Pravicová avantgarda v americké beletrii

J. Arthur Boyle
11. 12. 2023

V posledních letech se newyorská literární avantgarda posunula od Sanderského socialismu k mnohem beztvarejšímu politickému postoji, v němž je patrný vliv online reakcionářů, jako je Bronze Age Pervert a Curtis Yarvin. Jak se to stalo a co to vypovídá o dnešní ideji avantgardy samotné?

S laskavým svolením autora přeložila Nela Pietrová. Původně vyšlo na blogu Verso Books.

Bohužel vám musím sdělit, že centrum New Yorku vskutku má ucelenou avantgardu. Najdete tu od zbytku světa oddělený ostrůvek, jehož komunita je oddaná odmítání status-quo a vzešel z ní alespoň jeden nový literární styl.

Je to nešťastné ze dvou důvodů: zaprvé, protože v její vizi budoucnosti je cítit silné reakcionářství; zadruhé proto, že se samozřejmě jedná o kulturu okolo Dimes Square a já se zdráhám ještě přikládat na hromadu laciných Dimes Square clickbaitů. Zatím se většina textů týkajících se této scény řadila do dvou táborů: na jedné straně nekritické chvalořečení nové krve v jinak stojatých vodách manhattanského uměleckého světa, na druhé bezvýhradné zavržení celé téhle scény. Oba přístupy jsou líné. A oba mají svůj podíl na tom, že vliv lidí navázaných na Dimes Square je stále značný.

Oba jsou však do určité míry pochopitelné. Je zřejmé, proč je Forever Mag[1] – oblíbená stálice na scéně – přitažlivý pro post-covidovou mládež, s jeho osobními autorskými čteními, které probíhají spíše jako večírky (včetně rvaček), vtíravou online estetikou, jež pěstuje pocit absolutní současnosti, a étosem, co odmítá literární profesionalismus panující v American Letters.

Stejně jednoduše lze pochopit, proč bude kdokoliv z amerického literárního kněžstva, kdo se na výtvory téhle scény podívá – a uvidí krátké povídky na úrovni šesté třídy, překypující reakcí, duševně zakrnělými postavami a prošpikované jmény společností odvržených celebrit –, považovat celý fenomén za nepodstatný. Vezměte si třeba povídku „Grey Sweatpants Challenge“ (Výzva šedých tepláků), uvedenou v No Erotica #3, údajně autofikční vyprávění o tom, jak autora dívka z podcastu Red Scare zkazila a dotlačila ke kratomu:

Alex sáhl do své cestovní tašky a vytáhl šedé tepláky, na kterých stálo, v přehnaném gotickém fontu, „THE ENDS JUSTIFY THE MEANS“ (účel světí prostředky) podél obou nohavic… Dasha mě odvedla do ložnice, trochu mě dráždila, a když jsem byl vzrušený, podala mi ty tepláky, abych se do nich převléknul… Dámám spadla čelist, když mě v těch teplácích uviděly. Alex se zdál taky ohromen, napínal prsty a říkal: „Výborně. Tohle zahýbe obchodem,“ než zvedl foťák a namířil ho na mě.

Nicméně publikováním průměrného (nebo hůř) psaní si jen těžko vysloužíte, aby vůči vám byli lidé tak předpojatí. Všechny literární scény vydávají průměrné věci, ať už americké, nebo jiné, současné, či historické. Na každou Majakovského inspirativní větu vždy připadal plošší a propagandistický verš a vedle něj deset dalších od různých napodobovatelů. Scénu Dimes Square odlišuje, že její autorstvo je čím dál víc v pohodě se slovem fašistický.

Naznačovat ale, že většina hloupých narcistů napodobujících Machiavelliho jsou skuteční fašisté, by znamenalo přisoudit jim vážnost, po které lační, ale kterou si nezaslouží. Všechno je to jeden velký vtip; všechno je to „meta-ironie“, což je ironická póza, v jejímž základu jsou ale věci, kterým věříte doopravdy. Jsou to malí, zdrclí lidé, obchodující s transgresí, aby získali pozornost, bez jakéhokoli vážného politického projektu. Poskytují však úkryt vážně míněnému protofašismu, se kterým se postupně víc a víc ztotožňují.

Vezměte si Curtise Yarvina, na scéně často skloňované jméno. Yarvin strávil deset let života prací na něčem velice avantgardním (v tomhle případě z jedné třetiny zajímavém a ze dvou nesmírně přitaženém za vlasy), ve své podstatě libertariánském znovu-zrozením internetu v kombinaci s operačním systémem natolik komplexním, že brání běžnému využití. Jmenuje se Urbit a přímo se podílí na něčem, čemu velmi zdráhavě budu říkat intelektuální orgán Dimes Square.

Yarvin byl také zapojený do literárního projektu Passage Publishing, nakladatelství, které obchoduje s fašistickou estetikou a násilnou misogynií a které je spojováno se skutečnými rasisty, antikomunistickými bodybuildery a s vizuálním uměním čerpajícím z italského futurismu – ze všemi nejoblíbenější fašistické avantgardy. Jedna z jejich prvních publikací byla kniha Yarvinových blogových příspěvků, napsaná pod jménem Mencius Moldbug, pseudonymem, pod kterým si Curtis vybudoval svůj vlastní styl klasického reakcionářství. Patří k němu například volání po pokorném přijetí diktátorských režimů, vykládání otroctví jako „přirozeného lidského vztahu“ a prohlašování věcí jako „Pokud po mě chceš, abych zavrhnul Anderse Breivika, ale uctíval Nelsona Mandelu, možná máš matku, kterou bys chtěl ojet.“. Curtis Yarvin věří v biologicky podmíněné rozdíly v inteligenci různých „demografik“ (šťouch-šťouch). Museli byste být buď zoufale hloupí, aby vás to pobavilo, nebo naopak dostatečně bludně rasističtí, abyste tomu uvěřili.

Curtis Yarvin ale není jen antidemokrat a skrz naskrz rasista, ale navíc to myslí vážně. Má vlastní dlouhodobé plány, jak v Americe kultivovat reakcionářství, a řadu z nich sdílí s Peterem Thielem, jedním z největších rizikových investorů Silicon Valley.[2] Thiel se nedávno objevil v médiích kvůli vampirismu ve spojení se záhadnou smrtí jeho partnera, ale zároveň vyvinul Palantir, jeden z nejvíce dystopicky pokročilých sledovacích systémů na světě. Thiel je navíc otevřeně proti-demokratický – pro Cato Institutenapsal, že „už nevěří, že je svoboda slučitelná s demokracií“[3]. Je přesně ten typ průmyslového „libertariána“, který je unavený z vládního dohledu a věří, že by společnosti prospěl silný, centralizovaný „racionalistický“ autokrat. A v tomto duchu společně s Yarvinem spolupracovali na různých projektech pro Trumpa a jeho přisluhovače, jako jsou J. D. Vance a Blake Masters.

V Thielově a Yarvinově práci byste mohli najít tolik morbidních intelektuálních kliček, že by ohromily i Bolaña. Pro stručnost se zaměřím pouze na dva Yarvinovy blogové příspěvky. První se objevil na webu disidentské pravice The American Mind v roce 2020. V něm začal Yarvin rozvíjet dlouhodobý projekt, jak infikovat společnost reakcionářskou ideologií za použití umění jakožto viru. „Umění je doménou hluboké pravice,“ říká, než prohlásí, že „hlavní příčinou celé Ruské revoluce – Únorové i Říjnové – byla tolstojská anglofilie, tedy estetický impuls.“[4]

Nazývá Marxe scestným prorokem a zcela vynechává Černyševského, protože ve skutečnosti vůbec neví, o čem mluví. A tahle takřka dojemně přehnaná víra v sílu umění, v kombinaci s osvobozující nevědomostí, je dalším dobrým zářným příkladem, jak tohle avantgardní myšlení vypadá. Vezměte si znovu tu užitečnou analogii s italským futurismem a poetickou silou, jež se zrodila v jeho manifestu: „Poezie musí být chápána jako násilný útok proti neznámým silám, aby je zmenšila a pokořila před zrakem člověka.“ Nechám Yarvina odhalit svá plánovaná pokoření:

„Všechny revoluce ve své podstatě začínají jako estetický zlom… Za touto estetikou musí stát umělecké hnutí… Nejlehčí cestou k estetické dominanci je prostá pravda. Koneckonců, jednu věc mají všechny nehezké příběhy společnou: lži. Většina režimů je sama zničena svou nastřádanou prolhaností, která je činí ošklivými… Umění, které v těchto institucích vzniká, musí obsahovat a posilovat tyto lživosti. Samotné umění se doslova stává ošklivým – všichni jsme to viděli… Prvním krokem k vynalezení 21. století je estetická vize natolik silná, pravdivá a čistá, že převládá a zastrašuje všechny ty staré a zvětralé estetické směry 20. století… Nad světem nemůžeme vyhrát silou. Musí být sveden velkolepostí.“

Tady tedy máme to sebevědomé úsilí o revoluci skrze estetický motor poháněný odmítáním „lží“. A kdo je autorem ztělesňujícím tuto velkolepost? Bronze Age Pervert.

Což je k smíchu, protože Bronze Age Pervert je fízl z Yalu jménem Costin Alamariu, který si hraje na /fit/ plakát z 4chanu a jež si uvědomil, že tvrdost svalů mu nijak nepomohla v řešení nedostatku sexu. Na jeho Twitteru (resp. platformě X) najdete softcore nacistické hentai, vtipy o Epikurejcích pojídajících své manželky a náznaky, že rasistické předsudky AI jsou, víte, „Pravda“. A to jsou jen některé z těch mírnějších prohlášení, rozprostřené mezi úvahami nad tím, jak by hardcore pravice mohla zmanipulovat kulturu a ovládnout tak Spojené státy. Výřečným příkladem je citace z BAPovy knihy, Bronze Age Mindset: „K tomu, abych napsal tuto knihu, mě přesvědčili jistí žabáci[5], kteří mi pověděli: ‘Není to škoda, že podvodníci rozmnožují lži a rozsévají svoje špinavé doktríny do vnímavých mozků všude kolem nás? Pronikavé – trapné – nápady se rodí po tisících a straší, podobně jako zkriplení trpaslíci v zrcadlových síních, straší svět, knihy, internet… Celý svět se promění v záchody na odpočívadle v Bulharsku…’ Mí žabáčtí přátelé mě probudili z dřímotu a já vám s velkou odvahou prohlašuju, že jsem tady, abych vás zachránil od ohromné ošklivosti.“

„Ošklivost“, „lži“, kulturní válka: je tam všechno. Mě však zajímá, jak se tento pravicový styl internetové „upřímnosti“ vysemenil na literární scéně města New Yorku. V dalším blogovém příspěvku Yarvin buduje politickou alegorii na základě archetypů z fantasy. Vydává se v ní za „temného elfa“, člena reakcionářské elity, který musí „svést vysoko postavené elfy … aby si vydobyl a udržel vliv v úzkých kruzích … tajnou prestiž … a v konečném důsledku vytvořil buňky a sítě, které mohou tajně posouvat kariéry temných elfů vzhůru.“ Způsob, kterým temný elf vyhraje kulturní válku, je, jak píše, „prosazení si kulturní dominance, což znamená stát se módním“. Tvrdí, že „hobití převrat“, tj. násilná reakce nižší střední třídy, „půjde mnohem lépe, když budete mít v elfské vládnoucí třídě tučnou pátou kolonu – a skrytý kádr temných elfů, který se vynoří, aby vládl budoucnosti.“ Přiznávám, všechno to působí jako LARPy, ale vzpomeňte si na vážnost vztahu mezi Yarvinem a Thielem a jejich společné dlouhodobé projekty a vezměte v úvahu jedno závěrečné estetické pojednání:

Disidentské nápady nemusíme nutně „naředit“, aby byly trendy. Právě naopak – je nutné, aby byly ještě vyzývavější, děsivější a krásnější, odvážnější a provokativnější, překvapivější a okouzlující. Strategií temného elfa je svést vládnoucí třídu elfů k tomu, aby ztratila víru ve své vlastní prestižní instituce … vyobrazením úžasné a naprosto odlišné budoucnosti na plátně uměleckého díla. Útočnou taktikou v kulturní válce nejsou bomby a nábojnice nebo snad zákony, ale módní transgrese.

* * *

Uplynuly dva roky a vágní volání po estetickém předchůdci politického hnutí se vyvinulo do explicitní pozice, která samu sebe chápe jako předvoj něčeho dalšího. A vývoj, který Yarvin nastiňuje, se slušivě shoduje s příběhem Dimes Square.[6]

* * *

Tady je moje stručná genealogie: někdy mezi lety 2016 a 2020 zazářila teprve se formující scéna Chinatownu leskem pseudo-socialismu, kdy se hořká pachuť prohry Bernieho Sanderse smíchala s nadějí na jeho znovuzvolení a spojila se v politicky ospravedlněný anti-liberalismus, ztělesněný asi nejzřetelněji v podobě komicko-politických podcastů, a to s různými stupni vážnosti. Sestupně: od Chapo Trap House po Red Scare, možná až ke zdánlivě apolitickému Cum Town. Tyto podcasty ostře kritizovaly Demokraty, že se soustředí na politiky identit namísto materiálnějších a všeobecnějších opatření, jako je třeba Medicare[7] pro všechny. Zdravotní péči se dotyční vůbec věnovali opravdu hodně, skoro až na úkor jiných fakt velkých témat. Nevím proč. Můj vědecký přístup, založený na vibu, mi říká, že to asi nějak souvisí s estetikou, která poháněla samotnou alt-lit, alternativně literární scénu: tedy s lidmi, kteří byli přistiženi při nějaké nepravosti, a to především bílými, všeobecně vzato vydělenými z podílení se na kultuře kvůli jejich příslušnosti k nemoderní nižší-střední třídě, a to včetně závislých nebo těch v zanedbaných lokalitách. Tak jako tak, jednou z nejjednodušších cest, jak vyprovokovat liberály, bylo říkat slova, která jsou na samotném kraji všeobecně přijímané etikety, jako je „retardovaný“. Mělo to fungovat jako nějaký klín, tj., pokud tě více zajímá, že někdo řekl slovo „retardovaný“, než to, že by měl mít každý v zemi zdravotní pojištění, jsi ten problém ty. Samozřejmě, Bernie Sanders odstoupil z prezidentského boje krátce po začátku pandemie, což zanechalo některé ve stavu značného politického zoufalství a jiným to sebralo skoro veškeré důvody, kterými mohli transgresi, na které zrovna jeli, obhajovat. Tedy pokud úplně nevyměnili své politické karty. Neúspěšná polo-levice teď byla passé.

Ke konci roku 2020 se to všechno začalo čím dál tím víc slévat s newyorskou/online alt-lit scénou, niche literárním proudem, který zdánlivě odmítal liberální identitářské psaní, ale zároveň se zaobíral především s autofikcí. Což znamenalo, že většina alt-lit téměř totožně kopírovala postupy osobního psaní, ale jednoduše nahradila jeho mainstreamové liberální subjekty postavami tak nějak ve stylu Denise Johnsona. Připomínalo to tedy jakési individuální libertariánství přistižených. A jak už to bývá, většina z toho stála a stále stojí za starou belu. Vemte si třeba alt-lit it-boye Tao Lina, jehož próza se vám prolije mozkem jako nepravidelně hučící lednička, zbavená významu, zápletky a důvtipu: přesto je to vhodná společnost pro ty, kteří se bojí ticha. Alt-lit samozřejmě má i své úspěchy: často se v ní objevují perspektivy pracující třídy s upřímností popisující beznaděj a závislosti, což samo o sobě vyžaduje určitý odpor vůči úzkoprsému moralismu, který v dnešních amerických literárních kruzích převládá. Jak už jsem zmínil, vytvořilo to taky napůl newyorskou a napůl online literární scénu, která stojí mimo hlavní proud liberálních nakladatelství a jež vychází především z nezávislého nakladatelství/magazínu Tyrant od Giancarla DiTrapana.

Tak a teď vezměte alt-lit scénu a zkombinujte ji s nově módním reakcionářstvím, přidejte k tomu kulturu, která je frustrovaná výše zmíněnými moralismy, a dostanete někoho, jako je Honor Levy. Levy, která vyrostla v Los Angeles, než se začala bavit s lidmi okolo Tyrant, si užívá své pozice jakožto rozpoznatelněGen Z spisovatelky. Chodila na Bennington do roku 2020, odkud odpromovala rovnou do The New Yorkeru, kde v roce 2020 vydali její krátkou povídku „Good Boys“. Ta představuje překvapivě dokonalý destilát estetického proudu, který se měl teprve rozvinout. „Když kluci něco řeknou, myslí to vážně,“ píše. „Proto je máme rády. Nejsme psi. Proto nás mají rádi. Proto jsme na střeše.“

V těchto větách je ta „brutální upřímnost“ reakcionářské buržoazie: ochutnávka moci, která se skrývá v brutalitě a jejím přijetí, pokud to znamená, že je subjekt jedním z těch přijatých. Povídka však dál rozebírá brutalitu mužů vůči ženám podobně přímým způsobem: „Fenky chtějí být po sexu drženy v náručí, mazleny a opečovávány. Fenky dělají velkou vědu, když je zabřeznete. Fenky se o to neumí jen tak postarat, zatímco jste se svými kluky v Řecku.“ Výsledek slouží jako fasáda feministické tematiky, takže je pro liberalismus přijatelná, a to dokonce i pro zbožné čtenáře časopisu The New Yorker. Levy na Good Boys navázala příběhem pro Tyrant s názvem „Cancel Me“, který využil unavené „experimentální“ postupy, aby vysvětlil, proč má vypravěčka po krk cancel culture. Levy nakonec prohlásí: „Nedávno mikrocelebrita tweetnula: ‘Říká se tomu být „edgelord“ a je to ta nejvznešenější věc, kterou se svým životem můžeš dělat.’ Byla bych fakt ráda, kdyby měla pravdu…“ Vypravěčka chvíli váhá, ale nakonec odmítne jít na párty cancel „kulturistek“, které se měla účastnit, a místo toho se poflakuje v dešti, v „šedé zóně“. Skočme o pár let dál, do současnosti. Dnes můžete Levy sledovat, jak vyjetá mluví o svém počínajícím libertariánství a svěřuje se, že Urbit je „ta nejlepší věc, co se [jí] mohla stát“.

Právě tahle kulturní vývojová větev, snoubená se západopobřežním yarvinismem, vytvořila na scéně vskutku nový literární proud. Spojuje „brutální upřímnost“, typickou pro pravici, s jazykovou intenzitou vyvěrající z greentextů a „schizopostingu“ na 4chanu, což jsou oba zažité výrazy pro špatně socializované online reakcionářské příspěvky, které jsou buď fakt slabé, nebo chtějí jen přitáhnout pozornost. Tento jazyk je poté přefiltrován přes perspektivu mladé (a často rodiči zanedbané) feminity a razí do světa s futuristickou vznešeností vstříc hrůze a údivu ze zase další modernity. Výsledné střety vytvářejí neotřelý estetický náboj.

Lze sáhnout po několika příkladech: Honor Levy v Heavy Traffic, Anika Levy (nejsou příbuzné) ve Forever a Tess Pollok, taktéž v HT. Nejvíc však vyniká Madeline Cash, zakladatelka Forever Mag a autorka nedávné sbírky povídek Earth Angel, vydané nakladatelstvím Clash Books. Earth Angel, jako v podstatě všechny schizoposty, obcuje s bombastickými výroky, ale absurditě současného buržoazního plahočení – jako je riskování totálního zhroucení ekosystému pro ezo kurz Rovnodennosti, nebo tak nějak – dává podobu literárního výrazu. V jedné z povídek z knihy „The Fortune Teller“ (Věštkyně) se mladá žena setká s mystičkou. Mystička ji vyzve, aby se podívala do křišťálové koule a popsala, co vidí, což v příběhu má představovat jakési splnění přání. Ve své vizi se dívka provdá za spanilého muže, se kterým má krásnou dceru a „zdravý vztah ke kapitalismu“, který se manifestuje v podstatě jako vysoce buržoazní obyčejnost. Samozřejmě se však ukáže, že zatímco je její manžel dobrým mužem … zdá se, že ji jednou za měsíc sváže ruce a nohy a rituálně potrestá její chodidla, břicho a vnitřní strany stehen, což vypadá tak, že jí potře kůži medem z bio farmy a vypustí podvyživené mravence ohnivé, které si jinak schovával ve zkumavce. Když se přátelé a spolupracovníci na šrámy zeptají, připisují je ekzému a pozdnímu nástupu akné. Manžel se domnívá, že jim rituál přinese štěstí. Zatím se nemýlí.

Vtipem je – kromě absurdního vykreslení buržoazní misogynie – že med má samozřejmě bio kvalitu, a dokonce i ti mravenci ohniví jsou podvyživení. Tohle je 21. století: nic nového, ale zábavně hloupého. A aby toho nebylo málo, jejich dcera zdědila „zálibu v týrání a popraví třídního křečka kudlou vyrobenou z tyček od lízátek. Učitelka zaznamená nedostatek výčitek v jejích mladých očích a chce ji poslat pryč, do státem financovaného ústavu pro nezletilé psychopaty. A tak ji s manželem vytáhneme ze školy a opustíme město.“ Úsměvný tady asi má být strach z čehokoliv financovaného státem.

Partnerský život postav Cashiny povídky se rychle pokazí – finanční zločiny, ekologické kataklyzma, společenský rozpad –, muž ale nadále týrá ženu, a žena to stále přijímá. „Hladovění a manuální práce dělá [pro její figuru] divy,“ píše Cash. „[Nepotřebuje] žádný Peloton. [Vypadá] jako Emrata.“ A nakonec se všechna ta krutost slije a ustoupí do – v zásadě nepříjemného, avšak příležitostně poetického – šumu v pozadí: „Rádi luštíme křížovky a pozorujeme, jak se rozpadající ozon tetelí jako horko na chodníku. Jako nenaladěná televize.“

Cashiny příběhy dokážou být zábavné, vynalézavé či jazykově vzrušující a působí jako něco opravdu nového. Brutalita, se kterou nakládají, kouzlí depresivně přesvědčivé portréty naší pokračující modernity – jsou reálnější, než je realita sama. Jenže zároveň brutalitu nejen vykreslují, ale často se nakonec pasivně staví na její stranu. Rezignují na snahu předcházet zvěrstvům a činí je stravitelná pomocí určité práce s viktimizací. Samozřejmě, že s postavami soucítím, už proto, jak jejich chování podmiňuje zákeřný nezájem ze strany kapitálu a maskulinistických a buržoazních rodičů. A mám za to, že přivést cokoli vyplaveného historií k estetickému životu je krásné. Jenže v tomhle případě se jedná o reakcionářskou estetiku, a to nejen svým původem.

Zatímco brutalita je v srdci estetické síly tohohle literárního stylu, v srdci brutality samotné je rezignace. Cashiny příběhy vidí svět takový, jaký je, ale jsou ochotné ho popsat s takovou ostrostí jen proto, že to přijaly jako něco nevyhnutelného. Tento pohled nejenže neumožňuje změnu, ale opovrhuje těmi, kteří věří v něco jiného. Nechápe, že ti, kteří zápolí, jakkoli zoufale, s drsnými pravidly reality, mohou cítit upřímnou lásku vůči ostatním zdrceným a zápasícím bytostem kolem nich – a případně to v Cashině psaní vypadá jako projev hlouposti. Pomyšlení na to, že by někdo mohl považovat za smysluplné v takových životech plných trápení pokračovat, tady nepůsobí jen cize, ale taková možnost vůbec neexistuje. Jak řekl Humberto Maturana: „Nemohu vidět, co nevidím“, takže z pohledu těch, co již rezignovali, se veškerý boj zdá postrádat skutečnou motivaci. V jejich očích jde jen o zavrženíhodný liberální a předem domluvený a rozhodnutý zápas. Právě tohle pohání onu veřejně přijatelnější podobu Dimes Square a zároveň je základním prvkem širší reakční konfigurace.

* * *

Curtis Yarvis není ani sociálně zdatný, ani dostatečně politicky přijatelný na to, aby měl takový vliv, jaký by si přál. Nejen, že považuje reakci za přirozenou, on ji miluje. Jako své vyvolené následovníkypotřebuje kulturní přívržence; trendy časopisy, které jedou na transgresivní hraně ekonomie znásilnění, kterou pak vydezinfikují seznamem ivy-league přispěvatelů.

Kulturní orientace Dimes Square je vlastně docela prostoslovná. Skupinka oddaných proto-fašistů dělá ostré vpády do estetického Overtonova okna. Pak to jiná skupinka umírněných sympatizantů, co se neštítí oportunisticky ohnout hřbet, upraví pro širší publikum. Ostré vpády upoutají pozornost, širší publikum poskytne ideologickou podporu. Navzájem od sebe těží: dosah se rozšíří, objeví se více lidí, nový vliv zapustí kořeny a celý cyklus se opakuje. Funguje to.

Všichni, kdo jsou s Dimes Square spojení, už měsíce (nebo i déle) prohlašují, že je ta čtvrť mrtvá. A považujeme-li aktuální počet Soho-typů lidí v podniku Le Dive jako dobrý indikátor, tak je to pravda. Dimes je vyčerpané a propast mezi bohémy a buržoazií, tak zásadní k tomu se cítit cool, se uzavřela. Ale to, že někdo jí v nějaké kýčovité restauraci, mě jen těžko přesvědčí o konci tamní kultury postavené na pravičácké reakci. Přemístí se – a už se to stalo – někam jinam.

Když nad avantgardou přemýšlíme z ahistorického hlediska, vede to ke zmatené redukci termínu. Nejen, že ho pak nesprávně spojujeme s hodnotovým obsahem (nic by na „avantgardě“ nemělo automaticky naznačovat „dobro“), ale zároveň většinou pak neznamená o moc víc než „něco cool“. To ale nemá nic do činění s opravdovým významem avantgardního fenoménu: který sám sebe vidí jako předvoj ve válce s buržoazním řádem. Vidí realitu jako uměleckou formu, která se dá skrze estetickou moc zmanipulovat k dosažení specifické vize budoucnosti. A chce, aby ji kultura dohnala. Kdybych měl hádat, vsadím se, že se jí to povede.

 

[1] Disclaimer: Před pár lety mi vydali povídku.

[2] O všech možných Yarvinových projektech by toho šlo napsat hodně, už proto, že z nich řada byla překvapivě vlivná. Víc si můžete přečíst ve skvělém textu od Coreyho Peina.

[3] Dobře na to navazuje: „Strmý nárůst příjemců státní podpory a rozšíření na ženy – dvě politické skupiny, které pro libertariány představují věčný oříšek – způsobily, že se představa ‚kapitalistické demokracie' stala protimluvem.“

[4] Pokračuje alt-right vtípkem, když píše „art-right“. Jeho psaní obecně talentem nijak nepřekypuje.

[5] Termín, který typicky označuje anonymní reakcionářské přispěvatele.

[6] Tím nechci naznačovat, že by Yarvin byl nějaký mistr ohýbání reality. Mnohem spíš to považuju za potvrzení hypotézy, že i slepá veverka dokáže najít ořech, když má k dispozici neomezeně peněz a desetiletí na to, aby je utrácela za své hobby projekty.

[7] Americký federální program, který poskytuje zdravotní pojištění důchodcům nebo lidem s určitými typy chronických potíží a postižení, pozn. překladatelka.

J. Arthur Boyle píše beletrii a učil na magisterském programu Columbia University. Jeho práci najdete na jarthurboyle.com.

Kde pokračovat ve čtení o americké alt-lit reakci:

Rebranding, blockchain, praskající obloha (Madeline Cash) | revue Prostor | Literární a kulturní časopis

Internetová dívka | revue Prostor | Literární a kulturní časopis

Dimes Square aka antiwoke gentrifikace skrz podcast, divadelní hru a Petera Thiela (substack.com)

What Peter Thiel, J.D. Vance, and Others Are Learning From Curtis Yarvin and the New Right | Vanity Fair

My Own Dimes Square Fascist Humiliation Ritual (substack.com)

You are tearing me apart, e/acc! - by Ryan Broderick (garbageday.email)


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít