Maďarská politika v roce 1968 a dnes? Stejný systém středověkého vazalství...

Viktor Horváth

K 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy přinášíme rozhovor s maďarským spisovatelem Viktorem Horváthem, který letos vydal román Můj tank. Jeho hrdinou je mladý, naivní a režimu oddaný nadporučík Maďarské lidové armády, který během invaze působí jako ruský tlumočník Jánose Kádára. Horváth skrze tragikomické vyprávění dobrodružství „Forresta Gumpa východního bloku“ popisuje události roku 1968 od zimy až do srpnové okupace. 

Maďarská armáda se podílela na okupaci Československa v roce 1968. O tom je i vaše kniha. Dodnes se hodně spekuluje o roli a vlivu maďarského generálního tajemníka komunistické strany Jánose Kádára. Jak byste jeho historickou úlohu zhodnotil vy?

Situace Jánose Kádára byla velmi citlivá. Kádár byl taková otcovská figura pro Alexadra Dubčeka, alespoň v politickém smyslu. Dubček byl o dost mladší. Naše státní systémy si byly velmi blízké a oba politici chtěli dělat reformy a systém zlidštit. Kádár si to přál také, ale chtěl, aby vše proběhlo mnohem méně nápadně. Dubček a Čechoslováci okolo změn naopak dělali velké haló. Dubček zrušil cenzuru médií, což byl opravdu revolucionářský čin a ostatní socialistické státy z toho byly nervózní. Hlavně samozřejmě Sovětský svaz, který začal vymýšlet, jak reformy zastavit. A to bylo pro Kádára vlastně dobré, protože všichni řešili Československo a nikdo se už moc nevěnoval dění v Maďarsku. Pro Kádára jste byli takový štít, clona. On chtěl, aby pokračovalo pražské jaro, a zároveň se snažil všemožně předejít válce, ozbrojenému konfliktu s vojáky. Získal si tím respekt ve východním bloku i v Sovětském svazu. Dařilo se mu to několik měsíců. Byl mediátorem mezi Dubčekem a sovětským vedením, koordinoval jednání a snažil se vyhnout válce, a to až do srpna 1968.

Hrdina vaší nové knihy Můj tank má hodnost nadporučíka Maďarské lidové armády, je částečně Maďar a částečně Čechoslovák a kniha se také na Slovensku odehrává, a to přímo v roce 1968. Proč jste si vybral toto téma?

Chtěl jsem prostě napsat knihu o okupaci. Ale ten první motiv byl můj osobní. Velkou roli hrála nostalgie mého dětství, tu dobu jsem takhle zažil. Chtěl jsem zdůraznit svoje kořeny, ale zároveň jsem dětství chtěl propojit se svou současnou osobností. Bylo důležité, abych své dětství rekonstruoval včetně té psychologické stránky a prožívání. A během toho mě napadly podobnosti mezi současnou maďarskou situací a tehdejší dobou. Tou hlavní politickou myšlenkou totiž bylo koncentrovat moc. János Kádár, maďarské socialistická politické vedení a Sovětský svaz si řekli, že tohle je komunismus, proletariát a internacionalismus, ale to nebyla pravda. Byl to jen systém středověkého vazalství. Teď je hlavní myšlenka úplně stejná – jde o to koncentrovat moc. Jen se to schovává pod jiné výrazy jako křesťanství, nacionalismus, ale znovu to není pravda. Stejně jako Kádárova éra nebyla komunistická, ani ta současná není křesťanská. Oba systémy jsou podle mého názoru takové středověké modely a během psaní jsem se této paralely vlastně začal bát. A toto je druhý motiv mé knihy.

Když jste psal o hlavní postavě, které kritici přezdívají „Forrest Gump východního bloku“, o kom to vlastně bylo?

Psal jsem o sobě. Alespoň částečně. Většinou je to tak, že spisovatelé jsou svoji vlastní hrdinové. I když třeba píšou o sedmihlavé sani nebo vlkodavovi. Vytvořit hrdinu je komplexní práce, a proto jsem také pracoval s historií své rodiny a především svého otce, což je typický příběh podrobení. Příběh autoritářské moci, příběh diktatury. V takovém režimu, jako byl ten socialistický, je vlastně každý určitým způsobem dítě. Systém koncentrované moci funguje jako taková pyramida, která vede od toho největšího vůdce přes menší vůdce až po ty nejmenší. A tito vůdci jsou vlastně otcovskými figurami svých podaných. Obyčejní lidé se tak dostanou do pozice dětí, které se snaží přesunout zodpovědnost na někoho jiného. Všechno očekávají od svého vůdce, od té otcovské figury. Loajalitu vyměnily za peníze, za věci, za práci. V tomto systému nikdo není nezávislý. Každý závisí na té osobě, která je nad ním.

Vás otec byl součástí této hierarchie. Můžete nám říct jeho příběh?

Ano, byl těžařským inženýrem ve velkém uranovém dole nedaleko našeho města. Ten uran potom putoval do Sovětského svazu, kde z něj zřejmě vyráběli bomby. Bylo to samozřejmě přísně utajované a všichni museli být velice loajální a pro režim spolehliví. Můj otec opravdu komunismu věřil a režimu podle svého názoru vděčil za všechno. V dětství byl velice chudý a v té nové době mohl jít studovat na univerzitu. Dostal byt, dostal práci. Potom si myslel, že režimu dluží. A opravdu nepochyboval o tom, že základy toho systému jsou správné. Věci, co se nepovedly, chápal jako lidské chyby. Bylo to vlastně velmi naivní. Inteligentního člověka by to muselo zevnitř zničit, pokud by měl žít v tak silném rozporu.

Hovořil jste s otcem někdy o těchto „rozporech“?

Samozřejmě že jsem o tom s ním mluvil, ale je to složitý příběh. Když jsem byl dospívající, měli jsme velmi špatný vztah. Byl jsem v té době opravdu divoký a vůbec jsme spolu nemohli komunikovat. O změně režimu jsme spolu diskutovali a jemu se to nelíbilo. Uranový důl zavřeli a on musel jít do důchodu. Nelíbily se mu ani nové národní nebo mezinárodní myšlenky. Já byl plný entuziasmu, ale on se s tím nechtěl smířit. Bylo to pro něj velice těžké Ale i tak jsme se měli rádi a náš vztah byl mnohem lepší než v jiných maďarských rodinách, které se po revoluci rozpadly kvůli rozdílným politickým názorům. Dneska se to ostatně děje taky.

Cítíte podobnosti s dnešním politickým klimatem v Maďarsku?

Cítím podobnosti. Mnoho lidé především mojí generace je cítí, protože jsme to zažili na vlastní kůži. Důvodem jsou instituce. Za Kádára měli Maďaři všechny instituce právního státu – nezávislý parlament, prezidenta, soudy a tak dále. Všechny byly vlastně svobodné, ale ti, kdo je vedli, byli „vůdcovi muži“. Instituce byly vyprázdněné a byl to systém koncentrované moci. Teď je systém stejný. Znovu máme všechny instituce právního státu, ale vůdci institucí jsou všichni premiérovi muži. Jak už jsem řekl, je to středověký systém.

Co si myslíte o rozdělení Československa? Jsou národní státy z vašeho pohledu důležité?

Podle toho, co jsem slyšel a četl, většina Čechů a Slováků chtěla zůstat spolu. Bylo to spíš rozhodnutí politiků. Každopádně já věřím ve sjednocení nejen států ve smyslu národnosti, ale zemí obecně. Pokud bych měl použít náboženskou analogii, tak Bůh nevidí hloupé červené čáry, které lidi zakreslili mezi sebe na mapy. Národní státy jsou obecně velmi nový fenomén, v podstatě jsou věcí až posledních dvou století a lidstvo kvůli nim vedlo spoustu válek. Vždyť ve jménu národních států se páchaly genocidy. Takže je to i věc přežití naší civilizace. Prostě věřím ve federaci.
---
Viktor Horváth je maďarský spisovatel a překladatel.  Za svůj román Turecké zrcadlo získal v roce 2012 Cenu Evropské unie za literaturu. Překládá z angličtiny, němčiny a španělštiny a přednáší o teorii historického vývoje a formách verše středověké a pozdně středověké literatury. Rozhovor vznikl během mezinárodního veletrhu Svět knihy. 

Hana Trojánková Biriczová
revue Prostor 109/ “Osmičky”


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít