Sex za časů pozdního kapitalismu: Liara Roux píše o ekonomice touhy i léčbě escortem
Podtitul memoárů Whore of New York (Coura z New Yorku) sexuální pracovnice a performerky Liary Roux zní A Confession - česky zpověď. Mnohem víc než skandálních popisů sezení s klienty tu ale najdete vzpomínek na terapie, přemítání nad vlastními traumaty nebo úvahy o politické ekonomii byznysu se sexem a různých podobách touhy nebo partnerských vztahů.
Migréna, internet, patriarchát
Roux se k poskytování escort služeb dostala po přestěhování do San Francisca, které popisuje jako centrum polyamorie a queer scény. Tehdy vyhořelá zaměstnankyně startupové firmy, kam odešla pracovat po opuštění umělecké školy, popisuje svoji první zkušenost s klientem jako rozhodně pozitivní: „Přemítala jsem, jestli budu cítit hanbu, budu si připadat špinavá. Místo toho mě ovládla radost. Starší fajn pán si díky mně užil večer, měl pocit, že se o něj někdo stará a někomu na něm záleží - a na oplátku se on postaral o mě.“
Přestože se tak Whore of New York na první dobrou může zdát jako jednoznačná obhajoba sexuální práce a Roux sama ji tak vlastně popisuje, není to ani politická agitka, ani memoár, jehož posláním je především sexbyznys demystifikovat. Stejně jako když Roux píše, že na její práci je vlastně sex to nejmíň zajímavé, a mnohem víc jde o vztahy s kolegyněmi a politické aspekty, na Whore of New York je nejsilnější sada paradoxů roztroušených po dvou stovkách stran.
„Proč tolik mužů přistupuje k sexu, jako kdyby byli hladovějící návštěvníci bufetu? Hodiny a hodiny sledují porno, svírají své penisy tak úporně, jako kdyby je další orgasmus měl uchránit od nutnosti vystavit se temným existenciálním otázkám, jež je v zákoutích jejich myslí pronásledují. Je o tolik víc sexy spát s někým, kdo si to umí vychutnat, udržuje vás v napětí. (...) Komu nejde jen o to se udělat, ale o slast.“
„"Girlboss“ pohled autorky na obálce totiž hned zčeří problematické dětství. Přehlížení neurodivergentních projevů nebo vliv konzervativní a queerfobní křesťanské církve doplňuje odmala budovaná nejistota ohledně vlastních hranic. Když je Roux potrestána za to, že se brání kamarádovým fyzickým útokům, nebo ji rodiče ani doktoři nevěří úporné migrény, je to jednak srdce lámající nespravedlnost, ale taky podhoubí, ze kterého vyraší mnoho témat, které Roux řeší v pozdějším životě i práci - moc patriarchátu i ovládání ostatních, sebedůvěra a sebepřijetí, ale taky dospělosti. Na jedné straně otec, který podporuje její zálibu v programování, na druhé nevyřčené nebezpečí, že její zájem o dívky by mohl vést k vyhazovu z domova.
Whore of New York je zároveň dost generační dílo. Roux popisuje, jak ji na sexuální život připravila internetová fóra, kde se potkala s profesionální dominou, svůj pocit nezapadání zase léčila na Tumblru nebo 4chanu, dnes spravuje třeba svůj oficiální Redditový klub. Onlinový svět tu je jak cenným zdrojem informací, tak útěkem od patriarchálního útlaku. „Přijít o příležitosti, protože nějaký idiotský muž nezvládne udržet erekci v kalhotách? Přemýšlím o tolika věcech, které bych mohla, které by spousta žen mohla dělat, kdyby se muži jen dokázali vzdát své touhy,“ vzpomíná na nepovedené vztahy i své začátky v avantgardní literární scéně plné šovinismu.
„Pokud bych se o sexu nedozvěděla z internetu, dívala bych se na své tělo velmi pokřiveným způsobem. (...) Na jednom fóru jsem se setkala s dominou ze San Francisca, která žila v otevřeném manželství a věděla toho spoustu o sexuálním zdraví. Stále jsem vděčná, že jsem se od ní jako už tak mladá mohla spoustu naučit.“
Holkašéf vepředu, toxické šrámy vzadu
Právě mezi literáty poznala o deset let starší Annu, které propadla. Vztah dvou žen pak tvoří jak páteř celého vyprávění, tak snad největší disonanci Rouxina příběhu. Zatímco hluboce nejistá dívka objevuje svět sexuální práce a zjišťuje, že je schopná být vůči mužům nekompromisně dominantní a svoji mocenskou pozici si užívat, v soukromí ji Anna víc a víc manipuluje. Varovný signál v podobě nařčení Anny ze sexuálního násilí vyřeší společným přestěhováním a odstřihnutím od přátel. Když po ní vyžaduje Anna bolestivý sex, koupí za Liarou utržené peníze dům nebo jí začne lézt do konverzací, Rouxin komplex nedostatečnosti a touha po silné lásce si to místo toxického chování vyloží jako vlastní selhání.
Mezi popisy morálně i mezilidsky otřesných vztahových situací se ale odvíjí dost jiný příběh seskládaný z útržků vzpomínek ze setkání s klienty, srazů se sexbyznysovými kolegyněmi, tripů na LSD a úvah o kapitalismu, povaze sexuální práce a moci peněz. Roux svoji práci vnímá jako vysoce privilegovaný (a jasně poukazuje na rozdíl mezi její dobrovolnou eskort službou a prací prekarizovaných žen na ulici) způsob, kterým může skrze přijetí vlastní autonomie vystavit účet patriarchátu. Její sezení jsou skoro terapeutická, plná emocionální práce a potlačené touhy, které muži uvěznění v konzervativních rolích nejsou schopni. Kultivace touhy, která ale nicméně stále zůstává omezená rituálem předání peněz.
"Ze všeho nejvíc mí klienti hledají místo, kde by mohli své touhy projevit beze strachu, že je bude někdo soudit."
Jak moc je to kompatibilní s Rouxiným politickým životem, je nevyřešená otázka. Čtvrtá vlna feminismu o sexuální práci především v americkém diskurzu často mluví s opatrnou emancipací v hlase a podobně to navzdory všemu má i Roux: „Prohibicionisté často říkají, že celé odvětví je prohnilé a vykořisťující. Že si naši práci přece nikdo nemůže doopravdy užívat. Jaké právo mají mluvit za ty, co sexuální práci skutečně dělají? Kolik byrokratů pracujících v pojišťovnách systematicky odmítajících pokrytí svých klientů si svou práci užívá? Co je horší: dostávat minimální mzdu, abyste lidem říkali, že si nemůžou dovolit zdravotní péči, která by jim záchránila život, nebo dostat padesát dolarů od nějakého kreténa za orál?“
Poukazuje na fakt, že řada lidí v zaměstnáních zůstává taky jen kvůli ekonomickým tlakům a že součástí dohledu nad sexuální prací je taky kontrola těl a tužeb. Jak se později ukáže, získá Roux díky své práci nezávislost, která jí umožní začít své toxické vztahy řešit.
Orgasmus na vratkém parketu
Nechybí ale popisy divokých sex parties, nezávazných styků a vztahů s přáteli, chtíč a radost životního stylu za hranicemi přípustného. Whore of New York ale až na výjimky nesklouzává do poučného tónu, byť občas až příliš připomíná rychle sepsaný inspirační sloupek - to když popisuje metabolizaci psilocybinu nebo uvažuje o empatii lidstva. Jinak ale pokorně vykládá svůj život na stůl, včetně terapeutických sezení nebo pohnuté vzpomínky, jak své matce oznámila svoje skutečné zaměstnání skrze dopis. Jinak to nešlo.
