Nekonečný potenciál, který vzbuzuje naději i hrůzu
V době vzniku kinematografie byl vesmír mnohem menším místem, než je dnes. Lidé věřili, že celý kosmos nepřesahuje naši galaxii. Až o nějaké tři dekády později se zjistilo, že všechny ty miliony hvězd Mléčné dráhy jsou dohromady sotva zrnkem písku v nekonečném oceánu. I proto, jak se vesmír rozrůstal a proměňoval, mohl po celých sto let dál fascinovat a provokovat svým potenciálem. A filmové umění se proměňovalo spolu s ním.
Historie filmového průmyslu začíná Cestou na Měsíc z roku 1902, která svou širokou distribucí naznačila směr, jímž se může rodící se obor ubírat. Ikonický záběr antropomorfního satelitu naší planety s raketou vklíněnou do jeho obličeje je dodnes jedním z nejznámějších a nejčastěji reprodukovaných filmových okének. Francouzský kouzelník Georges Méliès prokázal nevídanou intuici a prozřetelnost ohledně způsobů, jakými bude na vesmír v následujících více než sto letech nahlíženo.
Čtvrthodinový snímek, volně inspirovaný dobrodružnými romány Julese Verna, je na první pohled velice přímočarý. Skupina vědců se nechá obřím kanónem vystřelit až na Měsíc, kde se setká s nepřátelskými bytostmi, před nimiž uprchne zpátky na Zem. Přesto se v jednoduchém tvaru skýtá množství témat, jež budou v budoucnu rozváděna dalšími tvůrci. Radost z pokoření dříve nedosažitelných hranic, vzrušující akce a náznak sebereflexe snad až příliš cílevědomého lidstva. Copak při pohledu na zmrzačenou tvář Měsíce můžeme ignorovat pochybnosti, zda činíme dobře, když za každou cenu následujeme své ambice? Zároveň z dnešního pohledu vidíme v Cestě na Měsíc již nenapodobitelnou naivitu a čistotu, která vyplývala hlavně z toho, jak málo jsme toho o vesmíru ještě věděli.
Rozmach sci-fi v době chystaných letů
Následující půlstoletí bylo na výlety do vesmíru relativně střídmé. Opravdu naplno vstoupilo do kinematografie až s padesátými lety. Lidstvo se začínalo chystat na skutečné cesty do neznáma a žánr science fiction zažíval nebývalý boom. Vesmír se rychle stal předmětem hlavně amerických komerčních podívaných a béčkových produkcí, už tehdy se ale objevovaly i promyšlenější koncepty. Mezi takové snímky patří Den, kdy se zastavila země z roku 1951, ve kterém na Zemi přistane mimozemský talíř a bytost Klaatu soudí lidstvo za špatné zacházení s planetou. V nukleární éře studené války jí hrozí zničení, což by mimozemšťané jen neradi připustili. Jedná se o jednoznačnou pacifistickou agitaci typickou pro sci-fi žánr.
Zatímco fantasy tíhne ke konzervatizmu a jím budované světy mají tendenci oživovat idealizovanou verzi minulosti, sci-fi je žánrem progrese. Láká tvůrce ke konstrukci varovných či návodných podobenství, jež nesou vědomě i nevědomě zprávu o představě ideálního světa. Například v Invazi zlodějů těl z roku 1956 jsou lidé nahrazování svými mimozemskými klony s odkazem na politiku mccarthizmu.
Tvůrci mívají tendenci budovat nelichotivé obrazy lidské budoucnosti, dystopie jsou častější než utopie. Důvod je ryze pragmatický, příběh potřebuje konflikt. Negativní příklad navíc vždy působí pádněji než ten pozitivní – lépe se ukazují důsledky chyb než bezproblémový provoz. Proto je tak vzácný fenomén Star Trek, který začal jako televizní seriál v roce 1966. Představuje lidstvo, jež se dopracovalo až do vůdčí role v mezihvězdné federaci. Na Zemi existuje bezpeněžní a bezkonfliktní společnost, jejíž perfektní seřízení umožňuje posádce lodi Enterprise v klidu prozkoumávat neznámé části vesmíru a dělit se s druhými o vlastní poznání. Přestože na samotné Zemi existuje socialistický ráj, na různých planetách se mohou členové posádky setkávat s konflikty, jež reprezentují výzvy našeho vlastního světa. Na Star Treku můžeme pozorovat tendenci sci-fi vykreslovat mimozemské světy jako monokultury. Každá planeta představuje jeden politický či společenský systém, nikoliv bezpočet protichůdných postojů jako ta naše. Právě díky tomuto zjednodušení vznikají trefná podobenství.
