Jak decentralizace a přímá demokracie svrhly Vučićův režim

„Bylo mi dvanáct, když se dostal k moci. Dnes je mi čtyřiadvacet. Jako bych přišla o roky, kdy jsem mohla být obyčejnou, bezstarostnou středoškolačkou. Místo toho jsem řešila, jestli jsou moji přátelé v bezpečí, co se děje s lidskými právy, proč vláda manipuluje volbami a co bude s mojí zemí. Jsem ale ráda, že dnešní patnáctiletí snad hned tak nebudou muset řešit stejné otázky,“ říká nám dojatá Anica Vestamenković z malé obce Čičevac, kde mobilizovala místní občany a dohlížela na správný průběh voleb.

V jejím výrazu se mísí štěstí s přetrvávající nedůvěrou. Stále nemůže uvěřit tomu, že včera Aleksandar Vučić uznal porážku, a konečně tak padl jeho autokratický korupční režim. Zapaluje si cigaretu a během našeho rozhovoru jí několikrát volá babička. Chce si s ní povídat o nečekaném výsledku voleb. Studentům, kteří poslední dva roky vedli masové protesty proti vládě, se podařilo získat 52,7 procenta hlasů a 141 z 250 mandátů.

„Do tohohle boje jsem dala všechno – svůj čas, energii, zdraví, bezpečí, rodinu i přátele. Někteří z nich dnes žijí v politickém exilu. Jsem vyčerpaná, protože mě SNS [Srbská pokroková strana; pozn red.] ovlivnila v každé oblasti života,” pokračuje Anica, „zároveň ale cítím úlevu a naději, že se teď moji přátelé můžou vrátit a že všichni, kterým bylo ublíženo, se uzdraví. Smutek ze všeho, co jsme během boje ztratili, ale také vědomí, že to nebylo zbytečné. Zkrátka den plný neskutečně mnoha emocí.“

„Jeden člověk neměl štěstí“

Tak zní jeden z pokřiků, které se ozývají mezi studenty. Když jsme o den dřív viděli vojenské džípy a autobus, ze kterého před vládními budovami vyskákaly desítky ozbrojených vojáků, rozhodli jsme se na doporučení našich srbských přátel přesunout do hospody Chillton. Situace v centru Bělehradu začínala být nepřehledná. Ulicemi se pohybovaly skupiny zakuklených mužů, kteří podle všeho usilovali o vyvolání konfliktu.

Chillton leží v přízemí obytného domu jen několik set metrů od náměstí Slavija, kde se celé dva roky studenti scházeli. Je to typická srbská nalejvárna, zakouřená se zažloutlými stěnami, kde netrpělivě očekávalo výsledky voleb několik desítek mladých lidí. Atmosféra byla napjatá. S postupujícím večerem jsme na telefonech sledovali další a další videa zachycující střety z různých částí města. Napětí rostlo.

Usadili jsme se ke stolu s několika studenty. Byli nervózní, příliš nemluvili a jejich rozhovor se točil především kolem možného povolebního vývoje. Zajímalo je také, jak situaci vnímáme my. Ptali se, jak podle nás volby dopadnou a zda skutečně věříme, že studentská kandidátka může zvítězit. Brzy postavili na poličku nad stolem notebook a pustili živé vysílání státní televize RTS. Přišlo nám trochu ironické, že v této situaci si stejně musí pustit tuhle televizní stanici.

Volební místnosti se měly uzavřít ve 20 hodin a první odhady výsledků se očekávaly kolem desáté večer. Krátce po osmé ale přišla zpráva, že lidé, kteří v době uzavření volebních místností stále čekali ve frontách, mají právo odvolit. Sčítání a zveřejňování výsledků se tak začalo protahovat. Podle studentky od vedlejšího stolu se první výsledky objeví nejdříve o půlnoci, pravděpodobně až následující den.

Ve 21:35 se z notebooku ozval hlas Aleksandara Vučiće. Srbský prezident oznámil, že jeho strana v těchto volbách nezvítězila. Podle informací, které měl v té chvíli k dispozici, získala „studentská blokádnická kandidátka“ přibližně 140 mandátů. V hospodě propukla spontánní oslava. Nikdo nechápal, jak je možné, že se Vučić tak brzy a bez boje vzdal. Barman okamžitě pustil píseň Tri poljupca a dosud nervózní osazenstvo začalo výskat, pískat a skandovat. Lidé vstávali, objímali se, zpívali, tleskali a někteří plakali. Trvalo jen pár minut, než se hospoda vyprázdnila a všichni vyrazili z Chilltonu ven, směrem na náměstí Slavija.

Auta troubila a také z okolních ulic se směrem k náměstí valily tisíce a tisíce lidí. Zaplnili chodníky i vozovky a proudili ze všech stran. Byli mezi nimi ženy i muži, páry a rodiny s dětmi, studenti, teenageři i důchodci. Spojovalo je jediné: na prstech ukazovali trojku, číslo studentské kandidátky. Zpívali, skandovali, pískali na píšťalky a mávali vlajkami. Usmívali se, objímali, smáli. Takovou davovou euforii ani jeden z nás nikdy nezažil. Nechali jsme se strhnout davem.

Náměstí zaplavily srbské vlajky, do toho bouchaly dělobuchy, vzduchem létaly světlice a mezi lidmi se tančilo tradiční srbské kolo. Kdo neměl pití, dostal skleničku od někoho, kdo stál zrovna vedle něj. Nikdo neřešil, koho zná a koho ne. Bez ohledu na věk nebo společenské postavení se slavilo celou noc. Domů jsme se dostali v pět ráno – vyčerpaní, bez hlasu, ale s vědomím, že jsme právě byli svědky něčeho výjimečného.

Utahování šroubů

Ještě před několika hodinami přitom nebylo jasné, jestli se něco takového vůbec může stát. Vítězství studentského hnutí se sice zdálo na dosah, radost ale od začátku provázela nedůvěra. Většina studentů počítala s tím, že se Vučić pokusí volby zmanipulovat, případně jejich výsledek odmítne uznat.

Celý volební den se nad městem rozprostíral nezvyklý klid. Ulice působily téměř ospale, jako by město zadržovalo dech a čekalo, co přijde. Před volebními místnostmi se mezitím vinuly dlouhé fronty. Lidé v nich stáli celé hodiny, přesto se nezdálo, že by čekání vyvolávalo větší podráždění. Naopak. Starší voliče lidé pouštěli dopředu, neznámí si vyměňovali úsměvy a trpělivě vyčkávali, až na ně přijde řada. Rekordní účast nebyla jen číslem ve volebních statistikách, byla vidět na každém rohu.

„Čekám tu už hodinu a půl a neodejdu, dokud neodvolím. Nechci, aby se tam Vučić zase dostal,“ svěřovala se jedna z žen ve frontě, „musíte si prostě najít něco, za co stojí bojovat.“ Po letech nedůvěry se lidé odvážili uvěřit, že tentokrát by se něco skutečně mohlo změnit. Přesto jako by už dávno vyhlíželi moment, kdy se to celé zlomí.

Posledních dvanáct let se v Srbsku neslo ve znamení postupného utahování politických šroubů. Od roku 2012, kdy se k moci dostala Srbská pokroková strana (SNS) v čele s Aleksandarem Vučićem, se země stále více vzdalovala pluralitní demokracii. Moc se soustředila do rukou jednoho muže, zatímco nezávislost institucí, svoboda médií a prostor pro opozici se postupně omezovaly. Vučić kolem sebe vybudoval systém, v němž se loajalita mnohdy vyplácela více než odbornost a kritika vlády mohla vést k očerňování, zastrašování či ztrátě pracovních příležitostí. „Vládní strana SNS se snaží lidi, kteří proti ní protestují, systematicky zastrašovat,“ popisoval nám aktivista Boško, „vyhrožují jim ztrátou práce nebo tím, že jejich děti nedostanou místo ve školce. V malých městech je tento tlak mnohem surovější než v Bělehradě, protože tam se všichni znají.“

Politickou situaci dále formovalo systematické oklešťování svobodných médií. Zatímco provládní média vykreslovala Vučiće jako nepostradatelného vůdce a garanta stability, nezávislí novináři a opoziční politici čelili útokům a dostávali jen omezený prostor k vyjádření. Představitelé opozice byli v médiích vykreslováni jako hrozba pro stát. Volby sice zachovávaly zdání demokratické soutěže, jejich podmínky však zůstávaly výrazně nerovné. Státní instituce, veřejné zdroje i média sloužily k upevňování pozice vládnoucí strany. V mnoha Srbech tak postupně sílil pocit, že politická změna není možná a jejich hlas nemá dostatečnou váhu. Demokracie sice formálně přetrvávala, její skutečný obsah se však postupně vytrácel.

Dva tisíce dinárů

Změna totiž v určitém smyslu vlastně nebyla možná. Kromě nefunkční mediální krajiny se Srbsko dlouhodobě potýká s rozsáhlým falšováním voleb. Mezinárodní pozorovatelé opakovaně upozorňují na zneužívání státních zdrojů ve prospěch vládnoucí strany, nátlak na zaměstnance veřejného sektoru, kupování hlasů i manipulace s voličskými seznamy.

V menších obcích je cílený nátlak na politické aktivisty i běžné občany velmi zřetelný a může být nebezpečný. To je výhodou při přesvědčování k volbě studentské kandidátky, velice rychle to ale člověku může způsobit terč na zádech pro něj a jeho blízké.

„Moji rodiče jsou toho příkladem,“ vypráví nám Jelena Dadić, která se organizovala v kampani „Get out and vote“ cílící na ženy různých věkových kategorií, „otec pracoval jako policista v Alibunaru a matka působí v místní samosprávě. Když jsem začala organizovat protesty a studentské pochody, dopadlo to i na mého otce. Byl už v důchodu a spoluzaložil kavárnu, na kterou následně začaly dopadat vyšší daně a opakované kontroly. Všichni přitom věděli, že jde o odvetu za mou aktivistickou činnost.”

K nekalým praktikám ale docházelo i přímo ve volebních komisích. Výrazné pochybnosti vyvolaly zejména parlamentní a komunální volby v prosinci 2023. Pozorovatelská mise OBSE tehdy konstatovala, že prezidentovo zapojení do kampaně, mediální nevyváženost a systémové výhody vládnoucí strany zásadně narušily rovné podmínky politické soutěže. Na to však letos byli studenti připravení.

„Neměla jsem obavy z toho, co se v neděli stane. Měli jsme totiž vlastní pozorovatele v každé volební místnosti po celém Srbsku. Věřila jsem, že tentokrát už neprojdou praktiky, kdy se například někdo pokoušel hlasovat bez občanského průkazu nebo podobně. Byli jsme všude, situaci jsme monitorovali a měli jsme zastoupení i ve volebních komisích. Věřila jsem proto, že tentokrát už k manipulacím s voliči a krádežím hlasů nedojde.“

Anica se nám nicméně svěřuje, že sama byla jako kontrolorka svědkyní pokusů o falšování a nátlak: „V naší obci jsme si všimli, že zhruba čtyřicet metrů od volební místnosti postávalo auto. V něm si nějací týpci zaznamenávali, kdo přišel volit. Šlo o voliče, u kterých měli jistotu, že podpoří jejich stranu. V určitou chvíli si pak udělali přehled o tom, kdo k volbám ještě nedorazil. Následně se pracovníci jejich call centra snažili tyto lidi přimět, aby přišli odvolit.”

Anica nám také popsala případ, který mohl souviset s kupováním hlasů: „Přišla za mnou žena, která si mě kvůli mému vzezření zřejmě spletla s členkou SNS. Řekla mi, že si měla přijít vyzvednout dva tisíce dinárů za svůj hlas, a ptala se, kde peníze dostane. Odpověděla jsem jí, že nevím, ale aby mi dala vědět, až to zjistí. Chtěla jsem totiž mít možnost přijít na místo a celou věc zdokumentovat.“

Kromě volebních pozorovatelů v komisích působily po celém Srbsku takzvané mobilní týmy. Ty monitorovaly dění v okolí volebních místností, reagovaly na případné incidenty, snažily se dokumentovat násilné střety a předcházet jim.

Korupce zabíjí

Takováto úroveň organizace byla ještě nedávno v Srbsku nemyslitelná. Vučićův režim ale utrpěl jednu ze svých největších ran už 1. listopadu 2024. V srbském Novém Sadu se zřítila betonová nadstřešní konstrukce hlavního nádraží, které prošlo rozsáhlou rekonstrukcí a jen několik měsíců před tragédií zaviněnou korupčním zločinem bylo slavnostně otevřeno. Pod troskami zůstalo šestnáct mrtvých, včetně dětí. Záběry z místa neštěstí obletěly zemi a otřásly společností, která už dlouho žila s pocitem bezmoci vůči politickému systému prorostlému korupcí a klientelizmem.

Nádraží přitom mělo být výkladní skříní vládních úspěchů. Jeho rekonstrukce byla součástí rozsáhlého infrastrukturního projektu, na němž se podílely čínské společnosti a který měl symbolizovat modernizaci země. Místo toho se stalo symbolem neprůhledných zakázek, nedostatečné kontroly a otázky, kam ve skutečnosti mizí veřejné peníze. Krátce po tragédii se začalo ukazovat, že kolem rekonstrukce panuje řada nejasností a že veřejnost nemá přístup ke všem dokumentům, které by mohly objasnit, kdo má odpovědnost za neštěstí.

Pro mnoho Srbů tak nešlo jen o další tragickou nehodu. Šestnáct zmařených životů se stalo symbolem systému, v němž se politická odpovědnost vytrácí a na důsledky mocenských rozhodnutí doplácejí obyčejní lidé. V ulicích se začal projevovat hněv, který se v zemi hromadil celé roky. Požadavky na zveřejnění dokumentace, nezávislé vyšetření a potrestání odpovědných postupně přerostly v mnohem širší protest proti korupci a způsobu, jakým Vučićova vláda řídila zemi. Událost v Novém Sadu se tak stala rozbuškou studentského hnutí, které dokázalo prolomit dlouholetou rezignaci a znovu přivést tisíce lidí do ulic.

Za dva roky univerzitních blokád a horizontálního organizování se podařilo z protestů vytvořit politickou sílu, která dokázala vyzvat a následně i porazit dvanáct let vládnoucího despotu. Vnímání politiky jako něčeho špinavého, nepoctivého, zkorumpovaného či jednoduše nesrozumitelného a s ním spojená nedůvěra v instituce a pocit bezmoci cokoliv změnit přitom nejsou vlastní jen Srbsku. Jde o fenomén, který dobře známe i z českého prostředí. Jak se ale studentstvu podařilo překročit hranici jednorázového odporu a proměnit nedůvěru v politiku v aktivní občanskou angažovanost? Konkrétní podoba této proměny nám začíná být jasnější až během rozhovorů se studentstvem a aktiviststvem – a také díky atmosféře na náměstí Slavija poté, co Vučić uznal volební porážku.

Studentka versus třicet policistů

Na Taře Jovanović, hlavní volební koordinátorce pro Bělehrad, je patrná značná únava. Setkáváme se v logistickém centru Studentské listy, kam nás pozvala. I přes svou únavu nás pozorně sleduje a s rozvahou naslouchá každé naší otázce. Jak rozhovor plyne, Tara se postupně uvolňuje, její počáteční vyčerpání však dává plasticky vyniknout náročnosti celého procesu. Na jeho začátku bylo třeba se zorientovat v politice, vzdělávat se, učit se spolu komunikovat a diskutovat. Tara vzpomíná, kolikrát musela svým kolegům vysvětlovat, že politika není něco vzdáleného, co se odehrává pouze v parlamentu, ale oblast, která prostupuje každodenním životem a ovlivňuje všechny jeho sféry. „Když se nebudeme zapojovat do politiky, udělá to někdo jiný. A bude ovlivňovat naše životy podle svých představ,“ říká.

Kromě násilných represí, pronásledování státní policií a útoků ze strany najatých gangů se studenti museli vypořádat také se zkorumpovanou mediální krajinou. Vučićova média vykreslovala nenásilné studentské protesty jako ustašovské povstání nebo teroristy a samotným studentům nedávala prostor, aby představili své postoje. Jak tedy oslovit lidi mimo Bělehrad, k nimž se skutečné informace dostávaly jen obtížně?

„Důležité bylo mluvit s našimi sousedy napřímo a ukázat jim, že nejsme teroristé, jak nás vykreslují média. Chtěli jsme se sami představit a nabídnout jiný pohled. Vždyť jak můžete věřit obrazu teroristů, když vám někdo zaklepe na dveře a slušně se zeptá, jestli si s vámi může promluvit?“ vysvětluje Tara.

Studentská kampaň Student u svakom selu (Student do každé vesnice) měla podobu celostátní kampaně od dveří ke dveřím. Skupiny vybraných studentů objížděly větší i menší města, zemědělské oblasti i odlehlé vesnice, kde se setkávaly s místními obyvateli a mluvily s nimi o tom, co se v zemi děje. Snažily se jim ukázat, že Vučić není jedinou možnou volbou a že politická změna je dosažitelná i nenásilnou cestou. Právě osobní kontakt se stal nejúčinnější odpovědí na propagandu režimu. Studenti tak nejen vyvraceli obraz teroristů, který o nich vytvářela provládní média, ale především lidem ukazovali, že za jejich protesty stojí konkrétní tváře, příběhy a snaha o změnu. Během kampaně prošli a projeli na kolech celou zemi, aby se s lidmi setkali tváří v tvář. Jak zdůrazňuje Tara, poslední dva roky studenti doslova zasvětili tomu, aby byli mezi lidmi a naslouchali jim. Nakonec totiž nešlo jen o to dostat se do každé vesnice, ale především vrátit lidem víru, že o budoucnosti své země mohou rozhodovat sami.

Podobnou zkušenost nám popisuje i Boško, který se kontaktní kampaně aktivně účastnil. „Žije tam mnoho starších lidí, kteří nemají dostatek informací. Sledují pouze televizi, kde mají třeba jen šest kanálů, všechny pod vlivem SNS a Vučiće, a už toho mají dost. O skutečném dění tak často nemají ponětí. Jakmile ale zazvoníte, lidé vám otevřou a vidí mladé, vzdělané a vstřícné tváře, všechno, co si o vás dosud mysleli, se najednou rozplyne,“ vypráví nám.

S Tarou se shoduje, že starší lidé nebyli vůči studentům zdaleka tak odmítaví, jak by se mohlo zdát. Naopak. Osobní návštěvy často přijímali s upřímnou radostí. Studentům nabízeli jídlo, finanční příspěvky, a dokonce i střechu nad hlavou. Z kampaně se tak postupně stávala nejen cesta, jak prolomit informační bariéru, ale také příležitost k budování vzájemné důvěry a solidarity napříč generacemi.

Sílu této sousedské sítě pocítila na vlastní kůži i Tara. Když se vracela z protestu proti ilegální stavbě ve své čtvrti, zatkla ji policie. Srazili ji na zem, jeden ze strážníků si na ni klekl, nasadil jí pouta a následně ji obvinili z napadení třiceti policistů. Za to jí hrozilo pět až deset let vězení. Ani v té chvíli však nezůstala sama. Lidé ze sousedství, s nimiž během kampaně navázala blízké vztahy, se okamžitě shromáždili před policejní stanicí, aby ji podpořili. „Jeden z těch sousedů je teď můj advokát, takže jsem v dobrých rukou. Nebojím se,“ dodává drobná studentka stavebnictví, kterou režim bezdůvodně obvinil z napadení třiceti policistů.

Decentralizace a přímá demokracie

Rozjet tak rozsáhlou akční kampaň vyžadovalo strukturu, na které studenti pracovali dva roky. Vznikala organicky, a přesto měla jasný řád. Stejně jako u mobilizace k volbám byla i tady hlavním principem decentralizace. Jednotlivé fakulty z celého Srbska se rozdělily do pracovních skupin podle konkrétních úkolů. Vznikly týmy pro komunikaci, média, bezpečnost, logistiku nebo spolupráci s dalšími fakultami. S rozvojem hnutí přibývaly další. „Na začátku jsme měli jen několik skupin, ale postupně jsme zjišťovali, že potřebujeme další a další. Museli jsme například vyřešit, jak budou jednotlivé fakulty komunikovat mezi sebou a kdo je bude zastupovat na společných jednáních,“ popisuje Tara.

Důležitou součástí organizace byla také pravidelná výměna zástupců. Na jednotlivá jednání nejezdili stále stejní lidé, ale studenti se v zastupování střídali a vybírali si své delegáty. Aby se informace neztrácely, po každém setkání musel zástupce sepsat jeho průběh a následně o něm informovat ostatní kolegy na fakultním plénu. Rozhodování tak zůstávalo v rukou širšího studentského kolektivu, nikoli pouze úzkého vedení.

Časem ale studentům došlo, že ke svržení systému nedojde blokádami v univerzitních městech. Přišli tak se zmiňovaným projektem Student do každé vesnice, a hlavně s vlastní kandidátkou do parlamentních voleb. Její tvorba je pak ukázkou přímé demokracie v praxi. Každá z fakult nejprve navrhovala vlastní kandidáty, lidi mimo řady studentů, bez vazeb na SNS. Následovala série pohovorů a několika kol posuzování napříč fakultami. Studenti prověřovali jejich minulost, politické vazby i osobní integritu. Chtěli mít jistotu, že jejich zástupci nejsou spojeni s korupcí ani s politickými stranami napojenými na současný režim. Pokud některá fakulta měla proti kandidátovi jiné fakulty výhrady, musela je zdůvodnit. Dotyčný pak dostal prostor se obhájit a následně se o jeho nominaci hlasovalo.

„Byl to velmi důkladný proces. Začínali jsme se stovkami jmen, ale velká část lidí kandidaturu odmítla, protože se báli rizik s tím spojených a také si nebyli jistí, jestli má taková kandidátka vůbec šanci uspět,“ popisuje Tara. Podle jejího odhadu nakonec v prvním kole vyřadili přibližně polovinu původně navržených jmen.

Kromě prověřování jmen museli studenti vyřešit i to, jak 250 míst na kandidátní listině spravedlivě rozdělit. Pomohli jim kolegové z matematických a technických oborů, kteří vytvořili výpočetní model zohledňující zastoupení jednotlivých škol i oborů. Do výsledného pořadí se promítla genderová vyváženost a také reakce na aktuální události – například po události v Novém Sadu získali tamní studenti na kandidátce silnější zastoupení.

Celý proces probíhal nejprve na úrovni jednotlivých měst a následně i na celostátní úrovni. Od prvního sběru jmen po sestavení konečné kandidátky uplynulo několik měsíců. „Bylo to pomalé, bohužel. Ale velmi důkladné,“ uzavírá Tara. Zásadní však je, že každá fakulta má teď přehled o svých zástupcích, které bude i nadále sledovat. V případě, že by se prohřešili vůči hodnotám, za které kandidovali, jsou kdykoli odvolatelní. A to je jedno z hlavních hesel studentů: každý musí být odvolatelný. Zároveň by podle ní měla platit stejná pravidla pro všechny – každý by měl nést odpovědnost za své jednání, nikdo by neměl mít zvláštní výhody a nikomu by nemělo procházet něco, co by jiným neprošlo. Právě v tom podle Tary spočívá jedna z největších předností studentského hnutí. Na této filozofii pak stavějí i svou představu o budoucím řízení státu.

Queer lidé, bajkeři, křesťané a středoškoláci

Podle Natalije Bondžić, aktivistky a studentky ekonomie na bělehradské univerzitě, samotná volební změna představuje teprve začátek. Skutečnou výzvou bude obnova nezávislých institucí, které by měly znovu začít fungovat ve prospěch občanů, nikoliv politických představitelů a jejich blízkých. „Musíme zajistit, aby instituce začaly plnit svou funkci a zbavily se nepotizmu a korupce. Vláda má sloužit lidem, ne lidé vládě,“ zdůrazňuje. Stejná proměna se týká i médií.

Srbsko čeká náročné období, v němž se v plné míře projeví dopady dvanáctiletého vládnutí jednoho muže. Navíc nebude snadné uspokojit širokou a názorově různorodou voličskou základnu, kterou spojovala především nenávist k Vučićovi a jeho zkorumpovanému systému.

Různorodost podporovatelů studentského hnutí byla patrná i během volební noci na náměstí Slavija. Mezi srbskými vlajkami projížděli motorkáři, vedle sebe stáli lidé s pravoslavnými prapory i štamgasti z místního gay baru. Davem se prodírali středoškoláci, nad jejichž hlavami vybuchovaly petardy odpalované fotbalovými ultras. Na první pohled je spojovalo jen málo. Přesto se všichni sešli kvůli jedinému: touze žít ve svobodné zemi.

Natalija v této různorodosti problém nevidí. Podle ní nejde o pokus prosadit radikální politický program, ale o prosazení základních podmínek fungující demokratické společnosti: „Bojujeme za naprosté minimum – za spravedlnost, rovné příležitosti a svobodu. To jsou hodnoty, které přesahují politické ideologie, náboženství i národnostní rozdíly.“

Anica vnímá poslání „studentské vlády“ trochu jinak. „Je to vlastně jakési příměří, které má vytvořit podmínky pro příští volby. Tentokrát jsme totiž nepostupovali podle toho, jestli jsme nalevo, nebo napravo. Spojovalo nás především to, že už nechceme tento systém ani tuto vládu,“ říká odhodlaně.

Studentská vláda by tak podle ní měla být jakýmsi mezidobím, během něhož se stát odstřihne od Vučićova vlivu a začne se vytvářet nová politická kultura. Taková, v níž se budou moci uspořádat volby, ve kterých se voliči konečně budou rozhodovat podle svých politických představ a ideologií, a nikoli pouze podle toho, zda chtějí, nebo nechtějí další vládu Aleksandara Vučiće.

Snaha zbavit Srbsko vlivu Vučićova režimu je v ulicích Bělehradu stále viditelnější. Když odjíždíme z města, zahlédneme z okna autobusu skupinu studentů, kteří přetírají nenávistné graffiti na zdech. Je to zvláštní obraz. Připomíná scény ze starých jugoslávských filmů, v nichž mladí lidé společně pracují na budování lepší budoucnosti. Jen s jedním zásadním rozdílem: tentokrát nejde o organizovanou akci ani povinnou brigádu. Mladí lidé přišli z vlastní vůle.