Slova musí stačit: Argonauti Maggie Nelson
Marek Torčík nad autofikcí Maggie Nelson o queer mateřství i proměně identity v toku času
Možná už není potřeba nikoho utvrzovat v tom, jak moc se Francis Fukuyama mýlil, když napsal Konec dějin a poslední člověk. Je rok 2020 po Kristu: vezmu do ruky telefon a z obrazovky se vyvalí kontinuální série nových dějin. Liší se jen ve velikosti, v sektorech svého dopadu: pandemie, krize, protesty. Konec dějin už několik měsíců probublává na povrch a nebere konce. Vždycky mě fascinovalo Hérakleitovo příznačné „Všechno se mění a nic netrvá“. Nemožnost vrátit věci do původního stavu, udržet alespoň chvíli zdání klidu. Znamená ale změna nutně radikální posun významu, novou identitu?
Všechno se mění a nic netrvá. Když jsem před rokem navštívil výstavu queer fotografie Implicit Tensions v newyorském Guggenheimu, zaujala mě především série tří autoportrétů Catherine Opie. Znal jsem ji už z dřívějška, kdy mě nadchly její černobílé vertikální fotografie dálnic a infrastruktury velkoměst. Opie má schopnost vytrhnout známé a obyčejné z kontextu, a zachytit tak skutečnou podstatu věcí. Self Portrait / Pervert z roku 1994 zobrazuje obnaženou Opie v kožené SM masce čelem k fotoaparátu a v pažích zabodané jehly. Na hrudi má žiletkou ornamentálně vyrytá písmena hláskující slovo Pervert. Fotografie, která na první pohled může působit hrozivě, je ve skutečnosti osvojením identity, kterou na nás uvalují druzí. Slovo-urážka se stává slovem touhy. Druhý snímek, Self Portrait / Nursing, vznikl o deset let později a zobrazuje Opie kojící svého syna Olivera. Na hrudi se jí sbíhají čáry potažené jemnou vrstvou kůže, duch vyrytého Pervert. V žargonu restaurátorů umění existuje pojem tratteggio – označuje techniku opravy poničených obrazů a fresek pomocí série tenkých čar, vyplňujících narušenou plochu. Tratteggio je způsob opravy díla, který přiznává jeho zranitelnost v proudu času. Představuje jakousi snahu zachovat kontinuitu identity. Možná proto mi vytane na mysli, když sleduji trajektorii jemných jizev. Opie je známá především portréty kalifornské queer BDSM scény a díky fotografiím queer rodin. Ve své práci zobrazuje mateřství jako něco, co nevymazává její minulost, naopak – ta je tu s ní pořád, tělo zanechá jizvy jako upomínku na stále tekoucí proud času. Jde o radikální odmítnutí pocitu studu z vlastní identity.
Fotografie Catherine Opie ovšem znám i odjinud. Americká spisovatelka Maggie Nelson v do češtiny dosud nepřeložené knize Argonauti (The Argonauts, 2015) na několika místech o díle Opie mluví. I pro ni jsou zmíněné autoportréty potvrzením neustále se vyvíjející identity. Obě autorky zachycují změnu jako každodenní realitu. Minutu po minutě se člověk a jeho tělo sune dopředu a podstupuje změny. Nelson v knize mapuje právě onu abstraktní, meandrující identitu, já posouvající se pořád dál. „Já, kterým jsem byla […] / ta Já, kterými už dávno nejsem / ani jim už nerozumím,“ píše v jedné ze svých básní. I samotný název knihy, vypůjčený od francouzského teoretika Rolanda Barthese, odkazuje na neustále obnovovanou osobnost. Barthes: „Argó je předmět, který nemá jinou příčinu než své jméno, jinou identitu než svou formu.“ Nelson však překračuje čistě strukturalistickou rovinu a Argó je novým jazykem, metaforou schopnou vyslovovat nevyslovitelné.
Argonauti jsou totiž snahou o zobrazení procesu onoho pomyslného tratteggia, které čas den po dni provádí na našem já. Kniha je prosycená radikální upřímností. Artikuluje, co to znamená být naživu, existovat uvnitř jazyka. Nebo spíš – jazyk si přivlastnit a učinit ho svým. Zkoumá samotnou podstatu lásky, života s druhými i se sebou samým. Argonauti jsou také věčně se posouvající bod ostrosti – když používám slovo meandrující, mám na mysli jakousi řeku vědomí, každý zákrut symbolizuje nový záhyb identity. Hned na začátek Nelson prohlašuje: „Předtím, než jsem tě potkala, věnovala jsem celý svůj život Wittgensteinově představě, že to nevyslovitelné je vždy (nevysvětlitelně!) vyjádřeno ve vysloveném.“ Autorka se v knize skutečně obnažuje až na dřeň – používá své já, zachycené ve vinětách osobních příhod a anekdot k tomu, aby vyjádřila všeobecně sdílenou lidskost. Tahle lidskost se podle Nelson skrývá v jedinečnosti zkušeností a subjektivním vnímání reality. Klíčem k porozumění je právě komunikace. Slova, která jsou podle Nelson dostačující. Slova, která ještě pořád dokáží vyjádřit, co cítí, jak prožívá svět.
