Kdo není „normální“, ten k nám nepatří?

Olga Wawracz, Jiří Šimčík
13. 1. 2025
(c) Olga Wawracz

O impostor syndromu a přehlížených identitách

Olga Wawracz a Jiří Šimčík zkoumají v neformálních rozhovorech s pěti různými zástupci menšin české společnosti, jak v jejich životě figuruje takzvaný „impostor syndrom“, a hledají společnou cestu ven. 
Impostor syndrom nejen jako lékařská diagnóza, ale jako širší společenský fenomén.

 

Takzvaný „impostor syndrom“ (česky „syndrom podvodníka“, pozn. red.), je „behaviorální zdravotní fenomén popisovaný jako pochybnosti vysoce úspěšných jedinců o jejich intelektu, dovednostech nebo úspěších“. Syndrom podvodníka, zejména u úspěšných žen a dalších marginalizovaných skupin, poprvé popsaly Suzanne Imes a Pauline Rose Clance již v roce 1978. Dnes se jeho primární definice jako problému se sebepojetím – který je odrazem segregace a projevů mikroagrese v hierarchizované společnosti – mnohdy omezuje pouze na určitou skupinu obyvatelstva. Vliv vynucovaných norem a imperativ úspěchu ovšem nesahá jen do sfér „vysoce úspěšných jedinců“, například byznysu. 

Komu vůbec dovolujeme úspěch? A co nám mohou říct ti, kteří se možná právě kvůli zvnitřněnému pocitu nedostatečnosti na „vysoce úspěšné“ pozice nedostanou? 

Scházíme se nad článkem a Olga, pro kterou je impostor syndrom osobní téma, vzpomíná na první terapii. Kdyby si tehdy zapsala, co terapeutce řekla na prvním setkání, znělo by to nějak takto: „Vždycky jsem se cítila jako tajný špion ve světě lidí, kteří jsou normální a fajn. Vždycky jsem si myslela, že všechno, co se mi povedlo, je náhoda a omyl. A vždycky jsem věřila, že chyba je ve mně, a je jen otázkou času, než někdo zjistí, že za nic nestojím.“ 

Vzhledem k proměnám společnosti a systémovému útlaku nejsou potíže se sebedůvěrou ničím neočekávaným. Překvapivé je spíše to, kolik různorodých lidí, zejména těch, kteří mají queer zkušenost nebo zkušenost s postižením, neurodivergencí či jinou marginalizovanou identitou, zažívá pocit, který často vnímáme jen u těch úspěšných. 

V rozhovorech s pěti různými lidmi zkoumáme, jak se v nás syndrom podvodníka zabydluje a jak ve skutečnosti napomáhá reprodukci společenské hierarchie ve prospěch těch, kteří už jsou privilegovaní.

 

„Hej, seš transsexuál?“

Ari (ona/její) a Robin (on/jeho), s nimiž se potkáváme v prostorách místního sociálního družstva, jsou mladý pár z Brna. Skutečnost, že se našli dva trans* lidé, může být sice náhoda, ale možná to dává i smysl. Fenomén T4T (kdy trans* lidé navazují partnerství především s jinými trans* lidmi), se zdá být poměrně častý. Vzhledem k tomu, jak nechápavý a potenciálně nebezpečný je cisnormativní svět pro ty, kteří nezapadají, se nelze divit, že své dny raději tráví s někým, kdo je chápe a nesoudí. 

Ari vzpomíná na dětství: „Vždycky jsem častěji dělala stereotypně holčičí věci, ale ovlivnilo mě to, že mě vychovali a vnímali jako kluka. Vím, jak v téhle ‚klučičí společnosti‘ fungovat a pořád mám štít toho, že ‚vypadám jako borec‘, což je pro mne jako trans ženu výhoda i přítěž. Vždycky jsem byla ‚kluk, co má dobré známky a ví hodně věcí‘, takže jsem byla oblíbená u učitelstva a měla dobré výsledky ve škole. Myslím také, že standardy pro kluky jsou obecně nastavené nízko, a je tak pro ně jednodušší splnit očekávání autorit.“

Svět, který jsme se naučili chápat jako jediný možný, je cis- i heteronormativní. Jako zásadní při uvažování o tom, co je normální, žádané či vůbec možné dokázat, tak Ari popisuje svou trans zkušenost, a zasazuje ji přitom i do dalších systémových nerovností: „Jako mladší jsem o trans* lidech nikdy neslyšela. Vůbec. Tuším, že jsem věděla o gay lidech, ale vlastní queerness jsem si neuvědomovala; nenapadlo mě to, protože ta nikdy neměla dostatečnou reprezentaci. Vždycky jsem viděla jen svět mužů. Kdyby desetiletá Ari věděla, jak žiju teď, byla by hrozně spokojená, ale tehdy mě to nemohlo ani napadnout. Je to do velké míry i tím, že jsem vyrůstala na maloměstě, kde se o takových věcech nemluví.“

Norma není jen abstraktní kulturní fikce, má přímé dopady. Jak naznačuje Ari, kult normálnosti často destruktivně působí na všechny, kteří nezapadají, a to i při úvahách nad tím, co vlastně znamená být ženou: „Když mluvím o ženských problémech v ženských prostorech, cítím se jako impostor, přestože vím, že jsem žena. Asi je to moje specifická zkušenost. Nevím, jak se s cis ženami bavit, a je mi nepříjemné, když se mluví o tom, proč u sebe jako trans žena nosím menstruační potřeby. Kvůli podobným věcem se na mě blbě dívají a já se sebecenzuruju. Vím, že na interakci mého trans ženství s obecným kolektivem žen je prostě něco divného a špatně.“

Přestože bychom si přáli, aby si lidé jako Ari nemuseli připadat jako nevítaní, vzhledem k reakcím normativní společnosti na jejich existenci je vlastně takový pocit téměř nevyhnutelný: „Pracuju v jeskyních jako průvodkyně a nejsem tam vyoutovaná. Dvakrát jsem ale zaučovala nové kluky na loď, a protože byli mladí, říkala jsem si, že bude OK se před nimi korektně genderovat. Když si toho všiml jeden borec, řekl něco jako: ‚Jé, já znám taky trans člověka!‘ Hned začal mluvit o nějakých trans* lidech, které znal, a já si v duchu říkám: ‚Co? Já s těma lidma nemám nic společného, jen to, že jsme trans. A vůbec, proč mi to říkáš, vždyť tě zaučuju na lodi?‘ Další kluk se mě hned zeptal: ‚Hej, seš transsexuál?‘ Nevěděla jsem, co na to říct. Odpověděla jsem, že jsem transgender žena, ale ať to prosím vůbec neřeší. Bylo to divné a nekomfortní. Bohužel pak jdu většinou cestou nejmenšího odporu a na takových místech nepoužívám správný gender, ale zájmena on/jeho. Jakmile přijdu do místnosti, hned přemýšlím nad tím, kdo tam je. Je to pro mě otázka bezpečí, ale také sebepojetí, což je tristní, protože v takových interakcích vědomě zapírám svoji identitu.“

(c) Olga Wawracz

 „Furt se bojím, že si lidi budou myslet, že jsem blbej.“

Robin popisuje, jak jeho sebepojetí utvářela striktní výchova v době, kdy ho ještě vnímali jako dívku. „Nikdy jsem si nemohl dělat svoje věci. Mamka na mě byla vždycky přísná: ve škole i v synchronizovaném plavání, které jsem musel dělat až do šestnácti. Všude byl zásadní tlak na to, abych byl dobrý. Nikdy jsem neměl sebevědomí. Asi to bylo tím, že mi v dětství často říkali, že jsem hloupej – doma i ve škole –, a já tomu pak prostě věřil. Nadávali mi, že jsem tichej a plachej, že se separuju, nebavím se s lidma a dělám to schválně, ale já to prostě jinak neuměl.“

Ve veřejném prostoru s všudypřítomnými reklamami vídáme a slýcháme, jak je diverzita žádaná. V každodenním životě však vidíme, že je to spíš marketingové prohlášení. Robiho zkušenost ukazuje, že společnost stále některé charakteristiky zvýhodňuje. Jinakost se často netoleruje, ať už jde o trans zkušenost nebo jen o nepopulární osobnostní rysy: „Lidé s mojí povahou – asi by se dalo říct introverti – byli v pop kultuře zobrazovaní jako stydlivá holka s brýlemi, která si pak sundá culík, a najednou je populární a hezká. Vnímal jsem, že introverze je jen nějaká nechtěná životní fáze na cestě k tomu být normální.“

Taková zobrazování by mohla narušit sebepojetí i u privilegovaného člověka, natož u trans kluka, který je neurodivergentní. Nenormativní genderová identita pak situaci ještě více komplikuje: „Jako dítě jsem o existenci trans* lidí nevěděl,“ pokračuje Robi. „Moc jsem se kolem kluků nepohyboval, proto jsem nikdy nepochytil, jak ‚přirozeně‘ mluví nebo jak se chovají. Doteď nevím, jak se s muži bavit, a je to pro mě jakožto trans kluka divný. Kdybych byl cis, je to asi jednodušší. Obecně jsem pořád nervózní z toho, jak mě lidi vnímají. Neustále nad tím přemýšlím a mám z toho úzkost – nejen kvůli genderu. Navíc se furt bojím, že si lidi budou myslet, že jsem blbej, proto radši preventivně nic moc neříkám.“

 

„Vždycky se budu cítit divně, protože prostě vždycky budu hlavně kolem bílých lidí.“

„Občas mám pocit, že si věci nezasloužím, a vím, že si moc nevěřím. A občas cítím, že mi to i ostatní nepřejou. Občas se mi dějou věci, který mi přijdou fakt cool, ale asi se moc nezvládám docenit.“ 

Sebepojetí Evy (ona/oni), mladé studentky a umělkyně, formuje nejen ženská a queer zkušenost, ale i příslušnost k etnické minoritě ve státě, kde převládá bílé obyvatelstvo a který je mnohdy rasistický. „Narodila jsem se v Nizozemsku a mamka je Češka, ale táta žije ve Francii a pochází z malého Konga,“ vypráví. „Můj rodný jazyk byla nizozemština a pak jsem přijela sem [do Česka]. Ještě jsem ani nebyla zvyklá na svůj první jazyk, a už jsem se musela učit druhý. Teď rozumím a poslouchám, ale moc nemluvím. Nemám pocit, že by čeština byla můj jazyk, jenže to nemám ani u nizozemštiny. Loni jsem viděla nějaký video z Vánoc u babičky, kde jsem byla úplně malá, a mluvila tam nizozemsky, což babičce strašně vadilo.“

Eva je pilná a nadaná, což ale české společnosti nestačí. Fenomén, že se migrantstvo (nebo jinak marginalizované skupiny) musí snažit mnohem víc, aby byli vnímáni jako „rovnocenní“, bývá bohužel pravidlem. „Mezi Čechy si připadám divně. Vždycky jsem se do češtiny nutila, a abych to spravila, strašně jsem se ji drtila a věděla jsem všechno o probírané literatuře. Ale stejně nakonec ztroskotám na tom, že nechápu nějaké přísloví. V mém citovém vztahu k češtině je totiž mezera. Určitě se snažím o kompenzaci – když už nejsem rodilá mluvčí, tak budu prostě strašně dobrá. Když jsme jednou s mamkou potkaly starší pár ve vlaku (starších lidí se tady bojím, protože se na mě jako na černošku většinou dívají divně) a povídaly jsme si s nimi o divadle, měla jsem pocit, že musím všechny ty hry znát a umět o nich mluvit, jinak si ani nezasloužím s nimi v tom vlaku sedět a povídat si. Jinak prostě nejsem Češka.“

(c) Olga Wawracz

„Evičko, jsi krásná, třeba jako Martin Luther King!“

„V Česku si furt připadám divná, protože nejsem bílá,“ dodává Eva. „Do tří let jsme jezdili za babi a dědou. Pro ty bylo těžké přijmout, že nebudou mít bílá vnoučata. Jako dítě jsem hrozně moc chtěla být bílá, mít rovný vlasy a tak; ten pocit jsem měla dost často. Pořád jsem musela poslouchat vtipy, v nichž někdo zmiňuje moji barvu kůže.“ Bílá kulturní hegemonie je ve východní Evropě samozřejmostí, kterou si uvědomuje i malé dítě. Eva rozvíjí souvislosti své očividně vyčnívající identity: „Neustále se cítím mimo. Bála jsem se, že když budu mít špatné známky, lidi si řeknou, že je to určitě proto, že jsem černá. Právě ty nenápadné projevy toho, že jsem jiná, mi dávají najevo, že sem nepatřím. Přestože můžou být i dobře míněné... V tělocviku ve škole mi nějaká paní řekla: ‚Jé, tady máme takovou krásnou exotickou slečnu. Odkud jsi?‘ Mamka mě pak naučila říkat, že jsem z Olomouce, ale i tak se mě lidé doptávají, odkud jsem doopravdy.“

Evě česká společnost dává jasně najevo také to, s kým by jako černoška měla či neměla mít romantické vztahy. Tlak bílých norem a zažitých představ o tom, jak by se měla chovat jako žena, v ní vyvolal pocit, že do naší společnosti zkrátka nepatří: „Nikdy jsem se nikomu nelíbila, ani jsem neměla pocit, že bych se někomu mohla líbit. Nebyla jsem hubeňoučká a hezká. Všem klukům se vždycky líbily bílé kámošky; všechno bylo jako dělané pro ně. I když jsem se třeba v pubertě chtěla začít malovat, stejně jsem v drogerii nenašla nic pro sebe. Vždycky jsem cítila, že ‚hezcí lidé‘ vypadají jinak než já, a doteď pracuju na tom, abych se toho pocitu zbavila. Dřív jsem si narovnávala chemicky vlasy a strašně jsem se snažila se neopálit.“

 

„Hele na buzeranta, jak si jede!“

Když se k rozhovoru sešli Olga a Simon (on/jeho), trvalo jim skoro půl hodiny, než se s vozíkem dostali ke kavárně z jednoho konce náměstí na druhý. Nově zrekonstruované Mendlovo náměstí v Brně je totiž pro lidi na vozíku skoro neprůjezdné. Na jejich potřeby město nejspíš zapomnělo. Simon má však navzdory cestě plné překážek dobrou náladu. 

(c) Olga Wawracz

„Mám dva bratry,“ povídá. „Nejenže mě od nich vždy dělilo to, že jsem se narodil (a většinu života byl vnímaný) jako holka, ale v rodině jsem byl navíc jediné dítě s postižením. Rodiče u mě proto zvolili hodně protektivní způsob výchovy a ke spoustě věcem mě vůbec nepouštěli. Měli myslím strach. A ta genderová věc... Pamatuju si, že některý témata se mnou neprobírali jako s bráchama, nebo je se mnou neprobírali vůbec.“

Simon je na testy vždycky připraven s předstihem a na výbornou, ostatně je aspirující akademik. Kdybychom se ho však na jeho cíle a úspěchy nezeptali, nejspíš bychom se o nich nedozvěděli. „Rodiče mě sice podporovali, ale taky na mě vždycky byli hrozně přísní. Nepamatuju si, že by mě někdy třeba chválili,“ dodává Simon. „Doteď mám docela problém chvále věřit, asi proto, že se mi jí jako dítěti nedostávalo,“ říká. Stejně jako Eva a další, je i pro Simona strategií, jak se vypořádat s impostor syndromem, perfekcionizmus.

Člověk by si myslel, že když z ženské – tedy obecně přísněji omezené – společenské role přechází do mužské, je to z hlediska útlaku a předsudků výhodný krok. Jak ale ukazuje Simonova zkušenost, není to tak vždy. „Outovat se jako kluk jsem začal na střední. Zjistil jsem, že se prostě cítím mnohem komfortněji v mužské roli, i když ne v interakci s ostatními. Pokaždé mám trochu strach, že si řeknou něco jako: ‚Uh, co si tady ten divnej trans vozíčkář o sobě myslí? Že se mnou vůbec může mluvit?‘ Proto jsou pro mě interakce a navazování vztahů obecně těžké. Nemohlo by se mi stát, že bych třeba přišel do baru a začal s někým náhodně mluvit. Na tohle si vůbec nevěřím. Navíc jsem spazmik a dostávám občas svalové křeče, kvůli kterým by se na mě dívali a připadal bych si divně. Přestal jsem chodit i do divadla.“

Těžko se divit, že si Simon připadá divně, když se tak k němu okolí denně chová. „Měl jsem asistentku, která si do mě očividně projektovala nějaké vlastní komplexy,“ vzpomíná na základní školu. „Dřív mi nešla matika a asistentka to hrozně zhoršovala. Když jsem například psal test, schválně klepala prsty na lavici a já se pak vůbec nemohl soustředit, což věděla. A když jsme psali diktát z češtiny, která mi fakt šla a ze které jsem měl i jedničky, když ostatní měli klidně čtyřky, řekla mi jen, že kdybych neměl čas navíc kvůli postižení, beztak bych to nezvládl. Takhle se ke mně chovali a já nemohl nic říct.“

Odlišnost lidem s postižením však nedávají najevo jen instituce, ale často i vrstevníci nebo veřejný prostor. „Jednou jsem jel městem a viděl takovou skupinku kluků stejně starých jako já,“ vzpomíná Simon. „Normálně se takovým lidem vyhýbám, ale tentokrát to jinudy nešlo, tak jsem projel kolem. Začali na mě křičet: ‚Hele na buzeranta, jak si jede!‘ Není divu, že mám problém se sebevědomím a je pro mě těžký navazovat vztahy s lidmi. Nikdy si moc nevěřím a skoro se neumím pochválit. Tohle je zpětná vazba, kterou mi svět dává.“

 

„Hm, to bys měla trénovat!“

Zkušenost Báry (ona/její) lze vnímat jako příjemnou výjimku z pravidla. Tato queer umělkyně a aktivistka si cestu k zdravému sebevědomí našla sama a přirozeně. Jak říká, důležitá je „snaha věřit si, přestože se nás mainstream snaží umlčet“ – podle Báry to může být i revoluční praxe. „V dětství mě určitě podporovali, ale když pak byla ve škole i ségra, rodiče se začali věnovat jí a já si musela svoje věci řešit sama, protože jsem byla to šikovný dítě,“ vzpomíná. „I na střední, když táta býval často v práci a mamka s náma měla starosti, jsem cítila velkej tlak na výkon a na to, že musím být to perfektní dítě, o který se nemusí starat. Hodně jsem s tím bojovala a ten standard jsem si hodně nastavovala i sama.“ Dnes je Bára skvělá v tom, co dělá, a aspiruje na magisterské studium v psychologii. I tak sebevědomým lidem však může špatně nastavený systém házet klacky pod nohy. „Už se několik měsíců učím na přijímačky,“ říká. „Je to tolik otázek a materiálu, že je strašně těžké všechno projít, zvlášť když mám ještě práci, nebo nedejbože několik prací. Skoro to pak vypadá, jako by vzdělání bylo jen pro ty, kdo si můžou dovolit se na něj soustředit.“

(c) Olga Wawracz

Semínko pochybností v nás občas zaseje právě nejbližší okolí a ti, kteří by nám měli být oporou. Bára dodává: „Jsem nejstarší dítě v rodině. První maturita, výška, státnice a tak. Dostávalo se mi podpory. Naše rodina ale byla orientovaná spíš na jiný věci než na to, co dělám já. Dělali sporty, zatímco já chtěla hrát na kytaru a psát básničky. Proto to doteď nedokážou moc ocenit. Pořád jsou v šoku, že si někdo pustí moji písničku. Občas jako by se za mě styděli. Když jsem teď jako umělkyně dostala pozvánku na vernisáž a sdělila to mámě, řekla mi jen: ‚Hm, to bys měla trénovat!‘“

Pokud se ale od Báry můžeme něčemu naučit, pak odhodlání zůstat autentická i přesto, že člověk v mnoha situacích „nesplňuje normu“. Když totiž jakožto queer, POC (lidé jiné než bílé barvy pleti), crip (lidé s postižením) či jinak marginalizovaní lidé zaujmeme místa, která si dlouho nárokovala privilegovaná majorita, děláme odvážný krok nejen pro vlastní sebevědomí, ale i pro svět, který tak přetváříme v přátelštější místo.

(c) Olga Wawracz

Naslouchat a měnit

Chceme-li usilovat o eliminaci impostor syndromu, musíme ho chápat v jeho politickém a materiálním kontextu. Lidé, kteří pocity chronické nepatřičnosti zažívají nejčastěji, nejsou mentálně nejslabší, ale často spíše ti nejvíce ostrakizovaní. Rovnost v přístupu a příležitostech nepotřebují jen ti, které hierarchie současné společnosti zasahuje nejvíc – potřebujeme ji všichni. Systém odměňující především individuální úspěch nám nikdy bezpečné prostředí k seberealizaci nenabídne. O to víc je musíme vytvářet my sami – ve vztazích, v komunitách i v institucích, a to vzájemnou pomocí, sdílením, zpřístupňováním zdrojů a zájmem o to, v čem jsme stejní i odlišní. Pokud z okovů uměle vytvořených norem osvobodíme ty nejzranitelnější, osvobodíme i sebe. Cestu ke skutečnému světlu nám pak nakonec ukážou právě ti, kteří se naučili žít ve stínu.

---

Olga Wawracz je brněnská publicistka, básnířka, aktivistka a studentka. V nakladatelství Větrné mlýny jí vyšla debutová sbírka Komunitní rozměr. V její tvorbě i životě se významně promítají témata klimatické a sociální spravedlnosti, boje se systémovým útlakem, queer zkušenosti nebo neurodivergence. Pracuje v sociálních službách, občas ilustruje, stará se o kočky a pokojové rostliny.
 

Jiří Šimčík (* 2003) vyrostl na Valašsku, studuje v Brně. Nepravidelně recenzuje knihy, poezii publikoval v několika literárních časopisech, v roce 2022 mu v nakladatelství Dobrý důvod vyšla debutová básnická sbírka Vězeňská strava. Zabývá se levicovou teorií i praxí, působí v Iniciativě nájemníků a nájemnic, pracuje jako výzkumník. Hraje na tenorový saxofon, hudebně působí pod pseudonymem Albert Wawracz.

***

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít