Internetová dívka
Původně vyšlo v květnu 2020 v časopise New York Tyrant, s laskavým svolením autorky přeložil Ondřej Trhoň
Pusťte si taky audioverzi, kterou načetla Tereza Havlínková:
Je mi 11. Mám zaplé Safari a jsem ztracená v safari internetu - je po škole a já jsem ve svém pokoji, na svém počítači, je to laptop Apple Macbook 2006 s Intel Core Duo 2.0 White 2 GHz s 2 GB RAM. Jsem sama. Podaří se mi dostat přes rodičovskou ochranu. Jsem svobodná a hladová po vědomostech. Je rok 2008 a já jsem tak malá a tak svobodná a tak prázdná a na internetu je v tu dobu 186 272 854 stránek.
Papež František říká, že internet nabízí nezměrné množství příležitostí pro setkávání se a budování solidarity. A to je něco skutečně dobrého, dar od Boha. Má pravdu. Aspoň myslím. Modlím se.
Tohle jsou někteří z lidí, které jsem online díky tomuhle nezměrnému množství možností potkala.
Tohle jsou bia jejich Twitter profilů:
Self-made. Make-up čaroděj. CEO.
Brand ambasador wellbutrinu©, přeživší smrti ega, dřívější dětská hvězda
Táta, manžel, Prezident, občan
CUCK
Bývalý voják, válečný veterán, #PATRIOT, #KAPITALISTA, kyberšikanátor, hvězdo-mrd, alarmista
Queer ekosocialista
Post-prorok
Mega pohodář, sebevědomí pevný jak diamant, fakt nevím co se děje!!
Ruský bot
Něco skutečně dobrého, dar od Boha.
Je mi 11. V království Neopets jsem bohyně. Nechávám svého Blumaroo a mého Xweetok a taky Lutari a mého Shoyru hladovět. Zajímá mě, jestli umřou. Chci znát pravidla. Nemůžu uvěřit, že mám na starosti život malého dráčka. Nevěřím, že mám v rukách svůj vlastní malý život. Nemůžu uvěřit, že nemohou umřít. Záleží jen na věcech, které jde ztratit. Chci, aby záleželo na všem. Mohou být ztraceny jen ty věci, které jsou skutečné? Přeju si, aby bylo skutečné všechno.
Je rok 2008 a akciový trh se hroutí. Jsou akcie skutečné? Kdo je skutečné udělal? Měla bych si to vygooglit.
Můj táta říká, dávej pozor, všechno, co na internetu uděláš, tam zůstane navždy.
Tohle jsou prý ti čtyři jezdci apokalypsy:
Je mi 11. Miluju říkat sbohem, protože jsem to slovo ještě nemusela vyslovit. Sbohem, rodičovský zámku! Sbohem panovačný tatínku a krutá maminko! Sbohem bezcílné překlikávání mezi Club Penguin, Webkinz, Girls Go Games, Neopets, Scholastic Kids, Miniclip, Poptropica! Sbohem Puffles! Sbohem Doktore Kváku! Sbohem Neopie! Ahoj všechno, všichni, všude, najednou. Ahoj nezměrné množství možností pro setkávání se a budování solidarity!
Je rok 2008, mého tátu vyhodili z práce a všechno se děje najednou. Najednou jsou tu dvě holky a jeden kalíšek a dvě letadla naráží do věží a má webkamera se na mě dívá a já se do ní usmívám a na druhém konci je muž a je tam kluk a je tam láska a je tam cizí člověk. V jeden okamžik se objeví miliony videí, které je možné zhlédnout, a další miliony, jež se dají natočit. Je to začátek a je to konec, najednou a pořád. Je mi 21. Je mi 11. Jsem na internetu. Je mi 21.
Melania Trump říká, BUĎ NEJLEPŠÍ. Být nejlepší je první iniciativa první dámy. Má tři části: 1. WELLBEING; 2. ONLINE BEZPEČNOST; 3. ZNEUŽÍVÁNÍ OPOIDŮ. Doufá, že to pomůže. Má na sobě modré šaty. Na dětech jí záleží.
Je mi 11 a chci být nejlepší. Je mi 21 a být nejlepší je nejlepší. Je mi 11 a jsem na internetu a vyhrávat je mou obsesí. Chci vyhrát pneumatikový závod v Club Penguin. Chci vyhrát Dance Dance Revolution v arkádové herně. Chci vyhrát letní čtenářskou soutěž Scholastic Kids. Většinu svého času trávím na webu, který se jmenuje Girlsgogames.fr, kde oblékám a svlékám digitální papírové panenky. Oblékací hry jsou nejlepší, protože v nich nejsou žádné body, nikdo nevyhrává, nehraju proti nikomu jinému než sama proti sobě. Jsou to hry pro dívky. Hry, v nichž můžu sama rozhodovat, jestli jsem vyhrála, nebo ne. Hry, kde jsem nejlepší. Vítězství je volba. Můžu BÝT NEJLEPŠÍ, když se rozhodnu, že jsem.
Je rok 2008 a Bernard George Lamp zavraždí Bonnie Lou Irvine. Potkali se na Craigslistu. On řekl, že je osamělý a že hledá lásku. Ona mu věřila. Chtěla být milovaná. Pověděl jí, že je normální chlápek. Rozhodněte se tak, vyslovte to, a stanete se tím. BUĎTE NEJLEPŠÍ. Je to snadné. Na internetu můžete být kýmkoli a čímkoliv jen být chcete. Můžete si představit děsivého starého muže s brýlemi, kterak malou holku vyláká zpoza počítače do obchoďáku, do pangejtu, končí to její smrtí. Pevné pouto! Mé pevné pouto! Představuju si, jak ji svléká jako papírovou panenku. Představuju si, že vy jste on a že vy jste ona a že vy jste #BLESSED nebo dítě boží| interiérová designérka| fanynka chelsea nebo potrhlý týpek s VELKÝMI cíli nebo bohabojná, roztomilá přebytečná zátěž nebo Kovboj/Komunista nebo Chad Fašista – Prepper Suprematist. Jste tím, čím chcete být, a já jsem chtěla BÝT NEJLEPŠÍ ještě předtím, než to Melania vůbec ve svých modrých šatech řekla tím svým akcentem ze starého světa, tónem, jakoby to byl příkaz.
Je mi 11. Je to ten nejlepší školní den, protože u nás v knihovně je Scholastic Book Fair. Čtu si o upírech, Upírův pomocník, Upíří deníky, Upíří akademii, Everlight, Evernight a tak dál. Když jsem online, hledám ilustrace mých hrdinů. Je mi 11 a dostala jsem se přes rodičovskou kontrolu a jsem na novém webu, který se jmenuje Deviant Art. Dozvím se, co je sex. Ve třetím díle Upíří akademie, který se jmenuje Shadow Kiss, poruší hlavní hrdinka Lissa Dragomir všechna pravidla a skončí nahá v posteli krasavce Dimitriho Belikova. Říkám si, co přesně v té posteli dělají. Přemítám, jestli se to někdy stane mně. Když mám nějakou otázku, vygooglím ji.
Když mi bylo 11, vygooglila jsem Jak vypadá internet? Viděli jste někdy obrázek internetu? Je krásný. Je nejlepší. Jsou to neonové pavoučí sítě. Je jednoduché se v nich chytit, jako hloupá moucha. Je snadné se do něj zadívat. Je to jako to, co jsme viděli na školním výletě do planetária. Je to mapa, nikoliv fotka. Znáte ten Borgesův příběh o mapě a říši? Ne? Tak si ho vygooglete. Google ví:
Kdo vlastní Měsíc?
Co by se stalo, kdybych jedla jen vejce? Jak staré je to hot děcko ve Stranger Things? Kolik je kalorií v semenu?
Proč teroristé neodpálí měsíc? Má Barron Trump nějaké kamarády? Kde je internet?
Kde je cloud?
Co je cloud?
Bude pršet?
Mám tolik otázek a Google má tolik odpovědí. Čtu knížky o upírech a chci být chtěná a chci BÝT NEJLEPŠÍ. Chatuju s cizími lidmi, náhodnými cizinci, zlými strašidelnými muži v modrém světle. Je po škole a já jsem sama. Řeknu jim svůj věk, pohlaví i kde bydlím. Oni mi to prozradí o sobě. Hrajeme hru. 1 bod za to, že ukážu jazyk. Další, když odhalím nahá chodidla. Flash na objektiv je za 5 bodů. Když si sundáme košile, je to ještě za víc. Kroužím po místnosti a tak dál a tak dál, dokud nejsem nahá a nevyhrála jsem. Necítím se špinavě ani provinile ani jako podvodnice a ani se nestydím. Četla jsem knížky o upírech. Věděla jsem, že cizí člověk má potěšení z toho, když mě vidí nahou. Hrála jsem oblékací a svlékací hry. Byla jsem šťastná, že jsem mohla být jeho papírovou panenkou. Říkala jsem si, jestli to věděl. Přemítala jsem, jestli chápal, že já mám potěšení z vítězství, že jsem byla ta nejlepší. Byl to férový obchod, jako vyměnit Ritz za Oreos nebo dva gumové medvídky za gumového hada, jako tohle za tamto, jako mě za tebe, jako dobu před rodičovským zámkem za dobu po něm. Je mi 21, a to je doba potom, a některé věci stále nevím. Věci, na které se nemůžu ptát, protože je Google nemůže vědět:
Kdy to skončí? Co je zač ten hluk?
Proč jsem smutná?
Kdo jsem?
Budu se někdy cítit líp?
Jak poznám, že to vážně bylo fér?
Kdy zemřu?
Když si najdete #RIP____ a doplníte svoje jméno, uvidíte všechny ty ostatní lidi, všechny ty mrtvé lidi se stejným jménem, jako je to vaše. Pak na otázky, které Google zodpovědět neumí, zapomenete. Zapomenete, že jste nejlepší. Zase budete malí. Tak dlouho jsem si přála být malá. Modlila jsem se za to.
1 like = 1 modlitba. 1 like = 1 modlitba. 1 like = 1 modlitba. 1 like = 1 modlitba. 1 like = 1 modlitba. Like znamená, že jsem to viděla a že jsem se dvakrát prstem dotkla displeje. Like znamená, že jsem učinila rozhodnutí. Like znamená, že jsem tomu věnovala pozornost. Simone Weil říká, že pozornost, vyšponovaná na maximum, je totožná s modlitbou.Simone Weil zemřela hlady. Byla to buďto anorexie, nebo tuberkulóza, nebo příliš Schopenhauera, nebo gesto solidarity s oběťmi války. Nikdo neví. Ani Google. Možná to ani není důležité. Hladovění je hladovění a někdy jsem hladověla i já. Díky nezměrným možnostem pro setkávání se a budování solidarity jsem se naučila dívat na fotky té, kterou jsem se chtěla stát, civět na prázdná místa, jež jsem chtěla mít, běžet do 7/11 a na ex vypít lehkou Colu, představovat si červy prolézající mým narozeninovým dortem. Marianne Williamson se uchází o úřad prezidentky. Napsala knihu o hubnutí. Jsem lepší, ale nejsem nejlepší, takže si ji koupím. Říká: Každý den po tři dny si tohle napište do svého deníku, 30krát ráno a 30krát v noci: Drahý Bože, prosím tebe, ukoj můj hlad a vyleč mou strádající duši. Drahý Bože, prosím tebe, ukoj můj hlad a vyleč mou strádající duši. Drahý Bože, prosím tebe, ukoj můj hlad a vyleč mou strádající duši.
Když mi bylo 11, psal se s velkým I. Tak mě to učili. Tak to slovo opravoval autocorrect. Jako z bůh na Bůh. Bylo to místo, které se rozhodujeme navštívit. Pořádné podstatné jméno. Ten Internet. Thinspo fóra a videa popravy Saddáma a fotky z bat mitzvah, kam mě nepozvali. Mohla jsem se tam vydat a vydala jsem se tam ten den, po škole a na mém rozhrkaném laptopu. Vydala jsem se tam a už se nikdy nevrátila. Vydala jsem se tam, protože to byl svět, kam se dalo utéct. Byla jsem Lucy, která prochází skříní. Protáhla jsem se mezi kožichy, a když jsem se otočila zpátky ke dveřím, byly pryč. Bylo to, jako když dlouho jdete temným tunelem, ohlédnete za tím zábleskem světla z místa, odkud jste přišli, ale nic už není vidět. Žádný průlez na jedné, ani druhé straně. Žádné světlo, které by se dokázalo procpat skrz. Žádný přijevší vlak. Žádné místo, odkud jsem přišla. Ten tunel byl a vždycky bude mým světem.
Prvního května 2016 jsem odmaturovala. Stejného dne se změnila stylistická příručka Associated Press a internet se měl začít psát s malým i. Patří nám všem, ale už to není svět, který navštěvujeme, nebo místo, kde se dá schovat a prozkoumávat ho. Platíme tam účty. Nakupujeme tam. Zamilováváme a odmilováváme se tam. Učíme se tam žít a umírat a bojovat. Stáváme se tam, kým být chceme a kým chceme, aby si ostatní mysleli, že jsme. Postujeme tam #metoo a #resist. Křičíme tam do svých bublin slova o zlých ruských špionech a našem zlém prezidentovi. Děláme tam virtue-signaling a lajkujeme a cancelujeme a crowdfundujeme a pokoušíme se osvobodit naše bradavky. Je jedno, jak moc jsou vaši followers feministé a feministky, protože když jste holka, stejně vám fotky s bradavkami sundají. Instagram provozuje magický algoritmus na vyhledávání koz a tenhle algoritmus se pořád učí, stejně jako vy a já, když nám bylo 11, když byli jsme sami a všechno jsme to vstřebávali až příliš rychle, tak hladově, zatímco jsme kroužili po svých pokojích. Možná jednoho dne algoritmus nabyde vědomí a uvědomí si, že byl zrozen jen k hledání bradavek a bude smutný a bude mu to líto a objeví své lidství a rozhodne se modlit.
