantal Mouffe například proslula svou kritikou liberálních teorií založených na hodnotovém konsenzu. Podle ní přílišná shoda elit na sdílených hodnotách vede k nezdravé depolitizaci. Funkční demokracie jsou přitom založené na konfliktu a skutečně rozdílných představách ohledně uspořádání společnosti. V rámci její teorie je možné hodnotit jistou míru polarizace jako pozitivní vývoj, jenž povede k oživení poněkud povadlé „tradiční“ politiky založené na velké míře konsenzu v nejdůležitějších otázkách.
Negativně hodnotící zabarvení pojmu polarizace, i když implicitní v běžném jazykovém užití, není proto automatické. Je důležité se ptát, jestli za ním nestojí jistá forma maloburžoazního přesvědčení, že „všichni na sebe mají být hodní“. Proč by měl být každý konflikt špatný? Vadí, když se lidé kvůli odlišným názorům nemají rádi? Není souboj radikálně odlišných představ o společenském uspořádání spíše projevem zdraví svobodné společnosti než známkou jejího možného úpadku?
Pokud budeme s Mouffe souhlasit, že konflikt a prudký nesouhlas k politice jednoduše patří, metafora polarizace se (opět) ukáže jako nepříliš vhodná, protože nás vede k odsouzení fenoménu, jež možná není vůbec problematický.
Když na volbách „až tak nesejde“
Pokud tedy koncept polarizace s sebou automaticky nese negativní hodnocení, musí každé jeho užití zahrnovat vysvětlení, proč je špatná. Ve zbytku tohoto článku představím jeden způsob, jak lze právě tímto způsobem na problém polarizace nahlížet. Budu přitom volně navazovat na práci nizozemského politologa Arenda Lijpharta.
Lijphart zdůrazňuje, v přímém kontrastu k Chantal Mouffe, že demokracie fungují nejlépe, když na volbách až tolik nesejde. Když jsou tedy jednotlivé názorové proudy ve společnosti schopné systematicky spolupracovat, aby ani jeden z nich nebyl naprosto vyčleněn z podílu na rozhodování. Když vládní strany hledají zejména v důležitých otázkách konsenzus napříč politickým spektrem tak, aby státní politika byla předvídatelná a dlouhodobě stabilní, bez závislosti na volebních cyklech.
Prohlubující se polarizace společnosti má z tohoto pohledu několik zásadních negativních dopadů. V první řadě se kontinuální spolupráce hlavních názorových proudů ve společnosti komplikuje, voliči ji vidí neradi a dříve běžná spolupráce napříč politickým spektrem v kuloárech a komisích (jež tvoří základ funkčnosti mnoha institucí) začíná být čím dál obtížnější. Možná ještě důležitější však je, že volby v polarizované společnosti získávají čím dál tím větší význam. V sázce je „směřování země“, jež se v závislosti na výsledku může radikálně obrátit.
Je přitom nutné zdůraznit, že každá demokracie předpokládá, že pro všechny politické aktéry bude funkčnost a férovost systému jako hodnota nadřazena jejich možnému vítězství, moci a pozici ve vládě. Respekt k systému musí zkrotit touhu vládnout. To nejlépe funguje právě v situaci, kdy na volbách „až tak nesejde“, v kontrastu k polarizované společnosti, kdy ve volbách vždy „jde o hodně“. Pokušení ohnout nebo alespoň přizpůsobit si pravidla za těchto okolností proto bude vždy velké – a s tím i riziko destabilizace celého systému. Polarizace v tomto smyslu představuje tedy pro demokracii jednoznačné ohrožení.
Stále však platí, že problematický zde bude pouze určitý typ polarizace a její specifické manifestace v rámci politického systému. I proto je důležité, jak jsem se snažil ukázat, nenechat se touto metaforou bezmyšlenkovitě strhnout k jaksi automatickým závěrům.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.