V první části jsem sdílela svou zkušenost s umělým  přerušením těhotenství, nyní se zaměřím na jeho souvislost s absencí matky v mém vlastním dospívání. Zajímá mě, jak se představa „nenarozeného dítěte“ může stát nápomocnou v procesu truchlení, jak může být potrat paradoxně volbou pro život.

Mateřství jako zdroj

Moje matka zemřela dřív, než jsem dovršila třetí narozeniny, tedy v období, kdy se v lidské psychice buduje základní pojetí světa. Její smrt je fakt. Žiju s vědomím „já matku nemám“, a i když mi to přineslo mnoho bolestivých situací, nikdy dřív mi nedošlo, jaké jsou skutečné dopady absence mateřské figury na vývoj mého organizmu.

Když nám ve školce na den matek řekly, ať namalujeme portrét své matky, nevěděla jsem, co malovat. Tehdy se poprvé zřetelně vyjevil rozdíl mezi mnou a dalšími dětmi. Hned jsem se cítila vyloučeně. Časem jsem se naučila lhát – bylo to jednodušší než se konfrontovat s reakcemi lidí na sdělení, že matku nemám. Zdálo se mi, že to v nich vyvolávalo větší paniku než ve mně. Jako by to bylo společensky nepřijatelné. Těžko říct, zda za tím stálo vědomí jejich vlastních matek a představa, že bez nich není možné žít, nebo omílané přesvědčení, že rodina se má skládat z matky, otce a dítěte. Okolnosti úmrtí mé matky navíc byly tragické a těžko sdělitelné stejně jako další vývoj mého rodinného zázemí. A tak bylo nejsnazším řešením předstírat, že se nevymykám.

V tak útlém věku jsem ztrátu matky nechápala vědomím. Prožívala jsem jí celým tělem a tenhle pocit osamocení se stal mým základním nastavením.

Těhotenství mi nevyhnutelně ztrátu matky připomnělo a potrat bolest z ní znásobil. Po nějakou dobu mě při pohledu na matky s dětmi zaplavoval intenzivní pocit nespravedlnosti, dobře známý z mého dětství. Tehdy jsem žárlila na děti, že mají matky. Teď se objevila nová žárlivost, která tu starou oživila a připojila se k ní: Žárlila jsem na matky, které se rozhodly si svoje dítě nechat, a mohou tak zažívat to, čemu se říká mateřství. Něco, co mně bylo odepřeno.

Nejprve v pozici dítěte, nyní v pozici matky jsem o mateřství přišla. V hrudi mi zela díra. Chtěla jsem matku, chtěla jsem dítě, chtěla jsem vrátit čas. Chtěla jsem spravedlnost. Chtěla jsem mateřství. V jakékoli formě. Nutně jsem tedy potřebovala přijít na to, co mateřství je, co mi tak chybí a zda je možné tu zkušenost nějak nahradit. A tak jsem postupně přicházela na to, jak absence mateřské péče ovlivnila vývoj mé psychiky a schopnost začlenit se do společnosti.

Nikdy jsem neuměla cítit přijetí v kolektivu. Celoživotně zápasím s úzkostmi, osamělostí, a především s niterným pocitem, že nemám nárok žít. Vždy jsem podvědomě vyhledávala někoho, kdo by tento pocit utěšil. Jelikož rodina selhávala, hledala jsem útěchu v podstatě náhodně, kdekoliv, při každé příležitosti, a pro tuto křehkost jsem byla snadno zranitelná. (Jeden příklad za všechny: učitel mi nabízí, že by mě pomyslně adoptoval. Když tuto nabídku přijmu, začne mě po době nezbytné k vybudování hlubší důvěry vozit na procházky do lesa, kde mě líbá a osahává. Já jsem vděčná, že někomu stojím za to, aby mě vzal na procházku, a vše ostatní jsem za to ochotná dát.)

Jakékoli pečující gesto mě dokázalo vystresovat. Když byl na mě někdo milý nebo mi něco daroval, hned se mi chtělo plakat a byla jsem schopná dát na oplátku násobně více. V tomto smyslu mě nepřítomnost matky ovlivnila naprostou prostupností mých vlastních hranic. Nikdy mě nenapadlo si je střežit a pečovat o sebe, tento princip jsem neznala, za drobet pozornosti nebo základní zdroje jsem byla schopna postoupit celou svou integritu a opakovaně jsem se dostávala do situací, kdy toho někdo zneužíval.

Začala jsem se tématu mateřství věnovat v EMDR terapii zaměřené na práci s traumatem, vycházející z neurobiologických poznatků. Zjistila jsem, že ve vztahu s matkou se buduje základní reflexe vlastní existence a z ní vycházející péče ve formě synaptických spojů v našem mozku. Přes dvacet let jsem žila bez schopnosti rozpoznat, že když jsem unavená, potřebuju si odpočinout, když mám hlad, musím se najíst, když je mi zima, musím se obléct. Sebe a svoje potřeby jsem prostě nevnímala a od toho se odvíjel způsob, jak jsem se svým životem nakládala, a paradoxně mě právě takové zacházení s vlastním tělem dovedlo do situace, kdy jsem otěhotněla.

Především jsem však žila v každodenním stresu, že na tento svět nepatřím. Tam, kde se v mém mozku měla uložit informace, že svět je místem k životu i pro mě, bylo prázdno. Esenciální funkcí mateřské péče je fyzické uvědomění, že patříme na tento svět.

Je mateřství nahraditelné?

Něčí oči se na vás usmějí

Je pro nabytí takového vědomí, pro růst mozkových synapsí, které nás o tomto faktu utvrzují, nezbytná biologická mateřská figura? Síla hormonů a buněčného propojení mezi matkou a dítětem je obrovská. Hormony dávají tělu matky neuvěřitelnou životní sílu, jde o chemické procesy, které jsem měla tu možnost na chvíli pocítit, a nedovedu si představit, jaké to je projít celým těhotenstvím. Tato zkušenost je, myslím, opravdu nepředatelná. To však nutně neznamená, že péče, kterou má mateřská osoba poskytovat svým potomkům, je vždy ve vztahu dítěte a matky přítomna. A že je nenahraditelná.

V knize Tělo sčítá rány popisuje odborník na léčbu traumatu Bessel van der Kolk výsledky dlouholetých výzkumů zaměřených na mozek a trauma – mimo jiné též vývojové. Na základě jeho poznatků lze říct, že zásadní pro vývoj lidského nervového systému je princip zrcadlení emocí. Emocemi jsou v tomto případě míněny fyziologické procesy, které se dějí v lidském těle, a podle toho, jak se svým tělem a s těmito projevy nakládáme, se propojují synapse v našem mozku a ty pak zase nazpět ovlivňují chod celého těla. Tímto způsobem se učíme schopnosti seberegulace, zásadní pro přežití, a v ideálním případě by k tomu mělo docházet ve vztahu s matkou. Od schopnosti seberegulace se odvíjí též schopnost nakládat se zdroji – jak vlastními, tak těmi z našeho okolí. Pro zdravý rozvoj organizmu je tedy nezbytná především aktivní pozornost pečující osoby, od níž se odvíjí veškeré další zacházení. Má terapeutka tento princip stručně vystihla, když jsem se jí ptala, co je důležité pro adopci: Že se na vás něčí oči usmějí.

Soubor pečujících gest, která běžně shrnujeme pojmem mateřská péče, by tedy nutně nemusel záviset na konkrétní osobě. Jde především o vřelý přístup, respekt, reflexi a vnímavost, ale také o fyzickou i duševní přítomnost člověka či lidí, kteří vám právě skrze charakter své přítomnosti dávají najevo, že na vás záleží a že vás vidí. Což zákonitě nemůžou naplnit například matky či rodiče, kteří jsou nepřítomni, a důvodem této absence vůbec nemusí být smrt ani jiné způsoby fyzické nepřítomnosti. Pečující osoba, která je například kvůli vlastní psychické kondici disociovaná, nemůže z principu opatrovanou osobu vidět, tedy aktivně reagovat na její pohnutky, a to i navzdory životu ve společné domácnosti.

Měla jsem obrovské štěstí výše zmíněný a pro mě ozdravný přístup nalézt v komunitě, kde jsem po mnoha nezdařilých pokusech o náhradní péči pocítila bezpečí, oporu a domov. V komunitě, kterou dnes pro sebe nazývám adoptivní rodinou, jsem se stala součástí transgeneračního kolektivu, kde mě denně vidělo hned několikero očí, a moje tělo díky této zkušenosti začalo věřit, že skutečně patří na tento svět. Dospět do tohoto bodu vyžadovalo jisté dílo náhody, díky němuž jsem na společenství narazila, respektující zacházení obsažené v přístupu jeho členů a členek a extrémní množství individuální terapeutické práce.

Zásadní byl však předpoklad spočívající v přijetí víry v to, že si i já takovou péči vůbec zasloužím. Přestože jsem vždy věděla, že potřebuju podporu, na fyzické rovině jsem niterný pocit, že na mém životě skutečně záleží, prožila až ve chvíli, kdy jsem sama měla živou bytost na svět přivést, a svému nenarozenému dítěti tak vděčím za motivaci vyléčit se z vývojového traumatu.

Všichni potřebujeme někam patřit.

Nenarozené dítě

Nezní ten pojem, jako bych znovu podepisovala petici protipotratového hnutí? Lze vnímat plod, který ve mně zemřel a mělo to devastující dopady na moje tělo i psychiku, jako nenarozené dítě, a zároveň nesouhlasit s protipotratovým hnutím? To tento pojem obvykle využívá jako argument vzbuzující negativní emoce a pocity viny za zmařený život, které mají vést k omezení či zákazu potratů. Mohu si stát za svým levicovým politickým přesvědčením, které odmítá konzervativní pojetí rodiny a prosazuje ve vztahu k potratům svobodnou volbu, a přitom hovořit o nenarozeném dítěti? Aby tomu tak mohlo být, musím si tento pojem přivlastnit a dát mu nový kontext.

Své nenarozené dítě vnímám jako bytost, dítětem jej nazývám v terapii, dala jsem mu jméno a pálím za něj při vhodných příležitostech svíčku stejně jako za své mrtvé. Při pomyšlení na něj cítím lásku. A také stesk. Necítím ale sebemenší pocit viny.

Fakt, že jsem potratila, jsem si ani při nejhorších bolestech neinterpretovala jako zločin proti lidskosti či cokoli podobného. Naopak, od samého počátku vnímám tento krok jako láskyplný akt. Ke svému dítěti jsem si stihla vybudovat vztah, a i proto jsem si přála postarat se o něj co nejlépe. V mém případě to znamenalo jej ani nepřivést na svět. Slíbila jsem mu, že na oplátku nepromarním život svůj a budu se o sebe starat tak, jak bych se byla bývala chtěla postarat o něj.

Mé rozhodnutí přerušit těhotenství tedy bylo volbou pro život, jelikož mi pomohlo zachránit ten svůj a nepřivést na svět člověka, který by byl od svého narození vystaven nestabilnímu zázemí, nedostatku péče a všem dopadům, které má vyrůstání v takových podmínkách na vývoj lidské psychiky. Svou situaci dlouhodobého nedostatku péče nikomu nepřeji a nechtěla jsem ji reprodukovat. Nikdy nebudu litovat rozhodnutí podstoupit interrupci právě proto, že jsem tak učinila v zájmu svého nenarozeného dítěte.

Takto jsem po čase ztvárnila duši svého dítěte. Vytiskla jsem kresbu jako nálepku a lepila ji na jeho počest po světě.

Jsme vzájemně závislí

Mohu ale s klidným svědomím napsat, že byla tato volba moje? Může mé rozhodnutí existovat izolovaně od okolností, které ho ovlivnily? Nezpůsobily právě ony okolnosti, že interrupce měla tak bolestivý dopad, spíše než interrupce samotná? Na co vlastně reagovalo moje tělo svým zhroucením? 

Možná, že tato situace jen odhalila nedostatek péče a podpory, který byl v mém životě přítomen už dávno před ní, a možná, že kdyby podmínky, za kterých jsem touto zkušeností prošla, vypadaly jinak, vůbec by pro mě tak traumatizující nebyla. To už nezjistím, mé životní podmínky se sice zlepšily, ale další interrupci neplánuju a radu o antikoncepci jsem si vzala k srdci. Myslím si ale, že právě přístup okolí je pro všechna těla a jejich svobodu zásadní.

Před lety jsem slyšela na MFDF Jihlava mluvit Judith Butler o tom, že jsme vzájemně závislí, a žasla jsem nad silou této myšlenky, rozporující individualistické pojetí svobody. V kombinaci s poznatky z neurobiologie a zkušeností s léčbou těla pro mě nabývá nový význam. Lidský mozek totiž nereaguje na zrcadlení emocí jenom v době svého vývoje, ale i v průběhu života. Pokud si nás okolí dlouhodobě nevšímá, lidé kolem nejsou přítomní a nezrcadlí naše emoce, bude to mít přímý vliv na náš nervový systém a jím řízené biochemické procesy v našem těle. U lidí, kteří neměli možnost se zdravě vyvinout, se dopady takového přístupu projeví rychleji, zatímco ti, jimž se dostalo vhodných životních podmínek, budou patrně odolnější. Přesto však i na ně bude mít necitlivé zacházení a přehlížení negativní vliv. Dalo by se tedy vlastně říct, že solidarita není jen idealizovaná představa vzájemného lidského chování, ale biochemický proces, a její ne/přítomnost ovlivňuje stav našeho těla. Moje tělo může být mojí volbou jen tehdy, pokud mi to mé okolí dovolí. Pokud mi dá prostor naslouchat skutečným potřebám mého těla a jednat podle nich.

A právě kvůli svému tělu už nepůjdu blokovat žádný pochod protipotratového hnutí a nepřipojím se ani na feministickou demonstraci bojující za reprodukční práva či podobné protesty, přestože jejich hodnoty na teoretické rovině sdílím. Z představy takových událostí je mi fyzicky špatně, a není to jen proto, že symboly či slova odkazující k potratu a mateřství vyvolávají v mé tělesné paměti nevolnost a bolest, které tato témata v mém osobním příběhu doprovázely.

Příčí se mi to ještě z jiného důvodu. Jako polosirotek vychovávaný v nefunkční rodině, svého času osoba pečující o nezaopatřené dítě a žena s negativní zkušeností s potratem zažívám při pomyšlení na takové akce takřka neovladatelný vztek. Je tak silný, že mě stojí mnoho úsilí jej ovládnout, aby se neproměnil v agresi a já se nedopustila násilí. Za svůj hlavní úkol považuji pracovat s ním tak, abych před ním sebe i své okolí ochránila. Odvádím tedy jiný typ společensky prospěšné práce, vedle té, kterou odvádějí demonstrující. Práce s mým vztekem nespočívá jen v tom jej udržet pod kontrolou, ale zpracovat jej. Rozpoznat a pojmenovat, co moje tělo říká, abych to mohla vhodnou formou sdělit a dát tak své reakci bezpečný průchod.

Je to vztek na to, že kvůli nekonečnému řešení otázky svobodné volby, která by podle mého názoru měla být nezpochybnitelná, nezbývá dostatek sil na prevenci situací, kdy k interrupci dochází, citlivé vynalézání a sdílení způsobů, jak se na ni připravit, aby nebyla traumatizující, a jak redefinovat a redistribuovat mateřskou péči, aby se sirotci a děti z nefunkčních rodin měly možnost zdravě rozvíjet. Protože jedině pak může být jakákoliv životní volba svobodná.

„Nikdo není svobodný, dokud nejsme svobodní všichni.“

 

Maja Rysová studovala vícero uměleckých oborů v různých vzdělávacích institucích, u žádného však úplně nezůstala a studia nedokončila. Psaní vnímá jako formu uzdravování, které považuje za nezbytný krok na cestě ke svobodě pro všechny. Zabývá se též ilustrací, DIY grafikou a každodenním hledáním pláže pod dlažbou.

Editace: Ondřej Macl.

This content was created as part of the Perspectives – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

Podpořte Revue Prostor a přispějte k rozkvětu osvědčené kulturní platformy

Podpořte Revue Prostor a přispějte k rozkvětu osvědčené kulturní platformy

Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.

Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.

Více o nás
Zvolit částku:
Zabezpečeno Darujme.cz