V kombinaci pamětí, kulturní teorie a esejistiky se kniha nejvíc přibližuje současné autofikci. Tu v anglofonním světě představují především Ben Lerner, Sheila Heti nebo Rachel Cusk. Sama Nelson o své tvorbě mluví jako o autoteorii, hlásí se tak k odkazu Friedricha Nietzscheho, který považoval každou filozofii za autobiografickou. Její styl se v tom nejlepším smyslu slova podobá špatně napsané akademické práci (slova samotné autorky!). Citace z filozofických děl jsou vytržené z kontextu a parafrázované k nepoznání. O to jí ale ve skutečnosti jde – přivlastnit si cizí slova, a sestavit tak kolem sebe kolektiv autorů a děl, kterými definuje svou vlastní logiku, podkládá vlastní svět. Říká jim „the many-gendered mothers of the heart“ (mnohagenderové matky srdce). Vytváří konverzaci, změť hlasů, kde se náhodně setkává básnířka a literární vědkyně Anne Carson s queer akademičkou Eve Kosofsky-Sedgwick, Wittgenstein s genderovou teoretičkou Judith Butler. Právě obdivovaná Butler mluví v Rámcích války o téhle věčně se posouvající hranici já: „Můžeme se pokusit lidské tělo vymezit tím, že identifikujeme jeho hranice a že zjistíme, v jaké formě je spoutané. To by však znamenalo přehlížet stěžejní fakt, že tělo je určitým způsobem a do jisté míry nevyhnutelně nespoutané ve svém jednání, své schopnosti vnímat, své mluvě, touze a mobilitě.“ V této návaznosti na vnímání identity jako čehosi nespoutaného nachází Nelson vnitřní sílu. Vytváří místa setkávání a konverzace mezi nečekanými spojenci.
Velká část knihy se stáčí podél vztahu Nelson s Harrym Dodgem. Dodge je umělec a trans aktivista. Paralela mezi jeho hormonální tranzicí a souběžným autorčiným těhotenstvím je těžištěm celé knihy. Tělesné změny, které oba podstupují, představují cestu eponymní Argó, plující bez předem určeného cíle. Neexistuje žádná finální forma identity. Ne – Dodge i sama Nelson vnímají změny jako proces, součást vlastního záhybu já. „Možná to mohlo vypadat, že na povrchu se tvoje tělo stávalo víc a víc ‚mužským‘, zatímco moje čím dál víc ,ženským‘. Tak jsme se ani jeden necítili. Uvnitř jsme byli dvě lidská zvířata podstupující vlastní proměny. Každý svědkem toho druhého.“
Harry Dodge je transgender mimo binární rámec věčně otřásaný médii. Není „muž v ženském těle“. Stejně jako Nelson vnímá identitu jako komplexní a komplikované téma. „Nejsem na cestě nikam, odpovídá Harry na dotěrné dotazy.“ V době, kdy se na veřejnost dostávají názory podobné těm J. K. Rowling a dalších tzv. gender-kritických feministek, kdy se na sociálních sítích vede boj proti politické korektnosti a za možnost svobodně urážet odlišná těla, je odpor Nelson vůči jakékoliv kategorizaci těla do norem a struktur nesmírně důležitá. Poukazuje na nebezpečí a fyzický dopad omezujících slov, nálepek a kategorií. Nelson v Argonautech popisuje, jak se s Dodgem vzali v roce 2008, pouhé hodiny předtím, než v Kalifornii prošel zákon přezdívaný Prop 8, díky kterému až do roku 2013 LGBTQ+ lidé mezi sebou nemohli uzavírat sňatky. Budoucnost totiž nikdy není pevně daná, Argó nepluje po žádných přesně zmapovaných cestách. Její směr je bezcílná plavba po věčně se měnících, nevyzpytatelných vodách.
Podle Nelson to je právě akt samotného bytí jako LGBTQ+ člověka, co narušuje normativitu okolí – možnost vytvářet vlastní formy rodiny, vlastní identitu navzdory věčně nepřátelské společnosti (tehdy Prop 8, dnes Polsko, Maďarsko, nebo česká homofobní bažina posvěcená kardinálem Dukou). Sama však cítí zvláštní ironii situace, kdy na jedné straně konzervativci tvrdí, že LGBTQ+ lidé rozkládají strukturu tradiční společnosti, zatímco část LGBTQ+ společnosti vnímá mainstreamování jejich identity jako plíživou formu kastrace, ztrátu možnosti měnit opresivní struktury. Zmiňuje například malíře Francise Bacona a jeho touhu po znovuzavedení trestu smrti za homosexualitu. Komercializace LGBTQ+ lidí je skutečně akutní – to dokazují velké korporáty, které si právě teď v rámci Pride Month velkoryse mění profilové fotky na duhové. Nelson se vůči tomu staví kriticky, ale zároveň odmítá odsoudit kteroukoliv stranu. Binarita ve všech formách je pro ni tou skutečnou hrozbou. I samotná existence mimo rámec tradiční společnosti totiž dokáže být subverzivní vůči zavedeným normám a tradicím. Samotný život se stává odvážným, neustále čelícím vlnám odporu ze všech stran.
Tahle tichá radikalita a zároveň touha po vlastní formě rodiny spojuje Argonauty s trojicí fotografií Catherine Opie. První z fotografií, které Guggenheim vystavil, vznikla v roce 1993 a má název Self Portrait / Cutting. Zobrazuje nahá záda Opie, na kterých je žiletkou vyrytý obraz, po kůži z něj stékají kapky krve: dvě hůlkové postavy držící se za ruce a za nimi dům, slunce, mrak. Obraz touhy, kterou Opie zachycuje, je snem o nedosažitelné budoucnosti. Snem o vlastních rámcích rodiny, strukturách přátelství, vlastní a ničím nespoutané identitě. Nelson i Opie stojí v opozici k jakýmkoliv formám totalizujícího jazyka. Jejich obrazy a slova jsou schopné přeformulovat celá staletí institucionalizovaných forem sexuality, mateřství a rodiny, rozbíjí zkamenělé struktury a ukazují bezpečí složené v rukou druhých. Stačí, abychom jen byli dostatečně pozorní k záhybům odlišnosti.
Přesto si je Nelson vědomá toho, jak hluboko je v nás zakořeněný strach z neznámého. Schopnost poodhalit i ty nejintimnější stránky života se svým partnerem jí však umožňuje část tohoto strachu eliminovat. Může se vymezit proti velkým mužským jménům filozofie, jako je třeba Slavoj Žižek rozčilující se nad newyorským zákonem, který poskytuje svobodu vybrat si vlastní gender identitu. Je jí trapně, když Baudrillard popisuje umělé oplodnění jako znak zániku „sexuálního člověka”. Nelson proti těmto totalizujícím, omezujícím názorům staví jako svého hrdinu Donalda W. Winnicotta – dětského psychoanalytika známého svým termínem „dostatečně dobré matky“. Bojuje tak se stereotypem ženské dokonalosti, využívaným společností k tomu, aby trestala a zesměšňovala jejich těla, která v odraze ideálu nikdy nemůžou být dost. Pro ilustraci: Nelson uvádí epizodu s filozofem, který se jí při diskuzi ptal, jak je možné, že jako těhotná napsala knihu. Jako by ji podezíral ze zanedbávání mateřských povinností.
Možná to působí ironicky. Muž píše o knize zasvěcené mateřství a na výstavě o pokračovatelích Roberta Mapplethorpa ho nejvíc zaujme fotografie kojící matky. To, co mě k oběma přitahuje, je ale právě ono Hérakleitovské „všechno se mění a nic netrvá“. Nelson cituje Butler, když píše „nikdo vlastně nikdy neví jaké to je být v kůži druhého“. A Butler zase vychází z Adornovy knihy Minima Moralia. Jsou to věčně mutující informace. Barthes pro změnu plete Argó s Théseovou lodí, jak paradox popisuje například Plútarchos (na Barthesovu obranu se podle některých zdrojů Théseus s Argonauty opravdu chvíli plavil). Jeho chyba dává vzniknout zcela jiné Argó, narušující vnímání lidské reprodukce jako kontinuálního vylepšování jakési abstraktní, univerzální identity. Evoluce je vyprázdněným náboženstvím; dokazuje, že stejně jako jiná zvířata i my jsme tady zbytečně, nikam neústíme.
Nelson popisuje těhotenství jako tu nejvíc queer zkušenost ve svém životě; usiluje o zboření binárních opozic. Muž vs. Žena. Homo- x Hetero-. Já nebo Ty. V Argonautech se nejedná o opozice, naopak, všechno je kumulativní součástí lidské identity. Její radikální upřímnost a nahota působí odzbrojujícím dojmem. Stejně jako jsem stál s otevřenou pusou před trojicí fotografií Catharine Opie, jsem odzbrojený, i když odkládám tuhle knihu – ještě dlouhou chvíli hledím do prázdna. Maggie Nelson slova opravdu stačí, v jejích rukách jsou dokonalým nástrojem pro vyjádření všeho lidského uvnitř nás.
