Rodinu může zničit i to, že na ni pro samotnou práci zapomeneme
Už dlouho se mluví o tom, že rodina je v krizi. Děti se čím dál častěji rodí nesezdaným párům, a navíc se jich rodí málo. Když už se lidé odhodlají k manželství, až každé druhé končí rozvo‐ dem. Někteří přisuzují krizi manželství tomu, že lidé ztrácejí hodnoty a snadno opouštějí své partnery kvůli chiméře jiného lepšího vztahu. Nebo vidí důvod rozpadu manželství v příliš‐ né emancipaci žen. Ty už dnes často neplní roli strážkyň domácího krbu, ale věnují se svým kariérám, a proto prý manželství chřadne a strádá. Důvod ale možná leží i někde jinde.
Na stescích milovníků starých pořádků jistě něco bude. Část manželství se rozpadá i kvůli tomu, že ženy už nejsou na mužích vždy ekonomicky závislé, a také proto, že se manželé nedokážou domluvit na rozdělení práce doma a oba mají pocit, že je toho na ně moc. Manželství určitě prochází krizí i proto, že se představy o tom, jak má vypadat, často liší. Jelikož existuje velká svoboda v tom, jak lidé mohou žít, a neexistují už jasně daná, společností vymáhaná pravidla, manželé se mohou zcela míjet v představách o správné podobě soužití. A konečně část manželství skončí i proto, že žena už díky ekonomické nezávislosti a pomoci od státu nemusí snášet úplně cokoli. Za tyto konce bychom ovšem měli být spíš rádi, už kvůli dětem. Vyrůstat ve vztahu, kde je nějaká forma domácího násilí, není dobrý start do života.
Přesto je ale zřejmé, že se rozpadají i taková manželství, která mohla vydržet a kde k žádnému násilí nedochází. Za svůj život jsem takových rozpadlých vztahů kolem sebe viděla tolik, že bych to ani nespočítala. A často se jedná o dva milé lidi, kteří si neubližovali, a jejich další manželství už funguje mnohem lépe. Rozvedení lidé často mluví o tom, že v prvním manželství udělali nějaké chyby, které se snaží ve svém dalším svazku neopakovat. A zejména od mužů v mém okolí se opakovaně ozývá, že věnovali své první rodině málo času. Proto si na to napodruhé dávají už mnohem větší pozor.
To je mimochodem v rozporu s představou, že za rozpady manželství stojí hlavně emancipace žen a jejich kariéra. I když v jistém smyslu se emancipace přece jen na rozpadu vztahu nějak podepisuje. Emancipace totiž neznamená jen to, že žena chodí do práce, ale třeba i to, že nemá problém vyžadovat, aby muž byl doma přítomný a s dětmi i s ní netrávil jen pár krátkých chvil. A problémem našich vztahů v současnosti, a to nejen těch manželských, je zejména čas. Máme ho málo, někdy až tak málo, že se nestihneme ani zastavit a chvíli přemýšlet nad tím, jak žijeme.
Když se ohlédnu do svého dětství, vzpomínám na ně přes všechny problémy, které přinášel tehdejší režim mé rodině, jako na období klidu a míru. Hlavně asi proto, že si pamatuju na velké množství přátelských vazeb, které nás obklopovaly, a na to, jak lidé spolu krásně trávili čas. Vzpomínám na dny plné návštěv, na večery, kdy si dospělí povídali u nás v kuchyni s přáteli svých rodičů. Vyrůstala jsem ve specifickém společenství lidí, kteří neměli co ztratit, a společně trávený čas a solidarita byly jejich nejsilnější devizou. Přerod společnosti po roce 1989 pro mě znamenal zejména ztrátu tohoto společenství a společně tráveného času. Lidé se najednou mohli realizovat v zaměstnáních, která jim dávala smysl, a na čas s rodinou a přáteli jim zbývalo času stále méně a méně.
Šeredné a zapšklé feministky
Ženská emancipace, za kterou musely ženy v mnoha zemích bojovat, měla v naší zemi trochu specifický vývoj a řada práv se zejména během socialismu, ale také třeba už se vznikem první republiky prosadila shora, bez náročných sociálních bojů. Kromě toho, že jsme byli jedni z prvních na světě, kdo přiznal ženám právo volit, je zajímavá i pozdější historie poválečných let. Rodinný zákon, který ženám přiznal naprostou rovnoprávnost, vstoupil v Československu v platnost v roce 1950. Když to srovnáme se západním Německem, kde podobný zákon přijali až v roce 1977 a ještě v šedesátých letech tam platil paragraf, že „žena je oprávněna pracovat v zaměstnání, pokud to není v rozporu s jejími povinnostmi v rodině a manželství“, zatímco muž měl právo vypovědět zaměstnání své manželky bez jejího vědomí, je zřejmé, že naše historická paměť boje za emancipaci musí být nutně značně odlišná od paměti žen v západní Evropě.
Do jaké míry se na vztahu české společnosti k feminismu podepsal způsob, jak snadno ženy přišly ke svým právům, a konečně i odvrácená strana této pokrokovosti, zejména nutnost ponechat často už velmi malé děti v péči institucí a vrátit se do zaměstnání, o tom můžeme dlouze spekulovat. Co všechno bylo příčinou toho, že se v České republice téměř každá jen trochu emancipovaná žena při veřejných vystoupeních po roce 1989 dušovala, že ona tedy rozhodně není žádná feministka, by asi vystačilo na hlubinnou analýzu. Jisté je jen to, že být feministkou se stalo na dlouhou dobu veřejnou ostudou a jen velmi statečné ženy se nebály přihlásit se k feminismu veřejně. Kromě toho vznikl obraz feministky coby zákonitě nevzhledné a zapšklé ženy, jejíž životní náplní je hlavně odmítat galantní chování a raději spadnout do příkopu, než aby přijala pomocnou ruku muže. Obrazovou vizualizaci feminismu z let devadesátých si většina z nás ještě pamatuje.
Nechme teď stranou, že feminismus označuje dost různorodá sociální hnutí minulosti a přítomnosti a že nebýt feminismu, ženy by dnes neměly třeba ani právo na vzdělání. Skandalizace feminismu, stejně jako opovrhování vším, co by jím mohlo zavánět, měla ale ještě jeden neblahý následek. Fakticky totiž zabrzdila debaty o otázkách, které se velmi hluboce týkají nás všech a k jejichž promýšlení feminismus zavdával podnět i poskytoval analytické nástroje. Třeba právě o slaďování profesního a pracovního života. I feminismus se totiž vyvíjí a přináší nové otázky, které odpovídají měnící se společnosti. Debata o záležitostech, které mají zcela zásadní důležitost pro náš rodinný i profesní život, tak byla dlouhou dobu do značné míry okleštěna. Často se odehrávala tak, že se nějaká žena nesměle snažila upozornit na to, že něco není v pořádku, čemuž ovšem samozřejmě předcházel sebeočistný rituál v podobě mantry „nejsem žádná feministka“. Až postupně se začala objevovat různá občanská sdružení, ale i obory na vysokých školách, které se feminismem a tématy, jež otvíral, konečně více do hloubky zabývaly.
Když intelektuálové vymýšlejí, jak mají ostatní žít
K tématu práce se odborníci z oblasti gender studies a příbuzných oborů začali postupně vyjadřovat stále častěji. A jakkoliv věřím, že při hlubším vhledu bych debatu nejspíš vnímala jako mnohem více diferencovanou, z pohledu prosté konzumentky nejčastějších veřejných výstupů jsem dlouho měla pocit, že se řeší hlavně jeden problém: a to jak mít co nejvíc zařízení, kam odkládat malé děti, aby se ženy mohly co nejdřív a v co největším rozsahu vrátit do práce.
Tato debata byla samozřejmě především reakcí na skutečnost, že podobných zařízení byl velký nedostatek, protože v době, kdy téma pracující ženy bylo opomíjené, často zanikala. V debatě mi ale chyběl hlas, který by zdůrazňoval, že brzký návrat do práce, když jsou děti ještě malé, by měl být možností volby, nikoliv ekonomickou nutností. Že čas strávený s rodinou je také velká hodnota. Takový hlas by teoreticky měly přinášet konzervativnější proudy společnosti. Jenže jejich idea patriarchálně uspořádané rodiny nebyla doprovázena požadavkem na radikální zvyšování mezd tak, aby bylo možné z jednoho příjmu normálně uživit rodinu, a tak zůstala jejich vize společnosti na úrovni staré báje. Kromě nerealističnosti představ českých konzervativců toho by jimi propagovaný model navíc rodinám moc nepomohl. Ve většině případů by totiž vedl k tomu, že rodinu, která spolu tráví čas, by tvořila žena s dětmi, zatímco otec by musel od rána do noci vydělávat peníze a se svými dětmi by se znal dosti letmo.
Na reálný problém, jak zařídit, aby se nejen nízkopříjmové, ale i středněpříjmové rodiny uživily, popřípadě aby samoživitelky nekončily buďto na ulici, anebo v bídě, tak odpovídaly víc návrhy, které plédovaly za možnost dát dítě do nějakého zařízení, jako jsou jesle. Přitom pro mnohé lidi se stále jednalo o holý ekonomický aspekt existence rodiny. Že se žena v práci může také realizovat, je spíše doménou kreativních oborů, a těm se lze věnovat i jinak než v rámci osmihodinové či dvanáctihodinové šichty. A silnější hlas mají ve společnosti spíše ty ženy, které se věnují právě kreativním zaměstnáním, narůstala ve mně nespokojenost nad tím, kudy se debata ubírá. Psala jsem články o tom, že ne do každé práce chce člověk od malého dítěte odejít a že je docela rozdíl, jestli jde o únik na několik hodin k nějaké zajímavé a naplňující činnosti, nebo spíše nezbytnost odcházet od rodiny třeba na dvanáct hodin i více k úmorné dřině směnného provozu.
V té době jsem si často povídala s prodavačkami, když jsem platila u kasy, i s ženami v jiných profesích, které jsou finančně málo ohodnocené. Vyptávala se jich na jejich rodinnou situaci. Rozhovory zhusta končily pláčem zpovídaných žen, a v důsledku toho i mým. Kupily se mi pak v hlavě příběhy žen, které měly několikaměsíční děti, jež byly v péči buď nějaké instituce, nebo jiných lidí, aby jejich maminka mohla vydělávat a živit rodinu. Vzhledem k tomu, jak pomalu po mnoho let rostly mzdy a zároveň rostly strmě nejen náklady na bydlení, ale skoro na všechno, netýkala se nutnost odejít proti své vůli do práce od kojence jen samoživitelek. K ekonomické situaci rodin nepřispělo ani to, jak se postupně rozmáhal problém exekucí, kterými je podle konzervativních odhadů přímo nebo přes rodinné příslušníky zasaženo víc než dva milióny lidí. A narůstal ve mně vztek, proč nikdo nepřemýšlí nad tím, jestli je to opravdu tak skvělé, když lidé dřou do úmoru, zatímco s jejich dětmi tráví čas někdo jiný.
Sama jsem v té době nejdřív několik let nepracovala vůbec a byla jsem doma s malými dětmi a později jsem dělala takové práce, které mi umožnily být doma co nejvíce a děti svěřovat cizím lidem co nejméně. Vzhledem k tomu, že jsem až do pětatřiceti pořádně nevěděla, čím bych tak v životě chtěla být, mi ty roky, strávené těhotenstvími, kojením, vařením, hraním si s dětmi, čtením pohádek a později románů pro děti a praním plen, připadaly skvělé a žádná placená práce mi řadu let rozhodně nechyběla. A říkala jsem si, že přece nemůžu být sama, kdo netouží někam chodit a podávat výkony. Skutečností, že jsem přenechala starost o finance manželovi a radikálně snížila standardy naší rodiny, jsem nijak netrpěla.
Žádná práce nemusí být úmorná dřina
Až později jsem svůj přístup začala vnímat jako lehkomyslný. Když jsem díky své práci měla možnost hovořit postupně se stovkami žen, které šly do práce z ekonomické nutnosti, trochu jsem se za svou tehdejší pohodlnost začala stydět. Přesto jsem za ty roky strávené doma pořád vděčná a vím, že společně strávený čas už mně ani mým dětem nikdo nevezme. Ten společný čas, který je v poslední době tak nedostatkovou komoditou. A jehož absence stojí za rozpadem nejednoho manželství.
Z dlouhých a často velmi podrobných rozhovorů, které jsem vedla se ženami z nízkopříjmových nekvalifikovaných i kvalifikovaných zaměstnání, se proti mému předchozímu přesvědčení, vlastně možná i předsudku začala klubat ještě jedna zajímavá perspektiva. Pro řadu žen byla práce sice ekonomickou nutností a trpěly tím, že své děti vidí tak málo, ale velmi často byly za tu práci zároveň vděčné. Čím lepší pracovní podmínky měly a čím lepší byl kolektiv, kde pracovaly, tím víc se do práce těšily. A to bez ohledu na to, co přesně dělaly. Ono je to totiž v případě, že se těšíte na kolegy, na to, o čem si s nimi budete povídat, na vtipy, které se k práci vážou, vlastně jedno.
Onen problém s rodinou, který je trápil, spočíval většinou hlavně v tom, že musely být v práci déle, než by chtěly, ať už kvůli tlaku ze strany zaměstnavatele, anebo proto, že jejich hodinová mzda byla příliš nízká. Špatné finanční ohodnocení se totiž častěji týká povolání, která vykonávají převážně nebo téměř výhradně ženy, v důsledku čehož jsou mnohdy mizerně ohodnocené i profese, vyžadující značnou kvalifikaci. Příkladem mohou být zdravotní sestry nebo třeba učitelky. Tlačit na lepší platy je ale třeba ve všech odvětvích, už jen proto, abychom ohromný technologický pokrok, který společnost za sto let udělala, využili k tomu, že budeme pracovat méně hodin za více peněz, a měli tak víc času na sebe, na rodinu, na život. Tím by se vyřešil problém slaďování rodinného a pracovního života. Prvním cílem by mělo být dosažení pracovní doby šest hodin denně a čtyři dny v týdnu. Změna by mohla pomoci i spravedlivějšímu rozdělení práce – místo toho, aby tu vedle sebe byli přepracovaní zaměstnanci a nezaměstnaní marně se ucházející o místo, mohli by pracovat za důstojnou mzdu všichni. Spokojeni by tak mohli být jak socialisti, tak konzervativci a nakonec i liberálové.
Zatím to vypadá, že nejen u nás, ale i jinde ve světě se posledních třicet let vydáváme spíše opačným směrem. Pracovní podmínky se zhoršují, osmihodinová pracovní doba, kterou máme garantovanou přes sto let, se nedodržuje, bohatství společnosti se kulminuje v rukou malého počtu lidí, kteří drží kapitál. Jakkoliv je v naší zemi člověk podezřelý ze sympatií ke komunismu už jen tehdy, když říká, že by bylo dobré se prací pohodlně uživit, zaplatit nájem a mít na týden dovolené a nějaký ten neočekávaný výdaj, pokud se rozbije domácí spotřebič, neměli bychom se v tomto ohledu držet zbaběle při zdi a měli bychom projevit trochu fantazie. Diktát peněz a společnost, kde lidé dřou do úmoru – ať už to dělají proto, aby se uživili, anebo proto, že jim to diktuje společenská norma, nebo se stali mentálně závislými na práci – to všechno může vést ke špatným koncům. Jestli si někdo myslí, že rodiny rozbíjí jedině opuštění konzervativních hodnot a celkový mravní úpadek společnosti, zatímco sociální boj za důstojné odměny je tu pro lenochy a zavání etatistickou diktaturou, tak se mýlí. Naopak: rodinu často zničí právě to, že na ni pro samou práci zapomeneme.
---
revue Prostor 115 "Rodina" si můžete zakoupit zde:
- pdf verze
- tištěná verze
- předplatné
