Prostor, v němž se můžeme organizovat, se zúžil nejvíc od roku 1980. Přesto se nevzdáváme

Od koordinované policejní razie proti LGBTQ+ organizacím po celém Turecku uplynuly téměř dva měsíce a represe pokračují i nadále. V rámci operace „Moje rodina je v bezpečí“ zaměřené na LGBTQ+ lidi, kteří údajně ohrožují tradiční rodinu a veřejnou mravnost, bylo zatím do vazby posláno 81 lidí. K nejvíce zasaženým organizacím patří SPoD, která od roku 2011 poskytuje psychologickou, právní a peer podporu.

Revue Prostor hovořila s klinickým psychologem a aktivistou Doğukanem Kocabaşem, který v SpoD od roku 2021 koordinuje oddělení duševního zdraví. „Všechna tři naše oddělení čelila absurdním obviněním z podněcování ke změně pohlaví nebo z navádění nezletilých k prostituci. Abychom ochránili sdružení, náš tým i klientstvo, museli jsme činnost pozastavit a veškeré finance přesunout na právní výlohy pro naše členy, kteří jsou ve vězení,“ vysvětluje. Pohled na operaci doplňuje feministka Elif Ege z nadace Mor Çatı, jedné z nejstarších organizací, které v Turecku bojují proti násilí na ženách. V rozhovoru mluví o tom, proč jsou současné útoky na organizování LGBTQ+ lidí zlomovým bodem, o síle i rozštěpenosti turecké občanské společnosti, o tom, jak operace souvisí s mobilizací rodiny a dalšími kroky vlády, ale i o nové mezinárodní solidaritě a budoucnosti hnutí.

Jak hodnotíte současnou operaci z hlediska boje za práva LGBTQ+ osob v Turecku?

Doğukan: Nepochybně čelíme bezprecedentnímu útoku. Nenávistné projevy reakčních skupin, útoky na LGBTQ+ lidi, zločiny z nenávisti i tlak konzervativních rodin na vlastní děti provázely naše životy v Turecku i dřív, ale takové věci se dějí po celém světě. Od 12. září zažíváme zlom. Nenávistnou kampaň řídí stát a k jejímu provedení využívá justici. Vzniká struktura, která člověka přímo kriminalizuje za to, že je LGBTQ+. Velmi to připomíná ruský zákon proti LGBTQ+ lidem. (Pozn. red.: Mezinárodní LGBTQ+ hnutí je v Rusku zakázáno a označeno za extremistické a LGBTQ+ identita a aktivizmus v zemi jsou kriminalizovány.) Něco takového jsme samozřejmě očekávali. Vláda v posledních letech postupně přitvrzovala a pokoušela se prosadit různé právní balíčky, které se však díky společnému odporu podařilo odrazit. Počítali jsme s tím, že může vyvíjet tlak na sdružení i na jednotlivce. Nečekali jsme ale tak agresivní obrat.

Dá se tedy říct, že se stát posunul od nenávistné rétoriky k přímému útoku na organizování prostřednictvím justice?

Doğukan: Prostor, v němž se můžeme organizovat a fungovat, se zúžil natolik, že mě napadá jen srovnání s obdobím po vojenském převratu v roce 1980. (Pozn. red.: Operace proběhla 12. září, tedy v den výročí vojenského převratu roku 1980, po němž nastalo jedno z nejtemnějších období moderních tureckých dějin plné pouličního násilí, mučení a nucených zmizení.)

Roli opozice dnes nemůže řádně zastávat téměř nikdo. Rozsah, v jakém úřady omezily přístup k sociálním sítím a webovým stránkám, je neuvěřitelný. Weby se sice v Turecku blokují běžně, ale teď jsou zablokovány i formuláře Google, přes které se lidé registrovali na naše akce, nebo účet psychiatrické asociace. Jako by měli seznam klíčových slov, a podle něj zakázali úplně všechno, nejspíš na základě soudního příkazu.

Elif: Zablokován byl i účet naší nadace na síti X, a to jen proto, že jsme v příspěvku istanbulské koordinační skupiny feministických a LGBTQ+ organizací zmínili zkratku LGBTQ+. Mor Çatı sice zatím přímo terčem operace nebyla, alespoň ne tak jako SPoD, ale náš boj od sebe nejde oddělit. Feministické i LGBTQ+ hnutí vzniklo zhruba ve stejné době, v osmdesátých a devadesátých letech, a od té doby přirozeně stojí bok po boku. Společně jsme například pracovali na Istanbulské úmluvě. (Pozn. red.: Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, takzvanou Istanbulskou úmluvu, Turecko v roce 2012 ratifikovalo jako první země vůbec. V roce 2021 od ní odstoupilo s odůvodněním, že normalizuje homosexualitu a ohrožuje tradiční rodinu).

Když se na nás obrátí gayové, odkazujeme je na spřátelené LGBTQ+ organizace a do našeho azylového domu, jediného nezávislého v Turecku, přicházejí i trans ženy.

Doğukan: Chtěl bych ještě zdůraznit, že aktuální operace nejvíce zasáhla právě naše trans* přátele. Vůči trans* lidem panuje obrovské nepřátelství a v debatách o nenávisti vůči LGBTQ+ lidem často zůstávají neviditelní.

Mluvíme sice o útoku na celou komunitu, ale policejní násilí nejvíc dopadlo na trans* lidi a stát jim dlouhodobě ztěžuje také přístup k tranzici. Jejich zkušenost by podle mě měla být v popředí.

Jak se k současné operaci staví další části občanské společnosti a politická opozice? Je jejich podpora dostatečná?

Doğukan: Je třeba rozlišovat mezi našimi tradičními spojenci a širší společností a politickou opozicí. Feministické a levicově socialistické hnutí se k situaci od první chvíle postavilo, jako by šlo o jejich vlastní boj. V kruzích mainstreamové opozice to ale příliš slyšet nebylo. Tradičně jde o obavy z reakce voličů a voliček: „Když budeme mluvit o LGBTQ+ lidech, ztratíme konzervativní voliče.“ Tahle logika ale přehlíží závažnost situace. LGBTQ+ lidé jsou koneckonců také občany této země a stát proti nim vede nenávistnou operaci pomocí justice. Jde o něco mnohem zásadnějšího než o chování voličské základny.

Naše rodiny nejsou v bezpečí

Zmiňujete obavy z konzervativních voliček a voličů. Právě na ně se obrací i vláda: prezident Erdoğan opakuje, že LGBTQ+ identita není slučitelná s islámem, jde o ideologii importovanou ze Západu a LGBTQ+ lidé ohrožují rodinu a veřejnou mravnost. Jakou roli v tom hraje mobilizace konzervativních hodnot?

Doğukan: Chtěl bych připomenout istanbulský Pride z roku 2014. Patřil k nejpočetnějším pochodům v regionu – desítky tisíc lidí tehdy přivedlo do ulic právě LGBTQ+ a feministické hnutí. Od té doby se však situace výrazně změnila, protestovat na Taksimském náměstí je dnes téměř nemožné a od roku 2015 jsou veškeré akce na podporu LGBTQ+ oficiálně zakázány. Lidé, ať už místní voličky a voliči, tedy běžné obyvatelstvo Turecka nebo mezinárodní veřejnost, se řečmi o konzervatizmu nebo o islámu nechají velmi rychle strhnout. Skutečnost je ale mnohem složitější.

Elif: Ano, myslím že je přesnější mluvit o konzervatizmu. Má samozřejmě i islamistickou podobu, která se v různých obdobích vlády AKP proměňovala, ale svázat to jen s náboženstvím podle mě nelze. Podívejte se třeba na Maďarsko nebo na Trumpa: muži různých náboženství se spolu dokážou velmi rychle shodnout. A není to nic nového. Ve svém výzkumu jsem se zabývala OSN a aktivistky mi vyprávěly, jak na zasedáních v New Yorku už na počátku nultých let postupovaly společně Vatikán a Írán, například proti potratům. Nejedná se navíc jen o záležitost AKP. (Pozn. red.: Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana v Turecku vládne od roku 2002. Vzešla z islamistického hnutí a z původně proevropské se postupně proměnila v neoliberální a autoritářskou stranu.)

V devadesátých letech, kdy ještě žádná AKP neexistovala, konzervatizmus a přístup zaměřený na rodinu dominovaly stejně, bez ohledu na to, kdo byl u moci. Základní charakteristikou patriarchátu totiž bohužel je jeho univerzálnost. Pojmy jako veřejná morálka a rodina slouží k tomu, aby ženám bránily žít svobodně a rovnoprávně: aby nezpochybňovaly dělbu práce v domácnosti, nerovnost v práci a ve veřejném životě a nepojmenovávaly násilí, které zažívají.

Veřejná morálka určuje, co mají ženy nosit a jak se mají chovat na veřejnosti i v rodině. Pod tímto tlakem jsme vyrůstaly všechny. Stejné je to s tvrzením, že LGBTQ+ lidé do turecké společnosti nepatří. Tenhle obraz vznikl záměrně. LGBTQ+ lidé ale společnosti cizí nejsou, stejně jako feministky, i když se je tak snažila vykreslit každá vláda.

Už jste naznačila, že rodina bývá i místem násilí a využívala se ke kontrole nad ženami a LGBTQ+ lidmi. Jak tedy rozumět názvu operace „Moje rodina je v bezpečí“?

Elif: Nám v Mor Çatı ten název zní jako špatný, absurdní, ale zároveň velmi výmluvný vtip. Myslím, že ho stát zvolil záměrně. Násilí na ženách se věnujeme od roku 1990 a dobře víme, jaké podoby má v rodinách. Zhruba od roku 2010 vláda v rétorice i politice systematicky staví rodinu nad ženy. Když to opakují nejvyšší představitelé státu, rychle se ujme představa, že žena musí v domácnosti zůstat za každou cenu, i když to znamená snášet násilí a nerovnost. Jako jednotlivkyně stát ženy podporuje jen v určité roli, většinou matky nebo pečovatelky o rodinu.

Uvedu zdánlivě nesouvisející příklad. Po ničivém zemětřesení v roce 2023 vláda nepřidělovala stany ženám, ale rodinám. Co když chce ale žena, která zažívá násilí, bydlet ve vlastním stanu? Rodina se však v Turecku definuje prostřednictvím muže. Takové myšlení pak vede k tomu, že policie ženě běžně říká: „Je to váš manžel, nedělejte si starosti,“ nebo „Jednou se neudržel, už se to nestane.“ Slýcháme to každý den od policistů, státních zástupců a bohužel i od soudců a sociálních pracovníků. Takže ne, naše rodiny v bezpečí nejsou. Heslo „Moje rodina je v bezpečí“ je jen součástí narativu, který vláda cíleně buduje.

Nálepkování hlavního nepřítele a kriminalizace solidarity

Je podle vás současná operace také součástí strategie vládnoucí koalice s ohledem na nadcházející prezidentské volby?

Doğukan: Nepochybně to s volbami souvisí. Domnívám se, že vláda připravuje budoucnost, v níž nebude žádná společenská opozice. LGBTQ+ lidé v ní tvoří jednu z nejvýznamnějších skupin. Není tedy náhoda, že útočí právě na naše hnutí, jedno z nejodvážnějších v tureckém kontextu, které se stále snaží být přítomné a viditelné v ulicích. Myslím si ale, že postupně přijdou útoky na celou společenskou opozici. Před námi byla dlouhodobě cílem levicová socialistická hnutí.

Elif: Ano, podle mě je třeba se na to dívat v širších souvislostech. V jádru jde o útok na svobodu projevu, svobodu shromažďování a samozřejmě také na právní stát. Upozorňujeme na to už dlouho, minimálně od odstoupení Turecka od Istanbulské úmluvy. Teď jsou v centru pozornosti LGBTQ+ organizace, ale zasáhnout to může kohokoli – naše ženské organizace, ale nejen ty. A čím víc je hnutí intersekcionální, tím je pro stát nebezpečnější. Např. kurdské feministické organizace to zažívají často a dlouhodobě.

Současná vláda potřebuje nepřítele. Potřebuje někoho démonizovat, aby se udržela u moci. Teď si vybrala LGBTQ+ lidi. Mimochodem, jde o globální trend. Autoritářské skupiny často útočí nejdřív na LGBTQ+ lidi: viz Rusko, trumpizmus, AfD v Německu... Jejich nepřátelská rétorika není náhodná.

Zastavme se ještě u solidarity. Zmiňujete snahu vládnoucí koalice zcela eliminovat občanskou společnost i prostor pro opoziční politiku. Proč se ale téměř neozvala nejsilnější sekulární opoziční strana, Republikánská lidová strana (CHP)?

Doğukan: To je velmi dobrá otázka, sám nad tím přemýšlím. Tato strana sama prošla velmi podobným procesem. V kauze istanbulského magistrátu (İBB) byla spousta lidí obviněna z vykonstruovaných trestných činů. Už celé měsíce sedí ve vězení, i když nic nespáchali. Od těch, kteří si touto zkušeností prošli, byste pak čekali, že řeknou: „Ano, rozumíme vám. Čelíme tomu samému.“ Jenže skutečnost, že jde o společný boj, který se týká nás všech, přehlížejí. (Pozn. red.: V březnu 2025 byl zatčen istanbulský starosta za CHP Ekrem İmamoğlu, hlavní vyzyvatel prezidenta Erdoğana. Spolu s ním skončily ve vazbě desítky dalších představitelů a zaměstnanců istanbulské radnice. Letos v létě se strana CHP rozštěpila a její dosavadní předseda Özgür Özel založil Novou stranu (Yeni Parti).)

Elif: Přitom to tak vždycky nebylo! V Turecku byly doby, kdy opoziční radnice vyvěšovaly duhové vlajky. Tohle je obrovský krok zpět a bohužel se ukazuje, že regres může přijít velmi rychle, zvlášť když převládne strach z perzekuce. Pro nás je to obrovské zklamání.

Doğukan: Neplatí to ale pro všechny a nechci nikomu křivdit. Chtěl bych vyzdvihnout poslance a poslankyně kurdské strany DEM, kteří o situaci promluvili na půdě Rady Evropy a navštívili kancelář naší organizace i naše přátele ve vězení. Díky nim se jejich podmínky dostaly alespoň na základní úroveň. Předtím jim chyběla čistá voda i jídlo a neměli přístup k lékům, které běžně užívají.

Podporu nám přišly vyjádřit také levicové strany EMEP a TİP a velmi si toho vážíme. Vyjádřili jsme ale i své výhrady: podporu nám totiž vyjadřují stále tytéž poslankyně, jen ženské frakce politických stran. Jejich hlas by přitom mohl zaznívat silněji a z mainstreamovějších pozic.

Jde přece o mnohem širší boj zneužívání justice státem, jak to už dlouho známe od Kurdů a nyní z kauzy İBB. Doufám, že nás tahle společná zkušenost přivede k větší solidaritě.

Když zmiňujete Kurdy, nemohu se nezeptat: jak čtete současnou operaci v souvislosti s mírovými jednáními, která mezi kurdským politickým hnutím a tureckým státem právě probíhají?

Doğukan: Hlubší analýzu mírového a demokratizačního procesu nabídnout nemůžu. Přímo se ho neúčastním a nepřísluší mi to. Na to bychom se měli zeptat spíše našich kurdských přátel, kterých se to týká bezprostředněji. Na základě svého skromného pohledu zvenčí si ale myslím, že dokud budeme nějakou skupinu stavět do role nepřítele, mír a demokratizace nebudou možné, nebo zůstanou jen na papíře. Celý proces sice nese název „mír a demokratizace společnosti“, jeho skutečný obsah však tomu podle mě neodpovídá. (Pozn. red.: V rámci mírových jednání mezi tureckým státem a kurdským politickým hnutím oznámila ozbrojená guerillová Strana kurdských pracujících (PKK) v roce 2025 své rozpuštění a začala skládat zbraně. Kurdské politické hnutí, které v tureckém parlamentu zastupuje strana DEM, požaduje ústavní záruky politických, kulturních a jazykových práv. Aktuálně se čeká na implementaci zákona o návratu tisíce politických vězňů z exilu.)

Elif: Z pohledu organizace Mor Çatı se na to odpovídá těžko, protože nejde o hlavní oblast naší práce. Ale coby nezávislá feministka chci zdůraznit, že s kurdskými feministickými organizacemi a s bojem za mír jsme zajedno. Feministky za mír bojovaly léta, například během války v letech 2015–2016, a teď samozřejmě chtějí být i součástí mírového procesu. (Pozn. red.: V roce 2015 zkolaboval tehdejší mírový proces mezi tureckým státem a kurdským politickým hnutím. Propukla válka, která zasáhla především města v kurdských regionech Turecka.)

Pro nás jde ale především o boj za demokratizaci. Bez demokracie a svobod mír uspět nemůže.

Stát tedy na jedné straně jedná o míru s kurdským hnutím a na druhé straně zavírá opoziční politiky z istanbulské radnice a útočí na LGBTQ+ lidi. Dá se mu tedy věřit?

Elif: To se těžko hodnotí, ale nemůžeme to vidět černobíle. Je velmi podstatné, že došlo k prvnímu kroku. Za snahou o mír jsou roky bojů a velké oběti, takže ho nelze jen tak smést ze stolu a odmítnout jako nedostatečný. Jako feministky se ale nenecháme ničím strhnout, ani zdánlivě pozitivním vývojem. Pořád se ptáme, co mír přinese ženám a kde budou v mírových jednáních zastoupeny. Nebudeme samozřejmě stát stranou. Naopak, o své místo v procesu musíme neustále bojovat. Pokud se něco změní, bude to jen díky nám. Nic nemůžeme nechat jen na státu.

Držet při sobě i přes hranice

Bavíme se o útocích v podstatě na všechny složky občanské společnosti i na solidaritu mezi hnutími. Jak se proti tomu můžete bránit? A jak vidíte budoucnost LGBTQ+ organizování v Turecku?

Doğukan: Myslím, že musíme držet při sobě: LGBTQ+ lidé, ženské a feministické hnutí, levicově socialistické hnutí, hnutí za práva zvířat, mainstreamová opozice i kurdské hnutí. Musíme se snažit proměnit své společné zkušenosti a náš společný prostor v něco víc. V jiných zemích se to už děje: tam, kde jsou LGBTQ+ organizace zakázány, jim jiné organizace otevírají dveře, aby mohly nadále fungovat. Byli jsme tak zatlačeni do kouta, že jsme se začali spojovat.

I v Evropě vidíme, že rétorika proti LGBTQ+ lidem sílí, sice mnohem pomaleji než u nás, ale sílí. Situace v USA je dlouhodobě špatná a z Ruska se šíří ty nejhorší myšlenky. Nastala doba, kdy musíme semknout řady i mezinárodně a hledat společné cesty vzájemné podpory.

Myslím, že dnes už neexistuje rozdíl mezi LGBTQ+ lidmi v Německu nebo Turecku. Samozřejmě, podmínky v jednotlivých zemích se liší, ale musíme přemýšlet nad tím, jak si můžeme být oporou. Takovou si představuji budoucnost.

Elif: Ano, přitom je důležité, aby každý vedl boj ve své vlastní oblasti, kterou zná a na kterou je „odborníkem“. Spojenectví ale musíme dál rozšiřovat. U Istanbulské úmluvy jsme se například snažili zapojit advokátní komory a lidskoprávní organizace a podobnou strategii teď máme i v reakci na útoky na LGBTQ+ komunitu. V Turecku takový reflex existuje a je to krásná věc, jen je ho třeba nadále posilovat.

Myslíte, že stát bude přitvrzovat? Co může přijít?

Doğukan: Ano, myslím, že se jen tak nezastaví. Naši přátelé jsou ve vězení za něco, co si trest odnětí svobody nezaslouží. Z toho lze usuzovat, že stát nezná hranice a může zajít mnohem dál. Proti sdružením mohou být například zahájena řízení o jejich zrušení. Už teď dochází každý týden k útokům na místa, kde se LGBTQ+ lidé scházejí. Policie chodí každý víkend do queer klubů a barů, pokaždé pod jinou záminkou. Pokud to takhle půjde dál, prostor pro LGBTQ+ lidi se bude dál zužovat a budou nuceni skrývat svou identitu. My ale rozhodně nebudeme nečinně přihlížet.

Elif: Ano, s přitvrzováním musíme vždycky počítat. Např. během výjimečného stavu v roce 2016 byla pozastavena činnost kurdských feministických organizací a byla jim zabavena data, tenhle scénář tedy bohužel známe až příliš dobře. Ve svém hodnocení rizik proto nebereme v potaz jen současnost, vnímáme celkový útok na demokracii a svobodu slova a shromažďování.

Snažíme se ale také na situaci dívat pozitivně. Spolu s LGBTQ+ a lidskoprávními organizacemi tvoříme jádro občanské společnosti a odporu. Reagujeme pohotově a bráníme se.

Víme také, že společnost jako celek proti LGBTQ+ lidem není. Možná je tu úzká skupina, která se upíná k jejich potlačování, ale většina proti nim nic nemá a řekla bych, že jejich boj za rovnoprávnost dokonce podporuje.

V klimatu, které AKP vytvořila a kdy můžete být zatčeni v podstatě za cokoli, je ale pochopitelné, že se běžní lidé neozvou. V tom by měly nést odpovědnost především opoziční strany.

Jak se v tom všem vlastně cítíte?

Doğukan: Spolu se šokem z toho, co se stalo, přišly samozřejmě smutek, obavy a strach. Prošli jsme tím společně a myslím, že teď jsme ve fázi adaptace. Snažíme se společně vymyslet, jak na aktuální podmínky reagovat, abychom i dál mohli pracovat a fungovat. Zároveň se učíme od přátel, kteří podobné situace zažili dřív než my, například v Rusku. Snažíme se vytvořit systém, jak fungovat s tím, co máme.

Existuje tedy i mezinárodní solidarita?

Doğukan: Ano, a během celého tohoto procesu výrazně posílila. Zatímco tu spolu mluvíme, po celém světě pokračují protesty a solidární shromáždění.

Elif: Už několik let žiju v Londýně a spolu s dalšími aktivistkami z Turecka se snažíme informovat o tom, co se děje, a posilovat solidaritu. Politické podmínky v Turecku bohužel mnoho lidí vyhnaly do zahraničí, ale náš boj pokračuje i tady. Pokud vím, v Londýně zatím proběhly dva protesty a vzniká i nová iniciativa. Nechodíme na ně ale jen my: většinu účastnic a účastníků tvořili ti, kteří z Turecka nejsou, a to je podle mě nesmírně cenné.

Doğukan: Někdy vás to tady opravdu dohání k šílenství. Ale vybudovali jsme si tu prostor a myslím, že ho musíme chránit a pokračovat ve své práci.

Elif: Ano, naše práce nikdy nekončí. Nesmíme přestat vyvíjet tlak a organizovat se. Feministickému hnutí se to podle mého názoru podařilo nadmíru dobře. Možná je v Turecku minimum lidí, kteří se jako feministky a feministé identifikují, ale když se podíváte na jazyk, jakým se mluví, odráží feministickou perspektivu. Musíme tedy pokračovat. A i když opozice proti LGBTQ+ lidem nejspíš sílí, my jsme tu. Byli jsme tu tisíce let a budeme tu pořád.