Domov je tam, kde tě chtějí zabít. Příběhy migrantů, jimž zbyla jen víra v Trumpa (1. část)
(TIJUANA) Pro většinu z nás představuje domov prostor, kde si zouváme boty, kde je bezpečí, kam se chodíme zamknout před světem. Kde si můžeme dovolit být sami sebou. Pro tyhle lidi je to spíše stav mysli. V něm mají na okamžik klid a naději, že se do míst, odkud přišli, nebudou muset vrátit. Utíkají před svými „domovy“, kde je týrali, ponižovali, a dokonce chtěli zabít.
Varování: text pojednává o tématech jako násilí, bezdomovectví, závislost, duševní onemocnění či smrt.
Tijuana páchne něčím jako hříchem. Je to už úděl hraničních měst, že se v nich stýká to nejhorší z obou stran linie. Lidé tam chodí zahodit shnilé slupky svých starých životů při cestě za lepším. Pohraničí tak bylo vždy a všude zatížené osudovými příběhy: snahou o útěk, o návrat, o záchranu, a také těmi o rozetnutí nadějí žiletkovým drátem.
Při procházce neutěšeným pouštním městem na samém okraji západní hranice mezi Mexikem a USA člověk narazí na ledacos. Už pár dní po příjezdu jsem cestou na schůzku jen těsně po setmění zahlédl, jak blok od nejrušnější třídy vojáci ohledávají mrtvolu a ohraničují místo činu. Taxikáři to ani nestálo za pohled. V Tijuaně je takový výjev jen součástí statistik – v roce 2024 tam na každý den připadali více než čtyři zavraždění lidé. V rámci Mexika k nim můžete přičíst x-násobek v podobě těch „nezaevidovaných“, kteří končívají v tajných hrobech v poušti.
Není divu, že u každého domu hlídkují zuřiví psi a cení tesáky na každého, kdo sejde z cesty. Přitom na scestí je zde snad každý. Po ulicích leží těla bezdomovců, připomínající živé bytosti už jen tím, že se nadechují a vydechují. Mezi nimi procházejí vykřikující blázni – často oběti rychlých řešení na štěstí v podobě kdejakých substancí. Další „recepty“ na krátké obveselení mají sotva náctileté tváře a postávají v uličce lásky hned vedle hlavní turistické ulice. Ta se pro změnu leskne od třpytivých minišatů ve frontě do klubů zlaté mládeže, z nichž nemůžou spustit oči čtyřicátníci všech zemí, kteří do Tijuany přijeli za povyražením. A někde ve stínu za tím vším bdí lidé, kteří na hranice přišli snít o lepším životě.
Míjím slavný Tijuana Arch, obnažený ocelový oblouk nad bulvárem Avenidy Revolución, jenž na tenhle koloběh euforie a strasti shlíží jako babylonská věž na zpupné biblické město chaosu. Za ní je už jen pár pozapomenutých bloků se squaty, bordely a několik zařízení pro uprchlíky. A pak oplocený přechod El Chaparall, kam se chodí doufat, že imigrační úředníci dají příchozím vstupenku do „země svobody a neomezených možností”.
Na protější straně ulice asi osm členů Národní gardy (v Mexiku aktuálně suplující zrušenou federální policii) v maskáčích, kuklách, přilbách a s dlouhými zbraněmi šacuje batohy o něco méně početné skupiny lidí. V tu chvíli se vedle mě se skřípěním brzd otáčí do protisměru policejní auto, žene se kolem a brzdí u postávající mladé trojice. „Jestli najdu nějaké drogy, tak jdete!“ kárá rázně policajt a rovnou pro všechny pochybovačné uši v okolí dodává silným hlasem: „Tady kontrolujeme všechny, tohle je konfliktní zóna.“ Nikdy dřív jsem místním policajtům nevěřil víc.
Na severní frontě klid. Prozatím
Zkrátka a dobře, v Tijuaně si člověk připadá všelijak, jen ne jako doma. I já, který trávím na cestách posledních deset let, jsem tady víc než kde jinde ucítil potřebu tepla rodinného krbu. Nebo alespoň čehokoliv, kde se můžete schovat před tím, co je venku, s lidmi, jimž můžete důvěřovat. Místo toho jsem se ocitl uprostřed akčního zombie filmu.
A přesto si tohle místo cíleně vybírá řada příchozích. Po týdnu v Tijuaně jsem nabyl dojmu, že se tady lidé snad ani nerodí, pouze sem cestují z různých koutů Mexika i světa. Potkáváte muže a ženy z Afriky, Asie, Evropy... Taxikář mi pověděl o Češích i Afgháncích, o Rusech, Ukrajincích, Haiťanech a Číňanech, ale i o občanech USA. Mexičané přicházejí převážně za prací, které je zde podle místních hodně, a za slibným výdělkem – ceny se šplhají o něco výš než ve zbytku země. Ostatní láká blízkost přechodu do San Diega a dál do Ameriky. Proto je z Tijuany Babylon plný jazyků, národností a více či méně šťastných příběhů.
Žádná špinavá stanová městečka plná zoufalých migrantů tam ale v polovině ledna nestála, jakkoli to tak z médií mohlo vypadat. Migrace tím směrem klesla v roce 2024 na své čtyřleté minimum. Američtí pohraničníci evidovali v prvních dnech roku 2025 tisíc záchytů migrantů bez povolení denně, což je čtvrtina oproti lednu předchozího roku a jen zlomek oproti rekordnímu prosinci 2023, kdy za měsíc „pochytali” 250 tisíc mužů a žen.
„Zásluhu“ na tom má jednak změna legislativy USA, jež v červnu zkomplikovala proces žádostí o azyl z americké strany, jednak spuštění aplikace CBP One pro migranty. Ta umožnila na dálku si zažádat o schůzku s imigračním úředníkem, jenž posuzuje nárok na vstup do USA, a zájemci se tudíž od té doby nemuseli hromadit v místech přechodů. A pak také zafungovaly diskutabilní kroky Mexika při snaze o sražení počtů ilegálních migrantů na severu, mezi něž patří kvazi-dobrovolný svoz migrantů od severní hranice na jih, případně – na základě mnoha svědectví – nešetrné zacházení na checkpointech podél migračních tras včetně údajného okrádání příchozích.
„Většina z nás se stala obětí vydírání. Po cestě byla řada kontrolních stanovišť, z Guadalajary do Tijuany jsem viděl víc checkpointů než za celý život,“ popsal mi například Xuxu, emigrant z Belize. „Na checkpointech vás zastaví, kontrolují vám zavazadla, doklady a chtějí po vás peníze. Mně se to vyhnulo, ale byli tam lidé, které vydírali,“ dodal.
Řada běženců tak končí otrávená a vyčerpaná, často bez prostředků kdesi uprostřed Mexika a na sever už nepokračuje. Jiní se zase rozhodli počkat, co se bude dít po nástupu Donalda Trumpa do čela Spojených států, než se vydají na náročnou a nákladnou cestu. Proto i přístřešky pro migranty v Tijuaně zely těsně před inaugurací 47. prezidenta USA prázdnotou. Těch několik, které jsem navštívil, byly na polovině své kapacity.
To však neznamená, že by bylo po problému. Protože jak uvidíte v následujících příbězích, které jsem vyslechl na hranicích, optimistické statistiky neznamenají, že by se podobně optimisticky vyvíjely životy jednotlivých lidí, jichž se migrace dotýká. A právě ty tvoří skutečný obraz společnosti.
Teresa: Pozře mě země a najdou jen děti
V jednom z těchto přístřešků se setkávám s Teresou (z bezpečnostních důvodů nezveřejňujeme její skutečné jméno), Mexičankou zhruba mezi 35 až 40 lety. V marazmu tam venku působí se svou vlídnou tváří a pokorným vystupováním jako anděl. V očích se jí zrcadlí strach. Je to pohled zraněného zvířete. Vyzařuje z ní ale taky síla a odhodlanost, jakou má jen matka chránící své potomky. Má hned dva: chlapci je jedenáct, dceři dva roky.
Sedáme si do ústraní, skládá ruce do klína a vypráví líbezným hlasem: „Tady v Mexiku nemůžu zůstat, necítím se tu v bezpečí. Otec dětí mě obvinil z únosu, hledali mě po celém Mexiku, děti prohlásili za pohřešované. Když najdou někoho, o kom se říká, že je únosce, tak ho zajmou a zlynčují. V Mexiku lidé berou spravedlnost do vlastních rukou. A nikoho nezajímá, kde je pravda.“
Teresa pochází z jihu země. Vypráví mi, že odešla z domova kvůli domácímu násilí a napadení ze strany otce jejich dětí. „Fyzicky mě týral, prakticky se mě snažil zbavit, a tak jediné, na co jsem myslela, bylo dostat se i s dětmi do bezpečí,“ popisuje.
Udělala to, co by asi udělal každý – nahlásila záležitost příslušným orgánům, konkrétně státnímu zastupitelství. „Problém je, že úřady v Mexiku jsou zkorumpované. Když jsem přišla, namítli, proč otce mých dětí nezadržela a nepřivedla policie, když jsem ji zavolala na pomoc. Jenže policisté, kteří dorazili, byli jeho známí.“ Otec dětí, který je podle Teresy vlivným a zajištěným člověkem, dorazil podle jejích slov na prokuraturu dřív než ona a zařídil si protekci. Ze strachu, že jí něco udělají, nechala záležitost nakonec být. Popisuje, jak ji potom cestou sledovala neznámá dodávka. „Chtěli mi sebrat děti a zbavit se mě. Neměla jsem jinou možnost než odejít z domu,“ uzavírá.
Útočiště našla na nějakou dobu u své matky. Ale jak říká, jen pár let zpátky se podobný příběh přihodil její sestře. A když se ukryla v matčině domě, tehdejší manžel Teresiny sestry si pro rodinu přišel ozbrojený, v doprovodu dalších mužů, začali střílet a děti vyvlekli. Teresa tak nechtěla rodinu zatahovat do dalšího takového dramatu. Zažádala si prý o azyl v USA a vyrazila i s dětmi na sever. Prakticky bez prostředků.
„Neměla jsem ani peso, žádné peníze. Nikdy v životě jsem necestovala. Odjeli jsme autobusem, dorazili do Ciudad de México, přenocovali, kde se dalo. Další den nám koupili lístky na cestu dál. Stálo nás to hodně utrpení, dostat se až sem,“ svěřuje se.
Jenže tím příběh nekončí. Teresa se domnívala, že bude stačit přijet na hranice a dostavit se na imigrační úřad. Ale tam jí oznámili, že se změnila legislativa a je potřeba vyčkat. Možná čtvrt roku, možná půl, než jí dají termín schůzky. V době našeho povídání už to byl skoro rok. Aplikace CBP One sice umožnila, aby si lidé zažádali o imigrační slyšení na dálku, ale neexistovala lhůta pro stanovení takové schůzky. A tak někteří čekali na svou šanci zažádat o povolení pro vstup do USA pár dní, jiní několik měsíců.
Teresa netušila, co bude sama s dětmi a bez peněz v Tijuaně dělat. Pomoc nalezla v přístřešcích pro migranty, jichž je ve městě několik. V jednom strávila tři měsíce, pak se musela přestěhovat do dalšího, pak do dalšího. „A takhle jdeme z útulku do útulku,“ popsala.
V době našeho rozhovoru zbývalo do inaugurace Donalda Trumpa v pondělí 18. ledna sotva 48 hodin. Teresa věděla, že její sny se pak mohou nadobro rozplynout a ona se ocitne ve vakuu. „Mám velké obavy, protože určitě nastane hodně změn a já pořád nemám termín schůzky. Všichni, co tady jsme, jsme vyčerpali všechny své možnosti. A nevíme, co přijde.“
O pár dní později bylo jasné, že se Teresa ani ostatní své schůzky nedočkají. Donald Trump krátce po převzetí úřadu skutečně nařídil aplikaci CBP One zrušit a i lidé, kteří měli již své pohovory naplánované, měli smůlu. Ale zpátky k Terese.
Přemýšlela někdy o tom, že by v takovém případě překročila hranici ilegálně? „Ne, nikdy mi to nepřišlo na mysl. Už kvůli dětem, abych je neohrozila, jsou hodně malé. Mým jediným cílem je přejít do USA legálně, počkat si na CBP One. Přejít ilegálně by bylo to poslední, co bych udělala. Byl by to akt zoufalství nebo záchrany.“
Na druhé straně na ni čekají příbuzní, kteří už by se o ni postarali. Teď se ale necítí bezpečně ani v Tijuaně. „Násilí je tady všude. Jen kolem bloku jsme viděli na ulici mrtvoly. Přepadává se tu, kradou auta, kriminalita tu bují na každém rohu. Není tu bezpečno a člověk má permanentní pocit, že se mu něco stane.“
S pomocí místních úřadů se jí podařilo dosáhnout alespoň toho, že stáhli pátrání po jejích dětech. I tak má ale strach se vůbec ukazovat na veřejnosti. Každý den doprovodí syna do školy, odpoledne ho vyzvedne a jinak nevychází. „Můj život se smrskl na: utíkat, vyzvednout dítě, utíkat zpátky a zamknout se,“ popisuje.
Domů se ale taky vrátit nemůže. Neustále jí odtud přicházejí zprávy od otce dětí, jenž vyhrožuje, že se pomstí na její rodině. Teresa mi přehrává audio zprávy od něj, ve kterých je slyšet muže oznamujícího, že identifikovali dům i osoby, drží pozice a čekají na pokyn zaútočit. Není jasné, zda neblafují. Ale tam, odkud Teresa pochází, je krveprolití běžné jako východ a západ slunce. Teresa vzpomíná na svou sousedku a kamarádku: „Její manžel ji mlátil, kdy se mu zachtělo, chodila celá zmrzačená. Pořád mi říkala, že od něj odejde i s dětmi. Den, kdy se o to pokusila, byl jejím posledním. Zavraždil ji přímo před dítětem.“ Dodejme, že v Mexiku se beztrestnost, tedy nevyšetření trestných činů a nepotrestání pachatelů, dlouhodobě drží vysoko nad 90 procenty případů.
Teď se schmoustaným kapesníčkem v klíně přísahá, že se snažila udělat věci správně, ale vše se obrátilo proti ní. Jak říká, v Mexiku se „všechno řídí penězi. Kdo má víc, ten může víc“. Proto jí nezbývá než čekat a doufat, že se jí podaří dostat přes hranice, že se snad Donald Trump nakonec slituje a neuzavře vstup do země pro všechny migranty. Současně si Teresa uvědomuje, jaká je realita. „A pro ženy je to v Mexiku obzvlášť zlé. Osud takových jako já, když nás objeví, je skončit v kanále s odpadní vodou. Najdou se jen děti. A matka zmizí. Pozře ji země.“
Přečtěte si druhý a třetí díl reportáže.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
