Střed vesmíru je v nás
Vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste se ocitli pod jasným nočním nebem v otevřené krajině. Ti, kdo spávají pod širákem, mají výhodu, ale nezapomenutelné je to i pro ty pohodlnější, kteří jen vzhlíželi od táboráku nebo z verandy na chatě. Obrovská, ze zemského povrchu vůbec ta největší možná vizuální podívaná. Klenba nad naším světem, jeho temná tvář, která doplňuje tu denní světlou. Vznešenost sama. Mrazivá nedostupnost a přitažlivost touhy. A pro ty, kdo se takhle dívají často, zároveň uklidňující pravidelnost.
Člověku, pro kterého pohled na hvězdné nebe není mimořádný zážitek, ale běžná skutečnost omezená jen momentální překážkou mraků či mlhy, je celkem jasné, že to celé musí nějak přímo souviset s naší pozemskou existencí, být její nedílnou součástí. Hvězdná nebesa, jako to největší a všeobjímající, nastavují souřadnice pro orientaci v prostoru i v čase. Na rozdíl od denního pohybu Slunce lze v noci sledovat obrovské množství světelných bodů, a tedy znaků. Obraz polidštění před-lidských primátů čímsi, co přišlo z vesmíru, jak jej podal Stanley Kubrick ve filmu, odkazuje na skutečnost, že statisíce let pozorování hvězdného nebe je nepochybně intimně spjato s lidskostí. Netrvalo jistě příliš dlouho, než se mezi hominidy a lidmi zformulovaly a kulturně předávaly – vyprávěním a pohybem, totiž tancem i chůzí krajinou – základní údaje: Vedle Měsíce se pohybují i ostatní světla, ale v různém rytmu. Nejdelší periodu mají některé komety, nejkratší je záblesk meteoritů, které se objevují na stejných místech oblohy ve stejnou roční dobu. Na rozdíl od nevyzpytatelnosti živého světa na Zemi je pozorovaný vesmír racionální a spočitatelný. Proto se z něj stal v řeckém myšlení kosmos, tedy dobře uspořádaná ozdoba.
Komplexní systém viditelných časoprostorových rytmů hvězdného nebe je zároveň zcela zřetelně spojen s pozemským životem. Vyhledávat souběžnosti mezi rytmickými pohyby na nebi a tím, co se děje v našem dosahu na zemi, je docela rozumné počínání. Lunární cykly jsou zároveň cykly ženské menstruace i mořského přílivu a odlivu, při úplňku špatně spíme a zvířata jsou divočejší. Při určitých konstelacích světel na nebi nastávají ty pravé chvíle k životně důležitým věcem, ať už jde o příchod tažných zvířat pro společnost lovců a sběračů, nebo o vhodný čas k setí a sklizni pro společnosti zemědělské. Je logické usoudit, že toto velkolepé a racionálně uchopitelné dění není od lidské existence odděleno – i když základním faktem zůstává nemožnost se nebeských světel dotknout. Živoucí vesmír nedokážeme ovládnout, jen dočasně znásilnit jeho obraz. Nic to neukazuje lépe než dnešní pohled na světla noční oblohy: jediný chaotický pohyb, který na ní vidíme, jsou satelity a blikající letadla.
Co je „tam nahoře“?
Záměna koincidence za kauzalitu v primitivním pojetí „vlivu“ je teprve novodobé zjednodušení – nastavené právě tak, aby se dalo snadno popřít, ba zesměšnit. Doprovází proměnu sebepojetí člověka z živoucí, ale neoddělitelné součásti koloběhu a celku všehomíra na bytost fundamentálně oddělenou od „přírody“, protože „vyšší“ a „lepší“, vyvolenou Bohem. Nemylme se, opravdu to není dlouho, natož „věčně“ platná představa: Teprve s nástupem industrializace, založené na masivním využívání energetických zásob uložených ve fosiliích, začaly být větší počty lidí přesvědčeny, že se skutečně vymaňují ze závislosti na živoucím organizmu Země. Není náhoda, že jsme si právě my, v posledních sedmdesáti či sto letech, zavedli takové životní podmínky, kdy nemalá část lidí má možnost hvězdné nebe zahlédnout jen zcela výjimečně. Stále zřetelněji viditelná krize by podle našich vlastních pravidel racionálně-empirické vědy měla vést k tomu, abychom se zastavili, věcně prozkoumali, co se děje, našli zdroje problému a pak je revidovali. Co tomu brání a proč je návrat dopředu k myšlení a prožívání lidství jako součásti velkého celku života tak okrajový, odkázaný do oblasti umění jakožto rezervace emocí a imaginace?
Jedním z klíčových předpokladů vzniku tohoto moderního světa byl důkaz skutečnosti, že Země obíhá kolem Slunce a nikoli naopak, že viditelné pohyby planet naší Sluneční soustavy jsou jen zdánlivé. Astronomové 16. století v čele s Koperníkem, Keplerem a Galileim jednou provždy prokázali, že Země není středem pohybu hvězd, a tedy člověk není středem vesmíru. Nebylo by proto divu, kdyby nadpis mého textu pohoršoval svým antropocentrizmem. Myslím si ale, že ve skutečnosti tady jde o pravý opak: snažím se vyložit, že člověk není z vesmíru, tedy celku všeho, oddělen a jemu nadřazen, ale je jeho součástí. Monoteistická náboženství, v jejichž epoše stále ještě žijeme, umístila „tam nahoru“ člověku podobnou bytost (a je jedno, zda to chceme říkat obráceně, tedy že člověk je „stvořen k obrazu božímu“). Stejným zjednodušením, jakým byla záměna koincidence za kauzalitu v případě hvězdného nebe, se z oné autority „tam nahoře“ až příliš snadno a často dělal Všemohoucí, který řídí nejmenší detaily každodenního pozemského provozu, a to dokonce podle toho, o co si od něj kdo z lidí tím správným způsobem poprosí… Není to nakonec méně rozumná představa nežli vnímat rytmus nebeských světel jako znaky, které zviditelňují skrytou logiku fungování světa a života? S nástupem věku apokalypsy (význam tohoto řeckého slova je odhalení) ale už začíná být jasné, že žádného pánaboha neuprosíme, ať bychom spálili sebevíc kadidla a navěsili sebevíc věnců na mariánský sloup. Z konců, do nichž jsme se jako lidstvo dostali pýchou, chamtivostí, leností a agresivitou, se musíme dostat zase jen sami. Mimochodem, evropská tradice umí těch hříchů popsat sedm a má za to, že mají jako svůj opak sedm způsobů, jak svět naopak zlepšovat: většina těchto sedmi takzvaných skutků milosrdenství spočívá v péči a starosti o druhé lidi.
Významy nahoře i dole
Astronomie popisuje zákonitosti viditelného pohybu hvězd. Astrologie vykládá, jaký mají význam. Podmínkou tedy je, abychom si dovolili připustit, že svět má významy, které jsme nevytvořili my. Tato úvaha nám připadá nesmyslná: význam a symbolická komunikace jsou přece výlučně lidské privilegium! Dnešní stav poznání nás ale nutí připustit, že symbolickou aktivitu vykazovali už neandertálci, že hranice mezi člověkem dnešního typu (tím sapiens, moudrým) a jinými humánními druhy byla plynulá. Znakovou komunikaci dokonce nalézáme nejen u primátů, ale i u řady dalších živočichů, včetně ptáků či mořských hlavonožců. Snad bychom mohli začít znovu přijímat to, co věděly jiné kultury než ta industriální: lidé jsou aktivní součástí obrovských sítí významů. Astrologie vykládá to, co vidíme na hvězdném nebi, jako tu část vesmírné významové sítě, která je dobře přehledná, a i když je hodně složitá, má vždy svůj úběžník smyslu – totiž člověka na jeho vlastním místě, s nohama na zemi, odkud se na nebe dívá, a bezprostřední skupinu, v níž žije.
Astrologie je systém rozumných úvah o tom, jak číst rytmus pohybů na nočním nebi coby znakový systém, který umožňuje pochopit význam pozemského dění. Jak plyne z výše uvedených úvah, astrologie je patrně vůbec nejstarší „vědou“, tedy systemizovaným věděním. Základem astrologického výkladu je uznání kvality času na konkrétním místě. Souřadnice každého časoprostorově jedinečného okamžiku lze popsat kódem, který říká, v jakém postavení jsou v tu chvíli pohyblivé hvězdy neboli planety vůči místu pozorování a vůči takzvaným fixním hvězdám. Přenesením metody rozměřování pozemků, tedy geometrie, na nebesa, jež vnímáme jako vnitřní stranu obrovské sféry, získali pozorovatelé hvězdného nebe intelektuální techniku, kterou mohli popisovat nebeské dění nejen v daný okamžik, ale vzhledem k pravidelnosti rytmů také v čase dopředu i dozadu. Protože až donedávna se většina lidí pohybovala během svého života v okruhu několika stovek kilometrů, nebyly rozdíly způsobené pozicí pozorujícího na zeměkouli příliš velkým problémem. Samozřejmě vznikly pod různými souhvězdími na jednotlivých kontinentech různé astrologické školy, z nichž díky písemným záznamům známe čínskou a indickou. Ta naše vlastní pochází stejně jako naše náboženství a písmo z východního Středomoří. Komplexní a racionální systém astrologie kóduje přemýšlení o průběhu lidského času v rámci času vesmírného. To znamená, že astrologie umožňuje popsat, jaké budou vesmírné předpoklady dění v budoucnosti. Právě neoprávněnost nahlížení do budoucnosti vedla k odmítnutí astrologického vědění například v křesťanských církvích.
Pozemšťané hledí na nebe
Své významy měly tradičně pozorované planety, které byly v evropské kultuře pojmenovány podle antických antropomorfních božstev: nejrychleji obíhající Merkur (komunikace), k Zemi nejbližší Venuše (láska jako přitažlivost), rudě blýskající Mars (agrese), Jupiter (ten největší), Saturn (stanovení hranic v prostoru i čase a udržování energie v náročném chladu a temnotě zimy). Poslední planetou, pozorovatelnou pouhým okem, je právě Saturn. Díky modernímu astronomickému vybavení byly za jeho dráhou objeveny ještě takzvané vnější planety, v roce 1781 Uran, v roce 1846 Neptun a v roce 1930 Pluto. Charakter těchto vnějších planet byl určen podle převládajících nálad v době objevu: Uran je revoluční a technologický, Neptun rozpouští hranice a uvádí do snění, Pluto ztělesňuje temné síly symbolického podsvětí: podvědomí, moc, násilí. Do některých astrologických škol byly přijaty i další planetky jako Juno, Ceres či Chirón (nedávný pokus odsunout k nim Pluta zatím nevypadá jako něco, co nám hodlá vládce temnot odpustit). V jiných školách, například v arabské astrologii, se věnovala větší pozornost vypočítaným, nikoli pozorovaným uzlům sítě (takzvané lunární uzly nebo bod štěstí), některé systémy také počítají se vztahem planet ke stálicím. Pravidelný pohyb planet při pohledu ze Země se plošně promítá do schématu zvěrokruhu, tedy vybraných souhvězdí, ovšem projekce do plochy má rovněž za následek, že vztah astrologického vědění k astronomickému pozorování není vždy jednoduše přímý. Tři sta šedesát kruhových stupňů zvěrokruhu se schematicky rozděluje jedním z několika konvenčních způsobů na dvanáct nestejných dílů, takzvaných domů, které mají stejně jako znamení zvěrokruhu symbolické významy. Každá planeta se tedy při pozorování z určitého místa v kterýkoli moment nachází v kvalitativně určeném místě, které lze charakterizovat tradičně definovanou kombinatorikou již zmíněných i dalších významových signatur.
Všechny pohyby se chápou ve vztahu k pozorovateli na Zemi. Vztahy, v nichž lze pohyb nebeských těles promítnutých do kružnic v grafu zaznamenat, jsou geometrické úhly. I jim se připisuje význam: úhly 60° (sextil) a 30° (trigon) jsou podnětné a posilující, 90° (kvadrát) a 180° (opozice) iritují a tvoří konflikty, 0° (konjunkce) je hranicí zániku a vzniku; lze samozřejmě pracovat i s dalšími vedlejšími úhly. Tyto vztahy se dají nalézat mezi aktuálním postavením navzájem, nebo ve vztahu k jednoznačnému okamžiku, tedy radixu (kořenu). Ten se počítá a kreslí jako plošný graf pro jednotlivce při jeho narození (v čínské astrologii také zpětně od početí), ale lze jej stanovit i pro události, třeba pro založení státu. Mezi „planety“ se počítají i takzvaná světla, tedy Slunce (jeho významem je jasný rozum, vláda a maskulinita) a Měsíc (pudovost, emocionalita a feminita). Vyznačují se tím, že obíhají bez „retrográdní fáze“, tedy bez smyček zdánlivě zpětného pohybu planet. Komplexní výpočet a grafy se pak stávají vizuálním podkladem pro astrologický výklad. Ten je veden tradičními charakteristikami, jejichž několik hlavních bodů jsem v předchozích dvou odstavcích načrtla. Počítače dnes usnadňují výpočty, ale výklady zůstávají specifickým interpretačním výkonem, na němž se podílí spolu s racionalitou a kombinatorikou také vzdělání v symbolické tradici, intuice, imaginace a v neposlední řadě verbální zdatnost.
Budoucnost jen tušíme
Moderní evropská astrologie se přizpůsobila požadavkům své doby na individualizaci a psychologizaci. V době objevu Pluta, označeného za nejvzdálenější planetu Sluneční soustavy, se ve spojení s učením Carla Gustava Junga a dalším rozvíjením zformovala psychologická astrologie. Tu zajímá, jak pomáhat jednotlivci v procesu dosahování psychické integrace. Odmítá přitom tři základní otázky tradiční evropské – ale i čínské a indické – astrologie, především tu poslední: Jaké povolání a jaký partner se hodí pro mladého člověka? Kdy a jak zemřeme? I jungiánská „astropsychologie“ se může zaměřit na takzvanou mundánní astrologii, tedy na průzkum dění mimo jednotlivce, v celých státech a společenstvích. V Praze a Olomouci máme dodnes zachované orloje, veřejné ukazatele základních astrologických situací, na nichž si každý kolemjdoucí mohl kdykoli ověřit aktuální údaje. Horologium, tedy výklad významu hodiny, byl ve městech potřebný dříve než běžný ukazatel přesného času, tedy hodinový ciferník. Každý jsme totiž průsečíkem dění uvnitř i vně: Všichni známe takové ty „blbé dny“, kdy se nám i všem okolo nahromadí více rozruchu, psychických výbuchů a komplikací než jindy.
Zmíněná mundánní astrologie má pro nás jednu aktuální zprávu. Už brzy, v letech 2025–2026 nastane několik astrologických situací, k nimž v této konkrétní kombinaci nedošlo po desítky tisíc let. Něco se bude dít. Co to ale bude, to se většina astrologů zdráhá popisovat. Mají ostatně zkušenost, že přinejmenším v moderní astrologii zpravidla nelze říci, která konstelace bude „dobrá“ a která „špatná“. U jednotlivce záleží na tom, co s předpoklady svého horoskopu ve svém životě udělá: O radixu neboli horoskopu narození se někdy mluví jako o půdorysu, na němž lze vztyčit různě vypadající stavby. A také u společenství jde o to, k jakým rozhodnutím dospějí, jaká dění připustí a kterým naopak zabrání. To vše se ovšem děje do velké míry na nevědomých rovinách, a právě proto mluví zodpovědná astrologie o tom, jaké vidí podmínky, ale nikoli o tom, jak to či ono dopadne. Jasně to přece jen bude vidět až zpětně.
Není tedy astrologie dvojitý podvod, když nedokáže ani ty předpovědi? Nebo se astrologové prostě bojí předvídat, aby nebyli snadno usvědčeni z omylu? Ani tohle není tak jednoduché. Astrologie je jedním z mála, možná jediným systémem archaického vědění, který navzdory mnoha proměnám přetrval a neproměnil se v moderní vědu. Některé části nalezneme v praxích, jako je psychoterapie; nezapomeňme také, že pozorování a měření pohybů na hvězdném nebi paralelně bylo a zůstalo věcí astronomie. Stejně jako jiné techniky divinace, tedy nahlížení pod povrch a za kulisy každodenního materiálního světa, i astrologie se v moderní době vedle tradiční moudrosti stala zároveň pouťovou atrakcí a dobře prodejnou výplní prázdnoty bulvárních médií. Figura šibala, tedy podvodníka a hochštaplera, totiž patří k tradiční moudrosti, která nezakrývala, že to nejzávažnější sousedí s vtipem a klamem. Komedie se hraje zároveň s tragédií u Shakespeara i v antickém divadle. Hádanka a vtip otevírají významy, které by se jinak skrývaly, a nízké je potřeba k odhalení vysokého. Měli bychom být schopni hledat vážné odpovědi a pak je také vážně vzít, ale to nebrání volné hře s týmž obsahem i se stejnými obrazy. Šibalský astrolog si dobývá prostor svobody, v moderní společnosti jinak nedostupné.
Stejně jako další divinační techniky dokáže astrologie přivádět lidi k vědomější reflexi svého života a k přijetí zodpovědnosti za jeho vědomé prožívání. To hlavní, proč by mohla i dnes mít smysl, je ale již výše zmíněný návrat dopředu: Ano, Země sice obíhá kolem Slunce a retrográdní pohyb planet je jen zdánlivý. Protože jsme však pozemšťané, je pro nás podstatné a rozhodující to, co a jak vidíme právě s nohama na zemi, v tu chvíli a tam, kde zrovna jsme. A pouze jako pozemšťané máme šanci, že blížící se transformaci světa, jak ho známe, přežijeme nejen coby holý život, ale i jako lidé – ta symbolická zvířata.
---
