Kult první republiky: nebát se a makat

Stanislav Biler

Tomáš Baťa byl ideálem lidumilného podnikatele, český průmysl za první republiky vzkvétal díky „zlatým českým ručičkám“, vzorová demokracie se příkladně chovala k příslušníkům menšin i k sociálně slabším vrstvám a náš národ měl za onoho „zlatého věku“ příležitost předvést světu svou pracovitost, čestnost a smysl pro humor. Nebo je to jinak? Vždyť každý národ potřebuje svůj mýtus – ale každý mýtus má svůj stín.

 

                                                                                                                                          ©Barbora Klimszová

Meziválečné Československo bylo vzorovou demokracií a ekonomickým tygrem tehdejší Evropy. Životní úrovní se mohlo měřit s nejvyspělejšími státy světa, do kterého ostatně vyváželo produkty svého rozvinutého průmyslu. Pokud měla Amerika Henryho Forda, my jsme měli Tomáše Baťu. Slibný rozvoj státu bohužel zmařily tři vnější okolnosti. Hitler, zrada spojenců v Mnichově a poválečný převrat komunistů. Je to škoda, protože kdyby nám ostatní neházeli klacky pod nohy, mohlo z nás dnes být druhé Švýcarsko Evropy. Možná i první.

Každý mýtus je flexibilní a každá doba si ho ohýbá a tvaruje dle svých potřeb. Jinak by to nebyl mýtus, ale skutečnost, nebo snad pravda. Na národních mýtech není nejzajímavější, o čem a jak vyprávějí, ale co vše zamlčují. Co vše se musí zamlčet a pominout, aby ústřední hrdina – zde tedy český národ – vypadal skutečně jako hrdina.

Vznik – raději přeskočme

V roce 1918 vzniklo Československo. Z ničeho nic. Pro vznik českého národa bylo vždy trochu nepříjemné, že to samotný národ moc nezajímalo. Jednalo se o elitářský projekt několika znuděných intelektuálů, kteří prosadili svou proti nezájmu většiny. Obrozenci nejprve posbírali mýty a zvyky lidí na území českých, moravských a slovenských zemí. Označili je za národ. Pak sepsali gramatiku a slovník a bylo. Tedy nebylo.

Další generace, zastoupená lidmi jako Masaryk, Štefánik nebo Beneš, využila zmatků první světové války a prolobovala na Západě vznik Československa. Rakousko-Uhersko naštěstí bylo na straně poražených, což se zrovna hodilo. Byť se třeba Britové – tradiční odpůrci malých států – ptali, co že to má být to Československo? Čechoslováci krčili rameny. Sami věděli nejlíp, že v podobných hranicích nikdy nic podobného neexistovalo. Tak jako tak vznikl „tradiční“ národní stát složený z několika národů, které předtím nenapadalo být spolu v jedné zemi. Němci a Maďaři náhle uvízlí v hranicích nového státu rovnou vyšli do ulic. Slováky to teprve čekalo.
Masaryk: zpochybnil pravost Rukopisů, které měly prokázat staletou existenci Čechů; zastal se Žida obviněného z rituální vraždy proti mínění většiny Čechů; za ženu si vzal cizinku a přijal její jméno; byl to feminista, intelektuál, sociolog, elitář, liberál, trochu socialista a pořád moralizoval. O někoho takového si současný nacionalismus nemůže opřít ani kolo. Natož celý národ hopsajících Čechů.

V čele státu stanul jeho hlavní strůjce, Tomáš Garrigue Masaryk. Způsobil tím velké mrzení současné generaci nacionalistů a konzervativců, kteří neustále hledají kořeny národa. Masaryk: zpochybnil pravost Rukopisů, které měly prokázat staletou existenci Čechů; zastal se Žida obviněného z rituální vraždy proti mínění většiny Čechů; za ženu si vzal cizinku a přijal její jméno; byl to feminista, intelektuál, sociolog, elitář, liberál, trochu socialista a pořád moralizoval. O někoho takového si současný nacionalismus nemůže opřít ani kolo. Natož celý národ hopsajících Čechů.

Ekonomický úspěch

Z temnoty se tedy vynořila hvězda bez minulosti a zařadila se mezi nejúspěšnější ekonomiky světa. Češi náhle měli továrny a železnice, které jim okolní státy mohly závidět. Včetně „Rakušanů“, kteří se zasadili o industrializaci českých zemí a také o výstavbu páteřní sítě železnic.

Nebýt Habsburků a jejich plánování, postavili by si Češi jistě infrastrukturu sami. Stačí se podívat, kolik toho vybudovali za posledních třicet let. Takový rok 1871, kdy bylo na území českých zemí uvedeno do provozu 791 kilometrů železnic, může z dnešního pohledu působit podobně neuvěřitelně jako stavba pyramid.

Samotný ekonomický úspěch nového Československa už ale Čechům nikdo vzít nemůže. Snad kromě těch více tří milionů Němců a Židů, kteří dominovali v textilním, sklářském, papírnickém nebo těžebním průmyslu. Byl to především kapitál německých měšťanů, co živilo industrializaci v českých zemích už za Rakouska-Uherska. Je ale nutné dodat, že rozvrstvení kapitálu odráželo nerovné postavení Němců a Čechů v habsburské monarchii.

S menšinami je to ovšem všude stejné. Jejich existence je odvislá od momentální prospěšnosti. V mýtu o ekonomickém úspěchu Československa menšiny neexistují. Všichni jsou v něm Češi, kteří táhnou za jeden provaz, na jehož konci visí k nebi letící HDP. Pokud se však objeví problémy, nemůžou za ně Češi, nýbrž Němci, Židé, Slováci, Maďaři nebo Romové.

Když udeřila světová ekonomická krize také v Československu, uvalila tehdejší vláda cla na dovoz některých potravin, které pěstovali ve vnitrozemí především Češi. Především na export zaměřené Sudety však zůstaly prakticky bez pomoci.Nezaměstnanost a chudoba Němců vystřelily vzhůru a vehnaly je do náruče extremistů. Vztahy mezi Čechy a Němci nebyly ideální nikdy, ale na podíl Čechů ve vzájemné nevraživosti se zbytečně zapomíná. Stejně jako na podíl Němců v ekonomickém rozvoji celé země.

Obvykle se vzpomíná na průmyslový charakter první republiky, ale přehlíží se zastaralá struktura průmyslu, v němž chyběla moderní a perspektivní odvětví, která by lépe čelila problémům ekonomické krize a rychleji se z nich zotavila, jako například chemický nebo elektrotechnický průmysl.

V Československu byl jen jeden podnikatel, jmenoval se Baťa

Tomáš Baťa vyráběl boty pro celý svět. Nikdo jiný nepodnikal nebo to nebylo ničím zajímavé, protože nejzajímavější je vyrábět boty. Každý chce vyrábět boty. Rozhodně si to myslel Baťa, který vymyslel celé město, jehož jediným smyslem bylo vyrábět boty. Z nějakého důvodu se za to těší obdivu, přitom by stejně adekvátní reakcí byl strach a děs, protože Zlín vypadal jako pracovní tábor na výrobu laciných bot.

Jiní podnikatelští pionýři jsou přehlíženi. Je to přitom škoda. Třeba Emil Kolben spolupracoval s Edisonem a potkal se s legendárním Nikolou Teslou, který nasměroval jeho další život. Po návratu do Československa založil firmu, která vyráběla motory a generátory pro elektrárny. Po několika fúzích vznikla dodnes známá ČKD, která vyráběla letecké motory nebo lokomotivy. Nevyráběli boty, ale stáli v čele tehdejšího technologického pokroku. V čele ČKD stál v té době stále Emil Kolben. Žid Emil Kolben, který v roce 1943 zemřel v Terezíně. Ale Češi mají raději autoritářského ševce.

Také se nezmiňuje, že v důsledku ekonomické krize se Baťa rozhodl expandovat ve světě, a to na úkor domácích investic. Byznys je na prvním místě v každé době. Na Baťu se vzpomíná jako na úspěšného podnikatele. Nevzpomíná se ale příliš na to, že svět, který vytvářel, připomínal totalitní zřízení, ve kterém Baťa ovládal i volný čas svých podřízených. Jistě je zvláštní, že lidé jako Babiš nebo Zeman mluví o něm, a nikoli o Masarykovi. Více se Baťovskému mýtu věnuje například historik Vít Strobach.

Všichni se měli dobře

Za první republiky životní úroveň stoupala a všichni se měli dobře. S výjimkou milionů lidí trpících hladem a bídou v důsledku ekonomické krize. Ale chudí a hladoví se do heroických mýtů nehodí skoro nikdy. Neschopnost státu situaci řešit vydláždila cestu k vítězství Henleinovců v pohraničí a komunistů v poválečných volbách. Tehdy stejně jako dnes občany státu, který demokratickým být chtěl, více než jím ve skutečnosti byl, zajímala osobní prosperita více než neznámé hodnoty demokracie. Ty se ostatně s prázdným žaludkem hájí těžko v každé době. Meziválečná demokracie selhala v ochraně nejslabších, selhaly také aliance s jinými demokratickými státy proti Hitlerovi. Naproti tomu působilo sovětské Rusko jako stát, který je schopný zajistit blahobyt všem svým lidem a navrch porazit Hitlera. Pozdější úspěch komunistů vzešel (také) ze slabosti a nenaplněných očekávání první republiky.
O tehdejší chudobě se ale mnoho nedozvíme. Dobový filmový průmysl točil především oddychové slátaniny s oblíbeným motivem hodného průmyslníka a rozverné diblice. V ignoraci problémů současnosti se jim dnešní filmaři bez problémů vyrovnají a současní spisovatelé je dokonce i překonají.

O tehdejší chudobě se ale mnoho nedozvíme. Dobový filmový průmysl točil především oddychové slátaniny s oblíbeným motivem hodného průmyslníka a rozverné diblice. V ignoraci problémů současnosti se jim dnešní filmaři bez problémů vyrovnají a současní spisovatelé je dokonce i překonají.

Co Čech, to Švejk

Na počátku první republiky napsal Hašek Švejka a Češi z něj učinili národního hrdinu. Národ Švejků, to mají být Češi. Švejk je hodný trouba, který všechny převeze, pravidlům se směje a mocní si na něj nepřijdou. Takto zlidověla jeho podoba především díky filmovému zpracování s Rudolfem Hrušínským z roku 1957.

To je ale jen část knižního Švejka. Ta další, která se do filmu nedostala, je sobecká a zahleděná do sebe. Švejk všechny převeze, ale dělá to především sám pro sebe. O druhé se moc nestará. Když na to přijde, před mocnými se ohne a těm pod sebou klidně podkopne nohy, je-li to pro něj výhodné. Hašek Čechy vystihl dobře, proto si raději natočili milosrdnou verzi sebe sama.

Kdo za to všechno může

V české novodobé mytologii nalezneme celou plejádu viníků, kteří mohou za to, že se nemáme dobře. Naproti nim existuje mýtus první republiky coby důkaz, že když Češi dostanou prostor, patří ke světové špičce. Jak to správně uchopil před léty Babiš – šikovný národ, kterému vládnou nemehla.

Národ je dokonce i ve svých světlých chvílích politicky pasivní, ale pracovitý. Nestará se o nic než o práci. Úspěch země je závislý na tom, zda nás ostatní nechají na pokoji a zda nám nevládnou nemehla, přičemž od Masaryka to šlo jen z kopce. Je to škoda, protože jinak je každý pracovitý a chytrý jako Baťa a srandovní jako Švejk. Proto nás mají všichni rádi. Nekecáme, makáme a je s námi sranda.

Navzdory národní zálibě v hledání viníků jinde než doma si však můžeme položit otázku, nakolik jsme po sto letech lépe připraveni na budoucnost.

Velkým problémem první republiky byla oblast Sudet. Němce jsme odsunuli, ale problém nezmizel. Po sto letech jsou Sudety stále nejvíce ohroženy nezaměstnaností, jsou zamořeny exekucemi, mají mizernou infrastrukturu a mizerné vyhlídky do budoucnosti a i v době ekonomického růstu a mizivé nezaměstnanosti volí ve zvýšené míře extremisty. Copak se asi stane, až zase udeří nějaká krize? Tentokrát si za vše budeme moci sami. Hádejte, kde měli komunisté v roce 1946 nejsilnější podporu.

Problémem první republiky během ekonomické krize byla závislost na exportu v několika málo odvětvích. Struktura průmyslu byla ve své době zastaralá a nestačila vyspělému světu. Jak přesně je na budoucnost a budoucí otřesy připravena naše ekonomika závislá na výrobě automobilů se spalovacím motorem?

Politici první republiky nevtahovali občany do správy vlastní země. Politici měli vládnout a lidé pracovat. Kdo pracuje špatně, musí se vyměnit. V letech před Mnichovem tak občané nevěděli, jak vážná celá situace je. Beneš měl za to, že by to národ nevydržel. A česká společnost se nikdy neučila a nenaučila něco vydržet, za něco bojovat nebo za něco nést odpovědnost. Dnes stále mnoho politiků, a dokonce i novinářů tvrdí, že demokracie je, když se chodí k volbám. Když se ale demokracie smrskne na tento jediný akt, moc dlouho nevydrží.

Tehdejší spisovatelé a novináři byli k moci často nekritičtí. Upřednostňovali budování státu a některé politiky šetřili před kritikou. Peroutka s Čapkem se tak v přátelském kruhu pravidelně potkávali s prezidentem. Čapek s ním dokonce sepsal knihu servilních rozhovorů, které Masaryka nekriticky glorifikovaly ještě za jeho života. S ekonomickou krizí a bídou si neuměli poradit, za což novináře mainstreamových médií kritizovala třeba Milena Jesenská. Tehdejší média tak připomínají ta česká v devadesátých letech, kdy se pravicovým politikům automaticky odpouštělo v zájmu budování kapitalismu a demokracie. To později zaselo nedůvěru lidí v média jako taková. V současné situaci, kdy si média rozebrali čeští miliardáři, je otázka důvěryhodnosti ještě palčivější.

Nemusíme pořád řešit paralely s nástupem Hitlera, máme mnoho vlastních. Třeba o tom, jak hospodářská krize a nepřipravený stát vydláždily cestu k moci extremistům. Je celkem jedno, že to byli zrovna komunisté. Dnes to může být kdokoli jiný.

Lze žít mez mýtů?

Není důležité, jak moc je přežívající obraz první republiky pravdivý. Ostatně základem každého národa je lež. Lež o tom, že existuje. Pokud už však existujeme, můžeme se ptát, zda je i nadále nutné o sobě lhát. Zda není možné zajistit budoucí existenci této země raději na základě pravdivé interpretace minulosti, ve které Češi nejsou jen hodné a pracovité oběti vnějších okolností, ale také leniví a sobečtí strůjci vlastních problémů. Můžeme se také ptát, zda jsou Češi opravdu to hezkou stranou Švejka a zda nemají častěji blíže k jeho sobecké a pasivní polovině. Děsit by nás mělo, že hrdinou dneška není demokrat a humanista Masaryk, ale autoritářský technokrat Baťa, který po všech chtěl, aby se obětovali pro jeho botyMůžeme se také ptát, zda jsou Češi opravdu to hezkou stranou Švejka a zda nemají častěji blíže k jeho sobecké a pasivní polovině. Děsit by nás mělo, že hrdinou dneška není demokrat a humanista Masaryk, ale autoritářský technokrat Baťa, který po všech chtěl, aby se obětovali pro jeho boty. Do dneška nepřežila Masarykova idea nebát se a nekrást, ale Baťův kult práce. Možná tedy nebudujeme demokracii, ale pracovní tábor.
---
Text byl napsán pro revue Prostor číslo 109 "Osmičky"

Stanislav Biler (*1982) je český spisovatel, sociolog, vlastenec a cestovatel. Narodil se v podhůří Nízkého Jeseníku. Publikuje analýzy a komentáře v českých médiích. V roce 2017 mu vyšla v průvodci To je Brno kapitola o vybraných vesnicích jižní Moravy a ve stejném roce pak kniha Nejlepší kandidát. V minulosti pracoval jako dělník, výzkumník, pracovník call centra nebo televizní dramaturg. Žije v Brně, ale rád by žil někde jinde.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít