Domov je tam, kde tě chtějí zabít. Příběhy migrantů, jimž zbyla jen víra v Trumpa (2. část)
(TIJUANA) Je neděle ráno, do Trumpovy inaugurace zbývá necelý den. Město je promrzlé, ale slunce už stoupá nad obzor a sesílá na Babyloňany hřejivé paprsky. Šplháme do kopců daleko od centra i od hranice a taxikář Miguel se svěřuje, že jeho bratr před mnoha lety pracoval jako „kojot“. Jinak se zdejším převaděčům neřekne.
Varování : Text pojednává o tématech jako násilí, bezdomovectví, závislost, duševní onemocnění či smrt.
Tehdy prý byla taková práce mnohem jednodušší. Dneska ji provádějí sofistikované struktury lidí, které si podle zdrojů, s nimiž jsem v Tijuaně mluvil, říkají až o 15 tisíc dolarů (asi 350 tisíc korun) za převedení člověka do USA. Obvykle se jde nebezpečnou pouští v nějaké odlehlé oblasti a v ceně bývají dva až tři pokusy. „Řada lidí má v USA příbuzné, kteří jim pošlou peníze. Anebo prodají své domy, aby zaplatili převaděče,“ vysvětluje Miguel, kde Mexičané s průměrným měsíčním platem sotva 15 tisíc korun (v lepším případě) vezmou takovou částku.
Mezitím přijíždíme do cíle. V odlehlé zástavbě nad městem, kde snad i pouliční lampy mají stíny na duši, se nachází dům s motýlem s duhovými křídly ve štítě: Jardín de las mariposas, Zahrada motýlů. Útočiště pro migranty z LGBTQ+ komunity. Setkávám se tam s Akemi. Má vlasy schované pod černým šátkem a červeně namalované rty na snědém obličeji.
Akemi: Nevím, co to je láska
Akemi pochází z Hondurasu a rozhodla se mi svěřit se svým příběhem. Během vyprávění se občas zakoktá. Jako by toho měla tolik na srdci, ale nezbýval čas všechno sdělit. Mluví o sobě v ženském rodě, ale narodila se v mužském těle. Má pohled někoho, kdo ve svých 21 letech okusil více zla než jiní za celý svůj život. Tím hůř, že nejčastěji přicházelo z míst, kde by člověk očekával zázemí: od vlastní rodiny, ve vlastním domově.
„V devíti nebo deseti letech jsem se musela osamostatnit. Moje rodina mě odmítla kvůli tomu, že jsem z komunity. Mlátili mě kabely, topili, škrtili. Tam, odkud pocházím, je to kulturní zvyk. Věří, že tím změní tvoji sexuální orientaci,“ vysvětluje s pohledem někoho, kdo už rezignoval na bolest. Ale i na dobrotu v lidech.
Kvůli diskriminaci a násilí vůči LGBTQ+ komunitě se rozhodla odejít nejen z domova, ale později i ze země. „Pro ně je to nemoc. Ať už jde o rodinu nebo okolí – trpěla jsem tam i tam. Stejně tak ve škole, v kostele, všude. Prošla jsem si sexuálním násilím, zneužíváním, bitím, výhrůžkami. Mám jizvy po bodáním nožem, vyhrožovali mi s pistolí. Neměla jsem jinou možnost než utéct ze země, jinak by mě zabili.“
Vzpomíná, že cesta na sever byla složitá, zvlášť pro ni, která se přesouvala celou dobu sama. Místy autobusy, místy pěšky. „Občas musíš jít oklikami, protože na cestě jsou checkpointy, kde ti seberou peníze. A nejen na checkpointech, různě po cestě hrozí kriminalita, a když někdo zločincům padne do rukou, seberou mu násilím všechny peníze, někdy ho i zabijí,“ vypráví Akemi.
I ona si zažádala o schůzku prostřednictvím aplikace CBP One. A i ona si byla onoho rána vědoma, že to pro ni nemusí dobře dopadnout. Prozatím ale našla nový domov v Jardín de las mariposas, vysoko nad oceánem omývajícím pobřeží Spojených států mexických, stejně jako Spojených států amerických. „Patří jim velké díky, že mi pomohli po stránce psychické, emoční. Přišla jsem sem rozrušená, celá zničená,“ uznává, že v Jardín de las mariposas konečně okusila jakýs takýs pocit domova a rodiny. Alespoň si to myslí. „Protože já nevím, co je to láska. Celý život jsem žila v nelásce, ve smutku, o samotě.“
Dovede si představit, že by se někdy vrátila do Hondurasu? „Nemyslím si,“ říká a připomíná ty nejhorší okamžiky: „Tehdy mi jen udělali laskavost, že mě nezabili.”
Luigi: Omylem zastřelili mého přítele
S obdobnými zážitky se svěřuje i Luis Alejandro alias Luigi. 51letý muž z Guatemaly, který vyrazil hledat útočiště před homofobií rovněž do USA. Tou dobou by se skoro chtělo říct, že patřil k těm šťastnějším, neboť měl na následující týden skutečně slíbenou schůzku přes CBP One. „Mám trochu nervy, protože zítra nastoupí Donald Trump. Už tři dny nemůžu spát, vždycky se vzbudím ve dvě ráno a nemůžu usnout. A tak zůstanu v posteli, modlím se a prosím Boha. Věřím, že dovolí, abychom prošli,“ doufá Luigi.
Také on odešel ze země kvůli násilí. V Guatemale měl salón krásy, ale stále častěji se potýkal s útoky gangů vůči LGBTQ+ komunitě, až po něm začali vymáhat výpalné. Jednoho dne nenávist fatálně eskalovala: „Odskočil jsem si na záchod, když dorazili dva muži. V salónu zůstal můj přítel, který pracoval se mnou. Seděl zády v křesle, kde jsme stříhali vlasy. Oba dva jsme měli světlé vlasy. Vystřelili přes mříže a zabili ho.“
Luigi je přesvědčený, že přišli zavraždit jeho, ale spletli se. Proto se potom nějakou dobu ukrýval u příbuzných, než ho jeho matka přesvědčila, aby raději odešel ze země. „Řekla mi: ‚Synu, nejlepší bude, když odejdeš. Umřela bych, kdyby se ti něco stalo.‘ A tak jsme se rozhodli, že opustím zemi.“
Rozloučit se se svou matkou a bratry pro něj bylo traumatizující. Dodnes se s tím vyrovnává s pomocí psycholožky, ke které dochází každé dva týdny. „Stálo mě to mnoho sil ocitnout se daleko od domova a pohodlí, které sdílíte s rodinou,“ přiznává.
Na cestu si sbalil jen jeden kufr s třemi kalhotami a třemi košilemi. Vodní hranici mezi Guatemalou a Mexikem u města Tapachula překonal na voru, za což si tamní převaděči naúčtovali 50 guatemalských quetzalů (asi šest dolarů). V Mexiku mu pomohli příbuzní. Ani tady v Tijuaně se však necítí mimo ohrožení: „Vlastně ani nevycházím. Občas jen něco zařídit nebo nakoupit, ale vždycky jdeme jako skupina pohromadě. Tijuana je velmi nebezpečná, je tu spousta gangů, každý den slyšíme o vraždách, zabíjejí trans lidi, homosexuály.“
Přesto všechno se uprostřed komunity cítí jako součást rodiny. „Vycházíme spolu velmi dobře, hodně nám tady pomáhají. I když občas na vás padne deprese, a to brečím,“ uznává a oči se mu lesknou. A po čem se mu nejvíc stýská ze své vlasti? „Po mém domově, po mé mámě, po mojí rodině.“
Zmar v cílové rovince
Pondělní ráno mělo příchuť velkých změn a nových zítřků. Tisícům lidí se ten den vpije do paměti a už ho nikdy nevymažou. Zbývá zodpovědět otázku, jakým odstínem inkoustu podepíšou jejich ortel. Zda budou i po dnešku finišovat do cíle svých poutí, anebo je pošlou hluboko za startovní čáry.
V době, kdy Donald Trump přijížděl do Bílého domu na tradiční čaj s odcházejícím prezidentským párem, se Tijuana teprve pozvolna probouzela do dalšího mrazivého dne. Mnozí už ale byli dávno na nohou. Na hraničním přechodu El Chaparall postávalo to ráno asi 70 lidí zabalených v bundách a dekách, po boku kufry a napěchované tašky. Seřadili se před branou, za níž se běžně odehrávaly schůzky na základě aplikace CBP One. Okolo číhal skoro stejně početný houf novinářů a televizních štábů, vyhlížející nějaký ten spektákl.
Nikdo se tam ale nehroutil, nesnažil se přelézat na poslední chvíli hraniční plot, nezapalovaly se protestně pneumatiky, ani slza neukápla. Nedalo se dokonce ani napsat, že „nervozita by se dala krájet“. Zdálo se spíš, že tihle lidé, kteří za sebou nechali své domovy, rodiny a všechno, jsou připraveni s pokorou přijmout, jaké nové cesty jim osud připraví. Po tom všem už se nenechají rozhodit něčím, jako je změna zákona. Mezi příchozími bylo také mnoho věřících, a ti si byli jistí, že pro ně vyšší moc přichystala tu správnou cestu.
Některým přitom americké úřady naservírovaly tu nejhořčejší pilulku v podobě naplánování imigrační schůzky právě v den inaugurace Donalda Trumpa. Ti přišli pro jistotu už se svými zavazadly. Ostatní dorazili z první řady sledovat, jak se jejich sny rozplývají.
Mezi lidmi byla velká část Jihoameričanů, ale i Haiťané nebo Kubánci. Narazil jsem na skupinku mladíků z Venezuely, kteří přiletěli letadlem a v Tijuaně si na půl roku pronajali byt. A pak taky na osmičlennou rodinu jejich krajanů, jež přešla přes Kolumbii, Střední Ameriku a větší část Mexika pěšky a cestou musela překonat i slavný průsmyk Darién, vražednou džungli na pomezí Kolumbie a Panamy, jež je pro svou divokou flóru, faunu a nově také kartely považovaná za vůbec jedno z nejnebezpečnějších míst na světě.
Novináři si konečně přišli na své. Zčistajasna se začali ze všech stran sbíhat do jediného dychtivého chumlu. Nic velkého se ale nedělo. To jen ta venezuelská rodina se na chodníku chytila za ruce a začali se modlit. Jako dostatečně silný materiál pro večerní zprávy to však poslouží, postávající fronta lidí by nikoho z pohovek nezvedla. Kameramani a fotografové nastrkali své objektivy hluboko do rodinného kroužku a snímali alespoň to málo, co se u El Chaparallu odehrávalo. Po chvíli zase odešli ke svým kelímkům s kávou.
Až o něco později nastala opravdová katarze tohoto představení. Prvním čekajícím lidem dorazila notifikace o zrušení jejich plánované schůzky. Aplikace CBP One ztichla a stovky tisíc snů se proměnily v noční můru. Většina lidí zůstávala na místě, beztak neměli kam jít. Někteří se zvedli a odešli do svých provizorních domovů. Krátce na to jsme si mohli v renomovaných médiích přečíst o srdceryvných scénách, které se tam na přechodu El Chaparall měly odehrávat.
Tania: Ani zeď nerozdělí city
Hraniční plot mezi Tijuanou a San Diegem se táhne od El Chaparallu k pobřeží jako memento, kam až může zajít rozdílnost mezi národy, artikulovaná politickou mocí v rukou egomaniaků.
Dole na pláži ale jako by zlou krev smyl oceán. Zatímco na americké straně spočívá opuštěné pouštní pásmo, téměř bez výjimky vyhrazené strážcům pohraničí, zpoza plotu na mexické straně vyhrávají tradiční severské corridos, děti běhají za míčem, zbytek rodin sedí v plážových křesílkách, popíjí se pivo, jedí se grilované krevety na špejli. Jako by sem vůbec nedolehla silná slova z protější strany plotu.
To jen skupinka aktivistů v jeho stínu uspořádala spíše úsměvný happening, při němž v duchu mexického rozpustilého humoru dokonce starší muž přinesl piñatus s podobiznou Donalda Trumpa a vyzývá kolemjdoucí včetně dětí, aby si praštily. Jedna žena o figurínu přeráží dřevěnou lať, mladík ji s rozběhem kope do rozkroku.
Stánek opodál chrání před silným odpoledním sluncem skupinu dobrovolníků z nedalekého útulku pro migranty, kteří po venkovní bohoslužbě potřebným rozdávají jídlo zdarma. Mezi dobrovolníky je i Tania, jež se narodila v Mexiku, ale od tří let žila v americkém Los Angeles. I proto prokládá svou mluvu anglickými výrazy s kalifornským přízvukem. Ve Spojených státech amerických se jí dokonce narodila dcera. Letos jí bude dvacet let, Tania ji však už dávno vídá jen přes obrazovku. Před 15 lety ji totiž z USA deportovali.
„Bylo mi 24 let, mé dceři pět. Lidi se mě vždycky ptají, proč jsem ji nevzala s sebou. Jenže mě ji nenechali vzít. Její otec je Američan, a tak měl větší práva než já. Měli jsme střídavou péči, ale když bylo rozhodnuto o mé deportaci, automaticky jsem přišla o svá práva matky. Odvezli mě sem do Tijuany a dceru jsem od té doby neviděla,“ vypráví.
Za její deportací přitom podle ní byla chyba v papírování, respektive liknavost právníků, kteří měli na starosti proces legalizace jejích rodičů. Chybně zažádali o udělení politického azylu, k čemuž neměli potřebnou dokumentaci, a tak si úředníci rodiče předvolali. Ti prý ale o schůzce neměli ponětí, nedostavili se na ni, a když se později chtěli odvolat, přišel jim místo toho příkaz k deportaci. Tania tak od svých sedmi let vyrůstala ve stínu hrozícího vyhoštění, ke kterému došlo o mnoho let později.
Když se jednoho dne zčistajasna ocitla v Tijuaně, neznala nikoho a nikdo neznal ji. „Byla jsem zrovna uprostřed studií, takže mi je tady neuznali. Jediné, co jsem měla, byl rodný list. Musela jsem začít úplně od začátku. Nikoho jsem neměla a neměla jsem kde bydlet,“ vzpomíná, „navíc tehdy, když jsi byl deportovaná osoba, tě všichni považovali za zločince.“
Nejprve si musela zařídit samotnou identitu, tedy doklady dokazující její totožnost. „Neměla jsem tady žádnou historii. Ptali se mě: ‚Kdo jsi? My tě neznáme, nikdy jsi tady nebyla!‘ A i když jsem jim ukazovala rodný list, tak tady jsem nebyla nikdo. Musela jsem sehnat důkazy a svědky, kteří potvrdili, že mě znají. Byl to dlouhý proces, abych vůbec získala občanku. Během toho hodně trpíš, protože se nemáš jak postavit na vlastní nohy, nemůžeš pracovat, uživit se. Říkala jsem si: Když mě nechtějí ve Spojených státech, ale ani tady, kam půjdu?“
Rozuzlení dorazilo téměř až v absurdní podobě. Jelikož tou dobou neměl její americký operátor stabilní pokrytí, chodívala volat příbuzným v USA k hraničnímu plotu, kde chytala signál. A jednou v neděli tam narazila na skupinu věřících, anglicky mluvících dobrovolníků, kteří tam pomáhali potřebným. Připojila se k nim a začala se postupně začleňovat do jejich komunity.
Dnes má stabilní práci, žije ve vlastním domě, a to i se svými rovněž deportovanými rodiči, a chodí dál pomáhat těm méně šťastným. Líbilo by se jí vrátit se jednou do USA za zbytkem rodiny: „Kdo by se nechtěl vrátit tam, kde vyrostl, kde se cítí dobře! Ale zatím jsem tady, na téhle cestě, a musím přijmout, kde jsem. Mí rodiče jsou tu se mnou, takže tohle je náš domov. Ale samozřejmě kdybychom byli všichni spolu v Los Angeles, tak bychom ho zkompletovali.“
Během let si v dalším zdlouhavém procesu vybojovala zpět práva na svou dceru, se kterou si volá prostřednictvím videohovorů a doufá, že se jednou setkají osobně. „Už dosáhla plnoletosti, ale vzhledem k tomu, co se teď děje, myslím, že to ještě bude složité. V očích Američanů je Mexiko pořád nebezpečné, protože tamní prezidenti i lidi je prezentují jako nějaké zlé místo. A otec mojí dcery nikdy nechtěl, aby sem za mnou přijela.“ Ale nakonec dodává: „Realita je taková, že mě moje dcera má ráda a já ji a ani nějaká zeď nerozdělí city. Je to jen vzdálenost, která nás drží od sebe, ale srdce dál cítí to samé.“
A co by jako někdo s touto zkušeností poradila lidem, které s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu může potkat stejný osud? „Vždycky lidem říkám, aby si svůj proces vyřídili řádně a aby měli i plán B. Kdybych tehdy věděla, co mě čeká, nebo že na moji deportaci doplatí má dcera, udělala bych něco, abych ji ochránila a aby mě od ní nerozdělili. Takže vždycky všem říkám, ať chrání svoje děti, protože to je to nejdůležitější.”
Přečtěte si první a třetí díl reportáže.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
