Martin Cikán vs. stigmatizace videoher // RANT Prostoru #158
„Vadí mi, že se dneska díváme na hraní her jako na něco, co dětem škodí, vyvolává v nich agresi a stávají se z…
Food Not Bombs není charita ani spolek. Po právní stránce neexistuje. Co to tedy je? Politická práce, pomoc lidem v nouzi, trn v oku mnoha lidí nebo snad tzv. harm reduction? Ať tak či onak, tohle dobrodiní se kuje mimo jiné každou sobotu v brněnském podzemí.
Scházíme se v jedenáct. Je nás pět, postupně dorazí další. Brněnský podnik Tři Ocásci, který si přezdívá „družstevní veganská díra“, sice o víkendu otevřeno nemívá, to ale neznamená, že to uvnitř nežije.
Sneseme krabice dolů pod úroveň ulice a ihned narážíme na první problém. Dostali jsme dnes od tajného dárce hrozně málo zeleniny. Pár mrkví, lilků, brokolic, hodně kedlubnů a ředkviček, které se do polévky moc nehodí. Cibule vůbec žádná, po krátké domluvě se ji jeden z nás vydá koupit. Aby ho bylo dost, rozhodneme se jídlo doplnit bramborami, které zbyly z minulého víkendu.
Krájet téměř čtyři hodiny v kuse na kostičky zeleninu je meditativní zkušenost. Taky mě z toho pěkně bolí záda. Je těžké se rozhodnout, jestli je lepší stát nebo sedět. Sešlo se tu studentstvo antropologie, sociologie, ajťák i budoucí sociální pracovník. Do kuchyně bychom se všichni nevešli, loupeme a krájíme v sálku u stolů, kde jindy sedává zákaznictvo.
Podmínky jsou provizorní, Food Not Bombs (dále jako „FNB“) totiž v Ocáscích sídlí teprve pár měsíců – poté, co nedobrovolně opustilo předchozí prostory, sdílené se sociálně-ekologicky orientovaným Nesehnutím. Je to příběh na dlouhé povídání a zahrnuje duhovou vlajku v okně, rozlitý čaj na schodech a jednu naštvanou majitelku.
V ocásčí kuchyni se rozhořelo pod hrncem. Ozývá se klepot nožů o prkýnka, pláče se při krájení cibule a já mám pocit, že už tahle zkušenost nás sblížila.
„Největší změna se týká místa výdeje. Předtím jsme měli od města zapůjčenou halu, teď rozdáváme na lavičce v parku,“ popsala mi už dříve Okurka, která má s FNB víc než šestiletou historii. Sama se poprvé začala zapojovat během covidové pandemie. „Kvůli přestěhování chodí výrazně míň lidí. Na přípravu na něj jsme měli dva týdny, rozdávali jsme letáčky, snažili se nasměrovat strávnictvo, které bloudilo. Městské části se ta změna příliš nelíbí, protože jsme teď blíž centru, kde takové lidi nechce. Nabízeli nám, že můžeme fungovat v jednom městském bytě, ale to jsme odmítli, protože by tam bydlel někdo jiný, zatímco my bychom ho využívali jen o víkendu.“
Okurka se kromě FNB podílí také na projektu Karuna Sai Kitchen, který vydává jídlo zdarma v neděli. V Brně je naštěstí podobná služba díky různým dalším iniciativám dostupná každý den v týdnu. „Když jsem s aktivizmem začínala, spíš jsem se tak ochomýtala kolem. Někde jsem se cítila, že jsem málo levičačka, jinde málo vzdělaná nebo jsem měla sociální úzkost. Až FNB mi sedlo a jen tři měsíce po tom, co jsem přišla poprvé, jsem začala koordinovat.“
Někteří se k FNB dostanou od odlišných forem aktivizmu, jiní skrze potravinovou pomoc naopak k aktivizmu teprve „načichnou“. Je to pro ně iniciační rituál. V posledních letech se například účastnilo vaření odměnou za kredity i studentstvo Masarykovy univerzity v rámci projektu „MUNI pomáhá“.
Okurky jsem se ptal taky na to, co lidi k FNB táhne, a na věčný problém aktivistického vyhoření. „Máš dobrý pocit z odvedené práce. Je to přímá pomoc, reálně vidíš, že to těm lidem na chvilku zlepší život,“ myslí si Okurka. „Možná je to ale spíš harm reduction [přístup založený na minimalizaci rizik; pozn. red.]. Stát pro tyhle lidi nedělá dost, samospráva taky ne, a to je špatně, nemělo by to být v rukou dobrovolnictva. Neměli bychom nechat lidi padnout na dno. Málokdy se ve FNB setkáš s konkrétním případem člověka, který se z toho vyhrabe, a když už se to stane, většinou u toho nejsi. Provádíš základní péči, která nikdy nekončí.“
Na ochranu proti vyhoření si Okurka dává od konce léta od FNB pauzu. „Dřív se toho dělo mnohem víc. Vařily se tři polévky za víkend. Pamatuju si, jak jsem v krosně tahala i dvacet kilo dýní. Dělaly se benefice Vegan Burger Days, které jsme plánovali ve čtyřech lidech... Teď se potřebuju soustředit na školu a práci.“
Pět nás krájí, jeden má na starosti hrnec. Téhle roli se říká soupmaster. Každý soupmaster má svůj postup a styl, některé věci se ale nemění. První jde na řadu cibule, té musí být hodně, pak následuje mrkev a jiná kořenovka. Výsledek závisí na dostupné zelenině, základem je přidat hodně koření. Někdy má jídlo konzistencí blíž k polévce, jindy ke guláši. Nemá název, je to prostě jídlo – povinnost, komodita, radost, společná činnost, nedostatkové zboží. Ačkoliv se všude říká, že FNB vaří pro lidi v nouzi, pravda je taková, že jídlo je pro všechny. Kdyby se do fronty postavil byznysmen, dostane stejně jako ostatní. Všechno, co se tu uvaří, je samo sebou veganské.
Kolem stolu se o mluví tom, jaké ovoce je nejvíc sexy (jsou to přece v podstatě zralé vaječníky), nebo že se v Americe pokoušeli klasifikovat kečup jako zeleninu, aby mohly školní jídelny ušetřit na obědech. Dva z přítomných zjistí, že se oba věnují hudbě, a rozpovídají se o svých synťácích. Čas plyne a díky menšímu množství zeleniny k nakrájení dnes stíháme ještě i uklidit a dát si krátkou pauzu předtím, než se jídlo dovaří a my vyrazíme do ulic.
„Existují na to dva názory – první říká, že je lepší, aby se rozdávalo venku, protože tím zviditelňujeme, že se někteří lidé nemají dobře. Druhý zas, že v původní hale by strávnictvu bylo líp. V druhé půlce haly je paradoxně exekutorský sklad,“ dozvěděl jsem se od Okurky. Dnes nám počasí přeje, ale umím si představit, že v dešti nebo zimě nebude stání venku ve frontě na jídlo nic příjemného.
Z Ocásků vše vyneseme o půl čtvrté. Várnice s polévkou, bedny s pečivem a ovocem, v chladných měsících také čaj. Všechno se vejde na jednu obouchanou kárku, která se na místo dotlačí ručně. Tam už čeká skupina čítající přes třicet lidí, další dorážejí v průběhu. Jakmile nás vidí přicházet, více z nich nám nabídne pomoc s různými drobnými úkoly. Přidá se i pán, který dříve býval strávníkem a nyní se ocitl na opačné straně lavičky, dokonce s sebou jednu dobu nosil kávovar. Zásadní je důraz na hygienu – všem strávníkům a strávnicím se nejdřív dezinfikují ruce, jídlo se vydává v rukavicích do sklenic či plastových nádob, pečivo do igelitových sáčků. Zprvu se dává pozor na to, aby se na každého dostalo, jakmile se ale všichni vystřídají, mohou přijít znovu a rozebrat si zbytek potravin. Dnes se nepodaří rozdat všechen chleba, zato sladké a slané pečivo vždycky brzo zmizí. Veškerá interakce je zdvořilá, bez konfliktů.
„Za třináct let, co se na FNB podílím, mi utkvěl jen jeden větší konflikt,“ popsal mi Vlado, další z koordinátorstva, které se mi podařilo vyzpovídat, „šlo o xenofobní potyčku. Jinak to bývá nanejvýš postrkování v řadě, k fyzickému násilí prakticky nedochází.“
Čím se tedy FNB odlišuje od charity, neziskovek či jiných více institucionalizovaných forem pomoci? Hlavní rozdíl spočívá v jeho grassroots podstatě a autonomii. FNB se vyvinulo v osmdesátých letech v USA z hnutí proti jadernému zbrojení. V Brně funguje od devadesátek. Celosvětově má stovky buněk, které však existují více méně samostatně dle vlastních pravidel a nemusí o sobě ani vědět. Kolik členek a členů má ta brněnská, se odhaduje těžko, rozhodně by jich ale mohlo být víc. Dnes se nás do tabulky na vaření zapsalo tak akorát, někdy se ale dobrovolnictvo shání i na poslední chvíli.
Přestože se scházíme v Ocáscích, tedy největší brněnské levičácké baště, politický aspekt FNB (minimálně v Brně) v posledních letech spíš slábne. „FNB je o politické práci. Rozdávání jídla bylo v podstatě až vedlejší efekt. Je to anarchistický kolektiv, i když by to tak mnozí lidé, co sem chodí, neřekli nebo to ani netuší. Dřív rozdávání probíhalo na Moraváku, kde jsme byli hodně vidět, a kolemjdoucím jsme dávali letáky ohledně toho, co děláme,“ říká Vlado, „teď jsme vidět méně, ideologické složení vařičstva je rozmanitější a volnější, lidé nechodí pravidelně a neúčastní se plén. Je tím pádem těžší něco politického zorganizovat.“
„Mám pocit, že se to za ty roky posunulo od aktivizmu k dobrovolničení. Zapojují se i méně angažovaní lidé. Stará garda to táhla v málo lidech, až vyhořela,“ potvrzuje i Okurka.
Když se dívám na rozdávající lidi kolem sebe, netroufám si odhadnout, co sem každého z nich přitáhlo. Nevím, jestli chodí pravidelně ani jestli přijdou příště, kolik jim zbývá energie, co by tuhle sobotu mohli dělat jiného... Každopádně cítím vděčnost za to, že dorazili. Sám jsem si vědom, že za víc než rok, co jsem byl nezaměstnaný, jsem se na FNB objevil ani ne desetkrát. Péče je nekonečná práce.
V době, kdy se už balíme k odchodu, stále posedávají na okolních lavičkách a trávníku skupiny strávnictva, dojídají nebo jsou zabrané do hovoru. Když s kárkou odjíždíme, loučí se a děkují. Prázdné banánovky rozložíme a po cestě vyhodíme do tříděného odpadu. S koncem rozdávání ale práce nekončí, je ještě potřeba umýt várnici, vrátit kárku do garáže a ujistit se, že podnik necháváme ve stavu, do jakého jsme přišli. Vaření s FNB snadno zabere většinu soboty, je ale možné přidat se jen na část dne. Všechno se počítá.
Kromě každotýdenního vaření a rozdávání, jako bylo to dnešní, se členstvo FNB věnuje i dalších aktivitám, jako jsou benefiční akce či vaření na událostech pořádaných jinými (převážně levicovými) kolektivy. FNB se od samého počátku identifikuje s pacifizmem a antimilitarizmem a některé jeho členky a členové se v minulosti podíleli*y například na osvětových akcích Stop IDET cílených proti zbrojařskému veletrhu. Pořádají se také pléna zaměřená na budoucnost FNB a snahu o kontinuální zlepšování jeho fungování jak pro dobrovolnictvo, tak hlavně pro strávnice a strávníky.
„Já osobně bych byl rád, kdybychom byli do budoucna přítomnější na sociálních sítích a veřejných akcích. Potřebujeme víc aktivních lidí, ale je to nekonečný proces, ve kterém nemá člověk nikdy vyhráno. Ještě jsme nepřišli na to, jak pracovat s novým dobrovolnictvem tak, aby zůstalo,“ přiznává Vlado. Na mou otázku, zda nástup pravicové vlády s Motoristy a SPD může FNB nějak ohrozit, má ale odpověď jednoznačnou: „FNB právně neexistuje. Lidi, kteří přijdou krájet zeleninu, se najdou vždycky. Jsme natolik autonomní, že změna vlády na nás nemá žádný vliv.“ Z našeho setkání odcházím domů s nadějí.
Václav Opatřil (* 1997, zájmena libovolná) se narodil v Brně, vystudoval všeobecné lékařství spolu s anglickým jazykem a literaturou na Masarykově univerzitě. Aktuálně pracuje jako psychiatr a věnuje se i psané tvorbě. Texty jim vyšly mimo jiné v Tvaru, Druhé : směně, QULTu nebo na webu Alarm.
Editace: Ondřej Macl.
This content was created as part of the Perspectives – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
![]()
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.