Předpověděla Octavia Butler Trumpa? Proč nejde spekulativní fikci číst jako návod na současnost
Co si počít, když v dystopickém románu z devadesátých let americký prezidentský kandidát pronáší heslo „Make America Great Again“?
Fantastická a spekulativní fikce není návod ani na současnost, ani budoucnost: nejde o vzor, který jde na nás současný svět přiložit a řídit se jím – stejně jako alegorie z Pána prstenů nebo Harryho Pottera. Skutečnost je zkrátka mnohem složitější než do velké míry jednorozměrné rozdělování na zlo a dobro.
Přesto nevím, co si mám počít s Octavií E. Butler a dvojicí jejích na sebe navazujících románů Parable of the Sower (česky vyšlo v překladu Petra Kotrleho jako Podobenství o rozsévači) a Parable of the Talents (Podobenství o hřivnách). Oba představují dystopie, které nápadně odpovídají naší situaci na sklonku roku 2024.
(Nutné upozornění: přestože nebudu prozrazovat mnoho detailů a kniha je vždycky víc než souhrn dějových zvratů, prozradím něco málo z vývoje mezi prvním a druhým dílem.)
Není to jen proto, že první z deníkových záznamů, jejichž prostřednictvím se Podobenství o rozsévači vypráví, začíná letos. Svět dystopického románu napsaného v roce 1993 je stižený klimatickou katastrofou, která proměnila mapu Spojených států, společenský řád i politiku. Přestože na začátku knihy země stále de facto existuje a lidi v ní chodí do práce, je podle všech měřítek v rozvratu. Jediné náznaky běžného života lze nalézt v uzavřených komunitách a sídlech superbohatých (protože „obyčejné“ bohatství tu znamená dostatek jídla). Zbytek obyvatel na opačné straně zdi živoří, vraždí se, zotročuje se navzájem a propadá opojení drogou, jež vyvolává pyromanské touhy.
Butler na začátku knihy očima patnáctileté Lauren popisuje, co se stane, když stát rezignuje na udržování pořádku — když je například policie drahá, neschopná a krutá i vůči těm, co si ji přivolají na pomoc. Zatímco se situace mimo Laureninu komunitu zhoršuje, tamější dospělí jako by stále věřili, že to sice nevypadá dobře, ale to nejhorší nehrozí.
To pochopitelně dlouho nevydrží.
Jako kdyby ekologická krize nestačila, druhý díl Parable of the Talents (1998) přidává témata, která do současnosti, a zejména té americké, zapadnou na první pohled dokonale.
Neutěšené situace využije prezidentský kandidát Jarret, který kandiduje s heslem „Make America Great Again“. Podobně jako Trump rozdmýchává nacionalismus a slibuje v zemi udělat pořádek.
K tomu Jarretovi dopomáhá křesťanský fundamentalismus, jeden z leitmotivů románu pojmenovaného po biblickém podobenství o hřivnách. Parable of Talents je mnohovrstevnatější než jeho předchůdce — zatímco v prvním románu Lauren postupně rozvíjela svůj vlastní systém víry Earthseed a na konci knihy založila první Earthseed komunitu, v pokračování kromě jejích slov čteme i deníky jejího skeptického partnera, ještě skeptičtější dcery a setkáme se i s Laureniným bratrem. Ten svůj život zasvětí Jarretově křesťanské církvi, o které se od začátku říká, že jí nečiní problém přívrženkyně a příveržence domnělých kacířských kultů vraždit nebo násilně převychovávat.
Co by se mohlo zdát jako lacině drastická zápletka, dostává ve vztahu k současnosti o dost mrazivější kontury. Stačí, když se začteme do textu s názvem Project 25. Dokument vlivného republikánského think tanku Heritage Foundation popisuje velmi konkrétní plány, jež se mají uskutečnit po převzetí moci Donaldem Trumpem — od zásadního rozšíření prezidentských pravomocí po sekce, které si nelze vyložit jinak, než jako nucené převýchovné tábory pro duševně nemocné. Donald Trump svoje spojení se skandálním dokumentem popírá, Heritage Foundation je nicméně plná jeho bývalých spolupracovníků a známých. Ostatně, Jarret se v knize Octavie Butler od svých radikálních následovníků také na oko distancuje.
Dystopie mohou působit věšteckým dojmem, jenže jakkoliv může být povrchní podobnost svůdná, materiální a další podmínky i společenský kontext fikce nebo skutečnosti se liší. Není například od věci současný všeobecný nárůst krajně pravicových tendencí vykládat částečně jako důsledek konkrétních socioekonomických důvodů: do náruče silných lídrů mohou lidi vést velmi hmatatelné existenční důvody.
V Podobenství o rozsévači a v jeho pokračování jsou tyhle kontury naznačené. Je evidentní, že stát v řešení ekologické krize i nerovností selhal. Vznikají tedy novodobé obdoby korporátních měst s vlastními ozbrojenými složkami, kde dotyční pracují, ale postupně se zadlužují, aby se nakonec stali de facto dluhovými otroky. Tuto praxi známe z minulého století.
Přesto toho ve dvojici knih není „dost“, abychom je mohli použít jako návod pro současnou situaci. Je to logické, protože jako literární díla dalece přesahují omezenou škatulku politické alegorie. Pojednávají také o potřebě komunity, různých aspektech víry a náboženského přesvědčení, rozvrácených rodinných vztazích nebo empatii – hlavní hrdinka je totiž kvůli závislosti své matky na fiktivním nootropiku tzv. „sharer“. Dokáže bytostně a fyzicky cítit s ostatními a vnímat jejich utrpení, fyzickou bolest nebo radost, i když nechce.
George Monbiot v textu „These 21st-century demagogues aren’t mavericks – they’ve repeated on us throughout history“ (Tito demagogové z 21. století nejsou výjimky z pravidla, ale v průběhu dějin to na nás zkoušeli už mnohokrát) v deníku The Guardian rozebírá, proč je chybou dívat se na Trumpa, Le Pen nebo případně i Filipa Turka jako na nějaká novodobá překvapení. Monbiot popisuje mnoho historických příkladů demagogů, kteří používali stejné taktiky, které vidíme dnes — ať už to byl Silvio Berlusconi nebo britský „oranžový muž“ a rasistický politik Robert Kirloy-Silk, který stejně jako ti dnešní mluvil o nutnosti postavit se imigrantům i politickému establishmentu.
Monbiot nás ponouká všímat si důvodů jejich úspěchu. Společenských nálad, které tito politici a političky využívají, a opakujících se rétorických vzorců: ať už to je spiknutí liberálních elit, nebo anti-modernistické vzývání údajně kazících se tradičních hodnot.
Mezi Monbiotovými příklady jako bych viděl Jaretta z knih Octavie Butler. Demagoga, který možná nehřímá z pódia ve stejném světě, jako je náš, který však využívá podobný politický arzenál.
Spekulativní fikce totiž přes všechny smyšlené scénáře nutně, ať už doslova nebo nepřímo, reaguje na skutečnou historii. Jarret z románu Parable of the Talents může být Jarettem proto, že v našem světě už jich bylo požehnaně.
Dystopie jsou často konzervativní a neimaginativní; je běžné, že se v nich po konci světa opakují pod rouškou krutého realismu ty nejhorší aspekty současnosti.
Obě „podobenství“ Octavie Butler jsou v tomhle ohledu zajímavé, protože horizont jejich spekulace začíná v naší současnosti. A kromě snahy přežít jsou to knihy prodchnuté umanutou nadějí, kterou Lauren nepřestává chovat – nadějí v komunitu a ve schopnost člověka překreslit mapu základních životních východisek kolem sebe a vírou ve vzájemnou pomoc ve světě, který je plný lidi, kteří vaši slabost ihned využijí.
Jak moc to odpovídá skutečnosti už nechám na vás. Můžu jen doufat, že se to našim Jarettům nepovede a nebudeme to zjišťovat na vlastní kůži.
