Český „spor o dějiny“ aneb Invalidní kultura paměti bez kontextů
Jedním z problémů, který zásadně rozděluje českou společnost, je reflexe a interpretace dějin druhé poloviny dvacátého…
„Už jste někdy truchlili po někom, kdo ještě nezemřel?“ ptá se režisérka dokumentárního snímku Kdyby se holubi proměnili ve zlato (2026) Pepa Lubojacki. „Ano,“ odpovídám v duchu a myslím na svého bratra, který odešel dříve, než svůj život hmatatelně ukončil.
Myslím i na druhého bratra, po němž jsem také mnohokrát truchlila a který se pokaždé zvládl vrátit „mezi nás“, mezi ty spořádané, kteří drží svoje závislosti na uzdě. My – blízcí těch, kdo žijí s destruktivní závislostí – neseme s sebou zranění způsobená nejen ostatními, ale i vlastním běháním hlavou proti zdi.
Kdyby měl vůli, tak nefetuje, kdyby tehdy neodcházel z práce, kdyby dokončil tu školu, kdyby se šel léčit, kdybychom mu ještě naposledy pomohli... Samá kdyby. Pepa Lubojacki dokumentuje příběh sebe, svých kdyby, a příběh svého bratra, otce a bratrance. Všechny spojuje rodinné trauma a závislosti.
Lubojacki je už několik let abstinentka, na rozdíl od bratra, který potřebuje každodenní dávku alkoholu. „Kdybys nepil, můžeš tady zůstat,“ opakuje jako zaklínadlo v průběhu filmu, přičemž si sama uvědomuje, jak naivní a nefunkční její snaha je.
Stejně jako Lubojacki mám za sebou zkušenosti s psychickými problémy a rizikovým užíváním alkoholu. Stejně jako ona jsem sestrou závislých mužů. Stejně jako ji, i mě připravila závislost o člena úzké rodiny. Nemůžu pominout vlastní životní zkušenost a hodnotit snímek s odstupem, protože je pro mě až moc katarzní. Myslím, že nás s podobnou životní situací je mnohem víc. A je dobře, že Lubojacki prolomila ticho, ve kterém se uzavíráme. Zveřejnila v ryzí formě intimní věc, tajemství, tabu – za které se stydí a za něž jsem se také celý život styděla.
Proč jsem se styděla? Nechci mluvit za Pepu Lubojacki, i když nás toho hodně spojuje, ale budu mluvit za sebe. Protože když se to stalo bráchům, tak já přece dopadnu podobně. Protože když se to stalo jim, je s naší rodinou něco špatně. Ale co je s ní špatně, co to může být, kde nastala chyba? Jen co začnu naplňovat obavy druhých, jsem rebelující puberťačkou, se kterou to jde z kopce. Stejně, jako to šlo z kopce s nimi. Protože jsme přece z jedné rodiny. A co rodiče? Ti jsou přece v pohodě, táta dřív kouřil dvě krabičky denně, ale pak úplně přestal, pije pivo, mamka občas víno, ale závislí nejsou. Tak v čem ta chyba spočívá, co je se mnou a s bráchy špatně? Určitě něco ano.
Léto 2015 trávím s flaškou v ruce, pak nastupuju na střední. Dopadnu špatně, protože se to ode mě očekává. Mám deprese, úzkosti, protloukám se, až se protluču ze střední ven, pak se zase protloukám, než začnu mít konečně pocit, že už nemusím vynakládat desetkrát větší úsilí než ostatní, abych dokázala to, co oni. Až do chvíle, kdy přijdu na nějaké funkční způsoby, jak čelit každodennosti. A přestane to se mnou jít z kopce.
Někomu trvá dlouho, než zjistí, jak čelit věcem. Někdo jim čelí s cigaretou v puse, šuplíkem plným sladkostí, placatkou v kapse. Někdo utíká a utíká, až se zpotí a vyplaví se mu endorfiny. Někdo polyká nepříjemnosti společně s Neurolem nebo se řeže žiletkou do kůže. Způsobů je mnoho. Některé se dají koupit ve večerce, některé v lékárně, za některé se platí ve fitku nebo se dají vypěstovat na zahradě. Z některých vám narostou svaly, jiné vám zajistí pobyt na psychiatrii, z některých vám vypadají zuby nebo kvůli nim přijdete o vztah. Vyrovnat se s realitou není jednoduché a není to vždycky zadarmo.
Kdyby byly všechny životní okolnosti mého zesnulého bráchy jiné, možná by neměl deprese a nebyl by závislý. Možná by to ale nebyl on a já bych dost možná nebyla jeho ségra. Kdybychom nežili ve společnosti, kde je náročné si vydělat na jídlo a střechu na hlavou, kde musejí lidé, které nepotkalo štěstí, dřít za mizivou mzdu ve fyzicky i psychicky náročné práci, nutkání uniknout z téhle každodennosti by možná nebylo tak intenzivní. Kdybychom neměli před čím utíkat, zůstali bychom.
Kdyby brácha našel práci, kterou by chtěl dělat, která by ho aspoň trochu naplňovala, kde by mohl využít své schopnosti, možná by zůstal. Kdybych ho přijala i s jeho závislostí, možná by přijal sám sebe. Kdyby neměl deprese, možná by nepil. Kdyby neměl z čeho mít deprese. Kdybychom žili v úplně jiném světě, možná by závislosti neexistovaly.
Myslím si, že Pepa Lubojacki ukázala, že závislost není jen individuálním pochybením. Je to systémový problém a zároveň strategie přežití. Nefunkční nástroj, kterým se protloukáme nepříjemnostmi. A opravdu jsme si sami zavinili všechny nepříjemnosti, které se nám dějí?
Přeju si, aby film sejmul nános viny, studu a stigmatu ze všech, kterým se až moc dostal pod kůži, tak jako mně. Pocit, že v tom nejsme sami, že je nás víc, kdo zažili podobný druh trápení, je cenný jako holub ze zlata.
Marie Račáková (* 1999) ve své autorské i publikační tvorbě vychází z intersekcionálního feminizmu a levicového přesvědčení. Její texty byly publikovány v Deníku Referendum, Kapitálu a nepravidelně vycházejí v Revue Prostor. Autorka pochází z jihočeského pohraničí, vystudovala kulturální studia a nyní žije v Praze.
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.