Léto s glitch feminismem: roztrhejte cestovní pasy a prozkoumejte digitálno
Emancipační potenciál kyberqueer světa, vzpomínky na blog.cz i The Ting Ting
Text přejímá kvířivou češtinu tak, jak ji užívá český překlad recenzované knihy.
Balíte na dovolenou? Přihoďte do tašky manifest glitch feminismu. Kvířivě český překlad téhle knihy v přitažlivě stříbrné obálce, z níž na vás po odstranění plastové kůže vypadne arch samolepek, letos vydalo nakladatelství Utopia libri. Spisovatel_ a kurátor_ Legacy Russell v něm volá po digitálním chybování – glitchi – jako nástroji překonávání rozličných fyzických omezení.
Manifest je návodem, jak „cestovat bez pasu“, jak žít bez nutnosti přijmout určité označení. Označujícím může být pevné jméno, binárně chápaný rod, konkrétní fyzická poloha. V kontrastu s rozšiřujícími se množnostmi digitálna je neustálá potřeba a praxe určovat, popisovat a označovat lidské osoby čím dál bolestnější. Naráží taky na svoje limity, „a proto ženy, queer osoby a Černošské osoby vynalézají způsoby, jak vytvářet prostor trhlinami.“ Russell tyto trhliny obsadil_ a zabydlel_ a zve nás na kolaudační večírek.
Ghostovat genderované tělo
Pojďme si nejprve společně s Russell uspořádat pojmy. Gender podle Russell něčím, co vymezuje hranice těla, ‚chrání‘ ho před bezmezností, před nárokem na nekonečnou rozlehlost, brání mu v realizaci jeho skutečného potenciálu.“ Je to „zbraň“, kterou státní aparát používá vůči svému vlastnímu obyvatelstvu: „Když genderujeme tělo, utváříme si domněnky o fungování těla, o jeho sociopolitickém stavu, jeho stálosti.“ A nutno podotknout, že úplně nesmyslně. Tělo je přitom do jisté míry mýtus, koncept, který vměstnává „beztvarou myšlenku, abstraktní asambláž“ do „hmotného tvaru“.
Takové pojetí těla je potřeba odmítnout, jazykem glitch feminismu vypůjčeného z online vztahů „vyghostovat“, odmítnutím nároku na odpověď pustit ze zřetele. Užitím glitche ghostujeme tělo svázané genderovými označeními a blížíme se rychleji k jeho konci. Nekonečné možnosti, které se v důsledku nabízí, nám umožňují zkoumat: „můžeme se od-identifikovat a díky od-identifikaci můžeme vytvořit vlastní pravidla zápasu s problematikou těla.“ Cesta k takovým nekonečným možnostem vede skrze glitch. Termín, který označuje neplánovanou chybu počítačového programu, tu slouží v rámci logiky mocenských vztahů doslova i metaforicky coby akt odmítnutí a od-identifikace: „[Glitch] navrací do abstraktní podoby to, co bylo vtlačeno do nepohodlné a špatně definované hmoty“, tedy fyzického, genderovaného těla.
Chybovat je postlidské
Vybavme si scénu z druhého dílu Hunger Games. Když jsou unavení vítěz_ předchozího ročníku opět vrženi do arény smrti, postaví se jejím pravidlům na odpor a objeví pak podobu utlačitelské struktury. Ta má podobu hermeticky uzavřené kupolovité elektromagnetické sítě tyčící se nad zemí. Hrdin_ v ní pak naštěstí odhalí chybu, trhlinu, na kterou lze zaútočit, a celý systém tak odrovnat. „V ponoření do hyperobjektu genderu je důležité přijít na způsoby, jak označit jeho okraje a záhyby… které poukazují na selhání toho, co je považováno za přirozený svět kolem nás,“ píš_ Legacy Russell a jako Katniss Everdeen vystřeluj_ do trhliny šíp nabitý kolektivním odporem.
Když Russell píše o hyperobjektu, používá koncept filozofů Timothy Morton. Hyperobjekty jsou tak masivně distribuované v čase i prostoru, že je těžké na ně jako na jednotlivou věc ukázat prstem. Hyperobjektem může být třeba změna klimatu, která je tak rozlehlá a všeobklopující, až je neviditelná. Nemáme šanci nahlédnout ji jako celek, ale můžeme zaznamenat její lokální, dílčí projevy: tu extrémní vedra, tam výhružně stoupající hladinu oceánu. Hyperobjekt je těžké spatřit i proto, že žijeme uvnitř něj. Je to podobné, jako když mediální teoretik Marshall McLuhann před více než půl stoletím vysvětloval neviditelnost dominantní technologie určité doby: ryba nemá tušení, co je voda, protože nezná žádné jiné prostředí, které by jí umožnilo spatřit živel, ve kterém žije.
Pro Russell je hyperobjektem gender, respektive genderová binarita: „Začleňuje se do toho, co vidíme a zažíváme v každodennosti, a vine se veřejnými sítěmi a prostory, v nichž žijeme.“ Když dále píše, že se „jeví jako přirozený řád namísto nanejvýš nepřirozeného systému kontroly“, připomíná, že genderová binarita slouží jako mocenský nástroj, který usměrňuje jedince – a protože je neviditelná, je tak silná. Kritický teoretik Theodor W. Adorno by řekl, že je předávána jako tajná nauka. „Musí působit tajně, protože totální panství se udržuje jako neviditelné: žádný pastýř a jedno stádo.“
Glitchovaná těla jsou ale silnější: vzpírají se společenskému řádu, a proto jsou pro něj nebezpečná. Biopolitika populace, kterou Michel Foucault označil tu formu moci, která se soustředí na uvádění těl do sociálních, politických a ekonomických vztahů, staví na regulaci jejich biologických procesů (jako plodnosti a úmrtnosti). Aby mohla být těla takto regulovaná, potřebuje je biopolitická moc kontrolovat: přečíst, zmapovat a zachytit. Pro Russell jsou glitchovaná těla nečitelná, záměrně nevyzpytatelná: „neustále se proměňujeme, a proto jsme vždy nezmapovaníé“. Glitch přeškrtává legendy k takovým mapám, sabotuje jazyk. „Lidé se domnívají, že když najdou slovo, které popíše nějakou skutečnost, začnou ji ovládat.“ Russell skrze manifest mobilizuje k odporu. Ke glitchi.
Cílem glitche je strategicky chybovat: rozrušovat zdánlivě hladký a dokonalý povrch systému trhlinami a chybami. Tělo, které se rozhodne vzepřít jazykové hře na rody, tělo, které odmítá hrát „podle partitury“, je nositelem odporu. „Toto nekonání, či neperformance, je glitch. Glitch je druh odmítání.“ Russell nás vyzývá k odmítnutí předdefinovaných kategorií a stávání se chybou: „poddat se stávání se neznámými, nepoznatelnými, nepojmenovanými“. Máme se stát – stávat, nezachytiteln_ v neustálém pohybu – nekategorizovatelnými, „selhat při vyplňování formulářů“.
V myšlenkách se vracím k poslednímu sčítání lidu, které kromě genderové nekonformity nedokázalo skrze možnosti v uzavřených otázkách zpracovat ani jevy mnohem jednodušší, třeba mou tehdejší kombinaci prezenčního studia a plného úvazku na hlavní pracovní poměr. Při vyplňování jsem cítila, že jeden z nás zkratuje: buď já, nebo můj laptop s otevřeným online formulářem.
Genderované frajerství společenského vzestupu
Russell je technooptimist_a. Nepřijímá sice naivní kyberfeministickou představu, že nás online svět osvobodí od všech genderových norem, internet pro n_ však stále zůstává „nádobou, skrze niž lze uskutečnit ‚stávání se‘“. Fyzické tělo a kůže, která jej pokrývá, není podle ní_ jedinou kůží, kterou můžeme nosit. A není ani tou nejlepší z možných – tuhle roli lépe naplňuje kůže digitální. „Chceme nový rámec a chceme pro tento rámec novou kůži,“ píše. „Digitální svět poskytuje potenciální prostor, kde se něco takového může odehrávat.“
Russell vzpomíná, jak skrze digitálno tropila své první „mladické genderové hrátky“. Možnosti fyzického světa jsou často omezené, „a proto ženy, queer osoby a Černošské osoby vynalézají způsoby, jak vytvářet prostor trhlinami.“ Ideálním nástrojem pro vytváření trhlin jsou pro Russell naše rozličné avatary na rozličných platformách, jen obtížně vystopovatelné k nekonsenzuálně přiřazeným identitám opanujícím naše fyzická těla. Digitální kůže, které si takto oblékáme, nejsou o nic méně reálné než ty ve světě fyzickém – proto Russell namísto IRL (in real life – v reálném světě) užívá zkratky AFK (away from keyboard – mimo klávesnici). „Reálný svět“ nebo „skutečný život“ vnímá jako pouhý fetiš, jako konstrukt. Naše digitální toulky „mohou ovlivňovat, a dokonce prohlubovat naši offline neboli AFK existenci“ a nemají o nic menší váhu. Sam_ Russell na své první digitální tělo, LuvPunk12, zrozené v chatroomu, nevzpomíná s retrospektivním úšklebkem, ale s láskou a úctou.
Já s podobnou hřejivostí vzpomínám na své blogy: ten první jsem si založila v osmi. Předchozí dva roky jsem obývala trhliny v prostorech Alíku, dětského internetu. Právě zde se zrodila medlin, avatar s foneticky zkomoleným jménem Madeleine, zahraniční variantou mého rodného jména, která zněla neúmyslně rodově neutrálně, nebo dokonce transrodově. „Máš tam chybu? Myslíš merlin?“. Nick jsem psala malými písmeny, protože mačkat shift zároveň s písmeny bylo nad síly mého šestiletého já. Vstup do světa s doménou blog.cz pak medlin opatřil razítkem legitimity, udělil jí průkaz občanky české kyberrepubliky.
Blogová rezidence mi sice opatřila přátelekyně, kteříé mi ve světě AFK scházelÿ, kýžené sebevědomí a euforie z nekonečných možností se ale nedostavovala: blog.cz mě utlačoval svým vlastním způsobem, neustále se ptal, kdo jsem, očekával coming-out skrze články, chtěl mě ohraničit. Nechtěla jsem publikovat články o tom, co dělám s přáteli AFK, jak to dělala moje esbéčka – spřátelené blogy. Chtěla jsem sdílet třpytivé nápisy a pixelové ikony roztomilého jídla s obličeji, pozorovat osobní zpovědi ostatních esbéček a sama nebýt zpozorována. Založila jsem si blog další, pak další a pak zase další. Užívala jsem všechny najednou. „Zmocnit se ‚mnoha já‘ je bytostně feministickým činem: mnohost je druhem svobody,“ píše Russell. Na blog.cz jsem své já zmnožila a stala se nedefinovatelnou. Skrze kontakt s klávesnicí jsem zažila nejlepší roky své rané pubescence.
Když mi v jedenácti spadnul laptop na podlahu a kontakt s mou digitální mnohostí na dlouhá léta – jako samoživitelka s učitelským platem mi máma pořídila nový až tehdy, když s přechodem na gymnázium nebylo pro plnění úkolů zbytí – zpřetrhal, přišla jsem o své tělo. Respektive: smrskla jsem se zpět do „těla“ fyzického, těla mně nevlastního, těla navzdory diktátu hegemonické hubenosti první dekády nového tisíciletí tlustého, těla, na němž toho bylo perspektivou ženského rodu přisouzeného při narození málo ženského, těla osamělého a fyzickým prostorem – pokud nebylo na laptop, na vycestování za hranice kraje už vůbec ne – limitovaného.
„Glitch prohlašuje: ‚člověk se nerodí jako tělo, nýbrž se jím stává‘,“ říká Russell s neskrývaným odkazem na Gillese Deleuze. Já se tělem stala na Alíkovi a blog.cz a do světa mimo klávesnici si jej přenesla – ne naopak. Podobně jako Russell jsem „na internetu našla svou první spojitost s genderovaným frajerstvím společenského vzestupu“, které jsem si částečně odnesla mimo klávesnici, a už mi zůstalo. Jak píše Russell, „online jsem se snažila být na útěku před mainstreamem, neboť jsem nechtěla přijmout jeho omezenou definici těl, jako je to moje. To, co nabízel AFK svět, mi nestačilo. Chtěla jsem – a požadovala – víc.“
Rozlehlá těla v úzkých prostorech
Dalším tělem jsem se stala se vstupem na sociální sítě. Bylo mi čtrnáct a navzdory oficiálnímu omezení jsem si založila účet na Facebooku. Od začátku jsem ale byla spíše negací jeho uživatelky: odmítala jsem si nahrát profilový obrázek, aby mě má fyzická kůže, druhými označována za ošklivou, reprezentovala i v digitálnu. Facebook jsem užívala téměř výhradně ke hraní FarmVille, čímž jsem se od tehdejšího uživatelstva příliš nelišila. Svůj facebookový glitch, trhlinu, jsem vytvořila až tehdy, když mě napadlo zakládat si další profily a posílat si z nich dárky na FarmVille účet profilu primárního. Každýá uživatel_ka mohl_a na uvítanou poslat dárek svému kamarádstvu. A já, jak už víme, kamarádstvem nedisponovala. Co jsem ale měla, byla blogováním osvojená digitální gramotnost, volný čas a postupně celkem šedesát dva facebookových – a pro registraci nutně také mailových – profilů Lalinek Chumelinkových, mnohých já příhodně pojmenovaných po mém alter egu z doby, kdy mi byly čtyři roky.
Magdalénou, ať už to znamená cokoli, nebo třeba nic, jsem se začala stávat až o tři roky později, kdy jsem dostala chytrý telefon, který umožňoval užívání Instagramu. Platforma uzpůsobená primárně vizuální komunikaci instantně uspokojila mou úzkostnou potřebu nenechat se svázat jazykem a abecedou. Nepřistoupila jsem na hashtagovou hru a nesdílela selfies i přes to, že má kůže AFK začala být označována za půvabnou. Publikovala jsem fragmenty svého osamělého já, paradoxně extrémně pestré, pestřejší než obrázky mého kamarádstva podnikajícího dobrodružství s kamarádstvem svým.
Na Instagramu jsem nepředstírala život, který jsem ve skutečnosti nežila. Já jsem život žila primárně na Instagramu – a do určité míry stále žiji. Krátké období sdílení pod nejprve nevyhovujícím pseudonymem a poté svým celým jménem a příjmením jsem před třemi lety nahradila nickem @becomingmagdalena a od té doby se Magdalénou stávat nepřestala.
Moje cesta od medlin přes šedesát dva Lalinek Chumelinkových až po Magdalénu a dál není nic jiného než maličký glitch. „Glitch je chyba, omyl, výpadek ve fungování,“ píše Russell. Podle ní nám internet nikdy neměl dovolit takovou nekonečnou rozprostraněnost, jakou v jeho prostorech předvádíme. Naše napínaná přítomnost v digitálnu je vlastně fatální, ale žádoucí chybou. „Glitch feminismus vyžaduje obsazení digitálna jako prostředku pro budování světa“, a to i toho mimo klávesnici.
Obsaď a žij digitální ruiny
„Počítačový virus poškozuje data. Počítačový virus zvyšuje kapitalismu náklady.“ Poškozením dat a zvýšením nákladů kapitalismu sice ani náš glitch najednou nezboří celý utlačující a extraktivistický systém, dokáže mu ale zasadit bolestivou ránu – natrhnout jej. To nás naučil_ už klima-aktivist_ angažovan_ v přímých akcích: omezení provozu těžebních strojů jejich obsazením, byť třeba na jediný den, může trhlinu v na uhlí skrz naskrz závislé ekonomice udělat. Aktivistická úderka se za pár měsíců nebo za rok přesune zase jinam, do jiného dolu. Je v pohybu, který ale není znakem slabosti – naopak: „pohyb činí chybu obtížně viditelnou, ale její rušivý efekt zůstává nadále přítomný“. Tak jako jakákoli jiná kolektivní akce, jejíž cílem je narušení, je „přijetí glitche participativním činem, který zpochybňuje status quo“.
U zdánlivě nesouvisející paralely s klimatickým aktivismem ještě chvíli zůstanu. Když čtu, že „uchopením naší nepoužitelnosti ztěžujeme čtení našich těl“, vybavuje se mi jeden z posledních momentů přímé akce, jejíž cílem je blokáda. Když se schyluje k fyzickému zákroku policie na základě opakovaného neuposlechnutí výzvy k rozchodu, má účastnictvo zaujmout polohu, která represivním složkám co nejvíce znesnadní násilné odtažení těl: stát se nepoužitelnou, „mrtvou váhou“. A tím možnosti odporu nekončí. Další dávkou nepoužitelnosti mohou aktivist_ státní aparát nakrmit na policejní stanici: po nemožnosti legitimace, kvůli absenci občanského nebo jiného průkazu dokládajícího totožnost jedince, musí být po určité době propuštěn_.
Přiřazování konkrétní a nezaměnitelné totožnosti fyzickým tělům představuje pro Russell nástroj kontroly. Britské indie popové duo The Ting Tings nahrálo v roce 2008 skladbu s názvem That’s Not My Name (Tak se ale nejmenuju). Song se brzy stal hitem a záhy se objevil i v reklamě na mobilního operátora. „Říkají mi zlořáde, říkají mi Stacey, říkají mi ona, říkají mi Jane. Tak se ale nejmenuju. Říkají mi slušňačko, já jsem ale výtržnice. Mary, Jo, Lisa, to je pořád dokola. Tak se ale nejmenuju,“ zní nakažlivě úderným refrénem. A přesně o tom píše Russell: „A opravdu nosíme všechna jména, která nám byla dána, i když o ně nestojíme…“ A podobně jako vokalistka The Ting Tings Katie White – byť tedy přes své nesporné bílé, blond, cisgender a heterosexuální privilegium – popisuje Russell „utrpení, které plyne z toho, že jsem oslovitelná, nazývána, definována, pojmenována“.
Perspektiva Russell, queer Černošsk_ autor_, je bytostně intersekcionální. Jej_ manifest uznává „přínos černošství pro osvobození queerství a přínos queerství pro osvobození černošství“. Přesto lze nějakou kritiku vůči glitch feminismu, jak jej představuje manifest, vznést právě z pozice intersekcionality. Výzvu k deteritorializaci, k odmítnutí setrvat na jednom území, k „nekonečnému selhání v příchodu na jakékoli místo“, nemohou tak snadno naplnit t_ z nás, jejichž neurodiverzita nalézá klid jen ve vazbě na místo.
Ne že by neustálá proměna a vzpírání se „normativnímu programování“ nebyla legitimním požadavkem. Ptám se jen, kolik anxiolytik musí jeden spolykat, aby mu dostál_. Snad jde Russell jen o odvržení označení, jmen a míst, která vymezuje mainstream. V některých pasážích manifestu jako by ale vyléval_ vaničku i s crip tělem, které samo o sobě ukrývá stejně tak silný potenciál pro natržení řádu – glitch – jako těla queer nebo nebílá.
Možnost unikat a stát se tělem neviditelným je totiž určitým privilegiem, které crip těla, často z „tanečního parketu ve čtyři ráno“, z oné „tlačenice všech těl osvětlených ohňostrojem stroboskopů“ často vylučuje. Glitch feminismu pak hrozí, že se nevědomky stane tím, co sám kritizuje, tedy místem, „kde pravidelně dochází k fyzickému zraňování a systematickému ukončování života těl, která tam či onam ‚nepatří‘“. Nakonec si tedy půjčím slova Russell samotn_ a nechám je znít v kontrastu s dříve napsaným:
„Je důležité zvážit, jak vytvořit bezpečnější prostory jak online, tak offline, a bojovat tím proti současnému nekropolitickému narativu.“
---
Knihu přeložila Jarmila Soukupová.
Ilustrace Jakub Hošek a Nik Timková.
Více o knize zde od Ondřeje Trhoně.
Úryvek z českého překladu zde.
