Rodina je základ traumatu
Zastánci „tradiční rodiny“ jsou dnes zatlačeni do defenzivy – posunula se realita i celospolečenský konsensus a možností rodinných formací je dnes k dispozici více. Jakkoli na ně může nová situace působit znepokojivě jako ztráta jistot, na místě je spíše uvažovat, které rodinné modely mohou ubližovat svým nejzranitelnějším členům, totiž dětem. Těm sice rozpad tradičnějších podob rodiny škodí – ale v trochu jiném smyslu, než si zastánci konzervativních hodnot představují.
Rodina, dříve celkem jasně ohraničená jednotka lidí spřízněných společenskou dohodou a krví spíše než vlastní volbou, prochází postupem času proměnami, které jsme si zvykli označovat jako krize, a její tradiční podoba je dnes již neudržitelná. Známe rodiny neúplné, doplněné či doplňované, dysfunkční, patchworkové, transgenerační, rodiny rodičů samoživitelů, rodiny socioekonomicky znevýhodněné, rodiny, jejichž systém je poznamenám patologií, závislostmi, násilím.
Vzhledem ke své práci vidím bohužel spíše odvrácenou stranu rodinných systémů. O těch se však při glorifikaci tradičních modelů moc nemluví. Manželství bylo konstituováno jako instituce, která umožňuje rodině vzniknout a udržet ji v čase tak, aby mohly být v jejím rámci vychovány děti do doby, než samy založí na půdorysu manželství rodinu vlastní. Ponechme stranou, že tento model měl a stále má řadu nevýhod, například v minulosti a částečně i dodnes stigmatizaci dětí narozených mimo manželství či žijících v jinak „nestandardních“ poměrech, v neúplných či náhradních rodinách a podobně.
Koncem dubna tohoto roku prošel prvním čtením návrh na uzákonění sňatků stejnopohlavních párů. Česko tak dostává šanci přiblížit se světu, v němž jsou rovné podmínky samozřejmostí pro všechny, nikoliv jen výsadou pro někoho. Schválení tohoto zákona by znamenalo „přerámování“ konzervativního pojetí rodiny, které se s ohledem na současný vývoj společnosti jeví jako již dávno zastaralé. Konzervativním pohledem je rodina biologicky definovanou jednotkou, tvořenou mužem, ženou a jejich dětmi. Tomuto modelu není mnoho co vytknout. Snad jen to, že se nyní jedná o pro velkou část populace těžko dosažitelný ideál, jak o tom svědčí například neschopnost tento ideál udržet v čase, a to dokonce i u těch, kteří jej neúnavně veřejně prosazují a vydávají za normu. Hezkým příkladem za všechny budiž již dvakrát rozvedený Václav Klaus mladší.
Na uzákonění práva uzavírat sňatky i pro neheterosexuální část populace nemusíme nutně nahlížet skrze binární konzervativně-liberální optiku. Ve vlastním zájmu bychom si měli dovolit luxus rozšíření kontextu o řekněme psychosociální úhel pohledu, který umožňuje vnímat proměny sociálních jevů bez hodnotících znamének, a využít této příležitosti k prozkoumání limitů takzvané tradiční rodiny, založené na utváření biologických vazeb.
Nejde o to zcela se zbavit modelu, který ve své základní výbavě přece jen víceméně funguje. Cítí-li se někdo ohrožen možností rozšířit instituci manželství pro osoby stejného pohlaví, pak je třeba se ptát, co vlastně je na tom tak znejišťující a proč má dotyčný tak malou důvěru ve vlastní hodnoty. Cílem přeci není snížit hodnotu sňatku a manželství, ale naopak zpřístupnit ho všem, kdo o něj mají zájem, což je pravděpodobně v současnosti stále méně lidí, protože jak víme, děti lze s úspěchem plodit i mimo manželství. Navrhovaná změna tak paradoxně možná i posiluje konzervativní chápání rodinných svazků – i páry stejného pohlaví se hlásí ke společensky posvěcenému trvalému svazku, často i k záměru vychovávat v tomto soužití děti po vzoru nejtradičnějších z rodin.
Jak je to s tou krizí
V současné době se často hovoří o krizi rodiny. Pojem rodiny v souvislosti s celospolečenským vývojem postupně ztrácí své původní parametry, rozvolňuje vlastní hranice a mění charakter rolí svých členů. Neustálé zpochybňování a rozrušování jistot skutečně mohou někteří lidé prožívat úzkostně a sekundárním důsledkem této sdílené úzkosti pak může být lpění na udržení původního stavu, který je však tak či onak již neudržitelný. Když vezmeme v úvahu, že změny se nejvíce obávají ti, kterých by se v žádném ohledu vlastně nedotkla, je jasné, že jde o v jádru iracionální obavu ze ztráty jistot a privilegií založených na pravidlech, která ale již nejsou celospolečensky konsensuální. Domnívám se, že ortodoxní postoje by neměly ovlivňovat směr, kudy se společnost ubírá, ani životy lidí, kteří tyto postoje nesdílejí – už proto, že se jedná o postoj nábožensky motivovaný, zatímco společenský konsensus je u nás většinově sekulární.
Krize je stav, který nemusí nutně ústit v negativní změny, ale který může být – a často i je – nositelem změn pozitivních. K pozitivním změnám, hovoříme-li o krizi rodiny, lze počítat například posun v podobě rodinných systémů – od rigidních vzorců, kdy rozvodem rodičů prakticky docházelo k zániku rodiny, až například ke vzniku takzvaných patchworkových rodin. Tímto termínem se označují nově vzniklé rodiny, kdy se dají dohromady partneři po rozvodu nebo rozchodu, kteří do nového vztahu přivádějí vlastní děti v částečné či výhradní péči, popřípadě si spolu pořizují děti nové. Vzniklý složitý vztahový útvar pak zahrnuje kromě samotných partnerů a dětí také širší rodinné příbuzenstvo.
Takzvaná krize tradiční rodiny s sebou přináší také rozšiřování kontextu a změnu tradičního pohledu na rodičovství. Namísto biologických předpokladů se nové přístupy soustřeďují spíše na sociálnímu konstruování bazálních vztahů, na nichž je založeno například i rodičovství stejnopohlavních párů. Dalším z pozitivních důsledků může být i změna dříve jednoznačně definovaných genderových rolí, které byly v minulosti rámovány převládajícím patriarchálním paradigmatem.
Tento „krizový vývoj“ v sobě tedy na jedné straně obsahuje úzkost z nejistoty, ale na straně druhé může být obohacením pro všechny zúčastněné. Stává se příležitostí k proměnám rodičovských rolí, kdy pečující mohou být oba rodiče ve stejné míře. Otcové mohou rozšířit svůj vztahový rejstřík o emoční úroveň, a být tak více angažováni v rodinném systému, který byl ještě za jejich dětství nastaven na direktivní a autoritativní pojetí otcovství, samozřejmě za předpokladu, že byl otec v životě dítěte vůbec přítomen. Mnohem přísnější standard však platil a ve stávajícím dynamicky proměněném rodinném paradigmatu dosud platí pro mateřskou roli, která je stále nezpochybnitelná. I když je mateřství velice silný status s obrovským (společenským i psychosociálním) potenciálem a být považována za špatnou matku je obrovské stigma, dnes už víme, že bazální vazbu tvořenou obvykle matkou může úspěšně vytvořit i nemateřský pečovatel, a to celkem bez ohledu na pohlaví.
Opakované scénáře
Pracuji s ohroženými dívkami adolescentního věku a rovněž s jejich rodinami. Tyto rodiny jsou určitou výsečí společnosti, bohužel spíše v její nepříliš žádoucí podobě. Práce s nimi ale umožňuje vnímat opakující se vzorce rodinných systémů, které se pravděpodobně ve šťastnějších podobách objevují i ve většinové společnosti a které napovídají, že vedle tradičního modelu rodiny se uplatňují i modely další, ať chceme, nebo nechceme. V době vzniku tohoto textu pracujeme aktivně s několika rodinami, v nichž došlo k odchodu matky a roli pečujícího dlouhodobě zastával otec. Jedná se o významný nárůst jevu, jehož četnost byla v minulosti zanedbatelná. Opakovaně se zde objevuje scénář odvrácené strany mateřské role. Matka, která rodinu opustila, se znovu objevuje na scéně a ovlivňuje – většinou bohužel negativně – podobu dosavadního rodinného systému, právě skrze silný emoční potenciál mateřské role. Víru v mateřský pud zpochybňují i (naštěstí ne příliš časté) případy sexuálního nebo komerčně sexuálního zneužívání dětí matkami.
Posun v tradičních představách o „správném“ chování v mateřských a otcovských rolích, jejich vzájemná kontaminace a osvobození od tradičních stereotypů umožňuje obohacení všech členů rodiny a jeví se jako preventivní prvek pro zachování rodinných vazeb. Paradoxně však bohužel může přispívat i k jejich rozvolňování až zániku, pokud při rozrušování hranic vytyčených pro jednotlivé role (otec, matka aj.) dojde k příliš zásadnímu narušení rodinné rovnováhy a komplementarity dotyčných rolí, jak jsme ostatně viděli v příkladech načrtnutých výše.
Z množiny „krize tradiční rodiny“ bych ráda vytkla rodiny matek samoživitelek, v nichž je role muže nulová, dočasná a/nebo nejistá. Důvodem je akcent nikoliv na ose vztahové, jako u výše uvedených příkladů, ale na ose genderové nerovnosti, která pak ovšem velmi významně sekundárně ovlivňuje vztahy. Nejde jen o nedostatečně obsazenou mužskou figuru v životě dítěte, význam partnerství atd. Jde také o socioekonomické souvislosti, které kvůli tomu, jak nepříznivě jsou nastaveny, nutí ženy k opakovaným „sophiiným volbám“ mezi dvěma špatnými možnostmi. Volba menšího zla, které ale nepřestává být zlem, vede k dalším a dalším kompromisům, z nichž jen málokteré mají dobrý vliv na vztahový systém. Výsledkem jsou rodiny s relativně nízkou kohezí, ale zato s vysokou pohotovostí k fatálním a ne vždy žádoucím změnám. Extrémním, ne však zcela ojedinělým modelem takového typu rodin je transfer vztahově ekonomického modelu z matky na dceru jako součást (předčasné) separace. Jedná se o matkou podporovaný partnerský vztah ještě nedospělé dcery s dospělým mužem, který zde hraje roli živitele.
Další častou variantou, s níž se ve své práci setkávám, je transgenerační výchova dětí jejich prarodiči. Příčinou tohoto řešení bývá opět opuštění rodiči nebo jejich neschopností o dítě pečovat. Výchova prarodiči je komplikovaný koncept, který v sobě zahrnuje konflikt generačních rolí. V praxi se setkáváme s případy, kdy je zřejmé, že prarodiče, kteří vychovávají své vnouče, neodvedli svou rodičovskou práci optimálně – ostatně právě proto se do této situace dostali –, a těžko tedy předpokládat, že si s vnoučetem povedou lépe. Situaci jim navíc komplikuje příliš velký generační schodek, což se zcela jistě projeví v období puberty, kterou mají o generaci mladší rodiče šanci zvládnout daleko lépe. Dalším problémem je zmatení rolí – kdy v našich podmínkách rodiče vychovávají a prarodiče rozmazlují, zde však musí jedna osoba zvládnout obojí, ačkoliv vývojově již tuto fázi rodičovství se všemi jeho nároky opustila.
Rodiče a vazby
Rodiny s jedním rodičem, případně prarodičem, jsou nejčastějším rodinným modelem našich klientek. Tito rodiče někdy žijí ve stabilním partnerském vztahu, někdy partnery střídají, někdy žijí sami. V každém případě se jedná o variantu, která odhaluje jeden z limitů tradiční rodiny – i biologické vazby lze zpřetrhat, i matky opouštějí své děti. Většinová sexuální orientace a schopnost zplodit dítě v sobě totiž rodičovské kompetence rozhodně automaticky nezahrnuje.
Rodičovské kompetence jsou součástí sociálního učení, k němuž dochází právě v rámci nukleární rodiny. Rozpad tradičních hodnot tedy lze přičíst na vrub spíše než současné liberalizaci hodnot předchozím generacím, které svou roli nezvládly. Anebo naopak zvládly, pokud tyto změny vnímáme jako pozitivní. Tradiční model byl založen na stereotypním pojetí rolí a očekávané chování v rámci žensko-mužské duality. Rodinu však lze konstruovat jako jednotku založenou primárně na vztazích mezi jejími členy. Vztah je vazba, která se tvoří v čase a sdílené zkušenosti. Může, ale rozhodně nemusí mít biologický základ.
Mateřství bylo pokládáno za nedotknutelnou a posvátnou hodnotu. Dnes víme, že bazální vazbu tvořenou obvykle matkou může vytvořit i nemateřský pečovatel, na mateřské dovolené se rodiče mohou střídat, dominantní živitelkou může být žena a domácí práce mohou být rozděleny spravedlivě, protože existuje pouze „práce“ bez přívlastků, nikoliv „práce ženská“ a proti ní „práce mužská“. Nejde tedy primárně o pohlaví, ale o naplňování obsahu, který rodinu definuje a odlišuje od jiných rodin nebo nahodilých uskupení, o vymezování hranic, společné konstruování a kontraktování.
Nelpět tolik na pohlaví
Přijmeme-li, že podstata rodiny je vztahová, nemusíme již tolik ulpívat na pohlaví jejích členů, dokonce ani na rozdělení jednotlivých rolí. Můžeme dokonce připustit, že dospělí lidé mohou dobře pečovat a vychovávat děti zcela bez ohledu na svou sexuální orientaci. A že rodiny stejnopohlavních manželů, případně rodičů, ničím neohrožují pořád ještě majoritní část populace, ale mohly by být naopak přínosem, například v otázce osvojování dětí, pro které je další variantou ústavní výchova. Ta může mít krátkodobě korektivní význam, ale dlouhodobý pobyt v kolektivních podmínkách dětského domova, dětského domova se školou, výchovného ústavu, o kojeneckém ústavu ani nemluvě, nevratně deformuje psychický vývoj. Z tohoto pohledu je výchova v rodině stejnopohlavních rodičů naprosto přijatelnou alternativou.
Nukleární rodina je nejčastějším prostředím pro vznik traumatu v dětství. V rámci nedostatečně vztahově ukotveného prostředí nukleární rodiny, za přispění slabé sociální limitace a nestability rodinného systému a v „bezpečném přítmí“ beze svědků se mohou odehrávat dramata, jejichž důsledky se později demonstrují jako rizikové chování, poruchy v chování, závislostní chování, sebepoškozování a další patologické jevy. Právě v oněch glorifikovaných tradičních rodinách nejčastěji dochází k domácímu násilí, často s legitimní nálepkou fyzických trestů, zneužívání, zanedbávání atd.
Energie zastánců tradičních hodnot by byla lépe vynaložená, kdyby namísto odmítání zpřístupnění instituce manželství pro všechny, kdo o něj v dnešní době mají zájem, mířila na systémovou podporu rodin, které z různých důvodů selhávají v naplňování své role. Po letech práce s dětmi s poruchami v chování, které se až na výjimky vyvinuly z traumat, k jejichž vzniku došlo v jejich biologických rodinách, si o tomto modelu už žádné iluze nedělám. Zároveň jej však nezatracuji. Praxe ukazuje, že prognóza nikdy není zcela beznadějná, lze-li pracovat alespoň s jedním pevným významným vztahem. Takovou vazbu skutečně nejčastěji představuje rodič. Dokud však budeme zaměňovat ideál za normu, krize rodiny nikdy neskončí.
---
