Za spravedlivější svět: ženy v disentu a příběh Ivanky Lefeuvre
V únoru 2017 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění průzkum u příležitosti 40. výročí Charty 77. Jednou z otázek bylo, kterou z osobností mezi signatáři Charty 77 si lidé vybaví. Zřejmě nepřekvapí, že bezmála 50 % lidí zmínilo bývalého prezidenta Václava Havla. Druhá v pořadí byla Marta Kubišová, na kterou si vzpomnělo 19 % lidí. Z žen si ještě 6 % lidí vybavilo Vlastu Chramostovou a 2 % Olgu Havlovou. Na další významné signatářky Charty 77 a její mluvčí si lidé po čtyřiceti letech nevzpomněli.
Výsledky tohoto výzkumu byly zveřejněny v době, kdy už jsme s týmem kolegyň ze Sociologického ústavu AV ČR nabíraly první rozhovory s ženami, zapojenými v době normalizace do protirežimních aktivit. Chtěly jsme napravit neexistenci komplexní studie či souborné knižní publikace na téma práce žen v disentu. Na projekt jsme měly jeden rok a na seznamu několik desítek žen, které by si zasloužily vyzpovídat. S těžkým srdcem jsme vybraly jednadvacet respondentek, které zastupují hlavní proudy v disentu (křesťanský, literární, reformně komunistický, kulturní underground, exil), věkové kategorie, město, venkov i exil, signatářky Charty i nesignatářky, známé i neznámé tváře. A tak se na sklonku loňského roku zrodila kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Aktivní, ale neznámá
Ivanka Lefeuvre, dříve Hyblerová, v Bytové revoltě představuje velmi aktivní, leč méně známou signatářku Charty 77, která se pod tlakem Státní bezpečnosti v roce 1982 odstěhovala do Francie. S manželem Martinem Hyblerem a třemi dětmi – pětiletou dcerou, tříletým synem a osmiměsíčním batoletem odjížděli nedobrovolně. Kvůli svým politickým postojům a protirežimním aktivitám se ocitli na seznamu akce Státní bezpečnosti s krycím názvem Asanace. Název byl víc než výmluvný. Vyčistit zemi od politicky nepohodlných lidí, zvláště signatářů a signatářek Charty 77, kteří odmítali „socialisticky pracovat, socialisticky žít“ a ztěžovali režimu proces normalizace. Duchovním otcem myšlenky vystěhování protirežimně smýšlejících lidí byl tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, který v prosinci roku 1977, tedy rok poté, co se upekla Charta 77, vydal rozkaz, že je nutné „docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR“. V rámci akce Asanace, která skončila v roce 1984, z Československa odešlo přibližně 270 chartistů a chartistek.
Ivanka Lefeuvre, rozená Šimková, patřila k otevřeným kritikům komunistického režimu a jeho „normalizace“ už od dob vysokoškolských studií na brněnské univerzitě. Za rozšiřování letáků vyzývajících k bojkotu voleb do Federálního shromáždění skončila společně se svým tehdejším manželem Václavem Šabatou a jeho sourozenci Annou a Janem v roce 1971 na šest měsíců ve vazbě. „Letákovou akcí jsme chtěli občanům připomenout jejich právo neúčastnit se voleb, vložit do urny čistý volební lístek nebo škrtnout oficiální kandidáty a symbolicky napsat Dubček,“ vzpomíná na své revoltní mládí Ivanka Lefeuvre v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, kterou loni na podzim vydalo nakladatelství Academia ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR, v. v. i. V historii východoevropského disidentství představuje hromadné zatčení tří sourozenců, snachy a nakonec i otce, unikum.
Tomuto zatčení předcházel jiný incident, který pozvolna nabyl absurdních rozměrů. V srpnu roku 1971 opravovala Ivanka se svou švagrovou Annou Šabatovou brigádně mohylu u Slavkova u Brna. Večer po práci zašli s přáteli do místní restaurace, kde došlo na zpěv moravských lidovek a také tehdy velmi populární „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša“. V roce 1968 tuto píseň rozhlas běžně vysílal, o pár let později byl již její přednes na veřejnosti trestným činem. V té době byl proto na Ivanku Šabatovou s jejími kamarády založen spis s krycím jménem „Zpěváci“. O měsíc později byla Ivanka
Šabatová s Annou Šabatovou obviněna z „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“. „Tím představitelem měl být asi Ivan,“ vzpomíná dnes na tu dobu Ivanka Lefeuvre s nadhledem. Následovalo zatčení a obvinění z „pobuřování“ a „podvracení republiky“ za účast na zmíněné letákové akci k volbám.
Vy jste tam asi kouřila?!
Ivanka Šabatová se nikdy nesmířila s okupací Československa armádami Varšavské smlouvy ani s obdobím normalizace. Proto jakmile se jí v prosinci roku 1976 dostalo Prohlášení Charty 77 do rukou, neváhala ani minutu. „Když jsem si přečetla text Charty, okamžitě jsem souhlasila se vším, co v něm stojí. Mluvil mi z duše,“ vzpomíná a dodává, že i po čtyřiceti letech ho považuje za „nosný, výstižný, v některých pasážích i aktuální“.
V době, kdy Chartu podepisovala, čekala potomka se svým druhým manželem, psychologem Martinem Hyblerem. V lednu 1977 vypukla ve sdělovacích prostředích hysterická kampaň, podepisovala se Anticharta, režim proti signatářům a signatářkám nekompromisně vytáhl do boje. Ivanka Hyblerová tehdy pracovala jako psycholožka na psychiatrické ambulanci Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) v České Lípě. V místním komunistickém plátku Průboj o ní vyšel článek s názvem „Signatářka beze studu“, ve kterém autor článku psycholožce Hyblerové vyčítal nevděk za to, že stát ji nechal vystudovat, a ona přesto „dala svůj podpis pod Chartu Chartu 77 [sic] a ani se nečervená“ (týdeník Průboj, 1977, ročník 29, číslo 36, s. 2).
Kvůli rizikovému těhotenství byla Ivanka Hyblerová v lednu 1977 hospitalizována. Tehdejší ředitel OÚNZ požádal primáře gynekologického oddělení, aby Hyblerovou uznal práceschopnou, aby s ní kvůli podpisu Charty mohl rozvázat pracovní poměr. „K tomu mě donutili jít si pro ten vyhazov do ředitelny asi kilometr pěšky. Ráno jsem málem potratila, odpoledne už jsem byla práceschopná,“ vzpomíná v knize Bytová revolta. Od zdravotní sestry a náměstka ředitele nemocnice si vyslechla, že filozofickou fakultu vystudovala omylem.
Pracovní poměr se řediteli nepodařilo rozvázat, protože Ivanka Hyblerová do ředitelny nedošla. Sedla na první autobus a odjela do Prahy, kde vyhledala lékařskou pomoc v porodnici v Apolinářské ulici. Lékař na příjmu se divil, jak ji mohli z českolipské nemocnice propustit v tak hrozném stavu. „Vy jste asi kouřila na záchodě, že?“ O podpisu Charty nepadlo ani slovo. V květnu se narodila dcera Žofie.
Děti pro Ivanku Hyblerovou nebyly nikdy překážkou, aby se nadále zapojovala do protirežimních činností. „Pokud chceme, aby naše děti žily ve spravedlivějším světě, měli bychom pro to něco udělat,“ tvrdí ještě dnes. Péče o děti a domácnost dala mnoha ženám šance zapojit se do disentu jinak než jejich mužští protějškové. „Protože jsme s dětmi byly přikované do bytů, ty byty plnily funkci informačních center a ještě v době, kdy nebyly telefony, se stačilo projít z Vinohrad od Petrušky
Šustrové ke mně, do Jéčka k Daně Němcové, k Bendovým na Karlák a věděla jste úplně všechno,“ vzpomíná další respondentka z knihy Bytová revolta Anna Šabatová. Těmto informačním centrům se říkalo otevřené byty, do kterých mířili zájemci o dění v disentu, zvláště přespolní. Mohli přijít bez ohlášení, věděli, že dostanou kávu a něco k snědku, přečtou si poslední Infoch, tj. občasník Informace o Chartě, dostanou se k nezávislé literatuře. „Mimopražští k nám chodili nasbírat trochu energie a podpory a postěžovat si, jaké jsou u nich problémy,“ vzpomíná v té samé knize Kamila Bendová, která stále bydlí ve stejném bytě na Karlově náměstí. „Bylo hodně důležité udržovat morálku, podporovat pocit, že to všechno má smysl,“ dodává.
Nedaleko bytu Hyblerových v Myslíkově ulici se nacházel Městský soud, kde v roce 1978 probíhal nechvalně proslulý proces s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Bylo zřejmé, že do soudní síně neproklouzne ani myš. Ivanka Hyblerová neváhala ani minutu, den před soudním jednáním zašla do budovy omrknout čísla a jména na dveřích. Druhý den vystála frontu na pomeranče a ležérním krokem se síťovkou s nedostatkovým ovocem v ruce došla až k příslušníkům, kteří přísně kontrolovali každého příchozího. Řekla jim, že nese pomeranče soudružce té a té a na důkaz přihodila číslo dveří. Během přestávky se dostala do soudní síně. Díky dobré paměti si ze soudního řízení zapamatovala každý detail, který následně předala německé televizi, francouzským novinářům a advokátům z Mezinárodní federace Ligy pro lidská práva. Na základě textu o průběhu procesu dokonce vznikla divadelní hra.
Svých mateřských povinností využívaly i jiné ženy. Eda Kriseová na výslechy úmyslně nosila tašky s nákupem a oblečením darovaným od jiných žen, aby vyslýchající estébáky dostala do rozpaků. „No víte, já mám ještě jiné povinnosti, než tu s vámi vysedávat celé odpoledne,“ nezapomněla před nimi zdůraznit. Eva Joachimová balila tajné dokumenty do plínek své dcerky Marušky. Děti Dany Němcové či Václava a Kamily Bendových vynášely zakázané tiskoviny z bytů ve svých školních aktovkách.
S StB za zády
Pro Ivanku Hyblerovou tak jako pro celou Chartu bylo důležité prolamovat informační bariéry. „Bylo potřeba, aby se lidé na druhé straně opony dozvěděli, co se tady děje, a zároveň to byla naděje pro lidi, kteří byli ve vězení,“ vysvětluje. V roce 1971, kdy se ocitla ve vězení ona, žádný mezinárodní ohlas neexistoval a vězení se zdálo beznadějné. Koncem 80. let „vývoz“ informací o represích režimu šel o něco snadněji. V té době už pozornost médií a politiků ze zahraničí skýtala jistou ochranu. Obecně platilo, že čím „slavnější“ v zahraničí dotyčný disident byl, tím složitější pro režim bylo si na něj došlápnout.
O to hůř na tom byli lidé na venkově či malých městech. Ve svém okolí stáli většinou proti zvůli komunistického režimu osamělí jako kůl v plotě a na krk jim dýchalo hned několik estébáků či příslušníků pomocné stráže Veřejné bezpečnosti najednou. Silvestra Chnápková se svým mužem zakoušela podobnou šikanu na svém opuštěném mlýně na Domažlicku každým dnem. Represe ze strany Státní bezpečnosti neznaly mezí a často nabývaly paradoxních rozměrů. „Jednou nás pokutovali za neosvětlený koňský povoz nebo za to, že můj muž bránil silničnímu provozu tím, že vystrčil hlavu z vrat,“ vzpomíná Silva Chnápková na krušné chvíle s StB za zády. „Naší vesnicí tehdy projelo asi tak jedno dvě auta za den,“ dodává.
Sledovačky, domovní prohlídky v časných ranních hodinách, výslechy, ve škole ponižování dětí, které musely být vždy vzorně připravené, čisté, upravené, aby ani náznakem nezavdaly příčinu sociálce k odebrání, to vše se podepisovalo na myslích a duších všech obětí státní šikany. Jejím cílem bylo vyvolat v lidech strach, nejistotu, obavy o své nejbližší, zejména o děti. Ivanka Hyblerová přiznává, že měla strach pokaždé, když přišli udělat domovní prohlídku ve čtyři ráno, když ji zatkli a vyslýchali. „Žili jsme v situaci, kdy jsme nevěděli dne ani hodiny, kdy přijdou,“ vzpomíná na všudypřítomnost estébáků v životech disidentů. „Nejvíce mnou otřásl případ mojí kamarádky Ziny Freundové, kterou v noci v jejím bytě přepadli, mučili a vystavili sexuální agresi,“ vzpomíná na jeden z nejotřesnějších útoků Státní bezpečnosti Ivanka Lefeuvre.
Někdo se kvůli této nesnesitelné těžkosti bytí rozhodl pro odchod na Západ, jiní se uzavírali do svých světů, bytů a baráků, další režim zavíral do vězení. Ivanka Hyblerová se svým mužem zvolila odchod z Československa. Vzhledem k dobré znalosti francouzštiny byla cílová země jasná.
Prvních sedm let nejtěžších
Jednoho červnového dne roku osmdesát dva se rodina Hyblerových, Zina Freundová s mužem a oba synové Otky Bednářové, která byla za své členství ve VONSu odsouzena na tři roky nepodmíněně, rozloučili na pražském hlavním nádraží s početnou skupinou přátel. Prvních šest a půl roku ve Francii pracovala Ivanka Hyblerová jako vychovatelka v pečovatelském ústavu pro tělesně a duševně postižené. Musela se rychle naučit řídit auto, jelikož do práce to měla 20 kilometrů. Martin Hybler zaměstnání nesehnal, takže celá rodina s třemi malými dětmi žila z platu vychovatelky. Muž se staral o děti, do toho psal a překládal. Se svou rodnou zemí nepřestali být v kontaktu. Zprostředkovávali kontakt pro Mezinárodní federaci lig pro lidská práva, Amnesty International, připravovali mise francouzských právníků, kteří do Československa jezdili na soudní procesy. Udržovali kontakt také s lidmi v exilu i v Československu – s Václavem Malým, Jarmilou Bělíkovou, Karlem a Marií Soukupovými, Annou Šabatovou, Ivanem Jirousem. „Jsem taková archivářka, mám doma asi tři kila dopisů z let 1982 až 1989,“ směje se Ivanka Lefeuvre. Jednou by korespondenci chtěla vydat knižně.
Listopad 1989 nebyl přelomový pouze pro Československo, kde po čtyřiceti letech vládnutí padl komunistický režim. Pro Ivanku a Martina Hyblerovy přinesl tento rok konečně jednu z největších jistot v životě v exilu. Muž získal práci psychologa v psychiatrické léčebně, Ivanka začala pracovat jako psycholožka v Centru pro dětství a rodinu v Limoges, kde zůstala dvacet let. „O návratu do Československa jsme tehdy uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat ve Francii. Návrat do Československa by v té době byl návratem do další nejistoty,“ vysvětluje Ivanka Lefeuvre. Od roku 1998 se účastní konferencí a programů zaměřených na výměnu zkušeností mezi českými a francouzskými odborníky v oblasti sociální práce, péče o ohrožené děti a práce s rodinou. V Limoges přivítala desítky českých kolegů, spoluorganizuje studijní cesty francouzských kolegů a studentů do Prahy. Zkrátka, se svojí rodnou zemí tato „signatářka bez studu“ navázala aktivní profesionální spolupráci a ta probíhá dodnes.
Ostatní disidentky nemusely být tak aktivní jako Ivanka Lefeuvre. Jejich přispění k fungování disentu však nelze podceňovat. Rozhovory dokonce v mnoha případech vyvracejí dosavadní většinový názor, že ženy dělaly převážně podpůrné činnosti, tzv. mravenčí práci. Ano, mytí nádobí po ukončení schůzky či péče o děti převážně spadaly na ženy, ale ženy také editovaly texty do Infochu, pašovaly samizdat a kopírky, psaly petice, svolávaly demonstrace, volaly do zahraničí zprávy o perzekucích a represích státního aparátu aj. Z rozhovorů vyplývá, že prostředí disentu bylo relativně rovnoprávné, kde nezáleželo na tom, zda jde o ženu, či muže, každý přispěl tím, čím uměl nebo chtěl. Ženy se tak zúčastnily všech disidentských činností stejně jako muži a není možné dělat rozdíly mezi důležitějšími a méně důležitými činnostmi. K politickým změnám v roce 1989 přispěly všechny tyto činnosti dohromady a kniha Bytová revolta je tak částečným splacením dluhu těmto odvážným a statečným ženám.
---
