H0n0r L3vy: My F1rst B00k, humor a existencialismus
My First Book balancuje na hraně mezi konzervatismem, avantgardou a performativním cynismem – jako provokace, která nás nutí přemýšlet o současné kultuře, technologiích i víře.
2022. Hôtel Grand Amour Paris. Módní dvacetiminutové zpoždění. Moje zobcová flétna a skupinka influencerů v pokoji č. 318 o výměře čtyřicet metrů čtverečních. Ochranka, co vrhá „side-eye֧“ eskalující v ostentativní upravení saka a protočení zornic k nebi. Outfity přichystané v komíncích na probíhající Paris Fashion Week. Naturální organická vína a Miu Miu růžové baleríny v mojí velikosti, co si dám do tašky, až se nikdo nebude dívat. „Vaše 20s definuje to, s kým se zavřete v pokoji a dáváte kokain“... „Jsou ti ‚démoni‘ s námi v místnosti?“ – Jsem uvězněna v průsečíku Vennova diagramu. Zrovna se otevřely dveře a stojí v nich Honor Levy.
Well… vypadá to, že ‚démon‘ zrovna dorazil.
it girl:
Honor Levy (@victim0_o) je šestadvacetiletá it girl, niche ikona, spoluzakladatelka podcastu Wet Brain a spisovatelka, které je přisuzována celá řada nálepek, od fašistky, loutky Silicon Valley investorů a netalentované reakcionářky až po představitelku nové avantgardy nebo „hlas generace”.
Její jméno je silně spojeno s kulturou kolem Dimes Square, malé oblasti v newyorské čtvrti Lower East Side, která se v temných dobách covidové izolace stala kulturním hotspotem módní i umělecké scény. Osobní zpovědi na Substacku, sebemytologizující povídky, reporty z parties, podcasty, online magazíny nebo instagramové meme účty vyvolávaly pocit zakázaného vzrušení, že se někde někdo dokáže bavit i během toho nejpřísnějšího lockdownu. Počáteční nadšení ze scény, která původně hledala únik od všudypřítomného zoom call vyzvánění, však rychle vystřídaly obavy, zda se mladí Dimes Square influenceři a influencerky pod maskou fyzické i digitální roušky nezačali radikalizovat.
Levy byla zmíněná v článku „New York’s Hottest Club Is the Catholic Church“ (Nejvíc trendy newyorským klubem je katolická církev) pro svůj příklon ke katolicismu, v recenzi na National Conservative Conference kvůli potenciálním sympatiím s novou pravicí a v článku pro Verso zase jako naivní šiřitelka anti-demokratické a anti-woke agendy libertariánů jako Peter Thiel nebo Curtis Yarvin (s ním dokonce vedla přátelský rozhovor ve svém dnes již neaktivním podcastu Wet Brain). Zájem investorů ze Silicon Valley o aktivity newyorských hipsterů, kteří nosí MAGA kšiltovky, růžence kolem krku a tradwife dlouhé květinové šaty, vzbudil oprávněné obavy, podpořené Yarvinovými veřejně publikovanými plány, jak „infikovat společnost reakcionářskou ideologií za použití umění jakožto viru“. Mýty o tom, že Honor Levy a její podcast financují „Thiel Bucks“ neboli penězi z nadace Petera Thiela, se staly oblíbenou konspirací, která podporovala nejasné představy o tom, do jaké míry je její cosplay amerických konzervativců upřímná a nakolik je jen výsledkem post-ironického obratu.
my first book:
V květnu 2024 Honor Levy vydala první knihu s lapidárním názvem My First Book, kterou tak otevíráme s obezřetností a možná i opatrnou zvědavostí zjistit, zda se Overtonovo okno otevřelo hned vedle záložky. Kniha vytváří stejný pocit, jako když člověk ve tři ráno brouzdá na internetu – je to chaotická, polovědomá tour de force, která zachycuje podstatu života v době, kdy se memy, autofikce a úzkost střetávají v post-ironickém snu. Ve světě Honor Levy nezůstává místo pro „offline“ existenci. Představa vypnutí, prostého odpojení, se stává stejně cizí jako mluvení v celých větách. Levy je v pohodě s povrchností, drzostí i svými privilegii a s meta-ironickým nadhledem proklamuje: „Až vyrostu, budu ovládat média nebo banky, ale nejdřív budu studovat komparatistiku nebo nová média nebo Nietzscheho, přesně jako můj bratr na Newyorské univerzitě.“ Pro každého, kdo se někdy pohyboval na Discordu nebo TikToku, může volba jazyka v knize působit spíš frázovitě, bezobsažně a trochu na efekt, ale přesto nám v druhém plánu odhaluje vnitřní rozpor a trefné balancování mezi absurditou a svatou zpovědí.
internet age lingo:
„Byl to bludný rytíř, pojídač orgánů, byronský hrdina, haploskupina R1b. Ona byla damsel in distress, pilulková pixie dream girl, haploskupina K. On je ve své éře pádu Říma. Ona se připravuje na šesté a poslední masové vymírání. Jeho tvář je jako mramorová socha, její tvář jako anime waifu. Poznali se při scrollování. Kdyby mohli, zčervenali by – růžové pixely na obrazovce. Emoji opice, co si zakrývá oči. Anime GIF s krvácejícím nosem..”
Tímto hyperadrenalinovým tempem Levy otevírá první kapitolu v podobě moderní love story, ve které už všichni takřka zapomněli, jak používat slova. Ze slov se staly emoji a postavy přemýšlejí rychlostí chatu. Dialogy mají povahu chaotické symfonie symbolů a referencí, které ústí ve fraktální příběh eschatologicko-katastrofické současnosti, a zdůrazňují tak obscénně romantickou a brutální mentalitu lidského spojení prostřednictvím technologií. Na stránkách knihy Levy označuje obrázky vězňů z koncentračních táborů jako „thinspo“, staví vedle sebe postavy jako Mark Fisher, Nicolas Cage či Shakespeare a polemizuje nad tím, že její svět je obklopen zrcadly, zatímco jiní svůj odraz nikdy nespatří. Pokračuje vtipy o Ujgurech, o tom, jak miluje mansplaining, až dojde na její nejslavnější a v knize přetištěnou esej „Cancel Me“ (Zruš mě) aka „Gen-Z verze odchodu z Upířího hradu“. Levy v ní přemýšlí nad často vyzdvihovanou potřebou inkluzivity, která se mnohdy přes přísnou sebekritičnost , neuplatňuje ve vlastních řadách. Vypravěčka v eseji prochází své vztahy s lidmi, kteří byli tzv. „cancelled“ a reflektuje emocionální odcizení, zmatek i hněv, který „zrušení“ vyvolává. Text zkoumá rozpory a morální nejednoznačnosti a zdůrazňuje, jak jsou lidé souzeni, ostrakizováni a ponecháni napospas bez jasných cest k vykoupení. Esej je zobrazuje jako chybující a zároveň lidské, přičemž zdůrazňuje, že odsouzení často vede k zploštění jejich činů i identit. Levy kritizuje performativní povahu omluv a virtue signaling a klade otázku, zda omluva skutečně může řešit základní problémy, nebo zda jen slouží jako společenský rituál k opětovnému začlenění. Nakonec ve své eseji naznačuje, že současná kultura upřednostňuje trest před pochopením a vytváří svět, ve kterém lidé více dbají na to, aby ukázali svoje správňáctví, než aby se zapojili do poctivých a nekomfortních rozhovorů.
V tomto chaosu referencí a témat se pak objevují i silně upřímné momenty, jako je například v kapitole „Hall of Mirrors“ (Zrcadlový sál), kde Levy popisuje svoji zkušenost s dobrovolničením v táboře pro znevýhodněné děti a svou touhu stát se matkou jednoho z nich. Příběh zaznamenává zážitek návštěvy Zrcadlového sálu v paláci Versailles, který se stává metaforou pro rozdíly a nespravedlnosti, s nimiž se vypravěčka setkává. Levy dává do kontrastu luxusní zážitek pojídání Nutelly na školním výletě v Paříži s tvrdou realitou dětí, které doma bojují o dostatek jídla a otevírá tak otázky o privilegiích, nerovnosti a neúčinnosti snah o sociální spravedlnost.
„Na výletě musíš dodržovat pravidla! Pravidla jsou pravidla z nějakého důvodu! To chápu, ale kdo vlastně ta pravidla určuje? Čí výmysl to vůbec je? Když Hailey křičí: ‚Proč? Proč? Proč?‘, chci se k ní přidat. [...] Proč jsem já mohla na výletě v Paříži jíst Nutellu, když tyhle děti si musí cpát do tašek sendviče s tuňákem, protože doma nemají co jíst?“
Ač Levy přistupuje ke všemu s ironickým úsměvem na tváři a čtenář jí přes vrstvy nadsázky nemůže nic stoprocentně věřit, lze rozpoznat její určitou nedůvěru v liberální společenský vývoj, jehož představitelé a představitelky nedokážou uspokojivě odpovědět na autorčiny naléhavě znějící prosby. V knize Levy zmiňuje své politické zázemí, vztah k marxistické teorii a to, jak ji její tehdejší přítel ještě během studií na Bennington College bral na setkání SDP (Social Democratic Party). Stejně tak Levy popisuje své snahy zacelit rány způsobené nedostatkem optimismu u progresivní levice, ke které se dříve hlásila. Hashtagy #MarkFisher #nofuture #BernieSadness #doomers vycházejí z rezignace: „Nebudu to jen já, kdo zemře – všechno zemře.“
Navzdory obviněním z reakcionářství působí My First Book spíše jako pokus mladého člověka pochopit svět a své místo v něm. Nenecháme-li se vyprovokovat, můžeme z knihy vyčíst víc než jen reakční vymezení se vůči představě homogenně liberálního kulturního mainstreamu, a když Levy umlčí své edgelord redpilled já a nechá promluvit druhého vlka, můžeme z jejího psaní cítit upřímný pokus vyjádřit pocit osamění a zmatení ve světě, kde je stále těžší hledat místo a kam se schovat.
duchovno – laincore & tradcath:
„Je mi 21 a pořád jsou věci, které nevím. Věci, na které se nemůžu zeptat, protože Google na ně nemá odpověď: Kdy to skončí? Co je to za zvuk? Proč jsem smutná? Kdo jsem? Budu se někdy cítit líp? Jak poznám, jestli to bylo spravedlivé? Kdy umřu?“
Tyto otázky nás sugestivně vedou k přijetí teze, že složitost naší post-všechno doby už nelze racionálně vysvětlit. V neoliberálním světě, který je čím dál odcizenější, zmatenější, bolestivější a hlavně sekulárnější, se Levy obrací k hledání spirituálních a imateriálních řešení, jež mohou znovu vystavět pilíře morální orientace. Všudypřítomnost a nesmrtelnost digitálního obrazu postavená do kontrastu s křehkou fyzickou schránkou online uživatelů nám odkryla možné́ paralely mezi nebem a internetem a pod křídla nové spirituality se začala řadit atraktivní představa internetu jako boha – tzv. „laincore“, termín vycházející z vlivného anime, jehož hlavní hrdinka se rozpouští v celosvětové komunikační síti.
Internetové rozhraní totiž ve skutečnosti vytvořilo novou formu božské přítomnosti, která přesahuje hranice prostoru i času, a umožňuje nám tak neustálé propojení, podobně jako všudypřítomnost církevního boha. Díky své zdánlivě nehmotné povaze se digitální sféra stala prostředníkem spirituálních zážitků, jež magicky propojují svět a mohou nabídnout určité formy sounáležitosti – i když často v podobě komnat ozvěn (echo chambers) nebo symbolických gest typu jeden „lajk za jednu modlitbu“. Levy neskrývá svou fascinaci představou internetu jako božské síly, ale zároveň pak častěji hovoří o svojí možné #tradcath konverzi – tradiční katolické víře v boha jako Boha. Ta si totiž především díky své estetice a hluboké symbolice znovu získala své místo v životech mladých.
Je 11:00, začíná bohoslužba / 11:11 něco si přej.
just wanna chill:
Levy o tom nakonec v knize ani moc nemluví. Jestli je něco po přečtení My First Book zřejmější, je to fakt, že autorka se chce hlavně cítit dobře, trávit čas s přáteli, založit rodinu a žít život, který stojí na nějakých jistotách. „Chci jen hrát Minecraft (…) a hrát si s panenkami (…) a tak (…) a aby to všechno byla zase zábava.“ Levy se odmítá se trápit globálními krizemi a pocitem viny. Naopak se nebrání využít angažovanosti cizích lidí, aby s ní vystavěla zábavnou pointu. Zbývá pak ta největší námitka, kterou lze proti My First Book vznést: to, s jakou lehkovážností a místy i cynismem Levy popisuje dnešní svět, aniž by nabízela praktická východiska. Co totiž děsí některé z kritiků je možnost, že existuje umění, jehož autor/ka čtenářstvu nedá jasné morální odpovědi, a někdo by tak dílo mohlx interpretovat špatně. „I am not left wing or right wing… I have angel wings that grow whenever I transcend into the space.“ (Nepatřím k levici ani k pravici… Mám andělská křídla, která mi narostou, kdykoli se přenesu do prostoru.)
---
