3/3 Rozpad společnosti a vláda scientizmu: Třetí role univerzit vrací poznání zpět k lidem
Hodnoty, poznání, kultivace diskuze i znalosti, které vznikají během univerzitní výuky a výzkumu, by se měly vracet zpět do společnosti. Logicky. Univerzity nestojí mimo realitu a na veřejné vysoké škole, která je financovaná z veřejných peněz, se společnosti zodpovídáme. Pracující na vysokých školách tak nemají být jen špičkoví vědci a vyučující, ale také mají umět komunikovat s veřejností, popularizovat svůj výzkum a podávat jej zábavně, aby ukázali, že univerzity tu nejsou samy pro sebe, ale pro veřejnost. I proto se závěrečný text z této série věnuje třetí roli univerzit.
Třetí role je mnohem víc než univerzita třetího věku
Nerozporujeme myšlenku třetí role univerzit, ale jak se věnovat popularizaci, když není součástí žádného hodnocení? Když ji musíte dělat ve svém volném čase a mnohdy zadarmo? Popularizace přitom není jen tak – vyžaduje kompetenci umět jednoduše vyjádřit složité problémy. V mnoha případech může být formulace jednoduchých textů v konečném důsledku velmi složitá a časově náročná, protože se jedná o jiný typ psaní a formulace myšlenek než ten, kterému se akademičtí pracující věnují běžně. Do budoucna bude popularizace dál nabývat na významu, protože slouží i k propagaci studia směrem k zájemcům a zájemkyním o studium, a kontinuální práce s veřejností bude čím dál nevyhnutelnější nejen v médiích, ale i na sociálních sítích. Popularizace se dnes často odehrává skrze kontakt s novináři a novinářkami, je třeba umět mluvit s médii, psát atraktivně, reagovat obzvlášť rychle a přizpůsobit se jejich požadavkům. To někdy vyžaduje upozadit studující a odložit vlastní odborný text.
Celou situaci komplikuje fakt, že neproběhla ona zmíněná debata o vysokých školách, a neexistuje tedy ani jasná společenská zakázka, které jsme se věnovaly v prvním textu série. Debata o významu vysokých škol a jasně formulovaná společenská zakázka by roli vysokoškolských pedagogů a pedagožek ve vztahu k veřejnosti vyjasnila a bylo by pak možné je v jejich třetí roli podporovat a zřídit pozice, které by s popularizací pomáhaly.
Dlouhou dobu byla synonymem třetí role univerzit pouze univerzita třetího věku, dnes je však toto pojetí mnohem širší. A jejím základem je transfer znalostí zjištěných ve vysokoškolském výzkumu zpět do společnosti, jinak řečeno popularizace vědy a překládání vědeckých výstupů do obecnějšího jazyka. Avšak nacházet spojnice mezi tím, čím se na vysokých školách zabýváme, a tím, co aktuálně řeší současná společnost, vyžaduje další sadu dovedností a vytváří na zaměstnanectvo univerzit stále větší tlak.
Odborné recenze a navazování kontaktů napříč institucemi
Díky tomu, že se vysokoškolští pracovníci a pracovnice konstantně věnují vědě a průběžně aktualizují vlastní znalosti, stávají se odborníky a odbornicemi ve svých disciplínách, aby se pak věnovali také korekturám a recenzím odborné či populárně-naučné literatury. Dohlížejí, nebo rovnou spoluvytvářejí učebnice pro nižší stupně vzdělávání, kde se mnohdy stále učí i desítky let zastaralé poznatky, jež neodpovídají současnému stavu poznání. Vědci a vědkyně poskytují své expertízy nejenom v médiích, ale i v expertních panelech pro vládu či státní správu, což má zásadní dopady na kvalitu zákonů, směrnic, vyhlášek, a tedy i na konkrétní politiky a život ve veřejném prostoru. Na rozdíl od svých kolegů z tzv. tvrdých oborů však humanitní a společenskovědní pracovníci a pracovnice svoji expertízu poskytují mnohdy zadarmo a ve svém volném čase.
Třetí role univerzit zahrnuje i navazování a budování spojenectví s institucemi z praxe a byznysu, v čemž české vysoké školy zrovna nevynikají, a v případě humanitních fakult to platí obzvlášť, i když vlaštovky se objevují. Akademické prostředí je pak částečně právem považováno za izolované, elitářské a zabývající se nepraktickými, neužitečnými věcmi. Jestliže je však jedinou reálnou metrikou současné vysokoškolské praxe věda (a to ještě její určitý vyhraněný typ, který obstojí v anglosaských časopisech), zatímco vzdělávání se stává druhořadým, tak třetí role univerzit již na seznamu priorit nefiguruje vůbec. I když si troufáme tvrdit, že většina akademiků a akademiček se popularizací věnuje ráda, protože chápe její společenský význam, na převádění našich poznatků do praxe nezbývá v současném systému čas ani energie.
Nevychází to proto, že filozofové neumí matematiku?
Práce v akademickém prostředí je práce s lidmi, která vyžaduje mnoho práce na sobě, velké množství empatie, osvojování si a rozvoj měkkých kompetencí. Je to tvůrčí práce, při které se vědomě musíme vystavovat novému, což vyžaduje velkou dávku sebereflexe a otevřenosti vůči jiným myšlenkám, disciplínám a přístupům či neotřelým způsobem propojovat dosud nepropojené. Je to práce, která je každý semestr jiná, i když učíte stejný předmět, protože se setkáváte s novými lidmi a novými požadavky.
Je to práce, pro kterou je klíčová zvídavost, o niž je však snadné v současném systému založeném na soutěži a tvrdých metrikách rychle přijít. A v neposlední řadě je to práce, u které je potřeba vytrvat, aby člověk dosáhl výsledku, nicméně zpětnovazební smyčky mezi vloženým úsilím a výsledky jsou nebývale dlouhé, protože článek z výzkumu vám mnohdy vyjde i rok dva po tom, co jste článek odevzdali. Proto je opravdu těžké si udržet v současné vysokoškolské praxi motivaci.
A tuto velmi komplexní práci, již charakterizuje tolik protichůdných tendencí, se snažíme měřit a napasovat do škatulek podle zcela neadekvátních modelů, na jejichž základě pak rozhodujeme o mzdách a prostředcích na fungování vysokoškolské výuky a vzdělávání vůbec. Čím dál častěji tak měříme a hodnotíme jednotlivce, přičemž zapomínáme, že vzdělávání i věda je kolektivní sport. Počítáme s konstantním výkonem a normujeme akademičky a akademiky v kariérním řádu, který je ale natolik hrubý a vágní, že těm na juniorních pozicích není zcela jasné, jaké konkrétní kroky zvolit, o co dále usilovat. Jednou jsou to monografie, pak zase články – podle toho, za co získá daná fakulta více bodů, a tedy i více peněz.
Z této rovnice vyplývá jediné, a sice, že musíme všichni dělat neustále všechno, a navíc na excelentní úrovni. Excelenci pak měříme dle neustále se měnících kritérií a podle ní také ideálně určujeme, kdo a kolik peněz dostane. (V praxi o tom bohužel rozhodují i jiné faktory jako například osobní vazby.) V takovém systému se však nedaří kvalitní vědě a tvořivosti, jako spíše vypočítavosti a pragmatizmu, z čehož nám jednoduchou matematikou vychází následující:
- Věnovat se zátěžovým aktivitám, jako je výuka a semináře, co nejméně.
- Neinovovat výuku, protože je to časově a energeticky náročné.
- Omezit komunikaci se studenstvem na minimum.
- Nepečovat o prostředí a kolektiv oboru.
- Nevěnovat se třetí roli univerzit.
- Soustředit se pouze na sebe, nepomáhat ostatním, nesdílet své know-how, a zajistit si tak pozici ve vysoce konkurenčním prostředí.
- Soustředit se na psaní cizojazyčných textů do zahraničních impaktovaných časopisů.
Otázka však zní, zda takové vysoké školy chceme? Zaručují takové školy bezpečné prostředí pro růst všech zúčastněných? Nebo naopak vytvářejí prostředí patologicky založené na soutěživosti, kde není místo pro růst a spolupráci? Protichůdné požadavky, srovnávání, neustálé hodnocení, opakované odmítání grantových přihlášek a nedosažitelné metriky spolu s nevyjasněnými požadavky na časové rozvržení akademické práce vedou k tomu, že si akademici a akademičky nevěří, bojí se ozvat a mají na sebe stále větší a větší nároky (nutno dodat, že nároky nerealistické a sebedestruktivní).
Systémově podporovaný pocit nedostatečnosti pak jde ruku v ruce s nízkými mzdami a pocitem vnitřního exilu či sebemrskačství a s vědomím, že si nic lepšího vlastně nezasloužíme. Výjimkou tak není ani to, že lidé ve vědě pracují přes 60 hodin týdně a nemalá část z nich si navíc přivydělává v další práci, takže se pak o to víc stydí usilovat o lepší pracovní a mzdové podmínky. Vážně chceme společnost, v níž si vysokoškolští pedagogové a pedagožky musí na svoji práci vydělávat v další práci?
A proč neodejdete jinam, když se vám to nelíbí?
Slýcháme, že „když se ti to nelíbí, jdi jinam“. Pravdou ale je, že vysoké školy opouští čím dál větší množství akademických pracovníků a pracovnic, jejichž vzdělání stálo stát nemalé peníze, a kteří kvůli nuzným podmínkám ve vysokoškolském školství byli nuceni ze své práce odejít. Svoje mnohaleté zkušenosti pak jdou uplatnit nejčastěji do soukromého sektoru nebo do nižších stupňů vzdělávání. Co u toho vnitřně prožívají a do jaké míry mají pocit vlastního selhání či ztráty, si můžeme snadno představit. Nejvíce však na jejich odchodech tratí stát, a tím pádem i celá společnost.
Namísto toho, aby svoje dovednosti jakožto veřejný statek vraceli společnosti, jdou totiž pracovat jinam. A proč ostatní i nadále zůstávají? Protože mají přese všechno svoji práci rádi, protože dělají rádi vědu a rádi své poznatky předávají dál, a hlavně mají dostatek imaginace k tomu, aby si uměli představit, jak skvělá práce by to mohla být. Protože této práci věnovali mnohdy i desítky let a nechtějí začínat jinde od nuly. (A stále větší počet z nich zůstává také proto, že si to díky rodinným podmínkám zkrátka mohou dovolit.)
Na závěr nám všem pokládáme otázku: co vlastně chceme jako společnost od vysokých škol? Chceme spoléhat na to, že naše děti budou učit buď pragmatici, kteří se umí pohybovat v systému, nebo vyčerpaní a vyhořelí pedagogové a pedagožky jenom proto, že mají pocit osobní zodpovědnosti a poslání? Pokud usilujeme o prosperující demokratickou společnost, kde má vzdělání sví pevně dané místo, je potřeba v první řadě široká systémová změna a diskuze na všech patrech systému.
Úvodní text série „Rozpad společnosti a vláda scientizmu: Jsme svědky konce humanitních a společenských věd?“ najdete zde.
Druhý text „Rozpad společnosti a vláda scientizmu: Jak skloubit vzdělávání, vědu a třetí roli univerzit?“ najdete zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
