The Undying: Dějiny světa v kapačce s chemoterapií

Ondřej Trhoň
22. 7. 2020

Autofikce básnířky Anny Boyer je zpověď o životě s rakovinou, vzpoura proti chladné politice medicíny i báseň o bolesti a rekonstrukci vlastní duše

© Nikolas Petrlík

Všichni jsme nemocní a pokud nejsme, budeme. Zdraví je fikce, medicínským diskurzem definovaná kategorie. Rakovinové memoáry básnířky a teoretičky Anne Boyer The Undying jsou nejen o tom, jaké to je prožít (a přežít) agresivní rakovinu prsu, ale taky o řadě dalších témat, jež se sbíhají a zase rozbíhají v podivných propletencích významů: strachu, bolesti, smrti a jejich politické ekonomii. Třídě, roli literatury, odpadních materiálů z léčby chemoterapií. Produkci pacientů skrze lékařské pavilony, péči v době privatizovaného zdravotnictví. Věcech, které v klasických příbězích o „bojovnicích s rakovinou“ nenajdete. 

 

Mezi nádorem, screeningem a historií světa

„Onemocníme a vládu nad naší nemocí dostane přísná ruka vědy, její přesné mikroskopy, její milosrdné lži, naše nemoc se promění v lítost a PR, v nové panely v prohlížeči a nové knihy na poličce. A pak je tu tělo (mé tělo), které tu nejistotu cítit nedokáže, můj život, který se prudce otevírá pod náporem cizí onkologické terminologie a potom padá do průrvy v jazyce samotném.“

The Undying je podobně jako Argonauti Maggie Nelson autofikce, literární forma vzdávající se formálních omezení žánrů, z jejichž kombinací vzniká kniha přesahující každý z nich. Když Boyer popisuje bolest po podání agresivní chemoterapie, je to osobní zpověď a memoár, pokus pochopit zkušenost za hranicí běžné zkušenosti. O pár stran dál ale cituje Kathy Acker nebo mastektomie Audre Lorde, v diskuzi o růžových mašličkách vzpomíná na Focaulta. Nikdy ale nesklouzne do prázdného intelektualizování - citace a parafráze tady nemají ukazovat autorčinu setělost, ale osy v historii nemoci, která Boyer postihla. Jak ostatně v jedné pasáži píše: „Dějiny nemoci nejsou dějiny medicíny - ale dějiny světa - a dějiny bytí v těle by klidně mohly být dějinami toho, co většině z nás dělají v zájmu několika.“

Je to kniha plná vidoucího utrpení. Boyer nepíše sebezpytně a vyhýbá se kýčovité bolestnosti psaní o vlastních démonech. The Undying je sice kniha o autorčině rakovině, ale zároveň kniha o rakovině všech ostatních žen. Nemoci v běhu dějin, dějinách lékařství, které jsou těsně propletené s třídními rozdíly, materiální aspekty péče. Boyer mezi popisy bezesných dní nebo opioidových komat nezapomíná rozebrat, jaké nároky na pacientky klade medicínský systém postavený na snaze o maximální výdělky a efektivitu. Boyer popisuje, že brožury s usmívajícími se holohlavými ženami na obalu počítají s tím že máte rodinu, co se o vás postará, práci, z níž si můžete vzít volno. Privilegia, která například matky samoživitelky, ženy jiné než bílé barvy pleti nebo chudé ženy nutně mít nemusí.

Michal Kašpárek ve svém starším komentáři v návaznosti na smrt aktivistky Lucie Bittalové píše o diskurzu okolo „bojovnic“, „vítězství“, „prohrách“, se kterým se při diskuzích o rakovině tak často potkáváme. The Undying je výzva k boji proti takové individualizaci nemoci - sama Boyer si je vědoma trudomyslně strohé statistiky. „Přežila jsem, ale ideologický rozměr rakoviny znamená, že když bych sama sebe nazvala přeživší, zní to jako když zrazuji mrtvé.“

Autorka nabízí místo jednoduchých definic spletenec multiplicit, v jejím podání není rakovina nemoc, jakou známe z příběhů v novinách. Je to amorfní, podivný, rozbíhavý proces na pozadí zničených životních prostředí, chemických látek znečišťujících vodu, chemoterapie, jež původně sloužila jako nervový plyn za druhé světové války. Nemoc, jejíž léčba vám udělá hůř, než vám bylo před tím. Nemoc, jež vás (jak z kraje knihy Boyer popisuje) donutí nahlédnout sebe jako shluk dat, ultrazvukových snímků, statistik. Z kapitoly o manipulativních doktorech, nepotřebných amputacích prsou, statistických chybách i marketingových kampaních mrazí. Zároveň se ale potvrzuje, že knihy jako The Undying jsou třeba - nejen jako další ze střípků do palety traumatických zážitků, ale jako štít proti redukci ze strany modernistické medicíny i společenského narativu odpovědnosti jednotlivce.

© Nikolas Petrlík

Jazyk roztavený a znovu složený uvnitř hadiček chemoterapie

„Za zhruba šest hodin a už podruhé dostanu infuzi Adriamycinu, skrze plastový port chirurgicky uložený do mé hrudi. (...) Říká se, že když ukápne, roztaví linoleum na podlaze kliniky. Po několik dní budou tekutiny mého těla toxické a budou rozkládat mou vlastní tkáň.“

The Undying ale není jen originálním pohledem na civilizační nemoc. Anne Boyer je básnířka a esejistka. V The Undying mixuje styly, perspektivy, rozbíjí hranici mezi vypravěčem a subjektem, schovanou za farmakologickým oparem podobně jako identita pacientky na chemoterapii. Fragmentovanost vlastního já, pro něž je literatura jak způsobem sebe-rekonstrukce (Boyer v závěru knihy používá metaforu hada svlékajícího kůži), tak snahou pochopit svou situaci, mi připomíná vlastní zkušenosti s úzkostí, antidepresivy a literárními pokusy je reflektovat. Nechci srovnávat nesrovnatelné (naše diagnózy), ale přístup - The Undying se mnou pohnula tak moc i proto, že přetavuje literaturu v metodu ohledávání fenomenologie institucionalizovaného utrpení, v níž se prolíná osobní i společenská rovina. 

„Pokud měla tato kniha existovat, chtěla jsem, aby fungovala jako nějaké malé obnovující kouzlo, znárodnit sílu literatury literatuře samotné, pokus o komunismus nemilovaných, chtěla jsem komukoliv, kdo ji přečte, předat svobodu, která vzniká, když jste skrz naskrz redukováni. Chtěla jsem, aby se ztracené části našeho těla zregenerovaly skrze její věty a aby ladnost myšlenek v ní obsažených znovu zesílila naše buňky.“

Boyer vytváří novotvary („Imagelings“ (Obrazovci), pro redukci já/těla medicínským zobrazováním), míchá odosobněnou publicistiku s básnickými popisy rakovinné časovosti, chladným realismem nemocničního lůžka, na hranice metafor vyšponované zkoumání bolesti při rekonstrukci hrudníku a v jedné chvíli přidá i deníkový zápis. Slova jsou v něm popletená, plná překlepů a chyb, ale o to intenzivnější. Jedna z mála chvil, kdy Boyer cituje sama sebe a kdy literární odstup dává prostor bezprostřednosti zachycující daň chemoterapie na autorčiných kognitivních schopnostech.

Je to jazyk vzpírající se jednoduchému škatulkování, stejně jako je The Undying gestem proti škatulkování patologické zkušenosti. Mezi popisy lékařských zákroků, kritických esejích o mamografech nebo intimních odstavcích o bolesti, vyčerpání a přátelství se skládá kniha, která je nakonec taky o odvaze - odvaze se skrze vlastní utrpení postavit světu, který nemá složité příběhy rád. 

---

Ondřej Trhoň (*1993) je šéfredaktor blogu Revue Prostor, kulturní publicista. Pomáhá vyvíjet videohry v Charles Games a vydává nezávislý časopis Dýpt. Občas píše.
 


 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít