Raymond Williams a literatura jako dílna, v níž se utváří společnost

Jarda Michl
11. 1. 2022

Nad dílem a odkazem vlivného kulturního teoretika s Josefem Šebkem

Foto: Archiv Josefa Šebka 

Téměř po celém světě se loni nejen v akademické sféře připomínalo výročí sta let od narození velšského literárního a kulturního teoretika Raymonda Williamse (1921–1988), zakladatelské osobnosti britských kulturálních studií a výrazného představitele levicové intelektuální scény. V českém prostředí je ale Williams známý pouze hrstce odborníků. O jeho díle, významu a vlivu jsme si povídali s literárním teoretikem Josefem Šebkem z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, kterému o Williamsovi a jeho následovnících vyšla v roce 2019 kniha Literatura a sociálno: Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé. 

 

Raymond Williams (1921–1988) je v českém kontextu znám spíše útržkovitě. Vaše kniha Literatura a sociálno: Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (2019) byla v podstatě prvním větším příspěvkem seznamujícím české publikum s jeho dílem a základními koncepty. Jak byste představil Williamsovu analýzu literatury a kultury? V čem spočívá její originalita? 

Povědomí o této výrazné osobnosti britského intelektuálního a kulturního života, levicovém mysliteli, profesoru dramatu na univerzitě v Cambridgi a autorovi asi pětadvaceti knih v našem prostředí skutečně není příliš velké. Je to jeden z dluhů, které by bylo dobré aspoň částečně splatit, když už jsme „prošvihli“ období, kdy byl Williams jedním z klíčových teoretiků literatury a médií, o nichž příležitostně debatoval třeba s Jacquesem Derridou. (Záznam jejich rozhovoru je k vidění na YouTube.) Relativně dobře bude znám asi jen anglistům a anglistkám.

Kdybychom chtěli Williamsův přístup shrnout v kostce, mohli bychom říci, že se snaží uchopit literaturu v kontextu dalších médií, kultury i celkového společenského vývoje. Literatura pro něj tak není oddělenou sférou, ale naopak dílnou, v níž se materiálně utváří společnost, a zdrojem reprezentací, kterými žijeme. Platí to ale podle něj i naopak: kreativita se zdaleka neomezuje jen na literaturu a další umění, je všudypřítomná a prostupuje každodenní život. Tato základní přesvědčení se Williams snaží v celém svém díle hlouběji teoreticky promyslet a také doložit na různorodém kulturním a historickém materiálu.

Williams vyšel z kulturalismu F. R. Leavise, dalšího pozoruhodného autora známého spíše anglistům. V návaznosti na něj považoval kulturu za „celkový způsob života“. Leavisův vliv pak vyvažoval stále originálněji interpretovanými impulzy marxismu a aktuálního sociologického myšlení, s trvalým zřetelem k politickým aspektům. Williamsovo myšlení je antielitářské a byl také jedním ze zakladatelů oboru kulturálních studií. Jeho knihy Dlouhá revoluce (1961) nebo Venkov a město (1973) jsou klasika britské literární a kulturní teorie. „Objevování“ Williamse je částečně archeologií: jeho rozsáhlé dílo se na první pohled může jevit překryté vrstvami novějších a známějších teorií, když se do něj ale hlouběji a systematičtěji začteme, jsou jeho podnětnost a originalita překvapivé. 

 

Williamsovo jméno se u nás většinou skloňuje v souvislosti s marxismem, ovšem Williams ve svém díle došel k přehodnocení tradičního marxistického modelu základny a nadstavby, v němž z materiálních podmínek, jako jsou výrobní vztahy, teprve vyrůstá kultura. Sám ve vrcholném období své tvorby použil pro svou teorii označení kulturní materialismus. Můžete představit některé z klíčových pojmů?

Williamsovo myšlení má materialistický základ, s tehdy existujícími modely vztahu kultury a dalších oblastí společenského bytí, a to ani s těmi marxistickými, ale spokojený nebyl. Postupně se propracovával k vlastnímu teoretickému pojetí, které zachytil v knihách Marxismus a literatura (1977) a Kultura (1981). Ta první představuje náročný teoretický text poměřující se s velkými koncepcemi své doby, v té druhé se pak pokouší podat soustavu sociologického zkoumání literatury. V tomto období svůj přístup označil právě jako „kulturní materialismus“. 

Uvedu zde několik základních pojmů – stavebních kamenů této teorie, které současně pronikly do širšího diskurzu a v současnosti se s nimi setkáme u mnoha dalších autorů a autorek. Prvním z nich jsou struktury zakoušení (v originále structures of feeling): podle Williamse jsou literatura a kultura součástí dobových způsobů vztahování se ke světu, jež jsou příznačné nejen pro celou společnost v dané epoše, ale také pro jednotlivé generace. Klíčový je aspekt zkušenosti: ani literatura neexistuje jen jako dokument, „mrtvá litera“ zachycující nějaký moment, ale je prvkem zkušenosti dobových aktérů, a to nejen zkušenosti individuální, ale hlavně kolektivní, protože dobové vnímání vykazuje určité pravidelnosti a souvztažnosti. Williams se tak po svém vyrovnal nejen s antropologickými teoriemi vzorců vnímání a zkušenosti, ale vlastně také se strukturalismem, kterému jinak zrovna neholdoval. 

Zásadními faktory jsou pro Williamse pohyb, vývoj, čas. S tím je spojena triáda pojmů, která také přešla do genetického kódu současné kritické teorie: reziduální, dominantní a emergentní. Tyto pojmy vyjadřují skutečnost, že každý okamžik společenského a kulturního vývoje – Williams pro něj používá souhrnný pojem společensko-materiální pohyb – aktivně utvářejí prvky minulosti, sám píše třeba o aristokratickém způsobu života nebo o roli náboženství, aspekty aktuálně dominující i ty řekněme „experimentální“ – to, co se se teprve rodí a možná se ani nerozvine a neosvědčí. Williams se často zaměřuje právě na tuto poslední kategorii a v souvislosti s tím psal třeba o sci-fi nebo utopii. V literárních dílech a jejich dobovém kontextu vždy sleduje dynamiku a vzájemné hierarchie všech tří uvedených časových modalit, toho, co z minulosti zbývá, co převládá, a co se teprve objevuje. Důraz klade zejména na emergenci, v níž spatřuje potenciál rezistence vůči společenské hegemonii a zdroj alternativ nejen uměleckého, ale také společenského vývoje. 

Zde bych zmínil ještě jednu polohu jeho zájmu o časovost: vlivným se stal jeho svérázný „slovník“ Klíčová slova (1976), v němž se z historického a etymologického hlediska zabývá pojmy jako civilizace, komunikace nebo třída. Williamsovy teoretické práce pak vyvažuje množství textů, které věnoval dějinám dramatu a divadla, románu nebo různým literárním formacím, například skupině Bloomsbury. Pohybuje se tedy mezi velmi konkrétně, interpretačně zaměřenou polohou a polohou teoretické spekulace. Na jedné straně užívá vytříbený, někdy až průzračný styl, na straně druhé po pár větách jasně rozpoznatelný, ale náročný způsob úvahového psaní, do kterého se čtenář musí postupně dostávat.

 

V souvislosti s Williamsem zmiňujete především jeho pokračovatele, oba britské literární vědce, Alana Sinfielda a Jonathana Dollimora. Jaký byl jejich přínos k rozvinutí kulturního materialismu? A má kulturní materialismus své pokračovatele i v dnešní době? 

Asi nejznámějším současným Williamsovým žákem je literární a kulturní teoretik Terry Eagleton, kterého čeští zájemci už poměrně dobře znají. Explicitně si ale kulturní materialismus do záhlaví vytkli právě Alan Sinfield a Jonathan Dollimore, jedni z nejvýznamnějších představitelů historického obratu v literárním bádání v 80. letech. Jejich studium Shakespeara a dalších renesančních autorů stejně jako literatury 19. století stálo na pilířích sociálně kontextového zkoumání a důrazu na političnost, jaký nacházeli právě u Williamse. Soustředili se na takové aspekty, jako jsou mocenské, genderové, sexuální nebo rasové vztahy, tedy na oblasti, kterým se Williams – zdůrazňující především aspekt společenské třídy – sám příliš nevěnoval. Nejvýraznější sférou, na kterou se Dollimore i Sinfield postupně soustředili, byla gay, lesbická a queer studia. Stali se tak průkopníky tohoto proudu bádání v literární vědě na britských ostrovech a v roce 1991 založili na Sussexské univerzitě studijní program Sexual Dissidence, který dodnes existuje. 

Právě disidence jakožto strategie odporu vůči mocenské hegemonii se stala jejich klíčovým termínem. Historický přístup v jejich bádání neznamenal jen konvenční literární historii, ale i sledování toho, jak různé proudy ve společnosti v průběhu času usilovaly o to, aby si přisvojily významy kanonických textů, a jak byla jejich menšinová čtení umlčována. V přesvědčivém doložení toho, jak společnost skrze „nezávadné“ interpretace prosazuje určité politické modely, a v otevírání možností pro marginalizované čtenářské pozice, jako je queer čtení, spočívá jejich nesporný přínos. Literatura podle nich vlastně propracovává společenské vědomí i nevědomí, soustředí se na reprezentování rozporuplných jevů, jako byly v 19. století třeba mimomanželské vztahy nebo obtížná třídní mobilita. Knihy Sexuální disidence (1991) od Jonathana Dollimora anebo Sinfieldovo Wildeovo století (1994) rozhodně stále stojí za přečtení.

 

Williamsova stopa nekončí na poli literární teorie a kulturálních studií. Ve svém rozsáhlém díle se věnoval také výtvarnému umění, divadlu, filmu, technologiím, komunikačním prostředkům nebo politické teorii. Inspiroval například americký nový historismus, komunikativní materialismus mediálního teoretika Christiana Fuchse nebo geokriticismus literárního vědce Roberta T. Tallyho Jr. Jak významnou stopu zanechal v těchto dalších oblastech svého zájmu?

Těch oblastí a disciplín bylo opravdu větší množství a zde zmíním jenom dvě. Williams je jedním ze zakladatelů teorie médií, společně třeba s Haroldem Innisem nebo Marshallem McLuhanem, s jehož pojetím médií jakožto narkotizujících „extenzí člověka“ ostře nesouhlasil. Předmětem jeho zájmu se staly především nové komunikační prostředky, kterými byly – vedle tradičního tisku – v jeho době zejména rozhlas a televize. Zabývá se jejich technologickými aspekty, vznikem, ale především jejich fungováním v širších společenských souvislostech a možnostmi jejich využití pro podporu demokracie. 

Zejména ve výzkumu televize se stal průkopníkem a vedle knihy Komunikační prostředky (1962), významného raného díla mediálních studií, zůstává jeho kniha Televize: Technologie a kulturní forma z roku 1974 vzorovou systematickou analýzou jednoho média. Přišel v ní mj. s pojmem „televizního toku“ (v originále flow), když si všiml, že pro televizi jako médium není ani tak důležité oddělení jednotlivých pořadů jako jejich kontinuita – neustávající tok, který má diváka u televize udržet. V současnosti se hovoří o tzv. post-flow TV, stále tedy s odkazem na Williamsův rozbor. V anglosaských sbornících mediální teorie má Williams obvykle vyhrazený prostor jako odpůrce „technologického determinismu“: technologie podle něj člověku i přes svou všudypřítomnost v moderních společnostech sama nevládne, naopak je zpravidla nástrojem dominance, může se nicméně stát i pilířem demokratické participace. Tato témata pochopitelně rezonují v dnešních debatách o vlivu nových médiích a společenských či politických dopadech jejich užívání.

Druhou oblastí, které se stručně dotknu, jsou studia prostoru. Inspirativní je pro tento obor kniha Venkov a město, v níž Williams s využitím bohatého literárního materiálu a v kontextu historického procesu urbanizace a industrializace anglické krajiny dekonstruuje vžité představy o těchto kulturních a geografických protipólech, zejména idealizaci a neustále se vracející představu o „zániku“ anglického venkova. Podstatné jsou ale také jeho výklady fenoménu lokálnosti a mocenské dělby prostoru. V tomto kontextu bývá připomínána i Williamsova vlastní románová tvorba, v níž hraje podstatnou roli konkrétní geografický prostor – jeho rodný kraj na pomezí Walesu a Anglie.

 

V Literatuře a sociálnu hledáte styčné plochy mezi Wiliamsovým dílem a tvorbou francouzského sociologa Pierra Bourdieua, v českém prostředí o poznání známějšího a překládanějšího. V tomto ohledu nejste jediný, napadá mě například australský sociolog a literární teoretik Andrew Milner, který se Williamsovu dílu věnuje a který ve svých textech upozorňoval na jisté paralely mezi Williamsem a Bourdieuem. Čím si je blízký Williamsův kulturní materialismus a teorie literárního pole podle Bourdieua?

V roce 1980 věnoval Raymond Williams Bourdieuovi článek, který napsal spolu s mediálním teoretikem Nicholasem Garnhamem, ostatně Bourdieu na Williamse ve svých pracích odkazoval už od poloviny 60. let. Srovnání těchto dvou představitelů kritické kulturní teorie je ale zajímavé a přínosné na mnoha rovinách. Jako východisko bychom mohli vzít to, že si oba uvědomovali nutnost reflektovat pozici badatele vzhledem k předmětu, kterým se zabývá. U Williamse to mělo podobu rozšíření pojmu kultura tak, aby zahrnul např. i každodennost rurálně-industriálního prostředí na velšském pomezí. Jedním ze zakládajících textů kulturálních studií je tak jeho „autobiografický“ esej Kultura je obyčejná (1958). U Bourdieua se pak setkáváme s promyšlenou a komplexní teorií vědecké sebereflexivity. S tím souvisí zájem o to, co Williams – ve stopách F. R. Leavise – nazývá „celkový způsob života“: tj. o kulturu ve všech jejích vrstvách a projevech, tak jak ji žijí doboví aktéři, k níž Williams navádí pojmem struktury zakoušení. V Bourdieuově díle je pak paralelou jeho celoživotní výzkum tzv. habitů různých společenství a především pak analýza kulturní spotřeby v klasické knize sociální teorie Odlišení: Sociální kritika soudnosti (1979). 

Nejzásadnějším rozdílem mezi Williamsem a Bourdieuem v oblasti myšlení o literatuře je pak to, že oba sice vykládají literaturu v sociálním kontextu, „sociálním kontextem“ ovšem rozumí něco odlišného. Pro Williamse je to nejširší horizont „společensko-materiálního pohybu“, tj. společnost jako celek, otázky materiality produkce a vnímání literatury, literárních reprezentací, které působí na společnost, a podobně. Naproti tomu u Bourdieua jde o literární pole, tedy o mikrosvět autorů a dalších aktérů, kteří se věnují vytváření literatury a diskurzu, jenž ji formuje; teprve pak je možné uvažovat o vztahu literárního pole k dalším polím, k poli moci a k celkovému sociálnímu prostoru. Oba myslitelé každopádně nabízejí komplexní, v mnohém revoluční a strhující vizi vztahu kultury, literatury a společnosti. 

---

Jarda Michl (* 1995) vystudoval*a filozofii. Příležitostně překládá a publikuje například v Deníku Referendum nebo A2.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít