Adam Borzič
MŮJ LID
Lid je velké slunce
Pablo Neruda
Řekl jsem
(do prostranství nočního snu):
Nenávidíš cizince
Nemiluješ verše
Nejsi můj lid
Ale můj lid neodpovídal,
Protože nečte verše.
Řekl jsem
(v tomtéž snu):
Lžeš si do kapsy
Neumíš se bránit před tyrany
A utiskuješ slabší, než jsi ty sám
Ale můj lid nic neřekl,
Protože neslyší poezii.
Řekl jsem
(do měchu tmy):
Tvůj zrak je slepý páv
Tvůj strach z tebe dělá
Vypelichaného lva
Ale můj lid mlčel,
Protože nezná takovou řeč.
Řekl jsem
(už skoro svítalo):
Dějiny jsou teď
Tvrdý kámen a měkká krev
Co s tím uděláš?
Místo odpovědi
Jen plechoví ptáci se mi smáli
A do větru šeptali
Není lid
Není básník
Není nic
A tu mě probudil
Něčí křik
FÉNIX KLINICE
(Napsáno 6. 2. 2016, v den žhářského útoku na komunitní centrum Klinika)
Je oheň a oheň
Jeden je bílý a v očích má smrt
Nosí kukly, tyče a šíří strach
Je oheň a oheň
Jeden hraje barvami a hřeje špinavé zdi
Dává jídlo, vodu a svobodné sny
Je oheň a oheň
Jeden ze života a jeden ze smrti
Když smrt zapálí život
Bude život plát: zní zákon života
Je oheň a oheň
Jeden může lidi zabíjet
A jeden lidsky hřát
Je oheň a oheň
Z cyklu "Dějiny nitě"
VII.
Ty dějiny jsou uvnitř!
Převrhneš víno na stole, zapálíš stoh papírů,
vycídíš mušketu – a jsou uvnitř.
Jako na cínovém talíři – tam švec
s ohnivou myslí uzřel zářit signatury světa.
Musíš to vědět.
Teď to vědět musíš, i kdyby Evropa zhasínala,
nebo se „jenom“ přerozovala, baže zhasínala
a přerozovala, teď vidět musíš za roh,
za dva, projít očima průčelí paláců,
zamířit do středu, vstoupit plnou parou
(ach, myslím na tvé běžence v páře Petře
s rozechvělou něhou)
a nezalknout se úlekem.
Jak přesně nedůležitá jsou květinářství Evropy,
víš od jiného milovaného básníka jménem Petr.
Ovšem nedůležitá jsou dnes i shromáždění zástupců lidu…
Jen nevíš, jak moc přesná mohou být ve věku réclame,
a nedůležitá se zdají být i hlasování lidu, stačí být rodem
z jižnějšího hroznu. Sloupoví gigantické minulosti, bledé infantky
na obrazech v klášterních sálech ani prach věčných měst –
nepomůžou. A nedůležité se zdají konečně být i
osudy lidí vystavených noci a dni bez ochrany Nebe i Země.
Dějiny jsou uvnitř!
Proto zpíváš zevnitř – z hrany krystalu,
i když tvůj zpěv zní jako slonovinové kách…
XI.
Já je Druhý.
Buď ho probudíš, nebo spí
jako zařezaný.
Dnes v noci byla mnou Marie Iljašenko,
pokračovali jsme v našem rozhovoru,
přeskakovali jsme kopce tak kulaté,
že je mohla vykroužit jen její báseň
pohádkovou tužkou,
ptal jsem se:
Marie, když je v našich
básních tolik Pána-Boha – podívej, padá listí,
všude je tolik barevných listů –, jak to je
s ateismem? A není Bůh
pozemšťan? Nesní
každý básník svatou zem?
Ptal jsem se Osipa.
Řekl jsem už: dějiny jsou uvnitř.
V zástěře, v dílně, montovně.
Na pláži, hranici, v nádražní hale.
V kongresu, senátu, u soudu.
V uchu, nosu, pod víčkem.
Proto se ptej sám sebe,
proto se poznávej, se sebou mluv
a sobě domlouvej: tam někde, ve sklepě,
v díře na zahradě, v koutě plném hraček,
tam někde je Druhý, zamčený, uzavřený,
ztuhlý, zmučený, zmrzlý.
Hadíth praví:
Poznej sám sebe, kdo chceš znát Pána.
XIX.
Evropu svírá ohnivý kruh, píší v Guardianu.
Jak tě nečíst, Jeffersi!
Moje křehká víra v Boha-člověka
potřebuje pevnější zdivo:
kámen starý jak vesmír sám,
vlnu za vlnou, tančící oceán
a dravce letícího vysoko
nad svět.
Chci najít útěchu
ve verších, které jsi vytesal.
Ve verších, v nichž lidské
je příliš mladé, a proto ještě lidské.
Utrmácelo mě zlo na sociálních sítích.
Ohnivý kruh má svůj vnitřní ekvivalent.
Obruč, jejíž železný stisk vydávají
za bezpečí.
Proti démonům a jejich šalbám
zaklínám se teď tvými kameny.
Každý z nich házím do černých vod
nejtiššího oceánu.
---