V nejlepším zájmu dítěte?
Český právní systém v oblasti rodinného práva zaostává za dynamikou společenských pro‐ měn a může být ve výsledku svou rigiditou až destruktivní. Nejvíc je to zjevné v oblastech rozvodového práva či v zákonných úpravách týkajících se stejnopohlavních párů a rodin – navzdory proklamovanému záměru ochrany dětí na prvním místě jde právo často proti skuteč‐ nému zájmu těch nejslabších, které chce chránit.
Vztahy mezi rodiči a dětmi nebo šířeji rodinné vztahy patří mezi ty nejkřehčí a právo je nemůže postihnout v celé jejich rozmanitosti. Právo ostatně ani není nástrojem, který činí vztahy opravdovými a skutečnými. Jeho role je jiná, v zásadě dvojí. V prvé řadě deklaruje hodnoty zhmotněné aktuální společenskou dohodou, tedy pokouší se definovat to, jak tato společenská dohoda rodinu a její smysl a funkci vidí. A k tomu nastavuje určitou spodní hranici tolerance, která brání přílišné vychýlenosti dynamiky rodinných vztahů od normy, přičemž zvláštní pozornost se v rodinném právu soustřeďuje na vyšší ochranu dětí.
Optikou liberální advokátky sleduji právní systém, pro který je už z podstaty charakteristická rigidita, s určitou netrpělivostí. Jakkoli může být jistá neměnnost i výhodou, která přináší někomu pocit stability, na současné společenské proměny právo neumí reagovat dostatečně pružně. Společenská změna nespočívá ani tak v historicky odlišných interakcích mezi lidmi, ty zůstávají napříč různými obdobími nakonec dost podobné, jako spíš v tom, s jakou mírou citlivosti k člověku na ně nahlížíme. Tak například, ačkoli koncept rovnosti známe od starověku, jeho tehdejší pojetí rovnosti umožňující třeba otroctví by dnešním pohledem sotva obstálo. Jinými slovy, lidskoprávní standard se obecně zvyšuje a respekt k člověku je ceněnou a stále více zvnitřněnou hodnotou. Nicméně se zdá, že v oblastech, které se dotýkají soukromí a integrity člověka, právo již neumí reagovat na společenské proměny dostatečně rychle, což společenský soulad příliš neposiluje.
Rodinné právo je postaveno na východiscích, která jsou v mnohých ohledech překonaná žitou a živelně pulsující realitou. Mezi potřebami jednotlivců a právním rámcem tak existuje propast, nůžky jsou nezvykle otevřené – zatímco dříve interakce práva a života samého probíhala více sladěným a celkově pozvolnějším tempem. Skutečným problémem pokulhávání právní regulace za dnešními legitimními požadavky ani tolik ustrnutí právního rámce, jako spíš jeho regres. Dalo by se říct s Nerudou, že „kdo chvíli stál, již stojí opodál“. Dnešní vyšší míra vnímavosti k člověku a jeho prožívání či niternosti totiž naráží na odpor právní regulace a jejího následného praktického užití. To už potom není neutrální, ale mezilidské vztahy přímo ohrožuje a má negativní dopady na všechny, ale zejména na ty nejslabší, o nichž deklarujeme, že jejich zájem je předním hlediskem a referenčním rámcem – tedy na děti.
Děti, dbejte svých rodičů!
Uveďme si na začátek jeden příklad, který ukáže, nakolik regulace rodinného života odpovídá patriarchálním konstruktům – což může být v dílčích aspektech celkem i legrace. Například náš nový a moderní občanský zákoník je takovým volným pokračováním čtvrtého přikázání, když stanovuje, že dítě je povinno dbát svých rodičů. Takové Desatero 2. 0. Jednou jsme doma našim dětem toto ustanovení ukázali s cílem na ně výchovně zapůsobit. Pohlédly na nás s výrazem genetického zděšení s příměsí blahosklonnosti a celá domácí scéna se nakonec vyvinula v celkem povedený stand up. Pokud byste měli zájem to ve své rodině rovněž vyzkoušet, nalistujte si v zákoníku § 857. Dodejme ještě pro lepší povyražení, že touto povinností jsou zavázány všechny děti, nejen ty nezletilé – a přeji příjemnou zábavu v Deskové hře „Na autoritu“.
Ale žerty stranou. Na tomto konkrétním příkladu lze demonstrovat, jak moc může být právo ornamentální a odpojené od reality. Víme, že úspěšné mezilidské vztahy, tedy i vztahy mezi dětmi a rodiči, musejí být postaveny na vzájemném respektu a lásce, nikoli na hierarchii a strachu. Musejí zkrátka vzít v úvahu, že děti jsou plnohodnotné lidské bytosti. Přesto těmto vztahům v našem právním řádu vnucujeme vyprázdněná, dnes už samoúčelná, dogmata. V minulosti byla rodina často tím hlavním společenstvím, které chránilo bezpečnost jejích členů před vnějším světem, včetně ochrany života samotného, což mohlo opodstatňovat represivnější pravidla postavená na poslušnosti. Dnes však již instituce rodiny tuto roli nezastává, měla by se soustředit spíše na zajištění vnitřního bezpečí člověka. Nicméně sama skutečnost, že lidé měli i historicky potřebu udělat z poslušnosti dětí explicitní pravidlo, napovídá, že to zas tak úplně nefungovalo nikdy a že represivní přístup není dlouhodobě efektivní strategií.
Přístup k rodině, který předem každému členu přisuzuje konkrétní roli, má ale vážnější rozměry a dichotomie práva a žité každodennosti se zhmotňuje ve dvou základních oblastech. Tou první je neschopnost a neochota reflektovat a chránit individuální pojetí rodiny, což se projevuje zejména v diskriminaci podmíněné něčím tak bytostně soukromým, jako je sexuální orientace, kterou stát, respektive jeho právní rámec, zviditelňuje ostrakizujícím způsobem. Druhou pak je aplikační rovina práva při posuzování rodičovských sporů o dítě.
Kam se ztratil skutečný zájem dítěte?
Co se týká gayů a leseb, právo na ně implicitně nahlíží jako na lidi s nižší hodnotou, když odmítá jejich vztahům přiznat i jen symbolickou vážnost v podobě možnosti uzavřít manželství. Úprava má pak nejen symbolické, ale i zcela hmatatelné důsledky v podobě omezeného přístupu k dalším právům, která se týkají nejen majetku, ale zejména dětí. Gayové a lesby musejí aktivně překonávat právní bariéry, aby dosáhli na stejná práva jako ostatní. Duhové rodiny žijí v nedůstojné právní nejistotě, jejíž důsledky nesou hlavně děti. A to nejen tím, že jejich situace je rozkolísaná konkrétními riziky, například že v případě hospitalizace u nich nebude moci být blízká osoba, že nebudou bez nutnosti dalšího speciálního jednání dědit nebo že budou ekonomicky oslabené v důsledku neexistence institutu společného jmění jejich rodičů, ale jde i o nedůstojné zacházení s nimi ze strany státu, který je vystavuje ponížení, když neuznává jejich rodiče stejně důležité jako ostatní. Strukturálně v nich tak podporuje pocit nedostatečnosti, vyčleněnosti. To je poměrně kruté, zvlášť když stát předstírá, že ochrana dětí je středobodem jeho zájmu. Dnešní právo sice již nerozlišuje mezi dětmi manželskými a nemanželskými, obdobné diskriminační zacházení však přeneslo do jiné oblasti. Děti jsou tak trestány za to, že jejich rodiče nepotvrzují většině jejich způsob života jako jediný možný.
S paradigmatem jediného správného způsobu uspořádání rodiny souvisí i obtíže, s nimiž se ve své praxi setkávám v rozvodových situacích a sporech o děti. Právní úprava vychází z hodnoty, že ideálním nastavením je úplná rodina ve smyslu matka, otec, děti. Ostatní je nežádoucí. I kdybych tuto premisu přijala za vlastní, tak způsob, kterým je konstruován rozvodový proces, je pro již narušené vztahy ještě více destruktivní. Právní tlak totiž v rodičích prohlubuje pocity selhání z nedosaženého ideálu, jako by nestačila bolest z rozpadu vztahu sama o sobě. Dokonce i dětem rodičů, kteří jsou na všem dohodnutí, soud určuje opatrovníka, tedy někoho, kdo má za úkol chránit dítě proti rodičům. Proč? Stát jim tím říká, že selhali a nejsou již kompetentní posoudit zájem svého dítěte, což je znejišťující. Větší problém nicméně přináší situace, kdy rodiče dohodnutí nejsou a svůj spor přenesou na soud. Tam pak celý proces přímo vybízí k tomu, aby konflikt eskaloval, a nutí rodiče, aby veřejně vysvětlovali příčiny rozvratu vztahu.
Situaci, kdy je vztahová změna systémově takto zveřejněna a pranýřována, je velmi obtížné unést. Pro člověka, který je zraněný, je to zvlášť těžké, často se tak snaží přenést odpovědnost na druhého rodiče, aby se sám vyvinil. Rozehrává se poziční spor o to, kdo je horším rodičem a člověkem. A to je okamžik, který nejvíce dopadá na děti, protože začnou být nástrojem dospělých k očištění z pocitu vlastního selhání. Za chování lidí samozřejmě právo nemůže, ale špatné je už to, že vytvořilo nepříznivé prostředí, kterému člověk v oslabené situaci uprostřed rozvodového řízení často podlehne.
A ačkoli mnohá právní pravidla, která se týkají opatrovnických a rozvodových sporů, jsou vytvořena s cílem chránit děti, v praxi působí spíše naopak. Je to i z toho důvodu, že příslušná úprava nevychází z relevantních dat, která v zásadě dodnes neexistují, ale spíš z (historických) pocitů zákonodárce. Některé soudkyně a soudci se snaží do stávajícího rámce vnášet jiný přístup, chápou, že je třeba citlivěji pracovat s celou rodinou, reflektovat emoce rodičů, nehodnotit je a neodsuzovat a podpořit je ve vlastní odpovědnosti za řešení situace, protože tím pomohou v konečném důsledku dětem. Takovéto příklady pozitivní soudcovské praxe se však dějí spíše navzdory systému a vyžadují aktivní přístup.
Ideál? Inkluze, vyváženost a podpora kvalitních vztahů
Dalším důležitým prvkem, který podle mých pozorování často vstupuje do opatrovnických sporů a konflikty vyhrocuje, je také nerovnovážná péče rodičů o malé děti. Místní zvyklosti i nedostatky uvnitř právního rámce vedou k fixnímu rozdělení rodičovských rolí. Rozdíly v odměňování žen a mužů, nedostatečná podpora mužů pro nástup na rodičovskou dovolenou, nedostupnost předškolních zařízení, drahé zkrácené úvazky, silně zakořeněné, byť vědecky dávno překonané doktríny o optimální péči o dítě a jeho potřebách – to vše má za následek, že o malé děti většinou pečují jen ženy a ekonomické potřeby rodiny zase zajišťují pouze muži. Ve chvíli, kdy se partnerství rodičů rozpadne, oba se v důsledku patriarchálního vzorce dostávají do pasti. Žena přišla o možnosti profesního i osobního rozvoje, má tedy obavy o obživu a uplatnění, muž je zas oddělenější od dětí a má obavy o kvalitu a někdy vůbec možnost jejich vzájemného vztahu. Tato úzkost a frustrace i to, že rodiče odvíjejí svou vlastní hodnotu od dětí a od peněz, pak někdy u soudu nabývá rozsáhlých rozměrů a agrese.
Řešení není v (právní) separaci rodinných rolí, ale právě naopak v inkluzi – tedy v nastavení takového právního rámce, který vytvoří podmínky pro rovné a svobodné dělení rolí uvnitř rodiny. Bude zapotřebí najít od počátku cestu, která respektuje pohledy mužů i žen v rodinách a je v tomto směru vyvážená. To je asi aktuálně největší výzvou právní regulace rodinných vztahů.
Jsem rovněž přesvědčená, že pokud bychom redefinovali ideál tak, že privilegovaným cílem není konkrétní model rodiny, ale je jím bezpečná citová vazba blízkých lidí, a to v jakémkoli uspořádání (heterosexuálním, homosexuálním, sezdaném, nesezdaném nebo rozvedeném soužití), všem by se ulevilo a děti by se neocitaly tak často uprostřed vyhrocených konfliktů. Protože stereotyp správné, chcete-li tradiční rodiny vytváří neúměrný tlak.
Právo nedává mezilidským vztahům obsah, mělo by ale vytvořit takový rámec, který může kvalitní vztahy podpořit, a ne je rozrušovat. Silnější regulace a kontrola je na místě pouze v případě jasně definovaných excesů. Do budoucna by tak mělo být cílem u pravidel, která se dotýkají rodiny, dosáhnout větší zdrženlivosti a respektu k představě jednotlivce o vlastním ideálním modelu života, který ho činí šťastným a který může dát harmonický domov i jeho nejbližším.
---
