Tři knihy o bolestech duše i těla: Stephanie LaCava, Constance Debré a Alice Hattrick

Ondřej Trhoň
13. 2. 2023

Román a dvě autofikce nabízí introspektivní cestu mezi meandrující lásku, před rozmazaný odraz vlastní zranitelnosti a do dějin nejen ženského strádání

„Kniha existuje pouze skrze vnějšek a ve vnějšku,“ píšou Deleuze s Guattarim na začátku Tisíce plošin, a aniž bych předstíral, že jejich silně poetickému myšlení rozumím, tohle demaskování literárního díla, které máme za jednotlivost, co stojí sama o sobě, se mi v myšlenkách pořád vrací. Původně jsem chtěl místo Tisíce plošin vybrat jiný citát, ale jeho přesné znění ani autora se mi nepovedlo dohledat. Možná to byl Roland Barthes: Neexistuje kniha, jen řetěz znaků. Knihu nejde interpretovat samu o sobě, vlastně ani samu o sobě číst – jak jí rozumíme, je vždycky propletené se všemi texty, jež jsme četli předtím, dokonce i s těmi, o kterých jenom víme, že existují. Že jsem skutečného autora i zdroj zapomněl (co když ani neexistoval?), je vlastně dobrá pointa.

Shodou náhod (algoritmus sociálních sítí, podzimní číslo časopisu Spike) jsem v jednom sledu přečetl tři knihy, které v tomhle esejistickém experimentu postavím vedle sebe. I Fear My Pain Interests You od Stephanie LaCavy, Ill Feelings Alice Hattrick a knihu Love Me Tender, kterou napsala Constance Debré. Jeden román a dvě autofikce/memoáry/eseje, které se místy protínají, místy oddalují, ale všechny nějak mluví o blízkosti či různých podobách lásky a zároveň rozevírají rány společnosti i svých autorek/autorů.
Margot, LaCavina protagonistka nedokáže cítit fyzickou bolest, ale přesto se pod vahou očekávání daných její slavnou (a notně dysfunkční) rodinou nepřestává zraňovat. Alice Hattrick (preferuje anglická zájmena they, proto používám množné číslo) mají místo toho tělesných bolestí až příliš, protože od dvanácti trpí chronickým únavovým syndromem. A Debré ve sebezpytném textu popisuje, jak ji zlomyslný systém po osobní queer revoluci připravil o právo vídat syna. 

Je to členitá mapa pocitů, různých třídních perspektiv, forem i stylů. Všechny tři knihy ale mají společné to, že v nejlepších momentech dokážou protrhnout samozřejmou pokrývku skutečnosti. Ale popořadě.

Zaprvé: sláva

Nejtradičnější kniha z trojice je I Fear My Pain Interests You americké spisovatelky (pořád jsme v češtině nenašli dobré slovo pro writer, někoho, kdo prostě píše – do časopisů, eseje i romány). Margotini rodiče jsou rozvedení, rockové hvězdy, které vzájemně nesnesly svůj životní styl i způsob, kterým projevují emoce. Tumblrový obal knížky vydané ve Verso Books celkem klame tělem, protože – jak praví Wikipedie – La Cava místo romantizovaných, lanadelreyovských výjevů píše „feel-bad“ stylem. Margot není jednoduchá postava. Už jen realita toho, kdo si může dovolit objevovat sebe sama v newyorském bytě za peníze svojí chladné babičky. 
 
Kniha začíná, když LaCava před životem ve velkém městě a touhou stát se herečkou utíká na palubě vnitrostátního letu. Kaleidoskopický děj líčí Margotiny trable v toxickém vztahu se starším režisérem, ale spíše než o zlomených a břečkou patriarchátu vláčených srdcích LaCava píše o obrazu a očekáváních, která ženským tělům i emocím nastavuje svět okolo. Právě tady se z téměř aristokratického původu Margot stává prostředek k introspekci vnitřního života někoho, jehož materiální pohodlí je vykoupeno souboji s vlastním obrazem. Rodinný život filtrovaný bulvárem, nestabilní zázemí kvůli turné.

Zvlášť, když nejde věřit ani vlastnímu tělu, protože Margot trpí kongenitální analgezií, kdy prostě necítí fyzickou bolest. Popáleniny, řezné rány, zlomeniny, to všechno neaktivuje kontrolky, které většina z nás má. A protože nikdo není tělem samým o sobě, odráží se to i v duši. Hrdinka LaCavy je na první pohled distancovaná sad girl, intelektuálka, jejíž jedinou kotvu představuje kamarádka Lucy z Montany. Když se Margot z velkoměsta přesune na venkov, skončí ve starém domě a několik týdnů ani nevyleze z postele. 
Je to příběh líčený jazykem, jehož perspektiva připomíná dron nebo bezpečnostní kameru. Popisný, místo metafor a velkých slov nechává promlouvat detaily, ať už je to prach, skříň plná starožitných sklenic, nebo starý domek na stejném pozemku, v němž později s tajemným neurochirurgem sledují Československou novou vlnu. 

Zadruhé: láska

Francouzka Debré zkraje útlé Love Me Tender píše, že literární kánon v podobě Kathy Acker je jen marketing, když je zaskočená, jak rychle se do ní její lesbické románky zamilovávají, jak moc si přejí společný domov nebo aspoň psa. Děje se to od té doby, co se ve 47 rozhodla ukončit dlouholetý heterosexuální sňatek, zkrátila si vlasy, vzdala se prestižního povolání právničky a začala z naprostého minima na jedné matraci žít jako lesbická spisovatelka. Svoboda („Nikdy jsem se necítila mladší“) ale způsobí, že její bývalý muž Laurent a otec jejich syna Paula Debré úplně odstřihne.

Love Me Tender je až na úvod chronologickým vyprávěním, které začíná, když Debré požádá o rozvod, což vede k soudnímu řízení, jež sice nezapoví setkávání se synem úplně, ale v mezičase, do vypracování psychiatrických posudků, ho prakticky znemožní. Constance má totiž tu smůlu, že kromě lesbických tužeb ráda čte Bataille nebo Guiberta. 

Na jedné straně je tak její kniha jednoznačnou obžalobou systému, v němž lze na základě konzervativních předsudků zpřetrhat mateřské pouto. Love Me Tender je ale mnohem víc než jen to. Je to poetické zkoumání různých podob blízkosti, bolestná dekonstrukce představ o mateřství („Nechápu, proč by láska mezi matkou a synem měla být jiná než jiné druhy lásky“) i společenských očekávání, mnoha vztahů i podob blízkosti protnuté rodičovským traumatem. Kniha ve své formě i tónu reflektuje proměnu, kterou Debré sama prochází během plynoucích měsíců, kdy se se synem Paulem nejdřív nepotkává vůbec, pak za dozoru sociálních pracovníků a později třeba i na venkově u svého otce.

Zároveň se kniha nečte snadno, protože Debré není vždycky na první dobrou sympatická. O citech některých ze svých partnerek (pod písmeny A, B, C a tak dál) mluví se zpupnou přezíravostí, z popisů samotářského života s dvěma košilemi a koženou bundou by šlo složit edgy twitter vlákno. Ale o tom to není, protože o co Debré jde očividně nejvíc, je brutální upřímnost. Vůči Laurentovi, vůči vlastní původem velmi zajištěné rodině (a otci, jehož vzácná schopnost je podle ní sát z ostatních vůli žít), ale hlavně vůči sama sobě. 

Knihou pochopitelně prostupuje láska, ale ne nutně v romantické, ani jednoznačně pozitivní podobě. Není občas jednodušší se nevídat, i když strašně chceme? A co si počít s pocity někoho, na koho prostě nemáte místo? Debré je nejvíc pronikavá tam, kde svým nekompromisním přístupem i chirurgicky střídmým metaforickým jazykem ukazuje tvrdohlavou touhu dělat to po svém. Láska není jedna, je jich moc, nemá jednu jasnou podobu, která musí sedět všem. Debré píše s odstupem, ale ne intelektualizovaně, bez totální básnické bezprostřednosti, přesto osobně tak, že oddělit analýzu od deníčku tady nejde. A taky je to dobrá motivace začít plavat.

Zatřetí: Literatura a únava

Ill Feelings se ke mně dostalo skrze mou, lze-li to tak říct, oblibu knih o strádání. Ne proto, že bych se vyžíval v pornografii bolesti, ale protože – jak ukazuje třeba Anne Boyer nebo Johanna Hedva – nemoc je jedním z dobrých lakmusových papírků společnosti i politiky. Neméně to platí u Alice Hattrick, kteří v něco přes 300 stranách nejvíc publicistické knížky ze tří rozebírají nejen své pocity z chronického únavového syndromu, ale taky ideologický kolos, který nad nemocným člověkem s takto „pochybnou“ diagnózou visí. Zvlášť, když ji vaše matka má taky a doktoři se předhánějí ve spekulacích, jestli se v tom jen samy nepodporujete.

Chronický únavový syndrom (ME/CFS) nemá žádný test, možná nejde ani o jednu jednoznačnou, řečeno diagnosticky, nemoc s jasnou příčinou. Hattrick rozebírají i tohle – teorie, že za to může snížený počet bílých krvinek, okolnosti porodu, vrozené geny a spoustu dalších vysvětlení. Různé typy definic, odborné studie, lékařská sympózia placená podezřelými společnostmi, self-help kurzy, celou ekonomiku chronického onemocnění, která se roztáčí v okamžiku, kdy uděláte největší hřích – jste nevysvětlitelně neschopní plnohodnotně pracovat. 

Kdyby u toho zůstalo, stále bych Ill Feelings doporučil, třeba i v kombinaci se skvělým textem na Druhé směně, který shodně s Hattrick zmiňuje knihu Crip Time od Alison Hafer. Hattrick, kromě autofikční esejistiky také kritici umění (Frieze, ArtReview, White Review ad.), ale svůj osobní příběh (a příběh své matky) a zkušenost s britským zdravotnictvím propojují s genealogií ženské hysterie, nevysvětlitelné únavy a mužské přezíravosti, jimž byla podrobena Virginie Woolf, Alice James nebo Emily Dickinson.  Kromě nich se v Ill Feelings ukáže Louise Bourgeois, pro britské zdravotnictví zásadní postava Florence Nightingale nebo básnířka Elizabeth Barrett Browning. Spolu s nimi pak Hattrick konstruují staletí táhnoucí se dějinnou linku nedůvěry, systémového přehlížení, zoufale prožívaného nepochopení tváří v tvář okolí, které odměňuje produktivitu za každou cenu.

Ill Feelings jsou skvělou knižní esejí/memoáry o jednom typu strádání, zároveň ale otevírají brány širší solidaritě. Spoustu z toho, o čem v rámci CFS Hattrick píšou, platí i pro duševní trápení nebo jiné nemoci. Nápadnou podobnost s tím, co Hattrick popisují, má i postcovidový syndrom, kterého se v závěru dotýkají taky. Můj dobrý kamarád během svého trápení s long covidem popisuje podobné zážitky, která mají s medicínským systémem Hattrick také – nekonečné testy, čekání na správnou diagnózu, nepochopení doktorů, přezíravost okolí, únavu ostatních z vaší vlastní únavy.

Součet: skrze bolest k uzdravení?

V uměleckých kruzích je trendy mluvit o (sebe)péči nebo uzdravování (healing). Přestože se to nemusí zdát, všechny tři knížky nějakým způsobem o procesech (sebe)léčby mluví. Ať už je to odvaha proměnit svůj život a odtruchlit nespravedlnost (Debré), utéct a vynalézt sebe sama v náručí někoho jiného (LaCava), nebo se vztáhnout k dědictví spolutrpících (Hattrick), nakonec nejsou tak feel-bad, jak by se mohlo zdát. Mají svá emoční dna, vrcholky i propady, které občas zanechávají hluboké rány. 
Všechny tři představují upřené pohledy do ledových středů propastí ve vlastních životech, které skrze bolest objevují, když ne rovnou radost, tak aspoň možnost, že bude líp. Jsou to knihy, které mluví neodbytně současným jazykem, a přestože z nich nikdy nemizí politika, dalece přesahují škatulky aktivismu, publicistiky, autobiografie nebo trendy románu. Zůstanou po nich v paměti obrazy, které připomínají, že alespoň jednu příležitost trápení přináší: podívat se na svět tam venku novýma očima. 

 

Ukázky, překlad Ondřej Trhoň

Říkají mi, abych knihu nevydávala, říkají mi, abych nemluvila o holkách, říkají mi, abych nemluvila o píchání, říkají mi, že nesmím udělat nic, co by Laurentovi ublížilo, říkají mi, že nesmím soud šokovat, říkají mi, že mám používat pseudonym, říkají mi, že si mám nechat narůst vlasy, říkají mi, že se mám zase stát právničkou, říkají mi, že už se nemám nechat tetovat, říkají mi, že mám nosit make-up, ptají se mě, jestli je to definitivní, že už nechci žádné chlapy, říkají mi, ať s ním zkusím promluvit, říkají mi, že věci možná přehnal, ale že to pro něj taky nemůže být lehké, říkají mi, že je normální, aby se mě vlastní syn stranil, říkají mi, že dítě potřebuje matku, říkají mi, že matka nemůže existovat bez svého syna, říkají mi, že přece musím hrozně trpět, říkají mi, že neví, jak to dělám, říkají mi, říkají mi, říkají mi.”

Constance Debré – Love Me Tender

...

Myslela jsem si, že když se drátů dotknu, tak to budu jistojistě vědět, ale neudělaly skoro nic. Bylo to jako, když jsem nastrkala kytarová trsátka do zásuvky. Taky se tehdy nic nestalo. Když o tom uslyšela moje matka, vyděsila se, a já začala brečet. Zdá se, že právě kvůli tomu začala mít dojem, že potřebuju její pozornost. Uložila jsem si to tedy do paměti a od té chvíle jsem začala předstírat, hádala, co je správně, z reakcí okolí. Napodobovala jsem intenzitu pohledů, které mi uštědřovali ostatní. Když mi uklouzl nůž a vzal s sebou kousek prstu, necítila jsem nic. Můj šéf v pekárně na bagely se pozvracel.

Stephanie LaCava – I Fear My Pain Interests You

...

Co s kreditními kartami, které nemůžete splatit? A pak jsou tu spořicí účty, studentské půjčky, lichvářské úroky. Co kdyby se jako finanční metafory [jimiž popisujeme chronickou únavu] používaly i akcie a podílové fondy, neregulované trhy…? Mudrlantská rada obecně zní, že s penězi je potřeba nakládat opatrně, ale kapitalismus po nás chce, abychom utráceli víc, než si můžeme dovolit. A to je další důvod, proč je chronický únavový syndrom metaforou naší doby: konečného panství kapitálu.
 
(...)

Přiznávám, nevím o tom dost. Není to moje ,specializace' Ale vím to ve svém těle.

To si s matkou navzájem někdy říkáme, když znevažují naše vlastní poznání svých zážitků a počitků, když nevíme, jestli jsme si něco nevymyslely, nebo se to doopravdy stalo, protože se zdá se po nás chce, abychom o téhle žité realitě pochybovaly, považovaly ji za fikci, která je nelegitimní a bez důkazů.
Vím to ve svém těle.

Naše těla jsou našimi archivy, skladišti našich sdílených znalostí. Vím to v jejím těle i v tom svém. 

Alice Hattrick – Ill Feelings

---

Ondřej Trhoň (*1993) je šéfredaktor blogu Revue Prostor, kulturní publicista. Vydává nezávislý časopis Dýpt.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít