Raketa

Václav Maxmilián

Povídka Václava Maxmiliána „Raketa“ až příliš rezonuje s událostmi, které otřásají světem. Ať už jsou to hraniční oblasti, takzvané „zóny smrti“, které vznikají na hranicích Ukrajiny, jak píše naše reportérka Galyna Ostapovets, anebo celá města, oblasti, země...

Ale tento text nemá být svědectvím, ani odkazem, ani „psaním o“. Možná je cestou, jako když se dvojice ve filmu Bláznivý Petříček stále někam žene, možná je pocitem, který máme při středeční, pravidelné zkoušce sirén, možná je jen vysokým táhlým tónem, který k nám odkudsi doléhá, když se díváme za obzor. Možná každým probuzením skáčeme do neznáma. 

Otevřela balkonové dveře a v té chvíli jako by se na ni vyvalila šedivá mlha. Neviděla před sebou téměř nic. Levou ruku stáhla z kliky a přitáhla si župan, který měl tmavý kostkovaný vzorek a visel jí téměř až ke kotníkům. Tmavé vlasy jí spadaly přes límec. Vykročila bosou nohou ven na beton balkonku a položila obě ruce před sebe na kovové zábradlí. Natáhla nosem ledový vzduch. Teď už se rozkoukávala. Prvotní šok z bílé mlhy i nejistota z toho, kde vlastně je a kde se tady vzala, pominul. Před ní se rozevíralo malé náměstí. Jen mlha, nic jiného, ani jediný člověk.

Občas přemýšlela nad tím, jestli takový šok zažívá i někdo jiný, když se probudí a neví, kde je. Vzbudí se v posteli a ještě za zavřenými víčky je v něm očekávání toho, že se vzbudí doma. A nejen doma, ale že se vzbudí ve svém dávném doma, v posteli a v bytě svých rodičů. Na druhé straně pokoje uvidí v posteli spát svou mladší sestru, tak jako to bývalo, když byla malá, když dospívala, a občas ještě, když byla dospělá a obě se tam náhodou nebo záměrně potkaly. Je to jakési minulé doma, o kterém má občas pořád ten dojem, že se v něm probudí a bude opět v tom světě, který byl tehdy. Jako by všechno, co od té doby prožila, byl jen dětský sen. Nebo dětská noční můra. Jenže v první chvíli po probuzení se dostaví šok z toho, že nepoznává, kde je, co se s ní děje a kdo je ten člověk, který je tam s ní, i když ho jistojistě znala předtím, než usínala. Ta tvář vedle ní je najednou tak neznámá. Je to opak snů, protože v nich cestuje po naprosto cizích a smyšlených krajinách, které jí ale připadají důvěrně známé a prozkoumané. Jednou ji dokonce napadlo, jestli se takto neprojevuje demence, Alzheimer a další podobné nemoci, které by ji připravily o rozum a uvrhly ji do světa, který nebude poznávat, a celé to neznámo ji bude najednou děsit. Ale většinou se jen přetočila a pokračovala ve spánku, a když se probudila doopravdy, už ji žádná nejistota, zmatenost nebo představa místa, kde se má probudit, netrápila. 

Na včerejší noc si ale najednou vzpomínala. Alespoň na její začátky.

Náměstí teď viděla poprvé, protože když přijeli, byla noc, pouliční lampy svítily, svítily ještě některé obchůdky a okna v okolí, ale nic, co by jí skutečně odhalovalo, kde se to ocitli. Stála u vchodu do hotelu, zatímco Maurice vytahoval kufry z auta. Držela pravou rukou cíp kabátu podobně jako před chvílí, než položila ruce na zábradlí, držela cíp županu. Lampy svítily žlutě, každá pod sebou nechávala rozplynout tmu tak, aby bylo vidět na dlaždice a nejbližší okolí. Viděla, že některá místa jsou pro chodce a jiná pro auta. Nerozeznala ale, že místo, na které se dívá, je prázdné náměstí, že uprostřed je kašna a několik stromů, které rostou okolo ní. Celé jí to připadalo strašně povědomé, i když nevěděla proč a nikdy dřív tady ani poblíž nebyla.

Vesnička, kam přijeli, byla dost malá. Měli zde strávit jen jednu noc. Až se Maurice vzbudí, půjdou dolů na kávu, a jestli nebude pečivo, skočí si do pekárny, jestli tady najdou nějakou otevřenou, a koupí si něco moc dobrého, tak jako na celé cestě, protože celý výlet si užívají místní výborné pečivo, které je v tomhle kraji vyhlášené. Ať projíždí jakoukoliv vesničkou, vždycky Maurice zastaví u nějaké pekárny a ona jde dovnitř, vybere pro ně něco plněného krémem, zdobeného šlehačkou, politého čokoládou, obaleného cukrem, přinese to v papírovém pytlíku a potom s tím někde zastaví a podle počasí buďto sedí uvnitř, nebo stojí venku opření o přední kapotu a jí a olizují si prsty a koukají se buď na městečko, nebo na přírodu, záleží, kde zastavili, a papírový pytlík je od cukru, krému nebo čokolády. 

Dívala se na mlhu a přemýšlela, kdy se rozpustí a jestli je toto ten severský podzim, tak jak na něj vždycky myslela, že ho možná nikdy neuvidí, ale teď tady byla. Cestovat na podzim, v říjnu nebo na začátku listopadu je to nejlepší, co se může člověku stát. Není horko, krajina se proměňuje, a díky tomu je imaginativnější, dostává se do vnímání a díky tomu do paměti mnohem silněji. A být na cestě. Když by to šlo, nikdy by nepřestala být na cestě, nikdy by se nezastavila, nikdy by se nevrátila, protože by byla na cestě tak dlouho, až by se všechna místa, kam se kdy mohla vrátit, rozplynula v čase. A kamkoliv by přišla, poznávala by jen obrysy těch míst, která kdysi znala, a tváře lidí, které kdysi znala, by jí připadaly jako podivné ztracené masky, které ze své paměti nemůže vylovit a které se skutečným lidem nepodobají ani hlasem, ani gesty. Mluvila by s naprosto cizími lidmi v naprosto cizím světě, který s ní nemá už nic společného. Takhle si představovala svobodu. 

Beton ji studil do bosých nohou. Jemně přešlápla ze strany na stranu, chodidla se lepila k povrchu a zase se od něj odlepovala. Cítila, jak jí mrznou prsty. Naposled se zpříma podívala před sebe, mlha už se zvedala, a potom se otočila a zašla dovniř. 

V tichosti zavřela skleněné dveře a zahnala ven zimu. Uvnitř si znovu popustila župan a ten se rozevřel a vlál jí podél úzkých nohou. Maurice ještě spal. Byl polonahý, přikrytý jen do poloviny těla, jednu ruku nad hlavou, druhou nakřivo položenou vedle těla, tvář měl od ní odvrácenou. Dívala se na jeho záda, na lopatky, krk, jak se mu z natažených rukou napínaly zádové svaly a rozevíraly se do šířky, na páteř, která v zádech dělala jemnou rýhu jako koryto úzkého potoka. Na ramenech mu vystupovaly trapézové svaly. Kůže byla jemná a bílá, pevná a bez nějakých skvrn, akné, vřídků, jizev: nic, byla to široká bílá záda. Silná. Uvažovala, jak to, že je Maurice pořád tak silný, že jeho tělo má pořád takový pevný tvar, když už jsou na cestě několik týdnů a on přece skoro necvičí. Ráno se trošku rozcvičí, ale to se spíš jen protáhne, a večer znovu, ale to je celé. Neběhá, neskáče, neboxuje, nezvedá činky. Měla chuť se natáhnout a pohladit ho po zádech, nabrat ho trochu svou kůží, aby si ho přiblížila a pochopila ho, jak je stavěný a postavený, jeho svaly, ale neudělala to, prošla se po pokoji. Zahřívala si nohy o vysoký barevný koberec, šoupala chodidly a cítila, jak jí chlupy vysokého koberce hladí po nártu, mezi prsty. Vybavila si včerejší cestu okolo pole. V autě bylo ticho a teplo. Už chvíli nehrála žádná hudba, už chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Bylo odpoledne, svítilo ostré podzimní slunce. Právě vyjeli z aleje a projížděli okolo pole. Cítila se neuvěřitelně v klidu, usmívala se, když v tom z boční polní cesty vyběhlo stádo ovcí. Za nimi jel muž na kole a poháněl je, okolo pobíhal velký černý pes. Museli zpomalit. Maurice na chvíli dokonce zastavil. Na celé silnici nebylo jiné další auto. Ovce probíhaly před kapotou, dívaly se bezvýraznýma očima přes přední sklo, bečely a pes štěkal. Maurice sundal ruku z řadicí páky a natáhl ji k ní. Měla ruce položené v klíně, na dlouhé sukni. On ji vzal za levou ruku a dlaněmi je spojil. Propletli prsty a položili ruce mezi sedadla. Podívali se na sebe a neřekli jediné slovo. Ovce zaběhly za zatáčku tvořenou několika vysokými stromy a zmizely na další louce. Maurice ji pustil, zařadil rychlost a pomalu se rozjel. Z boční cesty vyběhla ještě jedna ovce. Znovu zabrzdil. Byla drobná, rozhlížela se trošku zmateně, kam zmizely ostatní. Dívala se na ni, jak jde prostředkem cesty a jak otáčí hlavu, ale neztrácí krok a míří kupředu mezi stromy a na stejnou cestu, kudy zmizely ostatní. Potom se Maurice znovu rozjel. 

Zatímco stála nad ním v šerém pokoji a přemýšlela, jestli ho má vzbudit, nebo jestli ho má nechat ještě spát, zvenku se ozvaly sirény.

Slyšela, jak jejich houkání pomalu sílí, jak zesiluje, drží se ve výšce a naplňuje celý prostor. Byl to ten stejný zvuk, jaký měly sirény u nich doma. Houkaly pravidelně, jednou za měsíc, jako zkouška. Ale tady? Nebylo to pravděpodobné. Bylo ráno, ještě dlouho před polednem, noční podzimní mlha se teprve začala zvedat. Je možné, že byl dokonce víkend. Na cestách ztrácela přehled o tom, co je za den. Ale rozhodně to neznělo jako zkouška sirén.

Znovu si přitáhla župan a pootevřela balkonové dveře. Zvuk zesílil a naplnil spolu s venkovním studeným vzduchem pokoj. Maurice sebou na posteli škubnul a obrátil hlavu. Oči jen nenápadně rozlepil a ze rtů, stejně slepených, vydal jakýsi neartikulovaný zvuk. Ona ho už neslyšela, protože vyšla ven na balkon. 

Siréna byla zřejmě na druhé straně náměstí, takže zvuk se alespoň trošku rozptýlil přes prázdný prostor a jako by rozehnal poslední zbytky husté mléčné mlhy, takže už bylo vidět jasně nejen na náměstí, ulice a protější domy, ale až do dálky. Obloha byla modrá.  

Copak tady je válka? Podlaha ji opět studila do holých nohou.

V té chvíli uviděla něco, co si nemyslela, že je vůbec někdy možné vidět. Nikdy by ji nenapadlo, že se ráno vzbudí, postaví se na chladnou balkonovou podlahu a jen tak při pohledu před sebe uvidí něco takového. Na chvíli jí v plicích uvízl dech, který nevěděl, jestli mířil dovnitř, nebo ven. Hláska, která jí chtěla vyjít z hrdla, se zasekla. Na nebi, které se právě pročistilo, se s podivnou rychlostí pohyboval malý černý objekt, který vypadal jako moucha na skle. Jen bylo vidět, jak je vepředu zašpičatělý, jak je těžký, protože padá přímo a velkou rychlostí. Ústa se jí samovolně otevřela. 

To nejděsivější, co si uvědomovala, byla rychlost, s jakou objekt padal. Nikdy nic neviděla blížit se k zemi takhle rychle, ale zároveň s takovou klidnou elegancí, s takovou svébytnou jistotou. Ten pád působil až nepříjemně dokonale, žádné vychýlení nebo zpomalení. Žádné dopadání zjemňované rozráženým vzduchem, žádné snášení se. Něco zcela mechanického. I kdyby v té chvíli dokázala myslet na čísla nebo na čas, nedokázala by ho spočítat. Raketa padala tak rychle, že nebylo možné přemýšlet. Ozvala se rána a otřes.

- Co se děje?!

Nebyla schopná si vybavit, co přišlo dřív. Byla to rána, nebo to byl otřes?

Co když spadne další, co když právě teď padá další přímo nad její hlavou. 

Maurice vyskočil a přeběhl k ní. 

- Co se stalo?

Oba stáli na balkoně skoro nazí v podzimním vzduchu. Zvuk sirén byl tak silný, že jej skoro nebylo slyšet. Když se podívala na ruce, které se držely zábradlí, viděla, že se chvějí.

Podívala se na Maurice, ten se díval před sebe, potom se podíval na ni a potom zase před sebe. Něco vykřikl a ukázal rukou nahoru. 

Zvedla hlavu. 

Černý objekt, podobný tomu předchozímu, padal jejich směrem. Jako by viděla jeho špičku, která míří přímo na její hlavu.

Maurice ji popadl za paži a rychlým skokem se ji snažil vtáhnout dovnitř, ale čas už se teď neodpočítával stejně. Věděla, že ani ten úskok nebude stačit. 

Zavřela oči. 

Vybavila si scénu, kterou zažila jako malá. Dlouho si nebyla jistá, že se to skutečně stalo, že si to nevymyslela, jako nějaký dětský sen. 

Byla s maminkou na nákupu a cestu domů si zkrátili po hliněném chodníčku mezi cihlovými domy. Malou ručku měla nataženou nad sebou a maminka ji držela, zatímco v druhé ruce nesla tašku s nákupem. Na chvíli se obě zastavily. Maminka si asi potřebovala upravit šaty, podívat se do kabelky nebo si jen vyměnit ruce. Když stály, matka pustila její ruku a ona se přitom podívala nahoru. O kousek dál stál jedenáctipatrový dům. V té chvíli jí připadal obrovský, nejvyšší dům, co kdy viděla. Když se podívala jeho směrem, viděla, že z jeho střechy právě někdo skočil dolů. Viděla černou siluetu, která plachtila vzduchem, až zmizela za korunami stromů, které jim stínily výhled. Tehdy se jí zatajil dech stejně jako teď. Stejně se jí v hrdle zastavil zvuk, stejně se jí rozechvěly ruce. 

Ta osoba vypadala jen jako černá figurína. Ale to, jak padala, bylo stejně pomalé, stejně umělé a stejně elegantní, jako když před chvílí padala k zemi raketa. Celý čas jako by v té chvíli neexistoval. Viděla před sebou něco, co možná nikdo jiný neviděl, a když by toho byla schopná a zvedla svou malou ručku, aby na to, co vidí, ukázala mamince, tělo by už dávno zmizelo. Viděla konec a viděla ho sama. Jen otřes se neozval. Možná ani rána. 

 

Václav Maxmilián (* 1987) pracuje jako redaktor literárního měsíčníku Host, vyučuje na Fakultě výtvarných umění a Fakultě architektury VUT. Vydal básnické sbírky Meziměstí (Host, 2016) a Pobřeží (Protimluv, 2019) a je také autorem knižní studie o estetice Marcela Prousta Rozeznění času (Host, 2021). Žije v Brně a tato povídka je ukázkou ze souboru Anamnézis. Jiný soubor, Nové byty, nové pokoje, snad brzy vyjde knižně.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít