Za jiné dějiny. Queer nekromancie v zahradách Trojského zámku
Koncem léta se prostory pražského barokního zámku Troja proměnily v dočasnou autonomní zónu Liquid Queer Memoria. Šlo o kolektivní počin tří desítek performerů*ek, iniciovaný Martinem Kámenem a Darinou Alster, ve snaze propůjčit vlastní těla ikonickým osudům, dílům a událostem z dějin queer kultury – od Toyen po Susan Sontag, od Růžového Narcise po Dobrodružství z Priscilly Královny Pouště, od Stonewallského povstání v roce 1969, jež bývá pokládané za událost zrodu LBGTQ hnutí, přes pandemii viru HIV se 40 miliony obětí až po nedávnou střelbu u bratislavské kavárny Tepláreň.
Pro Kámena byla performance součástí jeho dizertačního výzkumu queer kolektivních monumentů, kterých je ve světě pramálo a často budí kontroverze, ať už je řeč o Duze v polské Varšavě nebo o newyorském Gay Liberation Monumentu, kritizovaném i zevnitř komunity jako nedostatečným. Audiovizuální záznamy mu poslouží ke zkoumání toho, jak by takové pomníky budoucnosti mohly vypadat.
V případě Alster se jednalo o rituální vyvrcholení její instalace „Bezčasí / Timelessness“, která je k vidění v zámeckém podzemí do 15. října a jejíž jádro tvoří vzpomínky na matku Alenu Alsterovou (1950–2000), barokní kunsthistoričku. A pro nás ostatní to byl půlden jako žádný jiný, půlden, kdy jsme se stali médii vyvolaných tužeb, kdy se otevřely hroby a krvavé dějiny si opláchnuly tvář ve vodách zapomnění.
Účinkující: Tomáš Samek, Tomáš Ruller, Vladimír Havlík, Jana Orlová, Ondřej Macl, Kateřina Olivová, David Helán, Miloš Šejn, Jolana Šturmová, Anna Kroupová, Michal Durda, Katarina Mamchur (UA), Sonya The Moon, Paulina Masenina, Viktor Fuček (SK), Saydie Vell, Alice Anna Červinková, Matěj Pšenička, Hana Magdoňová, Darina Alster, Martin Kámen, Martin Pondělíček, Rémi Diligent (FR), Oskar Noel Sara, Eve Miller (GBR), Tomáš Lorenc, Karel Vladyka a Mojmír Pukl.
Trojský zámek je magický už sám o sobě. Letní sídlo v duchu italských předměstských vil si nechal na vltavském svahu za císařskou oborou vystavět v letech 1679–1703 zcestovalý šlechtic Václav Vojtěch ze Šternberka. Povolal si k tomu francouzského architekta, drážďanské sochaře či italské a vlámské malíře, jejichž dílo zapříčinilo, že celé čtvrti (dříve Zadní Ovenec) dnes nikdo neřekne jinak než Troja. Respektive už předtím lidem připomínala trosky antického města zřícenina opodál, ale až zámecká výzdoba dodala této imaginaci hybridně nový život. Za pozornost stojí schodiště se sochami Olympanů svrhujících Titány, kaple se středověkou černou madonou, fresky s habsburskými i čínskými motivy, konírna bez koňů nebo rozsáhlá terasovitá zahrada s bludištěm a kašnami s vodotryskem. V sousedství se od první republiky rozléhá i zoologická a botanická zahrada s kapličkou a vinicemi (původně patřícími k zámku), dole u řeky je zas nově otevřené zahradní bistro.
Výstava Dariny Alster zpřístupňuje méně známé chodby pod zámkem a vedle pietní smyčky z matčiných diapozitivů či video-evokací předchozích performancí jí dominuje „Spací socha“, otočný kotouč se zlatobílými spacáky, kde se kdokoliv může natáhnout a ideálně usnout. Slovy zpěvaček z Les Reines Prochaines: „Spát zavání tělem, základní lidskou potřebou. Je to tak nemoderní, nerozumné, mimo kontrolu. Spánek je individuální anarchie.“
V zóně Liquid Queer Memoria nabyly podzemní chodby charakteru podsvětí, života po životě, kde se dá spát navěky, ale také truchlit, modlit se, znovu potkávat své předky (nebo si zajít na jediný záchod v areálu). Olympské schodiště se proměnilo v „mezistav“ mezi rozením a smrtí, v jakýsi očistec či buddhistické bardo, a zámecké sály s rozlehlými zahradami symbolizovaly dějiště oslav a pozemských radovánek. Alespoň tedy podle doprovodného letáku.
V reálu se pomyslným středobodem pro bloudící duše stalo tzv. Queer Death Café, prostor u boční brány z podsvětí směrem k bludišti, stranou od hlavních tepen areálu, kde hrál DJ a stál stolek s občerstvením. Protože jedna věc jsou záměry a druhá chování organizmu. Určitá epicentra dění vznikala a opět zanikala také u kašen, v hlavním císařském sále, ve spací soše nebo kolem schodiště. Mohli jste projít areálem a téměř nikoho nepotkat. Anebo jste mohli natrefit na malou mořskou vílu.
Vyvolávané osoby, díla, témata & události: Marsha P. Johnson, Stonewallské povstání, Josephine Baker, Susan Sontag, Jean Des Esseintes, Claude Cahun, Toyen, Stormé DeLarverie, hnutí ACT UP, Justin Fashanu, Zanele Muholi, Leigh Bowery, Alan Mathison Turing, Klaus Nomi, Paul B. Preciado, malá mořská Pchenda, RuPaul, José Pérez Ocaña, Hasegawa Sadao, Kenneth Anger, Derek Jarman, Annie Sprinkle, ekosexuální svatební projekt Annie Sprinkle a Bet Stephens, Diane Torr, Federico Garcia Lorca, bell hooks, Jack Halberstam: problém koupelen, Audre Lorde, Ifti Nasim, Simon Tseko Nkoli, Orlando, James Bidgood, styl camp, erotizace mužského těla v 60. letech, Růžový Narcis, Gloria Fuertes, La Selva z filmu Climax, Genesis P-Orridge, pandrogyn, vražda Juraja Vankuliče a Matůše Horvátha v bratislavském klubu Tepláreň, Dobrodružství Priscilly Královny Pouště, queer dětství, performance Every Ocean Hughes: Help the death, Herve Guibert, Michel Foucault, JL Wilhelms interpretuje Le Naufrage du Titanic od Hanse Magnuse Enzensbergera, Jean Genet: báseň Odsouzený na smrt.
Podrobněji o nich zde: www.ghmp.cz/wp-content/uploads/2023/08/web-lqm-cz.pdf.
O imerzních akcích tohoto druhu lze svědčit nejlépe z osobní perspektivy. Celek díla docení jen bohové. Pro mě jako člověka s divadelně-literárním zázemím byla nová už nesourodost kolektivu, který na sebe nemusí být předem „nacítěný“, není nijak esteticky instruován (i kdyby pouze dress codem), dokonce ani vztah k tématu nehraje prvořadý význam (pro některé bylo téma queer piety pouze záminkou k tomu, aby si dělali, co chtějí). Mnohem víc se dbalo na pohodlí a svobodu té které osobnosti, spíše než na přenos celé věci směrem k návštěvnictvu nebo i k takovým kustodkám.
Tyto mé postřehy jsou však nutně dané právě jiným „modem operandi“, jímž současná performance podvrací zažité přístupy ke scénování těla, jako by odmítala jejich manipulativnost a s ní spojené normativní recepční modely a byla spíše druhem otevřeného experimentu, exkluzivně umožňujícího prolínání nečekaných světů, kde i fakt samotného těla prochází posthumanistickou kritikou. Když si vezmeme tekutý prvek v rámci této performance, ono titulní „liquid“, pak z hlediska vody – podle Astridy Neimanis – nikdy nejsme pouze lidmi, ale stejně tak jsme objekty mimolidských cirkulací. Jsme „vodními těly“, což s sebou nese dalekosáhlé politické důsledky, jak koneckonců dokládá nynější boom modrých humanitních věd.
A v tomhle se Liquid Queer Memorial šťastně potkal s étosem baroka, jehož okouzlení vodou bylo nepochybné a vyschlo až následně s klasicizmem (jak dokládá studie Pavla Panocha „Voda, loď, ryba: k ikonografii ‚mokrého‘ světa v českém baroku“). Dokonce i schodiště Trojského zámku bylo kdysi stříkající kašnou. S queer povahou baroka je to už složitější, těžko si představíme cítění barokního člověka; ve srovnání s antikou sochy ztratily své barvy a Erós byl částečně démonizován, sublimoval do alegorií. Na druhou stranu barokní estetika se svým manýrizmem, exaltovaností či grotesknem jistě inspirovala – navzdory původním rekatolizačním účelům – moderní queer senzitivitu včetně camp stylu. Tak či onak, žánr performance na pomezí dočasného ztělesnění a extatického bezčasí, bytostně anachronický, a přece s povahou chráněného ekosystému, dokáže po svém integrovat cokoliv, co k němu vyplaví moře okolností.
Byl jsem osloven původně Janou Orlovou, zda bych se v tandemu s ní nevydal cestou „drag kings“, v návaznosti na odkaz skotské performerky Diany Torr (1948–2017). Torr vedla od 90. let na třech kontinentech workshopy „Man For a Day“, kde učila ženy a transgender osoby, jak si osvojit základy mužského chování. Skupina se společně proměnila v muže i po vizuální stránce a své nové role testovala ve veřejném prostoru, noční kluby nevyjímaje. Některé účastnice tuto novou roli dále rozvíjely ve svém umění, od opery po drag, jiné ji využily k mužským privilegiím (například k uzavření obchodu, který by pro ženu byl nemyslitelný), byli i tací, které workshop inicioval k trvalé změně genderu.
Janu vábilo nechat se důsledně proměnit ve stereotypního chlapíka s vousy, pupkem a Braníkem, a obohatit tak spektrum předvídatelnějších queer výrazů o zdánlivě maskulinní typ, který se ale v jejím provedení stane nutně podvratným. Tím, že oslovila mě, chtěla koncept mužství o to více oddělit od nějakého biologického esencializmu. Položil jsem si proto otázku po takové maskulinitě, která je mi na hony vzdálená, a intuitivně mě to navedlo k postavě namakaného vrcholového sportovce – coby vzezření ideálního muže. Abych ale tuto intuici sladil s queer pietním laděním celé akce a lépe artikuloval propast mezi sebou a „svým“ mužstvím, rozhodl jsem se ztělesnit snad vůbec prvního vyoutovaného fotbalistu Justina Fashanua (1961–1998). Člověka, který ve sféře vysoce maskulinního sportu projevil odvahu jít s pravdou ven, nehledě na homofobní důsledky, jež vedly klikatě až k jeho předčasné smrti. Myšlenka na něj dala mé neschopnosti stát se silně mužským typem hojivě posvátný protipohyb.
Fashanu, hvězdný odchovanec anglických klubů s nigerijsko-guayanskými kořeny, se prohlásil za gaye v rozhovoru pro deník The Sun v říjnu roku 1990, dokonce zmínil svůj poměr s ženatým konzervativním poslancem, což vedlo k odsudkům ze strany milovaného bratra, černošských komunit i klubového manažera a žádný slavný klub mu už nechtěl nabídnout smlouvu na plný úvazek. Propadl se tedy do nižších pater fotbalu a na trenérské pozice částečně v zahraničí (ačkoliv i tam doléhaly protesty proti tomu, aby jako gay trénoval mladé kluky). Čelil také disciplinárním postihům za porušování dopravních předpisů či za „prodej fám o jeho vztazích s ministry“, osudným se mu stalo obvinění 17letého chlapce z amerického Marylandu z nekonsenzuálního homosexuálního styku. Fashanu vystrašený představou soudního procesu, ve kterém nemůže vyhrát, ať už byla pravda jakákoliv (i v případě konsenzu by byl takový styk v daném státě trestný), prchl zpátky do Británie, naposledy navštívil svou oblíbenou gay saunu a ráno byl nalezen oběšený v garáži. I přes tuto složitou osobní historii, provázenou mnoha druhy útlaku, byl roku 2020 uveden do fotbalové síně slávy.
„Přál bych si být lepším synem, bratrem, strýcem i přítelem, ale snažil jsem se ze všech sil. Zdá se, že tento svět je opravdu tvrdý. Doufám, že mě můj milovaný Ježíš přivítá doma. Konečně dosáhnu pokoje!“ (z dopisu na rozloučenou)
Evokací Fashanua jsem mu chtěl dopřát smírné chvíle v podsvětí, kde by mohl volně pobíhat za barevným míčem, oproštěn od molochu vrcholového sportu, od tlaku na výkon i zničující loajalitu, s předtuchou vstřícnějšího spoluhráčstva. Míč se mi ovšem hned po pár kopech vypustil, jako by musel zemřít spolu se mnou. Namísto něj mi byla nabídnutá lebka nebo klubko červeného provazu. Až později, po určitém bloudění, se do zahrad zakutálely nové míče, hra s nimi se plynule měnila v kolektivní tanec a ony se nám roztáčely pod nohama jak těhotná varlata, potence jiných světů, kameny zbavené své sisyfovské tíže. Zatímco zlatý míč se nenápadně spouštěl za obzor.
Kurátorka: Jitka Hlaváčková
Technické řešení: Michal Kindernay a Pavel Havrda
K tanci a poslechu hrál: Dj Chep
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
