Čechofobie
Čeští intelektuálové se s oblibou vyžívají v jakési formě „sebenenávistného“ výsměchu naší národní „čecháčkovské“ průměrnosti. Ve skutečnosti jde spíše o blahosklonný projev elitářské nadřazenosti, který sklízí své plody – naposledy během přímé volby prezidenta, kdy „kníže Karel“ cílil svou kampaní právě na tuto takzvaně „lepší“, sebevědomou a kosmopolitní část společnosti.
V krásné a z ideologických důvodů neprávem vysmívané či opomíjené sbírce Stanislava Kostky Neumanna Rudé zpěvy čteme také báseň, v níž se básník ptá svého zesnulého zploditele:
„Otče,
otče můj, tak nepravdivý již
jako to patero prvních mých let,
jsem spokojen se vším, čím v krvi mé dlíš,
čím jsi v ní a čím jsi v ní byl,
hlavu mám, jak vidíš, vzhůru,
soucit mám s protivníky,
nevyčítám –
leč smutný šeptám otazník jen
jak zrazený, tisíckrát zrazený sen:
proč jsi se, otče, počeštil?“
Tónem, který upomíná na Ježíše poslaného do lidského těla a ptajícího se otce, proč v něm byl opuštěn, klade komunistický básník svému otci Schauerovu otázku: Proč jsi mě poslal mezi tyto nízké tvory? Proč jsem se ocitl „...v zemičce barbarů? Ne, v zemi občánků,/co chutnají jako vařený kaštan,“ výstižnými slovy téže básně.
Exulanti
Zhruba před deseti lety byl jednou z nejpopulárnějších postav českého internetu jistý americký republikán Ross Hedvíček. Napsal bych Američan s českými kořeny, ale nejspíš by se urazil: články, psané pěknou češtinou a posílané na tisíce, možná desetitisíce e-mailových adres po celém Česku s prakticky denní kadencí, obsahovaly tvrzení jako „česká kotlina je obydlená velmi necivilizovanými mentálně bezprizornými barbary“ či otázky „jsou Češi blázni, nebo komunisti?“, „Je v Česku 95% idiotů, anebo 96%?“ – a také výstižná slova: „mentální Čech odmítá přiznat, že kolo již bylo vynalezeno a nejlépe funguje, když je kulaté – a proto je vynalézá znovu a snaží se nějak (vždy za cenu utrpení mnohých) dokázat, že na české podmínky by bylo nejlepší, kdyby to kolo bylo tak trochu hranaté do čtverečku.“ Na mnohem vyšší intelektuální úrovni reprezentoval pohrdání českými poměry Jan Čulík, kombinující záslužné obrozenectví a otevírání obzorů se sklonem poněkud postkoloniálně kárat české obyvatelstvo, že se stále nedostalo na úroveň civilizovaných zemí.
Emigrantů je třeba si vážit, a to platí dvojnásob, jsou-li se svou zkušeností ochotní z onoho mezisvěta, z „vlasti svého exilu“ (Milan Kundera) mluvit zpět a věnovat tomu ohromné množství práce. Jenže zjitřené poručníkování Čulíkovo či vtipně nenávistné plivance Hedvíčkovy jsou jen roztomilým vrcholkem něčeho, co se zdaleka netýká jen české emigrace, její účastníci jsou jen sympaticky bezohlední ve formulacích. Jde o něco, co je velmi silně přítomné ve velké, rozhodující části české inteligence, a to často zejména v jejích sympatických, idealistických segmentech.
I ve slušné společnosti, v níž je rasismus odmítaný jako synonymum hlouposti (ano, především jako synonymum hlouposti, neboť je vnímán jako nepřijatelný ne proto, že vylučuje a ubližuje, ale protože by nám snížil /sebe/hodnocení a sociální status) je soustavné snižování jedné skupiny dovoleno, ba podporováno.
I ve slušné společnosti, v níž je rasismus odmítaný jako synonymum hlouposti (ano, především jako synonymum hlouposti, neboť je vnímán jako nepřijatelný ne proto, že vylučuje a ubližuje, ale protože by nám snížil /sebe/hodnocení a sociální status) je soustavné snižování jedné skupiny dovoleno, ba podporováno. „Čecháčci“, či případně „slušní Češi“ (to je ironicko-aktivistická varianta nadávání na „Čecháčka“ pouCívaná lidmi, kteří sami sebe považují za velké nonkonformisty), se mohou stát věšákem na charakteristiky, které by, házeny na kteroukoli jinou skupinu (možná s výjimkou „Rusáků“, vůči těm se také může skoro všechno), vyzněly jako nepřijatelné rasistické stereotypy. Útočit na vlastní skupinu se prý může – jenže jsou „ti horší Češi“ skutečně ještě stejnou skupinou? Jsou stejným národem? (Co to ostatně dnes znamená? Jde o víc než o konfliktní a ironické „spolubydlení“?)
Prezident
Zdánlivě to vyhřezlo až přímou prezidentskou volbou a fiaskem knížete-punkera. Své hluboké kořeny to ale mělo mnohem dříve – třeba v odlišném přijetí Havla a sametové revoluce, jehož si ve svém románu Nikdy nebylo líp všímá Ladislav Šerý slovy jedné z postav: „Mimo Prahu ho před převratem nikdo neznal, a když jim ho pak média naservírovaly, nenáviděli ho od první chvíle, to mě šokovalo ještě dlouhý léta potom. Nebyl jsem žádnej velkej příznivec malýho tlučhuby, ale ten jasnej odsudek od mimopražskýho hlasu ulice mi dodnes vrtá hlavou.“
Havel ale měl aspoň nějaký obsah, ztělesňoval odpor proti diktatuře a koneckonců také autenticitu prokázal čtyřmi roky v kriminále. Vzpouru proti jeho morálním vavřínům šlo (povrchně) zavrhnout jako odmítání toho lepšího v nás. Havlův Hrad si přisvojil demokracii, humanitu, lidská práva, antirepresivní přístup, odpor k věznění lidí a výrobě zbraní i kosmopolitnost a spojenectví se Spojenými státy americkými. Brblání proti Havlovi tak mohlo být snadno vnímáno jako projev toho horšího Česka: staršího, omezeného, uzavřeného, stavějícího jistoty proti svobodě, obhajujícího nesvobodu a represivní přístup. Blahosklonný postmonarcha na Hradě se nacházel v obklíčení milionů „smějících se bestií“, autoritářských osobností pocintaných od piva.
Kníže
Až odpor vůči tomu, kdo byl z mnoha stran vyhlašován za Havlova nástupce (a byl mu skutečně po řadu let kancléřem, podržtaškou a patrně i mentorem), umožnil vnímat celou situaci ještě trochu jinak. Celá kampaň totiž představovala výhřez bezobsažné nadřazenosti. Hlavní tři označení, užívaná místo zdlouhavého jména, byla dostatečně jasná. Prezidentský kandidát byl Karel (my v Praze si s ním tykáme, vy ne), kníže (nabyl rozsáhlý majetek a respekt, aniž by se o to jakkoli zasloužil, prostě ho zdědil, heč) a punker (rebel, ale jen tak trochu, hrou). Humor, s nímž byly tyto charakteristiky vyslovovány, jen přispíval k celkově arogantnímu vyznění: Nechápete, proč byste toho v zásadě jednoduchého a přisprostlého pána měli volit? My mu rozumíme. Liší se od vás, a právě to je jediný srozumitelný důvod, aby vás reprezentoval. Je jiný než vy, a právě a jen proto je hoden, aby byl vaším představitelem.
Prezidentská kampaň se tak změnila v kolektivní ponižování většiny české populace. Nebylo to navíc už ve jménu nějakého morálního nároku, ale čistě ve jménu převahy. Tábor Havlových sirot si už nemohl nárokovat blízkost ideálům humanitním – „knížete“ léta pásl Miroslav Kalousek, velekněz politického mafiánství a nesolidarity povýšené na světový názor. Tento tábor si už mohl nárokovat jen blízkost k bohatství a moci, to, že je na straně těch silnějších, těch z centra, těch, kdo si spolu rozumí, chvílemi o „knížecí“ roli svého kandidáta vtipkují a chvílemi docela vážně označí většinu populace za „potomky nevolníků“.
Poté, co „potomci nevolníků“ nepochopili velkou dějinnou pravdu a hodili elitě do její cool a free kampaně vidle, stala se fobie velké části českých elit explicitně tím, čím byla dosud implicitně: fobie z (většiny) lidu se stala fobií z demokracie a mnohdy také z češství. Otče můj, proč jsi se počeštil, nelamentuje už jen extrémní komunistický básník (jemuž jsou v dané básni příliš měkcí, vlažní a rozvaření i jiní čeští komunisté), ale kdekterý příslušník české inteligence, v jejíž velké části patří k dobrému tónu spílat Masarykovi za rozbití Rakouska-Uherska (a zapomínat, že šlo o útvar, kde mohl senilní mocnář s hrstkou důvěrníků nahnat miliony lidí do světové války). Český intelektuál se ocitá v pozici ústředního výboru totalitní státostrany z Brechtovy básně, s nímž by mohl společně zvolat, že lid zklamal jeho důvěru. Nezbývá, než aby dnešní hledači úspěšného antizemana rozpustili lid a zvolili si nový.
Periferie
Do jisté míry tu rezonovalo téma, které známe z řady západních zemí, radikálně jej nyní přehrává Trump v USA. Ve Velké Británii, kde dnes všichni hledají důvody Brexitu, jejich část pojmenoval už v roce 2011 Owen Jones podtitulem své knihy Chavs: Démonizace dělnické třídy. V Polsku už před skoro patnácti lety popsal sociolog David Ost „porážku solidarity“ s velkým i malým S v situaci, kdy se liberální intelektuálové vyděšení dřevním katolicismem většiny polských dělníků rozhodli pro paternalistický přístup. Konzervativní intelektuálka Ewa Thompson si pak pro popis postkomunistického Polska vypůjčila jazyk postkoloniálních studií: tím, jak polští liberální intelektuálové se styděli za zaostalost svých spoluobčanů a snažili se „fungující liberální demokracii“ prostě okopírovat ze Západu, demonstrovali podle ní „kolonizovanou mysl“. Buď jak buď, přenechal tento přístup liberálů velmi výhodnou pozici nacionalistickým autoritářům, kteří mohli artikulovat pestrou paletu socioekonomických i kulturních frustrací.
Souboj globalizovaných metropolí a v nich sídlících kosmopolitních elit se zanedbávaným obyvatelstvem periferií, které se ve své situační frustraci chytá národní identity a xenofobie, není zápasem dobrých se zlými. Je smutně trapnou rolí části elity vybíjet si při něm pocit převahy vůči většině populace a dávat tomuto konfliktu morální a estetickou šťávu. U nás je tato šťáva vyjádřena slovem „Čecháček“, které mělo už dlouho označovat „to horší Česko“.
Čecháček
Kdo je Čecháček? Odpověď nabízí estetika, etika i zideologizovaná historie. Čecháčkem má být malý člověk bez velkých obzorů; buran a člověk nízkého vkusu. Má jím být nostalgik po totalitě, slovy nápravců historie z výtvarně aktivistické skupiny Pode Bal: „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku.“ A pracoval – třeba, jako autoři této morality, v reklamních agenturách, které ony „sraby“ na „jistotu desetinásobku“ a podobné věci lákají (kdo ví, na co by lákali v jiných časech).
Vymítači Čecháčků se dovolávali autority kritika Václava Černého. Jen málokdo upozorňoval jako Karel Kosík, že věc je složitější: „Když profesor Václav Černý obohatil svého času ideologický trh známou průpovídkou o hodných Češích a zavrženíhodných Čecháčcích, přehlédl patrně, že uvedené dělení bylo propagandistickým trikem politického tábora, s nímž nikdy nechtěl mít nic společného,“ napsal Kosík v úvodu své eseje „Čecháčkové a světáci“, v němž připomíná historický fakt, že Čecháček byl oblíbenou figurou předního kolaboranta Emanuela Moravce, z jehož projevu z roku 1940: „Vždy byli vedle sebe Češi a Čecháčkové… A vždy bylo s národem zle, když Čecháčků bylo víc než Čechů. Čech myslí v rámci Evropy a dívá se do příštího století. Čecháček myslí jen v rozpětí svého městečka a dívá se jen na lapálie dneška.“
Jistě, se zklamaným masarykovským důstojníkem, který se posléze stal nacistickým kolaborantem a hlasatelem nacistického pojetí „nové Evropy“, nemáme nic společného (a navozovat podobnosti mezi nacistickou novou Evropou a současnou EU je většinou celkem odporný rétorický trik konzervativní pravice). Přesto by nás tenhle kořen posměšku měl trochu varovat.
„Kulturní elita“ a „lid“ se vzájemně chytly v začarovaném kruhu. Část liberální inteligence ze zvyku dál vnímá jako největší projev odvahy strefovat se do „vlastního“ národa, zatímco velká část lidu bere toto strefování pouze jako další důkaz, že mezi „kulturní elitou“ a „lidem“ už neexistuje žádná společná řeč, společná platforma, protože se jí „kulturní elita“ sama dobrovolně zřekla.
Kritika a sebekritika jsou důležité. Kultura postavená na tom, že postaví jednu kastu do role institucionalizovaných kritiků společnosti bez dostatečné vlastní sebereflexe, však přehlíží přinejmenším emoční náklady, které tím způsobuje.
Kritika a sebekritika jsou důležité. Kultura postavená na tom, že postaví jednu kastu do role institucionalizovaných kritiků společnosti bez dostatečné vlastní sebereflexe, však přehlíží přinejmenším emoční náklady, které tím způsobuje.
Obhájci
Tak jako potřebujeme lidi, kteří čelí útokům na Romy a nenávisti vůči muslimům, potřebujeme i zastánce ponižovaných a urážených „buranů“. Nejen proto, že hrozí, že svůj pocit ponížení obrátí proti těm nejslabším. I proto, že jejich resentiment je oprávněný a že je nikdo nemá právo takto ponižovat. Dnes není projevem intelektuální odvahy výsměch „malému českému člověku“, jako jím není výsměch voliči Trumpa nebo Orbána či podporovateli Brexitu. Projevem odvahy ale pochopitelně není ani lichocení „lidovým“ předsudkům. Projevem intelektuální odvahy je možná mnohem víc objevení možností „malého českého člověka“, rekonstrukce jeho velikosti, kterou různé předsudky včetně jeho vlastních zakrývají. Udělat zkrátka obdobu toho, co kdysi dokázal s „malým českým člověkem“ Jaroslav Hašek ve svém Dobrém vojáku Švejkovi nebo Franta Sauer ve svém Frantovi Habánovi ze Žižkova.
---