Rubínové střevíce nestačí. Absence domova jako základní příčina začarovaného kruhu traumatu
S bezdomovectvím se nejčastěji pojí představa muže ležícího na lavičce s lahví v ruce. Jaké jiné podoby však může nabývat? Jak různě se absence domova propisuje do našich životů, schopnosti navazování vztahů a sociální integrace, tedy do podmínek potřebných k řešení tohoto problému?
Ve své úvaze se snažím pochopit na základě zkušenosti s absencí domova a s ní spojeným traumatem a kompenzační závislostí i na základě zkušenosti z profese sociální pracovnice, kolik z nás ve skutečnosti postrádá domov a proč je tak těžké ho v dnešním světě najít.
Trigger warning: Text pojednává o tématech jako násilí, bezdomovectví, závislost, sebepoškozování, duševní onemocnění či smrt.
Co je to domov?
V pohádce Čaroděj ze země Oz, kterou jsem sledovala v dětství na VHS kazetě, hledá Dorotka cestu k domovu, z něhož na začátku příběhu chtěla utéct. Po dlouhých peripetiích ji tam odnesou rubínové střevíce, jež měla celou dobu na nohou. Aby se dostala zpět domů, musela si uvědomit, jak je pro ni domov hodnotný, a potkat stvoření, která jí v tom pomohla. Když jsem jako malé dítě ze spodního patra palandy poslouchala zvuky opileckého násilí a ve strachu čekala, kdy překročí práh dveří do dětského pokoje a zda pronikne až do mé postele, zkoušela jsem jako Dorotka ťuknout třikrát chodidly o sebe v naději, že se přenesu na jiné místo. Neúspěšně, neměla jsem střevíce, a i kdybych je měla, i kdyby se jimi stal například tehdy povolaný, avšak nefunkční OSPOD nebo nějaký jiný zázrak, zjevit se z ničeho nic na jiném místě by nestačilo. Protože i když jsem o deset let později ve svých prošlapaných teniskách byt bez jediného slova opustila, domů mě dodnes nedonesly. Dosavadní zkušenost mě naučila, že vytržení z nevhodných podmínek samo o sobě domov nevytvoří, toxické vzorce chování a jimi utvářené sebepojetí se ukládají v těle a člověk musí nejdříve projít temným lesem posttraumatického stresu a růstu a potkat ty, kteří ho naučí si vztah k domovu vybudovat.
Na občanské výchově v šesté třídě se paní učitelka ptala: „Co je to domov?“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Nakonec paní učitelka vysvětlila, že domov je bezpečné místo. Zapsala jsem si tuto definici a styděla se, že se tak doma necítím. Zřetelně si pamatuji, jak jsem se ten den vracela domů a jak mi při odemykání dveří tlouklo srdce a třásly se mi ruce, až jsem nemohla trefit klíč do zámku – ze strachu, co mě tam čeká. Tento stres jsem zažívala při každém návratu do místa, které mělo být bezpečné. Už tehdy, v jedenácti letech, jsem se naučila stres zklidňovat alkoholem kradeným dospělým, abych ve svém domově vůbec vydržela. Znám dívku, jež zažívala stejnou úzkost nejen doma, ale i při příchodu ke školní budově. Špatné rodinné zázemí způsobilo, že nebyla schopna sociálního kontaktu a pobyt ve škole jí způsoboval panické ataky. Vyřešila tedy situaci tak, že chodila celý den po ulici. Nemohla být doma ani ve škole. A kvůli svým psychickým problémům nemohla najít žádnou alternativu. Říct si o pomoc prostě nebylo možné, a tak byl pro ni čas strávený na ulici jediným řešením.
Ne pro každého znamená domov bezpečné místo. Pro některé je domov tím největším utrpením, jakého se jim v životě dostalo, a od této zkušenosti se odvíjí celý vývoj jejich osobnosti. Člověk, který nezažil bazální jistotu a pocit bezpečí, trpí základní nedůvěrou ve svět a sebe sama, což mu opakovaně přináší další zraňující zkušenosti. Funguje to jako princip zrcadlení – pokud nemáme bezpečné místo kolem sebe, nevybudujeme si ho ani v sobě, a když ho nemáme v sobě, nejsme schopni ho budovat kolem sebe. Nevíme zkrátka, jak se to dělá. Považujeme svět za zlé místo, cítíme se neustále v ohrožení a touto perspektivou se k němu vztahujeme ve všech ohledech. Společenský tlak na naplnění nároku funkční nukleární rodiny navíc způsobuje, že se jakékoliv potíže snažíme tutlat, abychom působili normálně.
Ve třetím ročníku střední školy jsem měla kvůli dlouhým nočním směnám a psychickým problémům vyšší absenci. Již tehdy jsem navštěvovala psychiatrii a do školy jsem donesla lékařskou zprávu. Ředitelka školy můj problém neuznala, a tak jsem musela splnit sedm komisionálních zkoušek. Šlo o to mě exemplárně potrestat – dívku, která chodila pozdě, s kruhy pod očima, v kapuci a s pořezanýma rukama. (Vzpomínám, jak šly spolužačky k maturitě v krásných šatech, zatímco já si vzala bílou košili, v níž jsem jinak pracovala za barem, abych měla dlouhé rukávy, a zakryla tak předloktí s čerstvými jizvami.) Pár měsíců po komisionálních zkouškách, jimiž jsem, dodnes nechápu jak, úspěšně prošla, mě ze školy odvážela sanitka – našli mě ležet v bezvědomí na podlaze záchodové kabinky – a po několika dalších měsících jsem skončila v psychiatrické léčebně. Spolužačka, která měla též zvýšenou absenci, ale neprojevovala se u ní žádná nekonformní tendence, dostala úlevu a žádné zkoušky dělat nemusela. Nikdy na tuto křivdu nezapomenu, především z jednoho prostého důvodu – odnesla jsem si z té situace pocit, že chyba je ve mně. Instituce mi sice nepomohla, ale měla jsem štěstí na dva dobré lidi – na svou třídní, jež viděla pod povrch a zeptala se, když mě nesli na nosítkách do sanitky: „Domů volat nebudu?“ Vděčně jsem kývla. A na školní psycholožku, která mě propojila s centrem psychiatrie.
Děti z rodin, kde dochází k domácímu násilí, často začnou obviňovat samy sebe a vidí v sobě příčinu své situace, což jim brání říct si o pomoc. Instituce, která problematické jedince takto perzekuuje, jim cestu k pomoci ještě ztěžuje a podporuje traumatický mechanizmus sebeobviňování. V něm tkví počátek traumatu – zranění a obviňování se za bolest, které nerozumíme. Bolest, již nám působí dospělí lidé s vlastními, neléčenými traumaty. Je prokázáno, že rodiče týraných dětí mají podobnou zkušenost z dětství. Původce kontinuálně reprodukovaného násilí se hledá těžko a otázka viny vlastně není pro tento text tak podstatná; pravděpodobně bych jejím rozebíráním došla k podobným závěrům jako Sophie Lewis ve své knize Zrušte rodinu – vinu nese celospolečenské kapitalistické uspořádání vytvářející takové podmínky, jež umožňují reprodukci násilí, a privátní násilí je pak ve výsledku násilím systémovým a nástrojem kontroly. Moje otázka však zní: Jak se má člověk s takovým základem za sebe nestydět, začlenit se do společnosti a sám si vytvořit nový domov? Při této formulaci se dopouštím zásadní chyby – z otázky je potřeba vyškrtnout slovo sám.
Bezdomovectví a bytová krize
Násilí je nejčastější příčinou bezdomovectví. „Výrazné množství žen [dotazovaných ve výzkumu – pozn. aut.] zažilo někdy v životě násilí a téměř čtvrtina z nich uvedla, že násilí bylo jedním, ne-li hlavním z důvodů, proč se ocitly bez domova.“ Dva roky jsem pracovala v sociálních službách s klientkami bez přístřeší. Většina z nich se potýkala s dopady násilí – se závislostí a často také s dalším duševním onemocněním, tedy tzv. duální diagnózou. Každé z nich patří můj neskonalý obdiv a jejich životní podmínky jsou na této ploše nepopsatelné. Při své práci jsem se setkala s ženami, které žijí na ulici, zažily násilí, trpí nemožností být se svými dětmi a také neléčenými traumaty a jejich život bez přístřeší je opakovaně přivádí do retraumatizujících situací. Pro běžného člověka je nepředstavitelný. V tomto textu se však nechci zabývat extrémní zkušeností života na ulici, nechci mluvit o tom, v čem jsou životy lidí bez domova rozdílné, ale o tom, co s nimi máme společného, jaké momenty životu na ulici předcházejí. Kniha Naděje je na druhém břehu, kde se lze o realitě života bez přístřeší dočíst více, vypráví příběhy žen žijících na ulici. Všechny začínají traumatem.
Mluvím-li o bezdomovectví, nelze nezmínit bytovou krizi. Nedostatek dostupného bydlení a neustálé zvyšování nájemného je samozřejmě zásadní proměnnou v rovnici hledání domova, není však jedinou příčinou bezdomovectví. Jedna klientka centra pracovala celý život na plný úvazek. Měla byt, který si koupili s manželem. Ve vztahu začalo docházet k násilí a došlo k jeho rozpadu. Klientka se ocitla bez prostředků, na ulici, v depresi a nemohla v tomto stavu nadále vykonávat zaměstnání. Finančnímu nedostatku tedy zcela evidentně předcházel rozpad vztahu. Stejně je tomu i u méně jasných situací. Jiná klientka získala dvě stě korun. Šla a koupila si za ně kebab. Při lepším hospodaření jí peníze mohly stačit na jídlo na několik dní. Okamžité uspokojování potřeb je neudržitelný způsob hospodaření se zdroji, pro osoby v krizi však bývá typický. Tato klientka, stejně jako mnoho dalších, se zdroji, ať už finančními, nebo jinými (vlastní energie, time management…) hospodařit neuměla. Pocházela z dětského domova. I v tomto případě předcházel materiálnímu nedostatku rozpad vztahu. Absence zázemí, jež by ji naučilo se zdroji nakládat, ji opakovaně přivádí do situace strádání a nouze.
Zásadní příčinou bezdomovectví je tedy trauma, rozpad vztahů a absence zázemí, v němž si člověk může vybudovat integritu a schopnost zdravé vztahy navazovat. Materiální a finanční nedostatek jsou až důsledky. Setkala jsem se i mimo svou práci s lidmi, kteří se nedokázali zařadit se na trhu práce, protože pocházeli z násilných rodin a jejich trauma je zasáhlo natolik, že nedokázali komunikovat, aniž by u toho neprožívali extrémní úzkost a strach z odmítnutí či trestu. Pro tyto příběhy nemusíme chodit na okraj společnosti, každý má poblíž zaručeně aspoň jednu osobu, která se zítra může ocitnout bez přístřeší. Tyto situace začínají momenty, jako je příběh dívky z předchozí části textu – dítě se bojí jít do školy i domů, a tak se celé dny prochází samo venku. Domov, definovaný jako bezpečné místo, však v tomto příběhu absentuje mnohem dřív, než se dívka ocitá v ulicích bezprizorně.
Stud a internalizovaná izolace
Rozhodla jsem se pro studium vysoké školy. Když se mě na přijímacím řízení zeptali, proč mám monokl, řekla jsem, že jsem upadla v koupelně a bouchla se o umyvadlo. Strašně jsem se styděla. Lhaní a přetvařování jsem si osvojila, říkám lži o svém zázemí zcela automaticky, přitom však ve mně kypí pocity viny a studu. Mezi lidmi na univerzitě jsem se cítila jako vetřelec.
Jednou jsem měla kvůli semestrálnímu projektu schůzku se studentkou, dívkou z východní Ukrajiny. Bylo to ještě v době před současnou invazí, oblast Donbasu již ale byla okupována. Začala jsem se jí vyptávat na podrobnosti o jejím životě, a najednou z ní skoro omylem vypadlo, že nemá ani korunu na jídlo, a dokud neotevřou koleje, nemá kde spát. Jedním dechem mi zároveň řekla, že je to v pohodě. Odmítala zaujmout pozici znevýhodněné osoby. Okamžitě jsem jí nabídla přespání. Vyprávěla mi, jak po okupaci Donbasu opustila rodné město, žila tajně rok v kanceláři známého své matky a pak spala po gaučích u přátel.
Až o pár let později jsem narazila na termín skryté bezdomovectví, který tento stav označuje. Dalo by se říct, že dívka přece střechu nad hlavou celou dobu měla. Jaký má ale tato situace vliv na mentální zdraví? Nejistota a neustálý pocit, že je člověk na obtíž, vyvolává stud, který vede k postupnému uzavírání se do sebe a sociálnímu vyloučení, jež v mnoha případech končí i tím, že si člověk vybere spíš pobyt na ulici, než aby se doprošoval známých o azyl. Zároveň dočasné zázemí vytváří dojem, že na tom člověk není až tak špatně, což oddaluje vyhledání pomoci. Tato dívka jela v polovině prvního ročníku na návštěvu domů, do okupované oblasti. Celý druhý semestr nemluvila s lidmi a její školní výsledky se rapidně zhoršily. Nikdo to nechápal, vždyť je přece na novém, bezpečném místě. Že přišla o domov kvůli násilí, v tomto případě válečnému, a že kolej je sice střecha nad hlavou, ale místo zapsané v jejím srdci jako bezpečné se stalo válečnou zónou, nikdo nereflektoval. Celou dobu se potýkala s neléčeným traumatem a vzhledem ke své finanční nouzi a situaci imigrantky si nemohla dovolit žádnou terapii. Ani jedna z nás studia nedokončila.
Po poslední variaci mého traumatického vzorce, kterou byl toxický vztah, na jehož konci jsem byla nucena podstoupit lékařský zákrok (tuto situaci též prožívám jako násilnou), jsem opustila domov v širším slova smyslu. Před městem, kde jsem strávila celý život a kde jsem už nemohla dýchat, jelikož se pro mě každá ulice stala spouštěčem posttraumatické stresové poruchy, jsem utekla do zahraničí. V prvních dnech, kdy jsem se ocitla v cizině sama, stále křehká z dopadu zákroku, jsem často myslela na dívku z Ukrajiny. Když jsem se na sebe dívala z perspektivy třetí osoby, viděla jsem u sebe identické projevy chování, jaké jsem si pamatovala u ní. Jsem v cizí zemi, mezi cizími lidmi, ve squatu, který se bude vyklízet. V zahradě jsou stromy a svítí slunko, rodiče squaterů přišli se svými dětmi posedět a rozloučit se s domem, který pro ně byl dočasným domovem. Za squatting je neodsuzují, podporují je. Návštěvnice akce v mém věku rozebírají, co by na to řekli jejich rodiče. Mlčím. Nenávidím slovo rodiče a nechci o nich mluvit. Opět se za sebe stydím a žárlím na kluka, jehož máma pláče dojetím nad krásou squatu a sedí s ním u jednoho stolu. Žárlím na jejich pohledy, slova, na každý jejich pohyb, na to, jak ho objímá. Mám chuť je zastřelit. Cítím se kvůli těmto pocitům provinile a dusím je v sobě. Není to poprvé.
Akce je veřejná a každý je vítán. Jako občerstvení jsou zde různé sladkosti, jimž kraluje košíček s ovocem a polevou. Mám na něj strašnou chuť. Ještě větší je ale strach si ho vzít. Rozklepu se a nedokážu říct ani slovo. V krku mám knedlík, nejsem schopna se s nikým bavit. Nedokážu si vzít jídlo z tácu, který je přímo přede mnou, určený pro všechny. Přirozeně se do kategorie všichni nezapočítávám. Něco ve mně mi brání zaujmout pozici, z níž si mohu dovolit košíček vzít. Napadá mě počkat, až se nebude nikdo dívat, a vzít si ho tajně. Je mi trapně. Je to absurdní. Nevezmu si ho. Bleskne mi hlavou, jak ležím po zákroku, fyzicky oslabena, v depresi, všude kolem mě lahve; nedokážu se zvednout, najíst ani nikomu zavolat. Ve městě, kde žiju, znám mraky lidí. Nikomu se neozvu a dál ležím, zatímco se kolem mě kupí bordel a exkrementy nemocného kocoura. Ten obraz mi nápadně připomíná neschopnost se (o sebe) starat, kterou znám od dospělých z dětství. Rozdíl mezi mnou a jimi je jen v tom, že mi do postele močí kocour, a ne já sama.
