Všechno, co jste chtěli vědět o videohrách, ale nenapadlo vás se zeptat (o knize Ještě jeden Level)
Teoretik a publicista Ondřej Trhoň nabízí kritický pohled na videohry a jejich společenský dopad. Přístupnou formou vysvětluje různé teoretické koncepty skrze analýzu konkrétních her. Kniha Ještě jeden level zaujme nejen zapálené hráčstvo, ale i čtenářstvo bez herní zkušenosti, a ukazuje, jak videoherní médium formuje současnou kulturu.
Nebudu předstírat nestrannost. S Ondřejem se známe už pár let a je jedním z hrstky lidí, díky kterým stále ještě píšu. Ostatně na tom, že čtete tenhle text, má Ondřej zásluhu dvojnásob. Jednak je hlavním editorem online verze revue Prostor (ačkoliv ze zřejmých důvodů se v případě tohoto textu své editorské role zřeknul), druhak je autorem knihy, o které tenhle text pojednává. Teď, když jsou karty na stole, bych svou zaujatost ráda trochu zužitkovala. Než se dostanu ke knize samotné, chtěla bych začít osobní vzpomínkou.
Všechny pixely jsou skutečné
Bylo léto 2020 a já se tehdy ještě jako členka kolektivu Ostravský PRAJD spolupodílela na pořádání doprovodného programu pro jeho 2. ročník. Ondřeje, kterého jsem znala pouze skrze jeho podcast Otevřené hlavy, jsem oslovila s prosbou, zda by pro nás připravil přednášku o queer videohrách. Ondřej místo toho přišel s myšlenkou na workshop, při kterém by si účastnictvo po kratičkém teoretickém úvodu mohlo svoji vlastní hru v programech Twine a Bitsy vytvořit. A tak se taky stalo. V prostorách bývalého ostravského hobbymarketu Bauhaus, který tehdy provozovala galerie současného umění PLATO Ostrava, jsme se po Ondřejově přednášce a instruktáži, jak pracovat s programy, rozdělili do několika skupinek. Zklamu vás předem, že z mé skupinky se žádné nezávislé herní studio nevyklubalo. Z naší textovky, ve které jste se ocitli v roli policejního koně na Ostravském PRAJDU, přičemž vaším hlavním úkolem bylo shodit ze sedla svého řidiče a najít milovaného koňského partnera, se žádný hit nestal. Nicméně na naši hru a celou akci i po letech ráda vzpomínám. A na Ondřejovu přednášku Aspoň pár pixelů skutečnosti jsem si nejednou vzpomněla i při četbě jeho knihy Ještě jeden level, která letos vyšla v nakladatelství Paseka.
Když jsem se Ondřeje zhruba rok, dva zpátky ptala, o čem jeho chystaná kniha má být, řekl, že to bude „něco jako Všechny kočky jsou šedé, ale o videohrách“. A čím víc nad tím jeho přirovnáním přemýšlím, jakkoliv za přesnost jeho formulace ruku do ohně nedám, tím víc mi to dává smysl. Kniha hudebních publicistů Karla Veselého a Miloše Hrocha se sice ubírala trochu jiným směrem, mapovala obrazy deprese a melancholie v současné populární hudbě, na obecnější rovině však byla společensko-kritickou četbou populární kultury, a právě to mají obě knihy společné.
Mytologie pro 21. století?
Co jsem ještě zapomněla zmínit, je skutečnost, že rozhodně nejsem nejzdatnější hráčka. Počet her, které jsem v uplynulých čtyřech letech hrála, by se dost možná dal spočítat na prstech jedné ruky a většinou se jednalo spíš o malé nezávislé queer hry, ke kterým mě beztak ve většině případů dovedl nějaký Ondřejův publicistický text. O to větší jsem pak měla před četbou knihy strach, jestli mě coby ne-hráčku osloví a zda jí dokážu dostatečně porozumět.
Opak byl pravdou a ani skutečnost, že jsem nehrála jedinou hru, která je v Ještě jeden level zmíněná, nakonec vůbec nebyla překážkou. Kniha je v tomto ohledu velmi jasně a přehledně strukturovaná. Ondřej Trhoň se v rámci jednotlivých kapitol (které herní teoretik Jaroslav Švelch v doslovu celkem trefně nazývá případovými studiemi), věnuje maximálně jedné až třem hrám. Ty i pro neznalé čtenářstvo velmi přehledně představí a popíše, aby následně přistoupil k jejich interpretaci nebo vyzdvihnul jejich společenský kontext a dopad.
Švelch se nebál knihu přirovnat k Mytologiím (Dokořán, 2004) francouzského sémiotika Rolanda Barthese. Já bych se zase nebála srovnání s velšským literárním teoretikem a jedním z praotců britských kulturálních studií Raymondem Williamsem. Ten chápal literaturu, vedle její estetické funkce, v jejím sociálním kontextu jako dílnu, v níž se utváří společnost. Něco podobného dělá Trhoň s videohrami. Na paměti má však také estetickou funkci videoher. Ostatně skutečnost, že hry představují krom zábavy svébytné umělecké médium, v úvodu knihy spíše konstatuje, než že by ztrácel čas tím, aby tuto tezi zdlouhavě obhajoval, což už ostatně dříve udělala řada jiných teoretiků a teoretiček před ním. Za všechny mohu zmínit například knihu Umění počítačových her (NAMU, 2016) Heleny Bendové. V závěru knihy navíc Trhoň dodává, že dnes v „galeriích současného umění stále častěji vídáme videohry a na herních platformách zase umělecká díla. Oba případy dokládají posun uměleckého média“.
Guy Debord loví Bulbasaura
Trhoň velmi precizně kombinuje několik pozic. Pozici akademika, který na jednotlivých hrách ilustruje konkrétní teoretické přístupy, pozici publicisty, který drží akademika na uzdě a zaručuje srozumitelnost prezentovaných teoretických konceptů, a především pak pozici nadšeného hráče, který svou oddanou, nikoli však slepou a nekritickou lásku k médiu dává v každé kapitole najevo. To má za následek i jeden vedlejší přínos knihy – nejenže Trhoň vysvětluje videohry skrze vybrané teoretické koncepty, ale také srozumitelně vysvětluje teoretické koncepty skrze videohry. Vedle Dark Souls, Pokémon GO nebo Death Stranding se tak čtenářstvo dozví něco o mediální archeologii, hauntologii, situacionistické internacionále či queer teorii. V tomto ohledu má kniha sice větší potenciál nadchnout studentstvo mediálních studií pro nějakou ze zmíněných videoher, spíše než tradiční hráčstvo počítačových her pro kritickou teorii, ale některým z nich může na jejich oblíbené hry přinejmenším poskytnout kritickou perspektivu, a to není málo.
Specifickou část Ještě jednoho levelu představuje osmá kapitola věnovaná queer videohrám. Ta je oproti všem ostatním kapitolám výrazně delší a navíc se liší i svou strukturou. Namísto hlubší analýzy jedné nebo dvou her popisuje široké spektrum her a celou tuto odnož videoherního průmyslu zde autor barvitě a se zápalem představuje. Výrazně se zde projevuje jeho zájem i obeznámenost s nezávislou queer videoherní scénou. To však neznamená, že by ono nadšení ostatní kapitoly postrádaly. Jeho místy až romantické popisy videoherních krajin ukazují lásku ke hrám jako takovým. Ať už se věnuje kritice korporátního kapitalizmu v Kentucky Route Zero, politické ekonomii videoher nebo jejich vztahu s americkým vojensko-zábavním průmyslem v Call of Duty či exotifikací východní Evropy v Resident Evil, vždy mě dokázal čtenářsky strhnout a pro konkrétní téma přinejmenším po dobu, kterou jsem strávila četbou dané kapitoly, upřímně nadchnout.
Nakladatelství Paseka, které knihu vydalo, si s Ještě jedním levelem rozšířilo své portfolio kvalitních původních českých non-fiction knih. Vedle již výše zmíněné knihy Všechny kočky jsou šedé stojí za zmínku přepracované vydání Hudby ohně (2022) Karla Veselého nebo V chapadlech murmuru (2022) literárního kritika Jana Bělíčka. Nezbývá než doufat, že v tomto trendu bude nakladatelství pokračovat a brzy nabídne další angažovaný pohled na některou ze sfér současné popkultury.
Na závěr jsem si nechala i několik kritických poznámek spíše formálního charakteru. Možná se jedná o příliš školometský požadavek, ale na konci knihy bych ocenila seznam literatury a dalších zdrojů, které jsou v knize zmiňovány. Jakkoliv je seznam doporučené četby v závěru knihy sympatický, na můj vkus je poměrně stručný a klidně bych seznam zdrojů uvítala jako doplněk. Obdobně bych se v textu nezlobila i za nějakou tu poznámku pod čarou, která by některé koncepty rozvedla, nebo alespoň čtenářstvo odkázala k vhodné rozšiřující literatuře, nicméně si umím představit, že by tento zásah mohl textu ubrat na čtivosti.
Co se týče plynulosti textu, na některých místech působí jako pěst na oko přechýlená příjmení zahraničních teoretiček (odstrašujícím příkladem za všechny budiž Sara Ahmedová). Nevím, zda bych však neměla tuto výtku adresovat spíše redaktorovi knihy, jelikož jak jsem si po zběžném pročtení několika Trhoňových publicistických textů potvrdila, přechylování ženských příjmení běžně nepoužívá. Na škodu by knize nebyl ani věcný a jmenný rejstřík, ale ani jejich absenci nepovažuji za tragédii. Naopak musím ocenit slovníček pojmů, který osvětluje mnoho běžně užívaných, mně však z velké části neznámých pojmů a slangu z videoherního prostředí.
Původních českých knih o videohrách zatím není příliš mnoho a Ještě jeden level dozajista patří k jedné z nejlepších. Proti odborným publikacím má výhodu srozumitelného a čtivého jazyka. Na rozdíl od konzervativnější herní publicistiky nabízí kritický pohled nejen na hry, ale také na jejich společenský kontext. Kniha má ambici oslovit jak zapálené hráčstvo, tak čtenářstvo, které s videohrami nemělo co do činění. Stále navíc možná trochu naivně doufám, že se najde někdo, kdo si po přečtení knihy poběží do knihovny třeba pro Judith Butler s podobným nadšením, s jakým jsem si po něm já nainstalovala Kentucky Route Zero.
---
