V románu Paradise Logic se vztah stává kariérou, touha závislostí a tělo uživatelským rozhraním
Může být bolest formou opravdové lásky? Sophie Kemp předkládá melancholickou satiru romantických příběhů.
Protagonistka románu Paradise Logic se snaží stát „nejlepší přítelkyní všech dob“, a dát tak svému životu smysl. Debutový román charismatické americké esejistky Sophie Kemp, jejíž texty vyšly v časopisech Vogue, GQ nebo The Paris Review, zpočátku působí jako hra s popovými klišé. Rychle se ale stává ostrou satirou, která rozebírá, co to znamená být dívkou ve světě s předem danými rolemi. Hlavní hrdinka a vypravěčka Reality Kahn prochází existenciální krizí a nachází spásu ve vybledlých stránkách zapomenutého dívčího časopisu Girlfriend Weekly – jeho heteronormativní rubriky a absurdní rady jí poskytují spirituální rady, které se vinou celou knihou.
Reality užívá fiktivní lék ZZZZvx ULTRA (XR) a pod jeho vlivem se její vědomí rozpadá do bolestných výkřiků. Stav hrdinky přitom napodobuje román strukturou – příběh Paradise Logic je složený z internetových útržků, fragmentů dívčích magazínů a vnitřních monologů hlavní hrdinky. Vyprávění Sophie Kemp je nesoustředěné a nepokrytě zahleděné do vnitřních pochodů hlavní postavy, a občas se proto téměř nečitelně fragmentuje. Někdy na celé stránce narazíme na jediné slovo, jindy jsme vystaveni proudu myšlenek, který připomíná stav, kdy mysl přestává třídit informace a jen absorbuje šum.
Slovo „Paradise“, tedy Ráj, jež se v textu vyskytuje možná až příliš často, má pro autorku i vypravěčku mnoho významů. Kemp v úvodu knihy píše: „Ráj byl rovněž nebeskou zónou, kde přebývali andělé. Nebeská tělesa. Dívky hrající na harfu. Bílé šaty se stuhou. Mléko a med. Kalamátské olivy. Nebyl žádný jednoznačný důkaz, že takové místo skutečně existuje. A aby tomu dívka uvěřila, potřebovala by něco hmatatelného.“ Slovo zde ztrácí na posvátnosti a stává se estetickým gestem, symbolem útěchy i algoritmické touhy.
Kemp vyjevuje, jak pomocí jazyka vznikají hluboce zakořeněné představy o lásce, vztazích a ženskosti, jež pak utvářejí naše vnímání světa i nás samých. Výsledkem je román, který ohledává takzvaný heteropesimismus. Heteropesimistky si plně uvědomují destruktivitu heterosexuálních vztahů, a přesto v nich pro nedostatek alternativ zůstávají. Také Reality je ochotna pro lásku, kterou nikdy skutečně nezažila, bez váhání zemřít. Její touha se postupně proměňuje ve snahu vůbec přežít. Představuje zoufalý pokus najít smysl v systému, ve kterém sama postupně mizí.
Chyba není selhání, ale strategie přežití
Román Paradise Logic remixuje popkulturu doby Tumblru, Substacku a krátkých úderných příspěvků na sociálních sítích. Sophie Kemp čtenářstvo nevede jasně ubíhajícím dějem a místo toho mu servíruje rozkládající se syntax, jež se vzpírá lineární časovosti. Její jazyk se často cyklí a záměrně dekonstruuje významy.
Paradise Logic se tak přidává k nové vlně postdigitální transgresivní literatury, která narušuje očekávání spojená s ženskou autofikcí a místo osobního růstu nabízí rozklad. Připomíná tak třeba román I Fear My Pain Interests You Stephanie LaCavy, o němž jsme v Revue Prostor psali už dříve a který je jemnou, ale přesnou analýzou (ženské) bolesti.
Nabízí se číst Realitin příběh prizmatem glitch feminismu Legacy Russel, pro kterou je glitch (softwarová/hardwarová chyba) aktem vzdoru: porucha systému, která odhaluje jeho mocenskou strukturu. Být takovou „chybou“ znamená nést politický náboj – když přestanete být v digitálně řízené společnosti genderovanou entitou, osvobodíte se jak od očekávání, která na vás společnost klade, tak od iluze autenticity. Reality Kahn takový glitch zosobňuje. Její subjektivita vzniká prostřednictvím poruch, přerušení a selhání. V době, kdy je ženskost zredukovaná do algoritmicky optimalizované podobu, je „rozpad“ jedinou možnou formou úniku. Paradise Logic je tak radikální nikoliv proto, že nám předkládá revoluční subjekt, ale protože jej jednoznačně odmítá.
Být dívkou znamená být značkou
Vypravěčka je svému „poslání“ zjevným varovným signálům navzdory oddaná tak slepě, že odhaluje, jak absurdní jsou tradiční romantické ideály. Reality tak poukazuje na nebezpečí, které sebezapření ve jménu lásky nese – a spolu s tím demaskuje očekávání, která na ženy společnost klade.
Jak poznamenal recenzent The Guardian, Paradise Logic je chytrý a zcela originální román, který satirizuje svět současného randění, seznamování se a vztahů a naší posedlost „pravou láskou“, včetně absurdních extrémů, do kterých jsme kvůli ní ochotni zajít:
Bylo to zvláštní období. Teď, když jsem patřila Arielovi, musela jsem ho přimět, aby mě miloval. Nemohla jsem ho nutit. To by totiž bylo podlé. Proto jsem se chovala jako strádající děcko. Byla jsem si jistá, že se budoucnost vyjeví, jestliže dál budu brát tu úžasnou pilulku jménem ZZZZvx ULTRA (XR) a dál číst svůj oblíbený magazín Girlfriend Weekly. Nejlepším způsobem, jak pro mého muže udělat maximum, bylo trávit v Ráji každý den.
Za tohle všechno samozřejmě mohl onen bezplatný hovor. Ta okouzlující dívka na druhém konci. ZZZZvx ULTRA (XR). Tehdy jsem ho brala tři měsíce. Moje hnědé vlasy získaly hedvábný lesk. Rty mi zčervenaly a nabraly výraznější šarlatový odstín. Když mi Ariel líbal prsa, naprosto dokonale mi ztuhly bradavky. Každý den jsem se oblékala s nezaměnitelnou jistotou. Většinou jsem nosila šaty, oblečení z hedvábí a mušelínu, které jsem za peníze z aquaparku kupovala v secondhandu, kde u pokladny stála žena jménem Valentina, co mě neustále a tiše pod vousy urážela.
Pomalu se odvíjející příběh se soustředí především na vztah vypravěčky a jejího nového přítele Ariela Koffmana, zázračného pianisty a doktoranda, který se specializuje se na Asyrskou říši a bydlí v bytě č. 221 v budově zvané Paradise. Poté, co se Ariel s vypravěčkou v den jejich ročního výročí emotivním způsobem rozejde, Reality si spontánně rezervuje jednosměrnou letenku do Ženevy. Se zlomeným srdcem a s nejasnou touhou dokázat, že se opravdu může stát „nejlepší přítelkyní všech dob“, vstupuje do sekty sídlící na Mount Nothing. V surreálním výjevu ji vítají stovky usměvavých, holohlavých žen v bílém. Reality dostává stejné jméno jako její nové kolegyně – odteď je taky „Přítelkyně“ – a je zařazena do programu pro zvýšení poslušnosti, výkonu a vděčnosti. Pomocí terapeutických prostředků a léků se snaží si zajistit trvalou krásu s štěstí. Všechny Přítelkyně v sektě jsou jedna od druhé prakticky nerozeznatelné, poslušné a téměř robotické – děsivé obrazy toho, co znamená redukovat vlastní identitu na společenskou roli. Kemp se tak strefuje do kultury sebezlepšování a reflektuje vztah farmaceutického průmyslu a ženskosti či wellness influencerství.
Reality svou osobnost rozkládá dobrovolně – rozpouští se v očekáváních, v algoritmicky vygenerovaných normách ženskosti, v performativní lásce, která připomíná náboženský rituál. Je hlavní postavou ve světě, kde je výkon na prvním místě a jakákoliv emoční inteligence se vytrácí. Identita je sice dokonale opečovávaná, ale podřízená vnějším vztahům. Kemp přesně ukazuje, co znamená „být dívkou“ v době, kdy algoritmy ovlivňují každý náš krok a formují nás stále nové estetické trendy.
Transgrese jako metoda dívčí destrukce
Kemp pracuje se známým alt-lit stereotypem „sad girl epiphany“ (prozření smutné holky), motivem, který známe například z knih Sylvie Plath, písní Mitski nebo filmů, jako je Narušení. Ten označuje okamžik náhlého, často bolestného uvědomění si sebe sama či vlastní situace, které leckdy provází smutek, lítost nebo pocit ztráty. Takové uvědomění může mít různé příčiny: rozchod, ztrátu snu nebo reflexe minulých životních chyb. Jakkoliv může být prozření transformativní, často se s ním pojí emocionální bolest a trauma, které se v dílech stávají estetizovanou komoditou.
Autorku Paradise Logic lze postavit po boku Kathy Acker, která se svými transgresivními literárními díly už v osmdesátých letech pochopila, že jazyk je nástroj moci a ženské tělo text, který je třeba přepsat. Dnes můžeme román Sophie Kemp přirovnat třeba k Mému odpočinkovému roku Ottessy Moshfegh, jejíž protagonistka se pokouší zcela rozpustit ve farmaceutické anestezii. V románu Paradise Logic dochází k ještě důkladnějšímu rozštěpení jazyka, struktury i touhy. V textu je cítit i výrazná inspirace dílem spisovatelky a herečky Cookie Mueller, její undergroundovou syrovostí, queer hravostí i schopností tragédii zveličit až do podoby grotesky.
„Mám fakt ráda Don Quijota od Kathy Acker; je to feministické putování za smyslem, za identitou. A z prací Donalda Barthelma sice [v Paradise Logic] není přímo nic, ale tón jeho krátkých próz miluju,“ říká Kemp v rozhovoru pro Dazed Digital.
Všechno to řekni dřív, než budeš mít další breakdown
Na úplném konci Paradise Logic autorka píše: „Dívka se usmívala, protože už byla užitečná. Lékem proti smutku někdy je prostě to, že ti někdo zadá úkol.“ Kemp zde ukazuje na každodenní internalizaci platformního kapitalismu, který se ozývá prostřednictvím gamifikovaných motivačních mechanismů.
Paradise Logic lze číst jako symptom doby, která odmítá trvalé významy, éry, v níž mluvit o lásce znamená mluvit o strukturálním násilí a vnitřním performativním přepětí. Je to román, který nevěří ve stabilní identitu, ani spolehlivý jazyk. Jestliže ale Kemp rozbíjí kulturní vzorce s chirurgickou přesností, jen zřídka nabízí alternativu – její YOLO (motto „žiješ jenom jednou“) zní tak trochu jako tichá kapitulace.
Paradise Logic není bezchybný román. Je to ale kniha, která mluví jazykem své generace, která vyrůstala mezi Avril Lavigne, Lanou Del Rey a #sadgirltokem. Pokolení, které formovala melancholie, memy a disociace. Hrdinka Paradise Logic se „proměňuje v kouzelnou dívku“ zbavenou všech iluzí. Sophie Kemp odmítá vykoupení jako narativní klíč a místo toho nabízí rozpad jako formu odporu. Ukazuje nám, že rozpad není selhání, ale svébytná forma výpovědi.
