Čtyřnohý sochař. Ohlédnutí za Carlosem von den Hügelnem
S rostoucím zájmem umělecké scény o mezidruhový dialog se dostává pozornosti mimolidskému umění. I posmrtně například stoupá sláva francouzského buldočka Carlose, jehož nadživotní skulptury lze spatřit v podobě virtuálních pomníků v Benátkách, New Yorku či jeho domovské Vídni. S ním spojená filozofická reflexe se zamýšlí nad čichovou složkou jeho tvorby, obecněji nad tzv. biofakty nebo nad zvířecím vkusem.
V období 26. září až 31. října 2024 proběhne ve Vídni výstava „Start Sniffing“ čili „Začít čenichat“ kurátorovaná Lenou Lieselotte Schuster, která v rámci mezidruhového dialogu spolupracuje s lidskými i mimolidskými umělci. Výstava slibuje představit tvůrčí postupy mimolidských zvířat, jakož i možnosti spolutvorby mezidruhových kolektivů a výzkumné projekty nabízející nové scénáře vzájemných vztahů. Vídeňská Kunsthalle Exnergasse tak následuje další galerie po celém světě, mezi nimiž nechybí ani česká Plato Ostrava se svou letošní výstavou „Uprchlá, našel skrýš, stále uniká“ s podtitulem „Zvířecí zpravodajství“, jež otevírají stávající antropocentrický diskurz jinakosti, jak to umí nejen tvůrčím, ale i epistemologickým způsobem právě tvorba a umělecký výzkum.
Carlos von den Hügeln, buldočí umělec a sochař spolupracující právě s kurátorkou Lenou Lieselotte, dosáhl takových úspěchů na poli umění, že mu byl v rozšířené, takzvaně virtuální realitě věnován pomník ve veřejném prostoru Vídně, Kasselu, Benátek nebo New Yorku, známých center uměleckého dění.
Digitální pomník je realizován formou aplikace, v níž si kolemjdoucí mohou ve svém telefonu prohlédnout nadživotní zvětšeniny Carlosových objektů. Tyto objekty jsou rozmístěny také na místech, která byla pro Carlosův život osobně významná, kupříkladu na tři a půl kilometru dlouhé stezce ve Vídni, kde se vyskytuje celkem šest zastavení. Na adrese carlosforever.app se tak můžete setkat se sochařinou a zároveň památníkem tohoto „Animal made“ a „Interspecies Art“ umělce. Když ocituji Lenu Lieselotte Schuster, která za konceptem stojí: „Kdyby šlo o zvěčnění normálního psího života, pravděpodobně bychom si jako místo posledního odpočinku vybrali hřbitov domácích mazlíčků vedle vídeňského ústředního hřbitova. Protože však Carlos von den Hügeln má být uctěn také jako umělec, je jeho památník AR-Memorial k vidění i na místech, která byla pro umělcův život a dílo významná.“
Být současně umělcem i uměleckým dílem
Carlos byl i jako mimolidská bytost plně oddán myšlenkám pokrokového humanizmu, píše ve svém ohlédnutí za jeho tvorbou Samuel Camenzind, výzkumný pracovník na Filozofickém institutu Vídeňské univerzity, zabývající se etikou vztahu lidí a zvířat. Ten ve svém článku „Untouchable – A Philosophical Obituary to Carlos Von Den Hügeln“ („Nedotknutelný – Filozofický nekrolog na Carlose von Den Hügelna“) rozebírá principy, se kterými Carlos pracoval: uvádí jeho věrnost myšlenkám nového materializmu, interpretuje jeho dřevěné a kartonové skulptury, zejména s ohledem na jejich rozšíření o čichovou složku, která je nám lidem, primátům podřádu Haplorhini – což v překladu značí prosté „suchý nos“ –, upřena. Ostatně vystavení Carlosových děl v kyberprostoru stvrzuje právě tuto myšlenku rozšířeného, lidské percepci běžně nedosažitelného exteriéru. Carlos viděl a cítil věci, které my nevidíme a necítíme a které patrně komunikovala i jeho umělecká díla. Camenzind dokonce rozvíjí odvážné tvrzení, že Carlos sám byl uměleckým dílem ve smyslu „biofaktu“.
Tento filozoficko-sociologický termín představený německou filozofkou Nicole C. Karafyllis podtrhuje fakt, že i živé bytosti mohou být takzvaně umělé, ať už díky metodám využívaným v zemědělství a zahradnictví, jako je šlechtění, nebo extrémněji v bioinženýrství, pokud se jedná o klonování či genetiku. Biofakty vykazují jak znaky kultury, tak znaky techniky, čímž výrazně problematizují ustálenou filozofickou tradici, která mnohdy zjednodušeně zahrnuje všechny druhy živých bytostí pod univerzální termín „příroda“. Na jedné straně musí filozofie technologií začít zohledňovat také tvorbu artefaktů, na straně druhé by se neměla uzavírat pouze do oblasti zájmu o stroje a techniku. Biofakty samozřejmě provokují i k nové reflexi pojmů organizmus nebo živá bytost – jde v nich primárně o růst (o schopnost růstu), jsou tedy sice částečně vytvořeny člověkem, ale samy se vyvíjí, vnímají i jednají. Pro Camenzinda byl Carlos v podstatě příkladem biofaktu: vyšlechtěný na základě lidské estetiky z konce devatenáctého století, takzvaný „francouzský buldoček“, živé umělecké dílo, které se dokáže samo udržovat, ale především pohybovat čili navazovat kontakt s dalšími uměleckými díly a umělci. (Navíc byl Carlos coby žijící umělecké dílo schopen tvořit další samostatná biofakta – štěňátka.)
V Carlosově biografii tkví několik zásadních setkání s lidskými zvířaty a jejich předsudky; jak ale uvádí Camenzind, Carlosovo nepřijetí ke studiu vysoké umělecké školy nebylo explicitním projevem speciesizmu čili diskriminace na základě příslušnosti k určitému druhu, srovnatelné s rasizmem či sexizmem. Hlavním důvodem odmítnutí Carlosovy přihlášky v roce 2011 bylo to, že zkrátka pro studium umění nebyl dost starý – formulář „žádosti o přijetí“ neumožňoval uvádění stáří v psích letech čili se jednalo o speciesizmus nepřímý, podobně jako jím jsou zákazy vstupu do kaváren či obchodů, prezentované jako svobodná vůle vlastníků zařízení. Carlos samozřejmě studium nepotřeboval, ale je smutným faktem, že v dnešní době jsou extrémně pozitivní účinky přítomnosti mimolidského zvířete ve veřejném prostoru – a co teprve v posluchárnách, třídách či jiných pedagogických zařízeních – vědecky dokázané, a přesto nevyhledávané, ne-li stále nepřijatelné.
Carlos kontra Simone Weil
V dalším textu týkajícím se Carlosovy tvorby „Can A Dog Be An Artist?“ („Může být pes umělcem?“) od autorky Friederike Zenker, která je vědeckou pracovnicí Centra pro teorii a dějiny obrazů na Basilejské univerzitě, se odvážně otevírá tato přímá a jednoduchá otázka – může vůbec být zvíře umělcem? Zenker se konfrontuje s myšlenkami slavné filozofky a bojovnice za lepší životní podmínky lidí Simone Weil, která v roce 1930 napsala: „Přemýšlení o konkrétních věcech je tím, co člověka povznáší a odlišuje od zvířat. Zvířata nikdy nerozlišují mezi předmětem a jeho účelností. To je důvod, proč pro ně neexistuje nic individuálního a konkrétního.“ Zde nastává potíž, protože Carlosovy estetické zájmy prokazují pravý opak, projevoval zájem o konkrétní, preferoval spíše to než ono, měl dokonce vlastní vkus, který se mu během života proměňoval. („Carlos, který soustředěně žvýkal a trhal lepenku a dřevo, chodil kolem vzniklých předmětů, tahal za ně, pouštěl je.“)
Může být tedy pes umělcem? V tuto chvíli ano, pokud se najde lidský spolupracovník natolik odvážný, že přeloží jeho dílo do formálního jazyka lidských výstavních prostor. Bylo by absurdní se domnívat, že Carlosovy činy byly vedeny pouhou funkčností či účelností. Je příkladem relačního umění, mezidruhové spolupráce s Lenou Lieselotte Schuster. Byla to právě Lena, kdo nám nabídl vnímat Carlose jako svébytného umělce. Dle Zenker nejde pouze o problém antropomorfizace a vnitřních kvalit, ale také o to, že zvíře je individuální bytost, jinak řečeno že Carlos není jen zástupce psovitých šelem, nýbrž konkrétně časoprostorově situovaný jedinec, zvláštní pes se zvláštními touhami a zájmy.
Pokud již sami tušíte možnosti takových spoluprací kolem vás, možná vás zaujme stránka průkopnice mezidruhové spolupráce, švédské umělkyně Lisy Jevbratt, která vyvinula jednoduchý web interspeciescollaboration.net, kde můžete projekty lidských a mimolidských zvířat sledovat a sami zaznamenávat. Anebo můžete pokračovat v teoretičtějším bádání, online je například článek „The Role of Love in Animal Ethics“ („Role lásky ve zvířecí etice“) od Anci Gheaus, který vyšel roku 2012 v časopise Hypatia.
Každopádně po setkání s Carlosem se na tvorbu a spolupráci s mimolidskými zvířaty na poli umění dívám já sama odlišně. Už to pro mě není jen legrační video jistého prasete či slona, jak se věnuje malbě a následně podléhá komodifikaci uměleckého trhu, když se jeho obrazy prodávají za desítky tisíc dolarů. Je to reálný vztah, zakládající etiku mezidruhové spolupráce a lásky. Umělkyně Lena Lieselotte Schuster od roku 2021, kdy vytvořila memoriál Carlose von den Hügelna, rozvíjí tuto mezidruhovou spolupráci prostřednictví spolku „INTERSPECIES ART HUB“, který sídlí ve Vídni a podporuje post-antropocentrické vidění nejenom uměleckého světa. Od světa takzvaně zvířecího se můžeme totiž nejen inspirovat a učit, ale zpětně také přehodnotit představy o nás samotných.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
