RP uvádí: Evelina Zitková

Sušená ryba 

našla jsem na silnici vysušenou tresku 
uplakávám samu sebe k spánku 
myslela jsem že to bude jiný až povyrostu 
ale stejně se furt nejlíp spí 
po vyplakání 
s dutinama plnýma hlenů 

vítr venku hladí banánovník po vlasech 
kolíbá se ve větru ve stejném rytmu jako moře 
kolik vln se musí přehnat 

na silnici ležela vysušená ryba 
její oko 
žluté a obrácené dovnitř hledělo do nebe 
a já se popáté rozplakala 
až do něj dopadla jedna ze slz 
a já v něm spatřila svůj odraz 

Stromořadí 

někdo seřadil stromy tak 
aby mi stínily a chránily mě před sluncem 
všechno co mě obklopuje je tu pro mě 
když procházím kolem vody 
snažím se zachytit co nejvíc kachních pohledů 
čím víc bytostí mě vidí 
tím víc existuju 
proto se ráda procházím rojem komárů a stromořadím 
kde bydlí v listech a větvích tisíce očí 

Orobinec 

orobinec čistí krev 
rád topí zvědavce 
v mělkých rybnících 
kde si divoženky češou vlasy 
a smějou se do křiku havranů 

nad kotník se ti připila pijavice 
nikdy jsi neměl tak čistou krev 
tak rudé tváře

divoženky si z krve z pijavic stáčí víno 
opíjejí se v novu a pak touží po tvé smrti 
jestli jsi někdy ohcutnal kapradí 
a myslíš na něj 
tak tomu rozumíš 

zajdi při setmění k orobinci 

Pacifik

chci držet tvé vlasy v hluboké úctě 
aspoň tak hluboké jako tichý oceán 
zpívá jakási britská kapela 

a já jen toužím potopit se na dno 
a vylovit tam pro tebe jednu mušli 
velmi konkrétní bílou mušli ve velikosti haléře 
která má levou stranu obroušenou 
a pravou nakřáplou 

a až budeš spát 
vložím ti ji do hrudníku bude se ti to zdát 
a budeš ji tam navždy mít 

občas ti něco zachrastí v plicích 
a třeba 
si vzpomeneš 

Prérie

proháním se prérií 
v rytmu pohybu koně 
dopadají má stehna 
na jeho mohutné silné boky 

já a můj kůň jsme na vrcholu života 
jeho hřívá mě lechtá na obličeji 
nemá sedlo 
nemá otěže 
cválá tak rychle že nevidím krajinu 
proměňuje se do žluto bílé kulaté skvrny 

zastav 
na zemi je chřestýš 
napijeme se z kaktusu a cváláme dál

jedeme celé ráno a celé odpoledne soustředěně 
za sluncem 

pořád dál a dál a dál a dál 
na západ 

počkej slunce 
už tam budeme 
ztrácíme se v tvém bezbřehém teple 
stále menší a menší 
člověk a kůň 

už nikdy 
se nevrátíme na východ 

Zahrada

někde v dálce na zahradě 
houpají se modrá jablka ve větru 

jejich stíny voní a kutálí se do údolí mých předků 
do tmavé země 
která se v nepatrných chvílích 
škvírách 
otevírá 

nahlédnout nemůžeš 
ale všechna jablka tam směřují 

jsi zvědavá 
nebuď 
jednou to uvidíš 

život tě tam za ruku zavede 
až uslyšíš tlumenou hudbu 
povědomou melodii 
oblíbenou písničku tvé krve 

v té melodii 
kdysi houpala na rukách jakási žena tvé pratety a prababičky 
i ta žena věděla 
jak voní tráva 
jak bolí čerstvý vánek dopadající na strženou kůži

v neckách a do peřinky 
převlíkaly tě 
ženy tě rodily pořád dokola tě převlíkaly omývaly a nosily 
do jemných krajek i na seník tě pokládaly 
muži se zamilovávali a pili 

nakoukni do té temné škvíry v zemi která se jako spirála 
jako had 
točí kolem tvé nohy 

Racek

když už nic 
tak zbydou racci 

jejich křídla jsou mladá 
a unesou nás 
rodí se v tuctech 
a tak se nemusíš bát 
že by tu snad někdy nebyli 

jejich oči ti u Vltavy 
promítaj moře 

proč se klepeš zimou 
když můžeš letět dál? 

Jak jsem přestala kouřit 

omylem jsem odklepla popel na motýla a propálila mu křídlo 

když jsem se ho dotkla 
na prstech mi zůstal barevný prach 

típám cigaretu 
beru ho do krabičky 
a utíkám koupit papír washi jemnosti 10g/m2 
díru v křídle mu zalepím pomocí pavoučí sliny a on odletí 

sklopím hlavu 
na zemi zůstala hromádka motýlího a cigaretového prachu 
když se ty dvě ingredience spojí 
zrodí se víla 

chvíli sedí na zemi 
a pak začne tančit piruety 
ani se nehnu 
je velká jako cigareta