Následuje další asociace, vzpomínka na klientku, jež sedí v rohu centra a nikdy si o nic neřekne, nikdy nemluví, ani když ji oslovíme. Představuji si, jak v ní – stejně jako v mých rodičích, když se o nás nedokázali postarat, stejně jako ve mně, když jsem se nedokázala postarat o sebe, a stejně jako ve studentce z Ukrajiny, když se jí zhoršovaly výsledky – křičí a buší na dveře uvězněné já, kterému v projevu brání zranění. Gabor Maté ve filmu Moudrost traumatu tuto izolaci definuje a graficky vyjadřuje ilustrací, jíž jsem se inspirovala. Traumatizované já je za mřížemi uvnitř tělesné schránky a nemůže mluvit, vyjádřit své potřeby. Heinz–Peter Röhr v knize Zneužití tento stav připodobňuje k pohádce o princezně v myším kožíšku – ta utekla z domova a schovává se v kožíšku, aby jí nikdo neublížil. Zároveň však kvůli němu nedokáže navázat kontakt s princem – se svým opravdovým já – stát se celistvou osobností a začlenit se do společnosti. Schovat se do kožíšku je strategie přežití motivovaná strachem a studem. Stydíme se za to, že vůbec žijeme. Internalizovaná izolace vytváří nepřekonatelnou samotu, neschopnost spontánně reagovat; zbývá jen neautenticky přehrávat schematické reakce a doufat, že nějak zapadneme. Nedochází k opravdové komunikaci a tato situace znemožňuje říct si o tak potřebnou pomoc. Je to jeden z nejtěžších kroků, který vyžaduje naslouchající druhou stranu a začíná u obyčejných okamžiků, třeba u touhy vzít si (nebo si nabídnout) košíček. Příště to snad už zvládnu a snad přitom dokážu i prohodit pár slov, že bych kromě sladkosti potřebovala ještě pár dalších věcí.
Prostředí squatů se ze své podstaty snaží nabídnout zázemí těm, jimž chybí, a vidím v této cestě potenciál, jak vytvářet náhradní domovy nezaložené na modelu nukleární rodiny, nýbrž na komunitě. K tomuto způsobu soužití je ale potřeba velká míra sebevědomí a mezilidské komunikace; pokud jí nejsme pro úzkost a depresi schopni, je nám možnost čerpat z tohoto zdroje odepřena. Nedovedu si představit, že na místo, o němž píšu, dorazí někdo bez přístřeší a dá si ovocný košíček.
Bezpečí závislosti a zajetých vzorců
Co dělat, když nám izolace neumožňuje navázat kontakt s jinými lidmi? Jak vyplnit díru, která zbyla po absentujícím domově? Jak si poradit s neukojitelným hladem po nemožné blízkosti? Nejjednodušším řešením jsou návykové látky, jež nám umožní na chvíli necítit bolest. Čím více se však tímto způsobem snažíme pomyslnou díru vyplnit, tím více nás frustruje nemožnost toho dosáhnout. Podle Matého až 99 % závislých zažilo trauma. Substance jsou zkratka, která nám pomáhá se oddělit a bolest z izolace a nenaplněných potřeb necítit. Proto se s touto diagnózou tolik lidí postrádajících domov potýká. Závislost kromě utlumení bolesti přináší též pocit bezpečí. Definovala-li paní učitelka domov jako bezpečné místo, pro všechny závislé je domovem právě jejich závislost. Lidé vás mohou zklamat. Vnější svět vás může zranit, ale když vypijete litr krabičáku, zaručeně vás opije. Je to jistota. Závislost – a nemusí být vždy látková, viz workoholizmus – je strategie přežití. Po jistou dobu možná i nutná. Dlouhodobě však neudržitelná, destruktivní a prohlubující izolaci, která znemožňuje se vyléčit a (re)integrovat. Slovy novináře Johanna Hariho: „Opakem závislosti není střízlivost, ale blízkost s druhými lidmi.“
Další jistotou v nebezpečném světě je pro nás to, co už známe. Pokud to, co známe nejlépe, je násilí, budeme se k násilí podvědomě vracet, protože už víme, co od něj čekat, a zaujímáme tak roli, kterou umíme hrát. Klientky opakovaně vstupují nebo se vracejí do vztahů, které jim ubližují; je to pro ně typ přístřeší. Za bezpečí považujeme to, co je jisté, a jistí si jsme v zajetých vzorcích. Kromě jistoty jsou zajeté vzorce něčím, co je zakódováno v našem mozku, jinak než podle nich žít ani neumíme, a pokud chceme žít jinak, musíme je změnit tam, kde jsou vepsány – v našem těle. Toto zjištění mi poprvé pomohlo, abych se pokusila nevnímat se jako viníka za násilí, jež se do mého života opakovaně vrací. Vypozorovala jsem u sebe vzorec, kdy se v intervalu zhruba jednou za dva roky objevil někdo, vůči komu jsem se ocitla v roli oběti. Jako bych měla připravené místo pro opresora, který mě vždy trápil ještě chvíli po tom, co jsem před ním utekla, pomyslně zůstával na své pozici, a sotva jsem se s dopady jeho chování v možné míře vypořádala, jeho pozice se uvolnila a nastoupil další. Jsem dospělá, a tak si přece vztahy vybírám, zní argument vnitřního a v některých případech i vnějšího kritika. Můžu si za to tedy sama. Není to tak úplně pravda. V tomto směru pro mě bylo přelomové objevení EMDR terapie a knihy Tělo sčítá rány Bessera van der Kolka. Jisté vzorce jsou zapsány v našem nervovém oběhu a synaptických spojích, a přepsat je dá práci. Stejně jako na jakoukoliv jinou práci k ní potřebujeme patřičné zázemí a nástroje. Pokud znovu zareaguji v nějaké situaci tak, že si tím ublížím, pokud nechám druhé mi ublížit, protože se neumím chránit a svým submisivním jednáním dávám prostor ponížení a násilí, znamená to, že se musím postupně naučit reagovat jinak, integrovat nový vzorec a novou zkušenost. A to nejde hned. Číst jsme se taky nikdo nenaučili za jediný den.
Nejmrazivějším zjištěním spojeným s mou zkušeností sociální pracovnice pro mě bylo uvědomění, že jsem se v některých momentech cítila v nízkoprahovém denním centru pro ženy bez domova doma. Protože když jsme se s některými klientkami podívaly navzájem do očí, rozuměly jsme si. Sdílená zkušenost nás spojovala: i když ony byly na rozdíl ode mě extrémními případy, měly jsme společné kořeny. S řadou z nich jsem cítila jakési vnitřní spojení; témata násilí a závislosti pro mě byla něčím, v čem jsem se cítila sebejistě – měla jsem pocit, že do takového prostředí patřím, a vnitřně jsem měla blíž klientkám než pracovnictvu. Připomínaly mi moje nejbližší, hlavně ty, o které už jsem přišla – ano, závislost v mnoha případech dokáže i zabíjet. Proto jsem chtěla zachránit klientky, jež mi mé mrtvé připomínaly. Uměla jsem také dobře jednat v krizových situacích. Vzhledem k tomu, že jsem tuto práci vykonávala nedobrovolně od dětství, péče o lidi pod vlivem substancí a zklidňování agresivních tendencí jsou moje parketa a pocit, který u toho zažívám, je pro mě tím, co si vybavím, když se řekne domov. Je to můj bezpečný zajetý vzorec. Nikdy jsem o tom s ostatním pracovnictvem nemluvila. Skutečnost, že jsem v této profesi hledala absentující domov, mi došla až díky nástroji individuální supervize, a krátce po tomto zjištění jsem práci opustila.
Domov jako schopnost
Domov není místo. Vzhledem ke zvyšujícím se nájmům a krizím, vzhledem ke snaze zachránit prázdné domy a poskytnout je lidem bez přístřeší, na níž svými aktivitami ráda participuji a nechci ji tímto shazovat, to může znít paradoxně. Domov samozřejmě může být i místo a je třeba vytvářet místa, která budou domovem. Než ale začneme zabydlovat fyzický prostor, měli bychom zabydlet ten mentální, jinak jsou naše pokusy předem odsouzeny k zániku. Řekla bych, že domov je primárně schopnost, a jedině když nalezneme podmínky, abychom si tuto schopnost osvojili, dokážeme proměňovat fyzická místa na domov, tyto podmínky vytvářet i pro ostatní lidi a schopnost domova si dál udržovat. Místa, jež mají být domovem bez naslouchání nejzákladnějším potřebám, jsou vnější konstrukce bez obsahu. Sociální byt bez sociální integrace postrádá smysl. Je potřeba více sociálních bytů a násobněkrát více snahy integrovat ty, jimž nebylo dopřáno se schopnost domova naučit, a dát jim čas a prostor ji ovládnout.
Je-li domov bezpečné místo, musí to být takové místo, kde jsou opečovávány naše potřeby. To samozřejmě v mnoha ohledech vyžaduje i jistý typ fyzického zázemí, naplnění potřeb však především spočívá v našem vzájemném zájmu o ně, ptaní se po nich, jejich vyjádření a následné vůli je naplnit. Hledání vhodných prostředků a strategií je až druhý krok, ty totiž musí zákonitě vyplývat z našich potřeb. Ptát se po reálných potřebách vyloučených lidí je jediná možnost, jak je integrovat. Pro integraci je ale také podstatné nevytvářet kategorie „my“ a „oni“, protože jak vyplývá z předešlého textu, tyto kategorie se překrývají a mění, „my“ a „oni“ neexistuje; jsme jenom my, přičemž některé z nás jsou poznamenány určitými okolnostmi méně, jiní více, a tyto role se mohou v průběhu času a událostí měnit.
Integrace je vzájemný proces všech zúčastněných, provazování do stejné sítě, jíž jsme součástí, která je živým organizmem a z níž se dá lehko vypadnout. Jde o kontinuální proces proplétání, kdy se neustále ptáme po potřebách a snažíme se je naplnit. Domov je tam, kde se lidé vzájemně zajímají o své potřeby. Řečeno s Emmou Goldman, „nejnásilnějším prvkem ve společnosti je ignorance“, protože ta umožňuje všechny další typy násilí. Nenaplněné potřeby byly u klienstva, s nímž jsem pracovala, nejčastější příčinou agresivního chování. Věřím, že stejná příčina leží za veškerým násilím, včetně toho, jež se podepsalo na mně. Kéž by mi toto uvědomění jednoho dne dovolilo sobě i jeho původcům odpustit.
I dnes, stejně jako před dvaceti lety, toužím po domově. Nepotřebuji už kouzlo rubínových střevíců. Nepotřebuji ani kompletní nukleární rodinu, jejíž absenci jsem dřív považovala za nenahraditelné zranění. Zjistila jsem, že dokonce nepotřebuji ani jedno stálé místo, kam se vracet. Klidně budu bosa putovat časoprostorem, jen když u toho potkám lidi, kteří budou dostatečně empatičtí a dají mi prostor se otevřít, uzdravit se a naučit se schopnosti být doma, doma na tomhle světě, a já dám tu stejnou možnost jim. Těším se na každý den, kdy se ocitnu v prostředí, kde budou lidé natolik zcitlivělí, že i já budu schopna zcitlivět a vyjít ze své skrýše. Kdy bude možné najít poblíž někoho, koho lze chytit za ruku a s klidným srdcem říct: cítím se s tebou doma.
Tento text je věnován všem, kdo postrádají domov, mým sourozencům a klientstvu a pracovnictvu organizace JAKODOMA.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
