Ihor staví dům

Život mezi minami

Mezi minami a zkázou, uprostřed neustálých výbuchů a umírání jsou ti, kteří den po dni svádí s válkou boj o svůj život a svou zemi. Toto je příběh zemědělce z Charkovské oblasti, který žije v jedné z nejzaminovanějších obcí na světě. 

Stěny z beden na munice do raketometu Grad. Topný systém z pouzdra tankových střel, voda ze studny vyhloubené vrtákem z nábojnice rakety do raketometu Uragan. Tak vypadá dům, který postavil Ihor ve vsi Dovheňke v Charkovské oblasti. „Po okupaci ve vesnici nezbylo nic, ani jeden zachovalý dům, žádný stavební materiál. Dům jsem postavil z toho, co jsem měl po ruce. A v okolí byly jen pozůstatky války,“ říká Ihor Kňazev, jediný zemědělec v jedné z nejzaminovanějších obcí Ukrajiny, a tedy i na světě. (Podle údajů OSN je v Ukrajině nejvíce nášlapných min a nevybuchlé munice ze všech zemí na světě – ohrožují až třiadvacet procent jejího území; pozn. red. JÁDU).

Kromě Ihora v osvobozené vesnici žije pouhých devět obyvatel. Většinou jsou to důchodci. Ihor je dnes jediný, kdo vytváří pracovní místa, odminovává pole a snaží se obnovit krajinu. Tento hubený, snědý a tvrdohlavý muž je tak zosobněním Dovheňke a její naděje na nový život. „Můj děda se tu narodil a hospodařil na statku, můj otec se tu narodil a hospodařil na statku, i já jsem se tu narodil a hospodařil na velkém statku a oséval pole. Zde se narodily mé děti a pak přišli Rusové,“ rozhlíží se Ihor po okolí. Ve vesnici není jediné místo, které by nepřipomínalo boje.
 

Devadesát pět procent min

Vesnice Dovheňke se rozkládá na pomezí Doněcké a Charkovské oblasti a z obou stran ji obklopuje silnice, která spojovala dvě velká průmyslová města. Před válkou tu žilo 760 obyvatel, kteří vedli klidný statkářský život a prodávali úrodu a mléko v Doněcké oblasti. Poloha vesnice, která se dříve místním zdála výhodná, se po invazi obrátila proti nim.

Na jaře roku 2022 se Dovheňke stalo odrazovým můstkem pro ruskou ofenzívu na Slovjansk. „Proběhly tu tankové boje, místo drželi naši vojáci, pak je zatlačili zpátky, vesnici obsadili Rusové, ale potom je naši opět odrazili. A samozřejmě tu celou dobu lítalo všechno možné – od munice raketometu Uragan po miny. Jsme snad nejzaminovanější místo na světě,“ říká Ihor, když kráčí ulicí vesnice. Na pracovní boty se mu lepí černé hrudky hlíny. Tato silnice je jediným místem v Dovheňke, po které se dá jít, aniž by se člověk díval pod nohy. Už tudy projely auta a traktory, což znamená, že už tu nebezpečí nehrozí.

Všechny ostatní pozemky v obci mohou být zaminované. Pole okolo Dovheňke jsou na znamení nebezpečí ohraničeny červenobílými kůly. Ze zeleninových zahrádek, záhonů i ze zdí domů ve vsi doposud trčí konce projektilů. Oficiální humanitární odminovávání vesnice probíhá mimořádně pomalu.

Odminování Ukrajiny má na starosti tamní Národní agentura pro boj proti minám. Pozemky odminovávájí státní orgány, třeba Státní pohotovostní služba Ukrajiny (SPSU) nebo policejní pyrotechnici, i nestátní agentury. Více než šedesát z nich má dnes certifikát operátora odminování. Podle ministerstva hospodářství jich prý přibyde dalších padesát. Ani to ale nebude stačit. Na konci roku 2024 SPSU oznámila, že zaminovaných je 156 tisíc kilometrů čtverečních území Ukrajiny – území o rozloze Řecka. Odhaduje se, že jeho odminování potrvá 70 až 700 let. 
 

Tak dlouho však Ihor čekat nemůže. Život zemědělce se řídí vlastními zákony – časem setí a časem sklizně. Když se tedy Ihor po okupaci vrátil do Dovheňke, přivezl si detektor kovů, se kterým vesnici a okolní pole odminovává vlastními silami.

„Před válkou jsem měl všechno – ovce, krmnou řepu, pšenici. Plné sýpky obilí. Můj statek tvořila pole o rozloze padesáti hektarů. Teď je z nich pětadevadesát procent zaminovaných,“ ukazuje na část půdy za černou ohořelým zbytkem domu. Je to jediný úsek v Dovheňke, které se zelená klíčky ozimé pšenice. Půdu pod ní Ihor vlastními silami odminoval, zoral a osel. Zaplatil za to velkou cenu.

„Traktor jsem složil ze zbytků naší ohořelé techniky. Pak jsem s ním začal orat pole. Předtím jsem ho prošel detektorem kovů, ale miny zřejmě byly hluboko pod zemí. Jednu řadu min jsem odstranil, ale nějaké zůstaly hlouběji. S traktorem jsem najel na jednu protitankovou. Výbuch ho převrátil a měl jsem pořezaný obličej, ale naštěstí jsem přežil. Jen škoda techniky,“ říká Ihor. Ohořelý a poničený traktor stojí nedaleko pole. Ihor ho znovu opravil. Teď už vypadá jako všechno v Dovheňke – sestavený z kousků a trosek po válce jak od doktora Frankensteina.

Peklo na zemi

Boje o Dovheňke začaly na jaře roku 2022. Místní obyvatelé do poslední chvíle neodcházeli a doufali, že ukrajinská armáda získá vesnici zpátky. Když se přeměnila v bitevní pole, zůstávalo v ní ještě mnoho civilistů a zvířat. „Dvanáct lidí tu zemřelo. To jenom z místních. Kolik vojáků, to ani nevím. A zvířata nikdo nepočítal. Psi, kozy, krávy – nikdo tu nezůstal. Všechny ovce pořezalo a roztrhalo a jejich kosti se dosud povalují po vsi. Zkrátka peklo na zemi,“ vzpomíná zemědělec. Před okupací stihl odvézt matku, tři děti a manželku k příbuzným do Oděsy. Utíkali už ale během ostřelování a cestou museli objíždět krátery po výbuších. V Dovheňke zůstal jen Ihorův otec Anatolij, tvrdohlavý sedmdesátník, který za žádných okolností nechtěl opustit svůj dům. Řekl tehdy, že vesnici opustí jako poslední. A tak se také stalo. 

„Před očima mi shořel náš statek a dům. Byl jsem tu sám, žil jsem ve sklepě. Pomáhal jsem našim vojákům. Raketový útok zabil tři moje sousedy. Z vesnice jsem odjížděl až s ukrajinskými vojáky, když opouštěli vesnici. Přijeli sem pro své mrtvé. A tak jsem odtud odjel s mrtvými těly přes lesy,“ vypráví Anatolij a mozolnatýma a upracovanýma rukama si zapaluje jednu cigaretu za druhou. Po evakuaci jel za synem a ukázal mu na telefonu video jejich hořícího domu, skladu obilí a zvířat. Ihor po osvobození vesnice na podzim 2022 doufal, že se vrátí ke starému životu. Podle jeho a otcova odhadu přišli v Dovheňke o zařízení a úrodu v hodnotě třinácti milionů hřiven (na začátku srpna 2025 více než 6,6 milionu korun; pozn. red.).

V současné době je na Ukrajině zaminováno 5,6 milionu hektarů polí – což je dohromady plocha Oděské a Chmelnycké oblasti (rozloha ČR činí 7,9 milionu hektarů, zaminovaná plocha na Ukrajině tedy odpovídá přibližně 72 % rozlohy ČR; pozn. red. JÁDU). Pokud se tyto pozemky neodminují, podle Všeukrajinské agrární komory přijdou zemědělci každoročně až o jedenáct miliard dolarů. 

O těchto číslech slyšel také Ihor. Své ztráty však vyjadřuje jednodušeji: „Začínali jsme od nuly. Ani dům nám nezůstal.“

Cesta samuraje

Ihor se vrátil do Dovheňke koncem září 2022. Z celé vesnice byl první a humanitární odminování tehdy ještě nezačalo. Pro rodinu Ihor pronajal byt v sousedním městě Izjum a spolu s otcem začal obnovovat hospodářství.

„Ze začátku jsme bydleli ve sklepě. Nebyla tam elektřina, voda, nic kromě zbytků tanků a projektilů,“ říká Ihor a pokývne hlavou k provizorní skládce za troskami svého bývalého domu. Na rezavé hromadě leží kovové „mrkvičky“ z rozebrané munice. Okolo se válí plno beden od munice do raketometů Grad s ruským nápisem: „Objednatel: Ministerstvo obrany Ruské federace“. Vynalézavý Ihor se rozhodl, že mu poslouží jako stěny nového domu. 

„Do beden jsem vložil polystyren (jako izolaci), sešrouboval je a vyplnil stavební pěnou. Pak jsem z nich postavil stěny jako z cihel,“ říká Ihor a stoupá po schodech domu. Za dva roky s otcem postavil dvoupatrový dům s několika místnostmi. Je prostý, možná nepříliš útulný, ale uvnitř je teplo, voda a elektřina.

Topný systém Ihor vyrobil z kamen na dřevo, ke kterým připojil trubky z nábojnic tankových střel. „Voda tam nebyla, všechno bylo zničené. Tak jsem vyvrtal studnu. Vrták jsem vyrobil z pláště raketometu Uragan, protože je pevný. To jsou naše stavební materiály,“ usmívá se Ihor.
Po zavedení vody a vytápění se do domu z Izjumu přestěhovala Ihorova matka . Přestěhovat do Dovheňke děti se však Ihor zatím bojí, je to příliš velké riziko. „Lidé tu neustále chodí po minách. Nedávno přijeli miny odstranit vojáci, ale pod spoustou těch, které zneškodnili, byly zakopané další. Pětasedmdesát protitankových min na půldruhého hektaru půdy. Několik min naložili do pickupu, nasedli do něj, ale při odjezdu hned najeli na další. Odneslo to pět zraněných. Vytáhl jsem je z auta, použil škrtidla a zavolal záchranku,“ vypráví s klidem Ihor. Výbuchy a exploze se už staly součástí jeho života.

Ihorova matka, šestaosmdesátiletá Natalja, je ráda, že se vrátila domů, ale její život se prý nyní omezuje jenom na menší pole, ohradu s ovcemi, která opět začali chovat, a několik metrů ulice. „Už tři roky jsem nebyla na hrobě rodičů. Na zdejší hřbitov je to pár minut chůze, ale všechno v okolí je zaminované. Kdy uvidím náš krásný borový les, to ani nevím. Tam jsou taky jenom miny,“ říká Natalja a jde nakrmit dva velké chundelaté psy, které pořídili po návratu do Dovheňke. Na obzoru se ozývají výbuchy, psi se okamžitě schovají do boudy a zapomínají na žrádlo.

Boje v Doněcké oblasti o sobě dávají vědět ozvěnami i v Dovheňke. Proto se Ihor bojí, jestli znovu neztratí to, co se tak těžce snaží vybojovat z min a zkázy. „Svému statku říkám KIA-KAM. Jsou to ve skutečnosti moje iniciály a iniciály otce, ale zní to jako japonština,“ usmívá se a dodává, že právě on je ten pověstný samuraj, který nemá cíl, jen cestu. Jen žertuje, protože on cíl má. Chce, aby příběh Dovheňke, kde žilo mnoho generací jeho předků, neskončil spolu s ním.

Julija Surkova, Ukrajinská novinářka, která žije a pracuje v Kyjevě. Posledních deset let se věnuje vojenským operacím a humanitárním dopadům války pro západní média.

 

Článek v originálním znění vyšel v březnu 2025 na webu partnerského média JÁDU.

Překlad z ukrajinštiny: Roman Berežanský

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

 

Líbilo se vám? Sdílejte