Posunuté hranice mohou někoho pobouřit, Roux ale dokáže vykouzlit argumenty, se kterými je těžké polemizovat jinak než poukazem na jinou citlivost. „Je něco špatného na tom, že se dokážu na nacpaném parketu udělat s někým, jehož jméno ani ještě neznám? Je něco špatného na tom, že mi nevadí spát se starším mužem, který mi za to platí? Jsem mimo běžná měřítka, ale pokud je to fakt tak špatné, tak musím říct, že mi to nevadí. (...) Raději bych měla špatný sex než špatný sestřih,“ vysvětluje s tím, že návštěva kadeřnictví je pro ni mnohem fyzičtější zážitek než sex. A to přesto, že sex s Annou má podle jejích popisů k bezstarostné zábavě daleko. Podobně zvláštně působí i tvrzení, že díky vztahu s klienty může svou zodpovědnost za emoční stav ostatních rozložit, nebo její vzpomínání na své oblíbené zákazníky, které považuje za své přátele. Přese všechen antikapitalismus a politickou ekonomii sexuální práce se tak nabízí otázka, jestli vztah ohraničený peněžní transakcí může být tak vyrovnaný. Pokud tedy nechceme upadnout do nihilismu, v němž se každý vztah dá rozebrat jako mocensky nerovnoměrná hra.
„Touhu je potřeba opečovávat a kultivovat.“
Disonance Rouxina života prostupuje celou knihou. Rozbitá a závislá ve vztahu, silná a emancipovaná v hotelových pokojích. Nepochopené dítě na autistickém spektru, později vnímavá sexuální pracovnice, která svoji práci popisuje jako svého druhu terapii poučenou četbou psychologických knih. Podobně to zní, když sama sebe popisuje jako finančně úspěšnou escort profesionálku a peníze jako způsob starání se ostatní: „Myslím, že někteří lidé si neuvědomují, jak velký akt lásky je o někoho se finančně postarat. Dát někomu peníze znamená jim v životě trochu ulehčit, dát jim nad ním kontrolu. (...) Je to znamení důvěry, že dotyčný sám ví, co potřebuje nejvíc.“
„Musí to vypadat, že je to jednoduchá práce.“
Chci to ale Liaře Roux věřit, protože právě díky svým paradoxům je Whore of New York příjemně nejednoznačné a otevřené čtení. Nejslabší ve chvílích, kdy Roux popisuje dvojčísla na bdsm večírcích, naschvál (a konsensuálně) nenaplněné orgasmy svých submisivních partnerů nebo orgie na vysokoškolské koleji. Nejsilnější je její psaní v kontrastech - když dokonalou seanci vystřídá zkušenost s nemytým samotářem tak nechutná, že radši knihu odložíte, nebo úvahy o zranitelnosti tváří v tvář touze milovat, co to dá.
„Rozhodnutí, která se nám nabízí, jsou jen zřídka tak binární, jak je z nich děláme,“ píše Roux v závěru. Platí to jak pro naše i její život, ale i pro Whore of New York. Memoár je to těžko uložitelný do konkrétní škatulky. Sexuální práci na jedné straně prezentuje jako něco, co může být obrovská emancipační zábava, ale taky místy utrpení, které vás může k řešení vlastních komplexů přiblížit jen omezeně. Kniha místy příliš popisná, jindy provokující a prodchnutá touhou, že začnete přemýšlet nad zákoutími svého já, které by stálo za to osvobodit.
Whore of New York oproti autofikčním knihám Anny Boyer nebo Maggie Nelson nemá ambice posouvat hranice literatury, ale ani volat k politické aktivitě. Připomíná na střídačku roztažené facebookové statusy, blogové příspěvky a tumblrové úvahy. Eklektický výsledek vyžaduje otevřenou mysl, ale taky správně očekávaná nastavení. Jako střípek do diskuze o podobách touhy v kapitalismu roku 2021 ale sedí skvěle. A občas vás řízne nebo naopak pohladí způsobem, díky kterému ji do přítmí lampičky odložíte s rozpustilým potěšením.
„Možná když jsem v práci, jsem jako krásný hrníček v dobré restauraci: používají mě mnozí, ale po většinu času velmi opatrně. Rozhodně nechci skončit někde v komodě, kde bych jen chytala prach.“
---
Ondřej Trhoň (*1993) je šéfredaktor blogu Revue Prostor, kulturní publicista. Vydává nezávislý časopis Dýpt.
