Každý má právo se najíst. Brněnské vaření s Food Not Bombs
Food Not Bombs není charita ani spolek. Po právní stránce neexistuje. Co to tedy je? Politická práce, pomoc lidem v…
Konzervativní hnutí dělá vše pro to, aby potraty nebyly dostupné, levicová aktivistická uskupení naopak usilují o to, aby potraty dostupné byly a volba stát se matkou byla svobodná. Ráda bych sdílením své zkušenosti s umělým přerušením těhotenství a následným léčením traumatu nabídla ještě trochu jinou perspektivu.
Chci mluvit o bolesti, která může potrat provázet, obvykle zneužívané protipotratovým hnutím k emocionálnímu vydírání, v levicovém a feministickém kontextu. Chci mluvit o bolesti způsobené absencí matky a funkční nukleární rodiny, též ukradené a zneužívané konzervativními příznivci. Chci si vzít tuto bolest zpátky a uchopit ji ne jako argument pro vynucené mateřství, nýbrž jako transformační sílu, která může vzejít ze skutečně prožitého truchlení.
Bláhovost, naivita, nepřítomnost. Disociovaně jsem vlála životem a neměla ho pod kontrolou. Nenapadlo mě, že bych někdy mohla otěhotnět. Nebo pokud mě to napadlo, nechápala jsem, co to obnáší. Myslela jsem si, že kdyby se to náhodou stalo, potraty v Česku jsou naštěstí dostupné.
Vzpomínám si, jak protipotratové hnutí vystavovalo před naší školou fotografie mrtvých plodů. Nevěděla jsem nic o otázce svobodné volby, bylo mi líto nenarozených dětí a podepsala jsem petici. Bylo mi zhruba jedenáct let.
Střih. Dospívám, začínám se zajímat o levicovou politiku, zjišťuju, co jsem svým podpisem kdysi podpořila, a okamžitě se přidávám k hnutí hlásajícímu „Moje tělo, moje volba“, abych chybu té nevědomé holčičky z minulosti napravila. Maluju si na obličej červený blesk, blokuju Hnutí pro život a připadám si, že vím, jaká politika je ta správná, jakou revoluci potřebujeme, a jsem odhodlaná za ni bojovat. Netuším, že jsem stále nevědomou holčičkou, jen s novým politickým přesvědčením, a o něco větším rozhledem. Hodnotově se vlastně nic nezměnilo – stále si přeju hlavně to, aby lidé netrpěli.
Střih. Hledím na dva proužky potvrzující pozitivitu těhotenského testu a směju se, protože tomu nemůžu uvěřit. Nevím, jak mám reagovat, ještě nechápu, co to znamená, ale začínám to tušit. Po chvíli začnu řvát. A nejde mi přestat. Načež uzavřu ten křik do svého nitra, aby nerušil, a ponesu ho v sobě tak dlouho, dokud nenajdu způsob, jak ho utišit.
Vždycky jsem si myslela, že jestli někdy otěhotním, moje volba je jasná. Jdu okamžitě na potrat, protože přece z obecného hlediska nedává smysl rodit děti, svět je přelidněn, potřebujeme redistribuovat zdroje, a ne vytvářet další zátěž pro stávající infrastrukturu. A z mého osobního hlediska: nemám vhodné sociální zázemí, moje mentální zdraví je dlouhodobě špatné stejně jako mé zkušenosti s nefunkční nukleární rodinou. Jednoduše shrnuto: dítě není nic pro mě.
Setkala jsem se s velmi bolestivou reakcí na podstoupený potrat u jiné osoby. Její trápení mě mrzelo, soucítila jsem s jejím smutkem, snažila se o podporu, ale myslela jsem si, že tato bolest vychází z neuskutečněného snu; můj sen je jiný, a proto by mě potrat nebolel.
Dnes, když vyťukám slovo „potrat“ do klávesnice, bodne mě v podbřišku, pocítím závrať a na chvíli se mi nechce pokračovat v psaní. A když mi nekontrolovaně přicházejí od lidí, kteří nemají tušení, čím jsem si prošla, informace o blokádě Hnutí pro život, blokuju společné chaty.
Potrat, o kterém jsem se domnívala, že by mě nebolel, se nevratně propsal do mého života. Ani nemrkneš, a jsi těhotná. A pak ti řeknou, že stačí sníst tabletku, a všechno bude jako dřív. Ani nemrkneš, a je to pryč. Tak to znělo, když mě informovali o průběhu očekávaného zákroku. Opak byl pravdou. V mém životě od zkušenosti s potratem nic není a nemůže být jako dřív.
Potrat je individuální zkušenost a bylo by násilné ji zobecňovat. Snažím se psát s hlubokým respektem k těm, jejichž zkušenost může být jiná.
Co následovalo po těhotenském testu kromě silných emocí? Ověřit na gynekologii jeho platnost. Musím prý počkat aspoň týden, protože z počátku by plod nebyl na ultrazvuku ještě vidět. Po týdnu stresujícího čekání, během něhož se veškeré fyzické symptomy zintenzivňují, takže jsem si svým stavem jistá, přicházím na gynekologii a dozvídám se, že jsem už v šestém týdnu gravidity. Týdenní čekání bylo tedy zcela zbytečné.
Jsem zmatená, poslední menstruace proběhla zhruba před měsícem a můj cyklus je běžně o něco delší, počty nevycházejí. Doktorka si vysvětluje situaci tak, že poslední menstruace byla pravděpodobně projevem usazování vajíčka v děloze, a ptá se, zda bylo těhotenství plánované. Vzhledem k mé negativní odpovědi nabízí zvážit možnost interrupce. Když pláču a projevuju známky nejistoty, hledí na mě s naprostým nepochopením: „Tak chcete tu žádanku nebo ne?“ Já nevím. Opravdu nevím. Nakonec mi navrhne, že si ji můžu vzít a nepoužít. Poplatek za žádanku: tisíc korun. Dostávám informaci, že se s ní mám objednat v nemocnici na zákrok UPT (zkratka pro umělé přerušení těhotenství, kterou jsem doposud neznala).
Pláču a nevím, co dělat. Celé tělo mě extrémně bolí, moje břicho vře a srdce buší. Už teď si buduju vztah k tomu, co ve mně roste, a jakkoli se snažím vše racionalizovat, není to možné. Vážně si promluvit s potenciálním otcem mého dítěte také není možné a jeho osobu z úcty k němu i sobě vynechávám. Dítě si nechat nemůžu mimo jiné i proto, že v důsledku složité situace v rodině už o jedno nezaopatřené dítě pečuju. A vím, že z mnoha dalších důvodů na to nejsem připravena.
A zároveň nechci na potrat. Cítím, že to, co se mi děje, mě přesahuje. Co když to dítě potřebuju porodit navzdory všemu? Možná, že by to šlo nějak vyřešit. Ale to by znamenalo prosit další lidi o podporu… Mohu si tohle dovolit? Mohu já sama rozhodnout o tom, zda se tento tvor narodí? Neovlivní přece jen moje tělo, ale mnoho dalších těl se bude muset rozhodnout, jakou k němu zaujmou pozici. „Na ukončení těhotenství stačí jedna teta, na výchovu dítěte je třeba celá vesnice,“ dočetla jsem se kdysi na nálepce v záchodové kabince v baru. Racionálně je to jasné: nemám kolem sebe komunitu, která by mé dítě vychovala. Ale tahle úvaha nedokáže popřít lásku k životu, která se ve mně probouzí. Co je život? Jak o něm rozhodovat? Proč jsem se vlastně narodila já? Nabízelo by se zeptat matky, jenže ta je v mém případě už roky po smrti.
A tak pokračuju v doktorkou přednastavené trajektorii, postupuju podle protokolu, kráčím do nemocnice. Další ultrazvuk. Do sedmého týdne těhotenství je prý možné podstoupit zákrok UPT chemickou formou, později je nutná operace. Čím dřív se rozhodnu, tím míň to bude bolet. Na chemický potrat mi zbývají tři dny. Reakce: pláč. Nemůžu mluvit. Stěží se ovládám. Mladý doktor se na mě dívá a soucitně pronese: „Nikdo vás do ničeho nenutí.“ Ale co když mě nutí okolnosti?
Beru si své tři dny na rozmyšlenou. Vím, že pokud se nerozhodnu pro chemickou formu, nepodstoupím to vůbec. Operaci si jako možnost prostě nepřipouštím. Ty tři dny trvají roky, a přesto jsou příliš krátké. Jediné, co pokládám za nutné sdělit – pro případ, že tento text čte někdo, kdo se nachází v podobné situaci –: Rozloučila jsem se, což bylo podstatné pro mé budoucí já.
Chemický potrat probíhá ve dvou krocích, mezi nimiž je 48hodinová proluka. První krok. Přicházím do nemocnice, odevzdávám žádanku. Opět je potřeba na ultrazvuku zkontrolovat, zda jsem skutečně těhotná. Pak musím zaplatit. Platba probíhá za dveřmi s vytučněným nápisem „registrace těhotných“. Přes bolest, kterou mi způsobuje ho číst, vstoupím a z karty se mi odečte pět tisíc korun. Poté dlouho čekám mezi těhotnými, kterých je plná místnost. Na zdech visí fotky šťastných, novorozených miminek, přítomny jsou i letáčky s radami, tipy a produkty pro nastávající maminky.
Jsem na řadě. Ptám se, co se bude dít, zda to bude bolet a jak moc. Prý jako běžná menstruace, můžu jít normálně do práce. Po první tabletce zemře živý plod ve mně. Bude umírat pomalu, dva dny. Poté se znovu dostavím do nemocnice spolknout druhou tabletku, po níž budou následovat zhruba dva týdny krvácení, které může být silnější než běžná menstruace. Druhá tabletka způsobí kontrakce, jež zbaví mé tělo mrtvého plodu.
Informace sděleny, přecházíme k zákroku. Po asistovaném spolknutí první tabletky musím hodinu sedět pod dohledem v čekárně a pozorovat těhotné, mezi něž pomalu přestávám patřit.
Když se po 48 hodinách vracím dokončit, co jsme započali, vítají mě s otázkou, zda jsem splnila instrukce a přišla najezená. Pokusila jsem se o snídani, ale vyzvracela jsem ji. Sestra je zklamaná asi jako paní učitelka, když dítě nepřinese domácí úkol, a naviguje mě k automatu na pití. Mám si koupit Coca-Colu, v ní jsou cukry, v cukrech energie, budu ji potřebovat.
S nechutí usrkávám colu a prohlížím si tentokrát dřevěnou skulpturu těhotné postavy v rohu interiéru. Po vstupu do ordinace se dozvím výsledky odběrů provedených při první návštěvě. Má krevní skupina vyžaduje speciální injekci, aby si moje tělo nevytvořilo imunitu a při dalším potenciálním těhotenství si nemyslelo, že má plod vypudit. Tato injekce stojí dalších osm set korun.
Doktorka mě instruuje, že mám „poslat chlapa“ s receptem do lékárny injekci zakoupit a sednout si do čekárny. Informace, že jsem dorazila sama, je pro ni odzbrojující. Cítím z ní nejistotu, jak se mnou naložit, a připadám si jako přítěž. Rozpláču se a snažím se ji přesvědčit, že mohu do lékárny dojít sama. Nakonec najdeme řešení. Dovolí mi jít, ale jen pod podmínkou, že předtím spolknu Lexaurin. Kromě tohoto prášku běžně předepisovaného psychiatry proti úzkosti mi není nabídnuta žádná forma psychologické podpory.
Při odchodu z nemocnice vyfotím dveře, které vystihují můj pocit. Jsou staré, oprýskané, vypadají nefunkčně a jsou označeny nápisem „nouzový východ“. Netuším, co je za nimi, stejně jako netuším, co mě další měsíce čeká. Přijde mi, že neumřel jen živý plod ve mně, ale i já. Je mi zle. Cítím podivnou prázdnotu a svět se mi zdá vzdálenější než kdy dřív. Přeju si, abych se nikdy nenarodila.
Následují dva týdny ve vlnách přicházejícího krvácení a nesnesitelné tělesné i duševní bolesti. Poté mě na povinné kontrole informují o možnostech antikoncepce. Proč jsem něco takového nezvážila už předtím? Jediný argument, na který se vzmůžu, tedy, že to není dobré pro tělo, pozbývá významu a vzápětí se za něj stydím. Interrupce pro něj rozhodně není lepší. Pravda je, že nevím. Opravdu nevím, prostě jsem to neřešila. S informacemi o druzích nitroděložních tělísek, krému, který zabíjí spermie, a dobře známých pilulkách či prezervativech odejdu vstříc zbytku svého šestinedělí.
Šestinedělí je období po porodu, kdy se v těle ještě udržují těhotenské hormony a ovlivňují jeho stav. To samé se děje i po potratu. Je potřeba o sebe zvýšeně pečovat, což se poctivě snažím dělat. Po jeho uplynutí ale polevím, trápím se, padám do černé díry. Moje tělo je vyčerpané, bolest břicha jako by nepřestávala, myslím na polknutí tabletky, nemohu spát a nad ránem zcela zřetelně fyzicky cítím, jak mé tělo opouštějí zbytky neuskutečněného života. Jsem zaseklá ve smyčce této chvíle.
Do práce, z níž se podle lékařů není třeba uvolňovat, přestávám být schopna chodit. Podávám výpověď. Veškerá sociální interakce mi způsobuje bolest. Uchýlím se k substancím jakožto k jejímu nejjistějšímu tlumiči. Každý pokus o nový den se tříští pod tíhou zaplavujícího vědomí nenahraditelné ztráty. Schovávám se. Schopnost komunikovat selhává. Rozpadám se. Můj stav eskaluje v nervový kolaps, po kterém se začínám postupně dávat dohromady. Tento proces trvá druhým rokem. Fyzické i psychické potíže se mi vrací. Naučila jsem se s nimi pracovat a žít, ale nemizí.
Pár měsíců po mém kolapsu mě na veřejné akci osloví dívka, kterou skoro neznám. „Slyšela jsem, že sis tím prošla. Víš, mně se to stalo taky, možná bychom si mohly někdy promluvit?“ Mluvíme šeptem, jako bychom měly strach, o něčem, co obě známe, aniž bychom to dokázaly pojmenovat. Vyměníme si kontakt. Dodnes jsem tuto schůzku neměla potřebu iniciovat. V průběhu času jsem se setkala s vícero lidmi, kteří interrupci zažili také. Většina z nich měla v očích bolest, nazývala zkušenost neurčitým zájmenem, věta „stále to zpracovávám“ byla nejčastějším společným jmenovatelem těchto krátkých diskuzí. Bude možné ji jednoho dne vyslovit v minulém čase?
Setkala jsem se i s tím, že lidé mluví o potratu bez problémů, jako by se jich ani nedotkl, jako by opravdu o nic nešlo. To potvrzuje individuální prožívání takové situace. Já ale patřím mezi ty, které mluví šeptem, přestože se bytostně toužím k tématu vyjádřit, a věřím, že nejsem sama. A pokud o tom není možné promluvit, je naštěstí možné psát. Mrzí mě, že tahle možnost neexistovala, když jsem byla malá. I tehdy, když ostatní děti už hovořily, jsem zarytě mlčela.
Druhá část textu následuje zde.
Maja Rysová studovala vícero uměleckých oborů v různých vzdělávacích institucích, u žádného však úplně nezůstala a studia nedokončila. Psaní vnímá jako formu uzdravování, které považuje za nezbytný krok na cestě ke svobodě pro všechny. Zabývá se též ilustrací, DIY grafikou a každodenním hledáním pláže pod dlažbou.
Editace: Ondřej Macl.
This content was created as part of the Perspectives – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
![]()
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.