Optimizmus Star Treku ohledně lidského soužití je relativně bezprecedentní, zvláště když vezmeme v potaz turbulentní politickou situaci v USA během šedesátých let, kdy série vznikla. Planeta opic z roku 1968 byla oproti tomu odvážnou alegorií bouřlivých změn, jež zasahovaly do všech aspektů života. Účastníci experimentálního vesmírného letu přistávají na neznámé planetě a objeví inteligentní rasu opic, která zotročuje němé lidstvo. Zastánci rasizmu se rozhodli příběh číst jako varování pro bílou rasu před nebezpečím, pokud se Afroameričanům podaří získat rovnost. Snímek ve skutečnosti vybízí k opuštění podobného uvažování. Opice a lidé mohou být zcela rovnocenní, bohužel si ale navzájem chtějí vládnout. A ve chvíli, kdy se jedna ze skupin chopí moci a druhou vytlačí na okraj, začne ta znevýhodněná „divočet“. Dynamika civilizovaný/divoch a pán/otrok je v celé sérii Planeta opic sebenaplňující se proroctví. Slavný závěrečný zvrat nám odhalí, že se nacházíme na zničené Zemi a nekonečný cyklus touhy po dominanci už přinejmenším jednou způsobil konec civilizace. Opice nesymbolizují Afroameričany a lidé nesymbolizují bělochy – pointou je právě arbitrárnost tohoto dělení. Planeta opic také demonstruje, že jakkoliv daleko do vesmíru se zdánlivě vydáme, nakonec se stejně vyjadřujeme k našemu světu a naší zkušenosti.
Od zábavných alegorií k intimitě a mistrovství
Vesmír ale samozřejmě neslouží jen společenským alegoriím, vyznění může být i intimnější. Stačí se podívat na Zakázanou planetu z roku 1956. Astronauti přistávají ve světě, kde se doslova zhmotňují jejich sny. Bohužel jejich podvědomé pudy na sebe berou podobu monstra, které zabíjí. Je to velmi freudovské. Motiv zhmotněných snů se vrátí i o skoro dvě dekády později v sovětském Tarkovského snímku Solaris. Tentokrát bez potřeby vymýšlet pseudovědecké přístroje, jež by tento proces legitimizovaly. Jde tu zkrátka o magickou a nevysvětlitelnou schopnost planety, na jejíž orbitě se hrdina nachází. Vesmír coby zrcadlo duševního stavu, spíše než společenské reality, je z pochopitelných důvodů méně běžná volba – takové filmy mají málokdy možnost nabídnout komerčně vděčnou podívanou.
Kleci mainstreamu se však mistrně vyhnulo asi nejzásadnější filmové zpodobnění kosmu. 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka z roku 1968 byla zrovna nedávno prestižním britským magazínem Sight & Sound stvrzena jako jeden z deseti nejlepších filmů všech dob podle předních osobností kritiky i filmařské praxe. Odysea neposkytuje prvoplánovou zábavu ani přímočaré podobenství jako Planeta opic ze stejného roku, naopak patří k notoricky mnohoznačným filmům, jež vybízejí k protichůdným čtením. V jádru filmu stojí astronaut Dave, který se neplánovaně stane zástupcem lidstva pro jeho přechod na novou rovinu bytí. Kubrick dokázal „nízký žánr“ přetavit ve vrcholně elitní a elitářské dílo, jež nabízí dlouhé scény kochající se za doprovodu klasické hudby technicky inovativními záběry vesmíru.
Po desetiletích, kdy se publikum naučilo považovat vesmír za místo plné hlučné zábavy, se konečně před zraky lidí manifestovala jeho nekonečnost, úctyhodnost, krása, hrůza a v neposlední řadě jeho intimní provázanost s lidským osudem. Z dnešního hlediska je skoro neuvěřitelné, že Kubrickův počin byl ve své době kasovním hitem. Zlí jazykové tvrdí, že za to mohla dlouhá „star gate“ sekvence finální cesty do nekonečna, jejíž unikátní vizuální řešení mělo v publiku evokovat účinky LSD. Samozřejmě jde o nadsázku. Sugestivní film, jenž o rok předběhl skutečné přistání na Měsíci, vedl malou, ale o to hlasitější skupinu diváků k vytvoření konspirační teorie, že Stanley Kubrick následně pro NASA zfalšoval celé přistání na Měsíci, k němuž ve skutečnosti nikdy nedošlo. Najdou se tací, kteří tomu věří dodnes.
Vetřelec, Star Wars či pokusy o Lovecrafta
Diváckou atraktivitu s intimními a snad i provokativními motivy sjednotil také Ridley Scott ve svém Vetřelci, jehož slavným sloganem bylo „Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet“. Hororové dílo založené na perverzním designu švýcarského umělce H. R. Gigera oživuje monstrum, jehož hlava má tvar obřího temného penisu a tento nesmiřitelný predátor znásilňuje své oběti bez ohledu na jejich pohlaví. Nejdrsnějším konceptem je, že zde i muž zažívá zvrácenou verzi porodu, když se z jeho hrudi dere vetřelčí mládě. Paralely k sexuálnímu násilí jsou ve Vetřelci velmi agresivní a nevybíravé, přesto je velká část publika nikdy nerozklíčuje a snímek vnímá jako zcela prvoplánový strašidelný film. I v takovém případě ale obstojí, mimo jiné díky sugestivnímu zpodobnění nekonečného a bezohledného kosmu.
Vetřelec však přišel do kin dva roky po mnohem vlivnějších Star Wars, které v roce 1977 zcela redefinovaly americký mainstream a změnily způsob, jakými jsou filmy tvořeny, distribuovány i propagovány. Space opera George Lucase je v jádru primitivní westernový příběh, naroubovaný desítkami odkazů na Lucasovy oblíbené dětské série i historické události. Největším úspěchem této značky je, že dokázala dospělé přesvědčit, jak je zcela v pořádku konzumovat produkt určený primárně dětem. Star Wars se řídí víc logikou fantasy než sci-fi a vesmír je v nich na jednu stranu plný nekonečných možností, na druhou stranu i místem, kde můžete cestovat rychleji než světlo, a přesto v kantýně na náhodné planetě potkat kamaráda z dětství. Star Wars umožňují vyprávět velkolepé příběhy plné patosu, ale zároveň si zachovávají dětskou přístupnost a bezpečnost. Pokus samotného Lucase zdůraznit svou politickou agendu v nové trilogii z přelomu století vedl k velmi nepopulárnímu výsledku. Byť je otázka, nakolik za to mohly pokusy o přesah a nakolik celkové pokulhávající provedení epizod I až III.
V literatuře je prominentní součástí sci-fi Lovecraftův kosmický horor, v jehož středu stojí hrůza z nepopsatelné velikosti vesmíru, který je přitom vůči člověku zcela netečný. Mnozí se pokoušeli přenést tuto vizi na plátna, nikdo v tom však doopravdy neuspěl. Snaha vizualizovat spisovatelovu tíseň ji připravuje o její údernost. Přiblížil se snad leda Danny Boyle v nedoceněném Sunshine. Snímek z roku 2007 vysílá k vyhasínajícímu Slunci posádku s jadernou bombou v naději, že veškerý radioaktivní materiál naší planety hvězdu znovu zažehne. Jde samozřejmě o absurdní myšlenku, snímek je přesto sugestivní studií bezvýchodné situace. Posádku z jedné strany ohrožuje mrazivý chlad a z druhé nepřekonatelný žár. Celý svět čeká na její úspěch, přesto čím je hvězda blíž, tím patrněji vychází najevo, jak bláhová je snaha změnit řád vesmíru. Kinematografie, a především ta mainstreamová, bude vždy nakloněna melodramatické akční sérii typu Star Wars, naštěstí se přesto občas uvolní místo pro alternativu.
Realizmus, sebeponížení, mnohovesmíry
Kategorií sama pro sebe jsou filmy, jež se neuchylují k fantastice a vzdávají hold skutečným cestám do vesmíru. Často se prezentují právě jako antiteze k běžným sci-fi. Máme tu Apollo 13 či Prvního člověka o cestách na Měsíc. Na seznam bychom mohli zařadit i hyperrealistickou Gravitaci Alfonsa Cuaróna, jež sice nesleduje historickou událost, pohybuje se ale v mantinelech současné technologie. Tyto filmy většinou oslavují hrdinství kosmonautů a zdůrazňují jejich křehkost, odvahu a vynalézavost, když se něco pokazí. Do podobného ranku patří i další Scottův film Marťan, který je jakousi verzí Trosečníka, jen místo opuštěného ostrova jde o opuštěnou sousední planetu.
A Češi? Ti mohou o vesmíru většinou jen snít, stejně jako o moři. Historicky upínáme zrak hlavně k Ikarii XB 1, nejvýznamnějšímu českému sci-fi o cestě do vesmíru, jehož hodnotu máme sklon maličko přeceňovat. Přesto se jedná o kvalitní počin, v němž sledujeme vědeckou výpravu za objevením života mimo Zemi. V posledních letech jsme viděli komediální Kosmo Tomáše Baldýnského či lakonicky pojmenovaný Mars Benjamina Tučka. V obou případech se tvůrci soustředí hlavně na to, jak absurdní a nedůstojné by bylo, kdyby se o cesty do vesmíru pokoušeli Češi. Jakou má toto sebeponížení hodnotu, těžko říct.
Přestože podle bezprostřední zkušenosti smrtelníka je vesmír především obrovský, tichý a prázdný, ve světě filmů se v něm většinou nezastavíte. Můžete jej vyrazit kolonizovat, nebo on přijde kolonizovat vás. Můžete v něm hledat smysl života i vlastní identitu. Posledním trendem jsou mnohovesmíry z marvelovek či ze snímku čerstvě ověnčeného Oscarem Všechno, všude, najednou, jejichž hrdinové nejenže cestují po vesmíru, ale navíc procházejí mezi jeho různými verzemi, v nichž se může stát doslova vše. Potkávají sebe sama, navštěvují prostředí, která se řídí zcela jinými zákony fyziky i logiky. Vesmír vždy symbolizoval především potenciál – je tak moc velký, že je v něm možné vše. A tahle možnost se dál rozpíná, stejně jako možnosti kinematografie. Zdá se, že tuhle kombinaci jen tak nevyčerpáme.
---
